„Vyrůstal jsem s pocitem, že patřím k menšině.“ Rozhovor s vladykou Klimentem

Článek původně vyšel na info.dingir.cz.

Rozhovorem s biskupem Klimentem, metropolitou Lariským a Platamonským, pokračujeme v sérii rozhovorů, jimiž je představena Řecká pravoslavná starostylní církev. Vladyka Kliment spravuje Moravskou eparchii této církve, kterou tvoří čeští, slovenští a polští pravoslavní křesťané. Rozhovor se konal při příležitosti návštěvy metropolity Klimenta v České republice v létě 2025. První z rozhovorů, v němž odpovídal dr. Ondrej Rác, je uveřejněn zde. redakce

Jste biskup. V pravoslavné tradici biskup obvykle pochází z mnišství. Jaká byla vaše cesta k mnišství a ke kněžství?

Byla to přirozená cesta někoho, kdo od dětství žil v Církvi a sloužil jí a jejímu dílu celou svou silou. Už ve velmi útlém věku, před více než 50 lety, jsem začal zpívat v církevním sboru, studoval jsem theologii, přijal mnišství, přibližně dvě desetiletí sloužil jako diákon a kněz a roku 2007 jsem byl povýšen – aniž bych to chtěl a usiloval o to (spíše jsem se tomu snažil všemi prostředky vyhnout) – do biskupské služby. Zdá se, že to byla Boží vůle. Je to velká čest, za kterou nesmírně děkuji Boží lásce k člověku, ale zároveň i velký kříž, jehož břemeno mohu nést jen s Boží pomocí a s modlitbami všech, kteří si mě váží a mají mě rádi.

Bylo něco, co byste chtěl a mohl sdílet, co považujete za klíčové ve Vašem rozhodování pro mnišství?

Láska k Bohu a k Církvi.

Postava metropolity Kypriána Oropského byla známá i mimo Řecko. Jak Vás duchovně ovlivnil?

Můj duchovní otec, metropolita oropský a filijský Kyprián († 2013), blažené paměti, byl člověk, který mě zásadně ovlivnil v mém rozhodnutí pro mnišský život. Potřeboval jsem pomoc, povzbuzení a inspiraci. On mě postřihl na mnicha a vysvětil do prvních dvou stupňů kněžství. Jsem mu vděčný za všechno, co mi nabídl, čemu mě naučil a čím mi byl příkladem.

Byl člověkem duchovním, obezřetným, rozvážným. Člověkem pořádku, systematičnosti a tvořivosti. Člověkem zaměřeným na podstatu, který uměl rozlišit důležité od nedůležitého, hlavní od vedlejšího. Člověkem vytrvalým v dobru, trpělivým ve zkouškách, člověkem oběti a služby. Byl skutečným duchovním otcem a představeným mnišského života.

V průběhu celé jeho cesty samozřejmě existovaly i sporné body, pokud jde o jeho církevní rozhodnutí (jeho osobní život však byl christocentrický, eucharistický a naprosto čistý), ale o tom rozhoduje Bůh a dějiny. Dílo a lidé, které po sobě zanechal, mluví sami za sebe – a kdo má oči k vidění, ten vidí.

V Řecku je hlavní církví Řecká pravoslavná církev. Vy však patříte k Řecké pravoslavné starostylní církvi. U nás tento rozdíl není zcela jasný. Jak byste jej vysvětlil českým pravoslavným?

Řecká pravoslavná církev je oficiální církví naší země, k níž teoreticky patří drtivá většina obyvatel. Vedení této církve zavedlo před sto lety, v roce 1924, do jejího bohoslužebného života takzvaný nový kalendář – a to na základě politického příkazu, ale také z vůle některých nejvyšších modernistických duchovních, kteří se odklonili od pravoslavné tradice a usilovali o zavedení novot, aby se přiblížili západním nepravoslavným křesťanům.

Prvním krokem tohoto sbližování bylo společné slavení svátků podle západního gregoriánského kalendáře, jenž platil v občanském životě, a to v duchu ekumenismu. Ekumenické hnutí, které se objevilo hlavně mezi protestantskými křesťany s cílem jednotné misijní činnosti, společného svědectví a sociální služby, našlo odezvu i mezi některými pravoslavnými duchovními a profesory. Ti studovali na Západě a byli ovlivněni politickými i náboženskými proudy své doby.

Podle pravoslavné víry a tradice je však společné slavení svátků s jinověrnými, stejně jako společné působení a svědectví ve světě, možné teprve tehdy, až bude dosaženo jednoty ve víře jedné, jediné a nerozdělitelné Církve Kristovy. Ta je historicky totožná s východní Pravoslavnou církví. Toto přesvědčení bylo a je tím pravým vyznáním ortodoxních křesťanů, neboť Pravoslavná církev věří a zakouší to, co vždy a všude tvořilo pravdu Církve, tím máme na mysli zkušenost a vědomí zaznamenanou v jejích písemných památkách, stejně jako víru a vědomí jejích dávných i novodobých svatých.

Nejde o arogantní prohlášení, ale o pevné biblické přesvědčení, že „jeden je Pán, jedna víra, jeden křest“. Přibližování k jinověrným má smysl jedině jako misijní výzva k jejich pokání a jejich vstupu do plnosti katholicity a pravdy, tedy do Pravoslavné církve, která je totožná s „Jednou, svatou, katolickou a apoštolskou církví“ nicejsko-cařihradského vyznání víry.

Z toho plyne, že přijetí nového kalendáře – ať už pod záminkou nápravy údajné astronomické chyby v pravoslavné paschálii, či kvůli politickým a světským záměrům nebo sbližování s jinověrnými – je pro pravoslavné vědomí porušením základního principu. Proto také došlo k odporu ze strany prostých duchovních i laiků proti tomuto nekanonickému rozhodnutí, které bylo uplatněno bez vše-pravoslavného konsensu, a tím vyvolalo rozdělení mezi pravoslavnými – což je nepřípustné. Některé místní církve (většina a početnější) zůstaly u takzvaného starého kalendáře (církevního), jiné přijaly nový kalendář. Výsledkem je, že dodnes panuje rozdělení ve slavení svátků a otázka zůstává již po celé století otevřená a nevyřešená. Oficiální církve, které chtějí upevnit a rozšířit tuto liturgickou novotu z ekumenických důvodů, si nepřejí návrat k pravoslavné praxi. Naopak se snaží strhnout do omylu i ty místní církve, které z vážných a pastoračních důvodů nehodlají přijmout ani nový kalendář, ani novou paschálii, o níž se v poslední době hodně hovoří.

Naši předkové, kteří se v Řecku postavili proti zavedení této novoty, jednali tedy správně, v souladu s posvátnými kánony, které dovolují oddělit se od těch, kdo se mýlí ve věcech víry a tradice (31. apoštolský kánon, 15. kánon Prvo-druhého sněmu) proto, aby se novota nerozšířila, nýbrž napravila. To neznamená schizma, ale naopak nápravu schizmatu, které zavedli novátoři. Ti, kdo se v Řecké církvi postavili proti novému kalendáři a později i proti ekleziologické herezi ekumenismu, byli nazváni autentičtí či ryzí pravoslavní křesťané (v českém prostoru se ujalo označení „starostylní“ – pozn. red.) a vytvořili zvláštní církevní společenství, aby naplnili své poslání. Jejich obce, farnosti a kláštery dosáhly stovek po celé zemi. Od roku 1935, kdy do jejich řad vstoupili biskupové, se církevně zformovali podle synodálního uspořádání. V letech 1960 a 1962 přijali biskupská svěcení od Ruské pravoslavné církve v zahraničí a pokračují ve svém svatém poslání jak v naší vlasti, tak i v diaspoře – nejen mezi řeckými pravoslavnými křesťany, ale všude tam, kde jsou požádáni o církevní pomoc a duchovní péči, sdílejíce její zásady, poslání a službu.

Usilujeme o jednotu Církve, která byla narušena – avšak na základě pravoslavných zásad, nikoli podle politických či ekumenických cílů a záměrů.

Jak na vás nahlížejí v Řecku?

V Řecku nás vnímají jako menšinu, která trvá na zachovávání principů pravoslaví. Tyto zásady jsou sice pro velkou část lidí stále ještě hodny úcty, avšak většinou jsou již považovány za zastaralé. Jen málokdo chápe samotnou podstatu našeho poslání a málokdo sdílí náš zápas a to, oč nám jde. Většina – v rámci sekularizace postmoderní společnosti – na nás nahlíží jako na takzvané „starokalendářníky“, jako na lidi upnuté k minulosti, na zpátečníky, kteří nejsou v souladu s duchem doby. Současná společnost ostatně obecně vnímá samotné křesťanství jako v mnohém překonané a neslučitelné s potřebami a požadavky moderního člověka, který nemá  potřebu Boha. Z pochopitelných důvodů je proto mínění většiny společnosti o těch, kdo usilují o ryzí a nezkreslenou podobu pravoslavného křesťanství, ještě odmítavější a pohrdavější.

K tomu bohužel přispělo i to, že se ve starostylním hnutí vyskytly různé krajnosti u lidí, kteří se vyznačovali fanatismem a obecně tendencí k svévolnému ohrazovaní, sebeospravedlňování a tvrdému odsuzování všech ostatních.

Stejně tak se objevili jedinci, kteří naší situace zneužili a pod záminkou církevního ohrazení, údajně z důvodů víry a svědomí, vstoupili mezi starokalendářníky s cílem prosazovat jiné zájmy – osobní, zištné a prospěchářské. Vyskytly se různé svévole, rozdělení a zmatky.

Snažíme se podávat dobré svědectví jak blízkým, tak vzdáleným, a to  navzdory tomu, že se v našem prostředí v průběhu minulého století objevily problémy způsobené lidskou slabostí i ďáblovou záludností. Můžeme však s jistotou říci, že naše poctivé a obětavé úsilí, které se šíří i prostřednictvím internetu, v posledních letech přispívá k nápravě veřejného mínění o nás. Každý, kdo je člověkem dobré vůle, si může i na základě seriózního historického studia zjistit, kdo ze starostylních pravoslavných představuje skutečné pokračování naší Církve, oproštěné od krajností a svévolí – podle linie, kterou nám odkázal náš vůdce, svatý metropolita  Chrysostomos, biskup florinský († 1955). Zdroje informací jsou dostupné.

V Řecku působíte ve městě Larisa, jedná se o starobylé biskupství. Můžete je krátce představit?

V Larise má naše církev biskupský stolec od roku 1979, kdy byl vysvěcen můj předchůdce, metropolita Athanasios († 2021), rodák z tohoto kraje. Po mnoha desetiletích svého působení zde zanechal pozitivní stopu svou důsledností a vážností. Byl to člověk mírumilovný, milující bohoslužby a zároveň bojovník. Od ledna 2022 sloužím v tomto krásném a historickém městě Thessálie, v geografickém středu Řecka, i když sám pocházím ze severního Řecka a po desetiletí jsem působil na jihu země.

V oblasti máme chrámy, farnosti a značný počet věřících. Kněží je však málo (jen 7), což nestačí pro všechny církevní potřeby. Velkým problémem je nedostatek nových povolání do kněžské služby. I já, ač biskup, jsem nucen většinou v neděli a o svátcích sloužit sám, jako prostý duchovní, abych pokryl potřeby věřících. Důraz klademe na zajištění řádného liturgického života a na uspokojení bezprostředních pastoračních potřeb – z mé strany se jedná především  o svátosti pokání neboli zpovědi a kázání Božího slova.

Založili jsme charitativní spolek k uskutečňování sociální a dobročinné práce. Udržujeme aktivní internetové stránky naší  metropole, které jsou téměř denně aktualizovány, a vydáváme zvláštní brožuru Bašta pravoslaví (Έπαλξις Ορθοδοξίας) pro širší seznámení veřejnosti s naším svědectvím a dílem v Kristu, které se koná s Jeho požehnáním a pomocí. Rovněž vydáváme knihy a brožury o naší identitě a duchovním poslání.

Patronem našeho města je svatý Achilleos, ochránce Larisy, který žil ve 4. století. Spolupatronem je svatý Bessarion, arcibiskup Larisy z dob turecké nadvlády (16. stol.), divotvůrce. Každodenně se obracíme k jejich přímluvám, aby nám pomáhali a vedli nás. Naší hlavní nadějí a útočištěm je však Přesvatá Bohorodička Marie, naše Panagia, Matka, jíž je zasvěcen náš katedrální chrám.

Po dlouhou dobu byla Řecká starostylní církev postavena mimo zákon. Jaká je situace dnes?

Naše starostylní církev od samého počátku čelila zuřivému pronásledování jak ze strany státních, tak i církevních inovátorů.  Měli jsme dokonce i mučedníky, kteří prolili svou krev za své neochvějné stanovisko ve prospěch autentického pravoslaví. Náš mučednický vůdce, svatý Chrysostomos florinský (Kavuridis, † 1955) byl dvakrát poslán do vyhnanství (v letech 1935 a 1952) a zakusil nepředstavitelné útrapy. Totéž platí i pro mnohé další duchovní, mnichy i laiky, jejichž památka budiž věčná!

Dnes už nečelíme otevřeným pronásledováním, protože doba tomu nepřeje, nicméně existují nepřímé formy diskriminace naší Církve.

Jaké pronásledování jste jako Řecká starostylní pravoslavná církev zažili a jak na ně vzpomínáte?

Po celá desetiletí před druhou světovou válkou i po ní, během 20. století, jsme čelili otevřeným pronásledováním ze strany autoritářských politických i církevních představitelů. To trvalo až do konce 60. a začátku 70. let minulého století. V té době jsem se narodil, a proto nemám osobní zkušenost s těmi hroznými časy. Od dětství jsme ale vyrůstali na vyprávěních příbuzných a známých z našeho prostředí, kteří takovou zkušenost měli.

V mé době, jak si pamatuji, na nás především ukazovali prstem jako na „starokalendářníky“. Vyrůstal jsem s pocitem, že patřím k menšině, která byla terčem posměchu. Existoval jakýsi společenský tlak, něco jako šikana. Během studia na Theologické fakultě Soluňské univerzity jsem musel být obzvlášť opatrný, aby se neprozradila má církevní příslušnost, jinak bych mohl mít problémy s pokračováním a dokončením studia.

Později, když jsem se v roce 1994 jako jeromonach účastnil významné anti-ekumenické konference v Athénách, kde jsem vystoupil s přednáškou, oficiální Řecká církev intervenovala u vojenských úřadů a žádala, abych byl zbaven duchovenského stavu a povolán do armády! Tehdy jsme se spolu s dalšími duchovními a mnichy naší církve, kteří čelili podobnému problému, obrátili na Nejvyšší správní soud a byli jsme osvobozeni. Světská spravedlnost se vůči nám zachovala lidštěji než údajně laskavá a lidumilná církev, která na své poslání opět zapomněla a chovala se – ke své velké hanbě – jako pronásledovatelka.

A ačkoliv způsobené křivdy odpouštím, přesto zůstávám opatrným, protože nejsem nezodpovědný člověk.

Ekumenismus je celosvětový fenomén. Většina církví a křesťanských organizací se do něj zapojuje v různé míře. Existuje nějaká spolupráce mezi křesťanskými církvemi, kterou považujete za přípustnou, aniž by došlo ke kompromisu ve víře?

Ne, neexistuje forma spolupráce mezi křesťanskými církvemi. Jde o něco nového, co se v dějinách Církve nevyskytuje. Společenské vztahy založené na porozumění a sousedském soužití mohou existovat, zejména v oblastech, kde je křesťanství obecně menšinou a stát se při snaze o zajištění právních výhod snaží podporovat vznik neformálních orgánů k projednávání společných problémů. Ale i v takovém případě je třeba věnovat velkou pozornost tomu, aby nedocházelo k nesprávným závěrům a praktikám, které jsou v rozporu s kanonickou tradicí Církve, jako jsou například společné modlitby. Pokud k tomu dochází, pak tu skutečně máme nepřípustný kompromis ve víře, což je pro nás nepřijatelné.

Existuje v Řecku spolupráce mezi starokalendářníky a novokalendářníky?

Ne, ani oficiálně, ani neoficiálně. Na osobní a místní úrovni mezi jednotlivci ano, protože společně žijeme se svými spoluobčany a krajany. Jsme povinni žít v míru, solidaritě, společenské spoluodpovědnosti a vzájemné pomoci.

Co byste poradil pravoslavnému věřícímu, který začíná pochybovat o ekumenismu?

Aby tuto otázku pečlivě zkoumal a především, aby v modlitbě prosil Pána, aby jej vnitřně poučil o Své vůli.

Jaké jsou Vaše vztahy s biskupem oficiální Řecké pravoslavné církve v Larise?

Udržujeme zdvořilý společenský vztah. Vyhýbáme se jakémukoli napětí. Naše vyjádření a svědectví o našich postojích a názorech nejsou osobního charakteru. Je navíc zjevné, že působíme v odlišných oblastech. Tím pádem je každý z nás svobodný, aby bez předsudků přemýšlel, posoudil a vyvodil si své závěry.

Váš synod je známý misijní aktivitou. Kde všude působí vaše pravoslavné mise?

Téměř na všech kontinentech světa. V Evropě (Německo, Itálie, Anglie, Francie, Švýcarsko, Belgie, Dánsko, Švédsko, Česko, Slovensko, Polsko), v Americe (USA, Kanada, Guatemala, Kolumbie, Brazílie), v Africe (Kongo, Kongo-Brazzaville, Keňa, Uganda, Nigérie, Zambie), na pomezí Evropy a Asie (Gruzie, Jižní Osetie), v jihovýchodní Asii (Singapur, Malajsie, Indonésie) a Oceánii (Austrálie, Nový Zéland).

Jak vnímáte používání liturgického jazyka při misijní činnosti v zemích, kde se nemluví řecky?

Každá oblast má povinnost uctívat Boha ve svém místním jazyce. Naše bohoslužba je  „rozumná“, a proto vyžaduje vědomou účast věřících, kteří se jí účastní. Je však třeba dbát na to, aby překlady biblických a liturgických textů byly podány důstojným a posvátným způsobem, aby skutečně předávaly ducha a život.

Jaké byly první kroky vaší misie v České republice a jak začala?

Pokud vím, někteří věřící z České republiky se začali zajímat o otázky ekumenismu, hledali a objevili naši církevní komunitu v Řecku a kolem roku 2000 požádali o duchovní pomoc. To vytvořilo duchovní vztah. Výsledkem bylo založení malých center tradicionalistické pravoslavné víry v České republice, z nichž první bylo domácí společenství kněze o. Jeremiáše Cvaka v Jezdovicích u Třeště.  Toto místo navštívil jak zesnulý metropolita Kyprian († 2013), tak i biskup (nyní metropolita) Ambrož methonský a také další naši duchovní.

Jak si vybavujete počátky své služby mezi českými pravoslavnými?

Českou republiku jsem poprvé navštívil jako biskup v létě roku 2008, kdy jsme vykonali slavnostní otevření našeho prvního a tehdy ještě jediného pravoslavného chrámu v zemi – v Jezdovicích. Ten je zasvěcen svatému arcibiskupu Janu Maximovičovi. Byla to zvláště požehnaná zkušenost. Od té doby jsem navázal duchovní pouto s tamní malou misijní obcí a následně proběhlo více návštěv v dalších letech.

Misie se rozvíjela pomalu, ale jistě, což pokračuje i nadále, a to je potěšující. Přirozeně se objevily i bolestné případy laiků či kleriků, kteří se od nás odvrátili; to však bylo převážně z důvodů osobních obtíží, které nebyli schopni překonat.

Velkým pomocníkem a spolupracovníkem v tomto díle byl a nadále je náš český kněz otec Jiří Ján – konvertita k pravoslaví, znalec řečtiny. Působí jako můj tlumočník a zároveň spojovací článek  s místním prostředím. Bez jeho neocenitelné pomoci by se žádná podstatná část tohoto úsilí nemohla uskutečnit.

Je známo, že v mnoha oblastech světa působí více než jedna pravoslavná jurisdikce. U nás působí autokefální Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku. Jak odpovídáte na tvrzení, že vaše misie zasahuje do jejího kanonického území?

To, co platí pro Řecko, platí i pro jiné oblasti. V mé odpovědi na Vaši první otázku je obsažena i odpověď na tuto otázku. Kdo nepřijímá naši existenci a přítomnost v Řecku, kterou mylně považuje za nekanonickou a schizmatickou, ten samozřejmě nemůže přijmout ani naši činnost v jakékoli jiné geografické oblasti.

Jste také administrátorem Moravské eparchie. Co to přesně znamená?

S Boží pomocí se starám o dohled a rozvoj naší misijní přítomnosti a svědectví na území České republiky, Slovenska a Polska, dokud nebude možné najít vhodnější formu církevní organizace pro tradicionalistické pravoslaví v tomto regionu – a to prostřednictvím jmenováním někoho za místního biskupa. Jednou ročně navštěvuji části eparchie, především v Česku, ale zároveň zůstávám v průběžném kontaktu a komunikuji s duchovenstvem, abych řešil záležitosti, které vyžadují mou péči a požehnání, aby tak mohl církevní život probíhat řádně a Bohu milým způsobem.

Dá se říci, že tato eparchie je vymezena spíše osobami věřících než geograficky?

Církevní život a rozvoj jsou vždy určovány místně – v konkrétní geografické oblasti, kde věřící žijí a působí. Osoby a prostor jsou neoddělitelné. Tam, kde se objevují věřící, se vynakládá úsilí a péče, aby pro ně byla zajištěna církevní služba prostřednictvím založení místní obce. Takto vznikly i naše různé malé komunity na území Moravské eparchie.

V Česku a na Slovensku existují farnosti, které se řídí starým, a jiné novým kalendářem. To vede často k tomu, že se stejné svátky slaví v různých termínech. Vyskytuje se podobný jev i v Řecku? Jaké pastorační a duchovní výzvy z toho vyplývají?

Jak už jsme řekli, to, že někteří zavedli liturgickou inovaci do pravoslavného prostředí, s sebou přineslo nepřípustný jev – vnitřní rozdělení pravoslavných křesťanů v otázce slavení svátků. To je v podstatě v rozporu s dílem a péčí svatých církevních otců, kteří prostřednictvím posvátných sněmů a kánonů usilovali o to, aby všichni pravoslavní křesťané slavili svátky společně, a to i navenek, ve stejný čas, jako důkaz jednoty ve víře, vzájemné lásky a jednomyslnosti.

Odlišné slavení přináší rozdělení a rozkol a musí být okamžitě napraveno. Ne však ústupkem před kalendářní inovací, ale návratem k tradičnímu církevnímu kalendáři.

V posledních desetiletích zavedla v Řecku novostylní církev – v oblastech s konzervativním obyvatelstvem – farnosti, které sice používají starý kalendář, ale náleží k novostylní církvi a vzpomínají svého místního biskupa. To se však nestalo z úcty k tradici ani z opravdového zájmu o nápravu chyby, nýbrž z uniatských důvodů – tedy proto, aby byla zachována vnější forma za účelem oklamání věřících,  aby se nepřipojili ke starostylní církvi. Taková praxe je nečestná a odsouzeníhodná.

Zabýváte se také církevní historií. Jaký je váš postoj ke svatým Cyrilu a Metoději?

Jsou to mimořádně velcí misionáři Pravoslavné církve, kteří se zapsali do dějin svým jedinečným přínosem pro církev i kulturu. Chováme k nim nesmírnou vděčnost a měli bychom je považovat za ochránce a inspirátory našeho církevního života. Zvláště v naší Moravské eparchii se považujeme za přímé pokračovatele jejich svaté misie tam, kde ji začali a vykonali. Před několika lety jsem o nich napsal obsáhlý text, který se zabývá celou problematikou a významem jejich jedinečného díla, jakož i jejich poselstvím pro současnost.

Existovala v Řecku úcta k těmto světcům a jak byli vnímáni?

Úcta k těmto velkým světcům ze Soluně se v Řecku obnovila zejména v posledních desetiletích 20. století, kdy se jim začalo dostávat náležitého uznání.

Evropa čelí vážným problémům s nekontrolovanou a nelegální migrací a také s integrací imigrantů, zejména ekonomických, do místních společností. Jak se tento problém projevuje v Řecku?

Protože Řecko představuje hlavní vstupní bránu do Evropy z východu, je to právě ono, kdo čelí mimořádně velkému problému s nekontrolovanými migračními toky. Pravoslavná církev byla vždy otevřená v poskytování pomoci lidem v nouzi, ať už pocházeli odkudkoli. Jejím posláním je pomáhat každému člověku v těžké situaci.

V tomto případě však většinou nejde o lidi v nouzi. Nepřicházejí k nám, aby se zachránili před hrůzami války nebo jinými pohromami. Nejde o vyčerpané ženy s dětmi, o staré, nemocné a zraněné lidi. Jen malou část tvoří takoví lidé. Naprostou většinu tvoří mladí, silní, fyzicky zdatní muži, kteří navíc často nemají žádné ověřitelné doklady totožnosti.

Jedná se v podstatě o armádu, o „mírovou invazi“ do naší vlasti a do Evropy, o dobytí zevnitř.  Jsou to kompaktní skupiny lidí, většinou muslimského vyznání, kteří přicházejí nikoli proto, aby se pokojně začlenili do místního prostředí s respektem k jeho kultuře a dějinám, ale proto, aby se zde usadili a prosadili. Jsou cizím tělesem, které se neasimiluje. Vážné problémy, jež z toho vyplývají pro Řecko a Evropu, jsou dobře známé.

To, co říkám, není projevem rasismu, ale holou skutečností. Je třeba přijmout rozhodná politická opatření k řešení tohoto naléhavého a nebezpečného problému, který směřuje ke změně obyvatelstva a kultury v Řecku a Evropě. Protože však nejsem odborník na toto téma, nepřísluší mi o tom hovořit.  Jako duchovní otcové pouze bijeme na poplach.

Misijní činnost mezi těmito lidmi není tématem.  Nedávají nám k tomu příležitost ani žádnou známku otevřenosti. Tématem je, jak se my sami ochráníme a uchováme svou náboženskou a národní identitu. A právě zde má Církev povinnost sehrát vedoucí úlohu jako součást svého poslání.

To, že nejsme xenofobní, neznamená, že jsme naivní a že pod záminkou neurčité lásky a tolerance přijmeme vlastní úpadek a sebezničení, aniž bychom podnikli kroky k ochraně a uchování naší křesťanské identity. Řecko i Evropa navíc čelí vážnému demografickému problému, zatímco tito takzvaní migranti mají mnoho dětí s více ženami. Je jednoduše a logicky zřejmé, co se stane během několika desetiletí, pokud nebudou přijata nezbytná omezující opatření.

Pokud si pravoslavný křesťan uvědomí, že by se chtěl připojit k Církvi pravých pravoslavných křesťanů Řecka, jaký postup by měl následovat? Existuje předem stanovený způsob nebo vedení pro takový krok?

Dotyčný by se měl obrátit na příslušného kněze – duchovního otce a s ním tuto otázku probrat. Vzhledem k závažnosti takového kroku by měl být informován biskup naší církve pečující o danou oblast, aby určil způsob začlenění zájemce do našeho církevního života. Jsem přesvědčen, že v těchto záležitostech má vždy převládat duch rozlišování a vstřícnosti, který ostatně odráží i lidumilného ducha posvátných kánonů naší Církve.

Náhledová fotografie: vladyka Kliment při modlitbě „Velkého vchodu“ uprostřed sv. Liturgie v chrámu sv. Gorazda II. v Olbramovicích.

Jazyková korektura: o. Jiří Ján a č. Jaroslav Černocký.