Život sv. Glykerije Vyznavače

Jeho zápas byl podoben zápasu svatého Maxima Vyznavače. Světitel Glykerij odmítl “jít s duchem doby” a nebál se zůstat s menšinou. Pro posvátná pravidla vytrpěl bití, rány a vězení. Jeho oběť nebyla marná. Svým příkladem i slovem probudil svědomí lidu a navrátil ke Pravému Pravoslaví tisíce lidí. Tak z malinké hrstky jeho druhů, kteří se postavili novému (papistickému) kalendáři, vyrostlo v Rumunsku široké starokalendářní hnutí. V současné době má Rumunská starostylní církev několik biskupů, 150 kněží, 110 farních chrámů a několik monastýrů.

Světitel¹ Glykerij (Glycherie) se narodil 9. února 1892 ve vsi Mihoveni nedaleko od města Suceava (Moldávie) v chudé křesťanské rodině. Jeho rodiče se jmenovali Nicholas a Rachel Tanase. Chlapec byl pokřtěn se jménem Georgie, ke cti svatého velkomučedníka Jiří. Záhy se stal sirotkem, a proto jej do svého domu přijal děda Hilarion Tanase, jenž ho vychovával v křesťanské zbožnosti.

V roce 1916, ve věku 25 let, vstoupil Georgie do monastýru Cetatuia, ležícího blízko Iasi, a brzy přijal mnišské postřižiny se jménem Glykerij. Poté byl rukopoložen² na kněze a ustanoven představeným nevelikého skitu Procrov (Pokrov)³, podřízeného veliké lávře Neamt.

Glykerijovi byl ku pomoci poslán jerodiakon David (Bidascu) z neameckého monastýru. Glykerije a Davida spojilo vroucí a hluboké přátelství, jež je provázelo celým životem. Společně přetrpěli pronásledování, žaláře a strádání. Je o nich možno říci totéž, co je řečeno o přátelství světitelů Basila Velikého a Řehoře Theologa: “Měli jeden dům, jedno jídlo, jednoho ducha, jednu moudrost, jednu povahu – právě tak jako rodní bratři.” Když v roce 1924 Rumunská pravoslavná církev přešla na nový kalendář, odmítli se Glykerij, David i všichni ostatní bratří pokrovského skitu (bylo jich dvanáct) podřídit rozhodnutí synodu a pokračovali ve službách podle starého kalendáře. Představený lávry Neamt, novostylní episkop Nicodim (Munteanu), budoucí rumunský patriarcha, si pozval Glykerije k sobě a doporučoval mu povolně přijmout nový kalendář, slibuje mu předat pod jeho vedení ještě jeden skit. Glykerij však rozhodně odmítl a společně s diakonem Davidem pokrovský skit opustili.

Na osamoceném místě nazývaném Coroi Ravine (nedaleko od skitu Sihla) si postavili zemljanky, v nichž v sebezapření vedli strohý život s neustávající modlitbou. Často k jejich zemljankám přicházela divoká zvěř a neublížila jim. Zpočátku svatého Glykerije přepadaly pochybnosti. “Jaktože,” přemýšlel, “celá země, všichni hierarchové a kněží, theologové i velmi vzdělaní lidé přešli na nový styl a já sám jdu proti proudu? Nemůže to být chyba a nehřeším před Hospodinem?” Jednou v noci měl vidění. Dvě mračna se přibližovala jedno k druhému – jedno ze Západu, strašlivé, černé s černými kříži, druhé z Východu, světlé se zlatými kříži a nad ním sbor archijerejů ve světlých, zlatem vyšívaných řízách. Oblaka se srazila; prvá se propadla a zřítila do moře zaplavujíce celý svět. V tomto moři plaval Glykerij zcela samoten, marně bojující s vlnami. Cítě, že se topí, hořce zaplakal. I uviděl, jak k němu jde člověk v mnišském rouchu s tváří Ježíše Krista. Přiblíživ se, podal Glykerijovi ruku a řekl: “Viděl jsi všechno. Nyní jdi a řekni všem, že konec světa je blízko.” Toto vidění Glykerije upevnilo v jeho vyznavačství.

Za nějaký čas se ke svatému Glykeriji přidružili jeromonach Pamvu a dva jeho bratří – Veniamin a Galaction, mniši, jež opustili monastýr Sihestria pro nesouhlas s kalendářní reformou. Postavili si kelie nedaleko od Glykerijovy zemljanky, a tak povstal maličký lesní skit.⁴ Mezitím svatý Glykerij s Davidem podnikli pouť na Athos. Tam je starostylní rumunský igumen Joasaf oba dva oděl do veliké schimy.⁵

Prošla tři léta… Dva pastevci ze sousední vsi Vanatori-Neamt náhodou narazili na tajný skit a požádali svatého Glykerije o duchovní potravu. Glykerij v domě jednoho z nich zbudoval kapličku a mnozí obyvatelé vsi začali navštěvovat bohoslužby a navrátili se ke starému stylu. Jakmile se o tom dozvěděl novostylní kněz této vesnice, udal je strážníkům a otec Glykerij byl zatčen. Ve vězení zůstal tři měsíce. Každou noc jej opilí četníci vodili do sklepení a surově bili, když přestal bít jeden, začal druhý. Po propuštění bylo Glykerijovi zakázáno vrátit se do lesní zemljanky, a tak se tajně nastěhoval ke svým věrným ve městě Tirgu-Neamt. Bohoslužby i ostatní obřady konal tajně po domech.

Četníci jej všude hledali. Jednou ho již přišli zatknout, ale světci se podařilo uniknout zadním vchodem. Bosý a jen zpola oděný běžel sněhem a ukryl se v sousedním domě. Podruhé četníci vtrhli do jednoho z domů když konal svěcení vody. Věrní však byli na stráži a po smluveném signálu zvonku se Glykerij ukryl. Nakonec Glykerije i Davida zatkli, ale brzy se jim podařilo z vězení uprchnout.

V roce 1930 svatý Glykerij uskutečnil pouť do Svaté země. Tam se setkal s rumunskými novostylními kněžími, kteří mu nabídli konat bohoslužby společně s nimi, ale Glykerij odpověděl, že neslouží s těmi, kteří se drží nového kalendáře. Na Paschu spolusloužil s arcibiskupem Anastasijem (Gribanovským, budoucím prvohierarchou RPCZ⁶) v ruském monastýru. Na zpáteční cestu se mu nedostávalo peněz, ale jakýsi biskup, u něhož se ve Velkém půstu zpovídal, mu dal peníze a nějaké potraviny a doprovodil jej do přístavu Jaffa.

Po návratu do Rumunska svatý Glykerij započal se stavěním starostylních chrámů. Za rok bylo postaveno sedm vesnických chrámů. V té době také Glykerij sehnal tiskařský stroj a začal vydávat církevní starostylní kalendář a několik brožur proti novokalendářnímu (papistickému) obnovlenectví⁷ a rozšiřoval je mezi lid. Tehdy se k němu přidružili tři athonští jeromonaši: Zosima, Báruch a Gymnasij.

Jednou svatý Glykerij sloužil na chrámový svátek ve vsi Radaseni. Místní novostylní kněz jej udal četníkům a ti jej přišli zatknout. Svatý Glykerij se pokusil utéci, ale četníci ho zadrželi, kopali do něho, mlátili ho pažbami a provlékli skrz plot z ostnatého drátu. V pravou chvíli seběhnuvší se křesťané – starostylníci, vyzbrojení vidlemi, otce Glykerije osvobodili. Měl zranění po celém těle a na noze velkou ránu (tou strádal do konce života).

V Rumunské starostylní církvi byl nedostatek kněží a neměli biskupy. Proto se v roce 1935 svatý Glykerij společně s otcem Gymnasijem a jedním rumunským svatohorským mnichem vydali do Athén. Svatý Glykerij žádal řecké starostylní biskupy, aby rukopoložili otce Gymnasije nebo athonského mnicha, ale biskupové mu nemohli vyhovět bez požehnání svého představeného, metropolity Chrysostoma Florinského, jehož na naléhání novostylního athénského metropolity zadržovala anglická vláda v Palestině (Řecká starostylní církev byla v té době pronásledována).

Svatý Glykerij se vypravil do Jugoslávie. Peníze mu docházely a měl velkou nouzi. Navštívil chrám Ruské zahraniční církve v Bělehradě, kde sloužil metropolita Anastasij. Tou dobou otec Glykerij už dva dni nic nejedl a velmi zeslábl. Nějaká žena bydlící při chrámu se nad ním slitovala a přijala ho do svého domu. Metropolita Anastasij dal svatému Glykeriji radu, aby se obrátil na biskupa Ruské zahraniční církve Serafima (Lade) a požádal ho, aby do Rumunska přijel rukopoložit starostylní kněze. Biskup Serafim byl v té době ve Vídni. Svatý Glykerij se tam vypravil, ale vladyka Serafim do Rumunska nejel, neboť věděl, že to je nebezpečné.

Mezitím se v Moldávii stále více lidí vracelo ke starému stylu. Stavěly se nové chrámy i monastýry. Svatý Glykerij 1. září 1936 vyjel na svěcení chrámu do vesnice Buchalnita-Neamt. Doprovázelo ho 4000 křesťanů na 500 povozech. Když kolona projížděla vsí Piatra-Neamt, zatarasili jim cestu četníci a vojsko s kulomety. Svatý Glykerij a mnozí další mniši a laici byli zatčeni. Svatého Glykerije surově mlátili gumovými pendreky po hlavě. Davida Bidascu tloukli pažbami a obdrženými ranami trpěl do konce svých dní. Na příkaz novostylního rumunského patriarchy Mirona (Christi), jenž v té době byl současně předsedou vlády, byli zatčení mniši uvězněni ve skitu Iezeru a všechny starostylní chrámy (bylo jich tehdy asi na čtyřicet) a monastýry byly zničeny do základů.

Svatý Glykerij prožil ve vězení dva roky. Poté byl opět zatčen na základě křivého obvinění jednoho novostylního kněze ze spojení s teroristickou organizací Železná garda a byl převezen do tábora Miarcurea Ciuc, určeném pro členy této organizace. V listopadu roku 1939 přišel do tábora rozkaz, aby všichni uvěznění byli postříleni. Jedna část vězňů byla popravena ve čtyři hodiny ráno. Druhá měla přijít na řadu v šest. Do ní patřil i svatý Glykerij. V slzách se na kolenou modlil k Matce Boží a uslyšel podivuhodný hlas, jenž mu řekl, že spolu s ostatními mu bude zachráněn život. A skutečně, vláda v tu noc přijala rozhodnutí zrušit tresty smrti a všichni, kteří v lágru zůstali, byli propuštěni na svobodu.

Nečekaje na nové zatčení, ukryl se svatý Glykerij společně s diakonem Davidem Bidascu v lesích. Opět si postavili zemljanku a tak přečkali celou válku. Jim oddaní starostylní obyvatelé nedaleké vsi Slatioara je zásobovali vším potřebným s nezbytnou opatrností, aby je neprozradili četníkům a lesníkům. Cesta k zemljance byla dlouhá (20 kilometrů) a těžká, neboť chodit se mohlo pouze v noci, aby nikdo nebyl zpozorován. Pro svedení pronásledovatelů ze stopy si křesťané, kteří navštěvovali poustevníky, obouvali válenky s obrácenou podrážkou. Po skončení války se svatý Glykerij opět objevil mezi věřícími a započala obnova starostylních chrámů a monastýrů zničených v roce 1936. Byl postaven nový monastýr ve vsi Slatioara s chrámem ke cti Proměnění Páně. Otec David Bidascu se stal jeho prvním představeným. Avšak Rumunskou starostylní církev nechali v pokoji jen nakrátko.

V roce 1950 začala nová pronásledování. Nedaleko od monastýru Slatioara byla pila. Její ředitel se obrátil na orgány komunistické strany s návrhem uzavřít monastýr, neboť zvuk zvonů prý ruší noční odpočinek zaměstnanců. Svatý Glykerij nařídil všem bratřím monastýru v následujících třech dnech držet přísný půst a konat celonoční modlitby k Přesvaté Bohorodici. Během tří dnů vybuchl na pile parní kotel a pilu přestěhovali na jiné místo. V roce 1952 k monastýru Slatioara přijela nákladní auta s milicionáři. Byli zatčeni všichni obyvatelé monastýru, včetně svatého Glykerije a otce Davida Bidascu. Mniši byli převezeni na “kanál smrti” Dunaj-Černé moře a do jiných lágrů, kde několik mnichů zahynulo.

Po propuštění svatý Glykerij poslal delegaci do Bukurešti ke známému protivníku kalendářní reformy metropolitovi Galactionu (Cordunovi) s prosbou, aby se postavil do čela Rumunské tradiční (starostylní) církve. Metropolita Galaction souhlasil. 21. května 1955 za vyzvánění zvonů triumfálně přijel do Slatioary a v tento den také povýšil otce Glykerije do hodnosti archimandrity. Své rozhodnutí vrátit se ke starému stylu oznámil oficiálně rumunské patriarchii a také moskevskému patriarchovi Alexiovi a bulharskému Kyrillovi, s nimiž společně studoval na Petěrburské duchovní akademii. V té době to byl velmi statečný čin. Kárná opatření na sebe nedala dlouho čekat. Metropolita Galaction a svatý Glykerij byli zatčeni orgány státní bezpečnosti. Glykerij byl poslán do vsi Rachitoasa (oblast pro vyhnance Baragan) a metropolita byl v domácím vězení v novostylním monastýru Cernica a později v Caldarusani. Přesto tajně světil biskupy i kněze. V den sv. Řehoře Neokesarejského 16./29. listopadu 1959 společně s dalšími biskupy tajně rukopoložil na biskupa archimandritu Glykerije. Metropolita Galaction (Cordun) zesnul v roce1959 abyl pohřben vedle chrámu monastýru Slatioara. Po jeho smrti byl představeným Rumunské pravoslavné starostylní církve zvolen svatý Glykerij.

Zde je na místě poznamenat, že rána, kterou svatý Glykerij kdysi od četníků dostal, se nikdy nezhojila a způsobovala mu nesmírné bolesti. V posledním roce jeho života se otevřela a bolesti prudce zesílily. On sám stále více slábl. Když se blížil chrámový svátek monastýru Slatioara, den Proměnění Páně, na který se obvykle shromažďovalo mnoho věřících (na pět i více tisíc lidí), světitel Glykerij vynaložil nesmírné úsilí, aby se mohl účastnit svátečních bohoslužeb, pomazat olejem a požehnat věřící lid. Za nějakou dobu ulehl do postele a církevní služby, jež tolik miloval, nemohl již více navštěvovat. Avšak za to byl hoden spatřit, jak božskou liturgii slouží andělé. Také se mu v podobě vojína zjevil svatý velkomučedník Jiří, jehož zvláště uctíval, neboť od narození nosil jeho jméno a každého dne četl svatému Jiří akathist.

Tři dny před svým zesnutím svolal k sobě bratrstvo monastýru i věrné ze vsi Slatioara a rozloučil se s nimi. 15./28. června roku 1985 ve věku 93 let přišlo jeho blažené skonání. Pohřben byl v chrámu monastýru Slatioara.

Tak se završil pozemský život metropolity Glykerije. Jeho zápas⁸ byl podoben zápasu svatého Maxima Vyznavače. Světitel Glykerij odmítl “jít s duchem doby” a nebál se zůstat s menšinou. Pro posvátná pravidla vytrpěl bití, rány a vězení. Jeho oběť nebyla marná. Svým příkladem i slovem probudil svědomí lidu a navrátil ke Pravému Pravoslaví tisíce lidí. Tak z malinké hrstky jeho druhů, kteří se postavili novému (papistickému) kalendáři, vyrostlo v Rumunsku široké starokalendářní hnutí. V současné době má Rumunská starostylní církev několik biskupů, 150 kněží, 110 farních chrámů a několik monastýrů.

Za nějaký čas po skonání se světitel Glykerij zjevoval různým osobám s pokynem, aby řekli hierarchům, že nastal čas vyzdvižení jeho ostatků. Bratrstvo monastýru Slatioara tedy zhotovilo překrásně vyřezávanou rakev. 12. června 1997 byl otevřen jeho hrob a jeho libovonné svaté ostatky byly přeneseny.

Rozhodnutím synodu Rumunské pravoslavné starostylní církve byl metropolita Glykerij započten ke sboru svatých. Slavnost svatořečení se uskutečnila v monastýru Slatioara za ohromné účasti lidu 15./28. června roku 1999.

^_______
1 biskup
² vysvěcen
³ zasvěcený svátku Záštity přesvaté Bohorodice
⁴ poustevnická osada
⁵ “schéma” – obraz andělského života (plnosti mnišství)
⁶ Ruská pravoslavná církev v zahraničí
⁷ novátorství
⁸ podvig

^_______
Isaak Gindis, Život sv. Glykerije Vyznavače, Pravoslavnaja Rus 1999, č. 19.
Z ruštiny přeložil čtec Prokop Hoffman (1967-2006).