Svatý novomučedník Eliáš a jeho mátuška Evženie
Památka 16. února (†1934)
„Když se člověk zcela oddá věčné pravdě, anebo se od ní naopak úplně odvrátí, již dále nežije a musí zemřít. Prošel vším, co mu tento život může dát, a dozrál do života budoucího.“ (sv. novomučedník Herman)
Život otce Eliáše je úzce spjat s jeho spravedlivou chotí Evženií, kterou mu Bůh dal a která plně sdílela jeho radosti i strasti. Evženie byla velmi zbožnou dívkou, která zvažovala, že se stane mniškou, ale na radu starce Barnabáše z Getsemanského skytu se začala poohlížet po zbožném ženichovi. Do Eliáše vkládali jeho rodiče velké naděje, protože byl vynikajícím univerzitním studentem. Po setkání s Evženií se však oba začali horlivě věnovat duchovní četbě – Eliáš zanechal univerzity i lákavé kariéry a vstoupil do semináře při Trojicko-sergejevské lávře.
Rodina Evženie žila v poslušnosti svatým starcům. Její matka znala mnoho starců a často je navštěvovala. Když to viděl Eliáš Nikolajevič, zatoužil mít také starce, který by ho vedl. Evženie mu poradila, aby zašel do Getsemanského skytu ke starci Barnabášovi. Hned druhý den se mladý seminarista vydal za starcem. Starec ho vlídně přijal, posadil ho, přinesl odkudsi samovar a začal mu nalévat čaj. Po celou dobu ho hladil po hlavě a říkal:
„Ty jsi můj mučedník. Ty jsi můj vyznavač.“
Potom mu dal několik duchovních rad a propustil ho. Šťastný seminarista se vrátil do domu pro poutníky. Konečně měl duchovního vůdce, jemuž mohl svěřit celý svůj život. Večer vešel do chrámu a s úžasem slyšel, že je vzpomínán nově zesnulý jeromonach Barnabáš! Jaké bylo jeho zděšení a žal, když se dozvěděl, že jen několik hodin po jeho odchodu ze skytu starec Barnabáš zemřel. Celý zarmoucený se vrátil domů.
Avšak Pán nenechal upřímnou touhu věřící duše nenaplněnou. Po nějaké době mu jeho spolužáci nabídli, že ho vezmou do Zosimovy poustevny, která nebyla daleko od Trojické lávry, aby navštívil starce-poustevníka Alexije (toho, který měl později táhnout los při volbě patriarchy Tichona). Eliáš ochotně souhlasil. Starec ho vřele přijal a brzy se stal duchovním otcem jak Eliáše, tak jeho snoubenky. Když je poprvé uviděl spolu, zvolal:
„On je tak vysoký a ona tak malinká!“
A skutečně, Eliáš byl velmi vysoký a statný, doslova rytíř, zatímco Evženie byla drobná a křehká dívka. S požehnáním starce Alexije se setkávali dvakrát do měsíce v domě Evženie a dvakrát do měsíce jí psal dopis, který její matka vždy předem četla. Tak uplynulo několik let. Eliáš úspěšně dokončil seminář a začal studovat na duchovní akademii.
Evženii bylo dvacet pět let, což se tehdy již nepovažovalo za mladý věk. V té době byl vyhlášen nový zákon, podle něhož se studenti akademie mohli ženit. Jeden moskevský starec, který duchovně vedl rodinu Evženie, se snažil jejich svatbu urychlit. Eliáš starce poslechl a vydal se k Evženiiným rodičům. Zde na něj čekala nečekaná překážka: otec kategoricky odmítl dát mu Evženii za manželku, protože ji nemohl finančně zabezpečit. Eliáš se rozzlobil a odešel, zabouchnuv za sebou dveře. Evženiina matka ho však přemluvila, aby s otcem ještě jednou promluvil. A on musel stále dokola opakovat, že se budou schopni uživit vlastními silami, ačkoliv měli ve skutečnosti jen velmi málo peněz, které si Evženie vydělala vyučováním hudby a které se svolením matky odložila na své věno. Nakonec otec souhlasil. Svatba proběhla tiše a skromně a mladí manželé se ihned vydali na svatební cestu do Zosimovy poustevny, aby se pod vedením svého milovaného starce připravili na přijetí svatého přijímání.
Ke starci Alexijovi chovala celá rodina Evženie velkou úctu. Jeden z jejích příbuzných, který se později stal mnichem, často jezdil do Zosimovy poustevny a stále znovu se mu zdál jeden a týž sen: v den nějakého svátku stojí zakladatel monastýru otec Zosima uprostřed Královských dveří a uděluje pomazání všem, kteří k němu přicházejí; poté všichni pomazaní, odění do zářivě bílých šatů, procházejí přímo skrze Královské dveře do oltáře. Tento sen – zvláště proto, že se tak často opakoval, a proto, že do oltáře vstupovaly také ženy – mladíka velmi znepokojoval. Když se mu zdál pošesté, zašel ke starci Alexijovi. Starec mu význam snu nevyložil, jen se zeptal, zda tam bylo mnoho lidí.
„Bylo jich hodně, báťuško, celý dav.“
„No sláva Bohu, sláva Bohu,“ opakoval starec radostně.
Mladí manželé strávili v monastýru téměř celý měsíc. Po návratu si pronajali byt v Sergijevě Posadu, poblíž lávry sv. Sergeje. Žili v krajní chudobě, ale jak slíbili otci Evženie, pouze za své peníze. Mátuška vždy říkávala, že za celý jejich život nedlužili nikomu ani jediný groš. Žili tak chudě, že Evženie mohla do kamen přiložit jen šest polen denně, a jejich byt se proto nikdy nepodařilo pořádně vyhřát.
Když se jim narodil prvorozený syn, poslali telegram Evženiině sestře. Když přijela, prohlásila, že o narození dítěte věděla dříve, než telegram dorazil.
„Ale jak?“ ptali se.
„Zjevil se mi ve snu svatý Serafim a řekl: Jdi a blahopřej jim; narodil se jim syn a jmenuje se Sergej.“
A skutečně, prvorozenému synu dali jméno Sergej, zatímco druhý dostal jméno Serafim.
Otec Eliáš dokončil akademii ještě před vypuknutím revoluce. Po vysvěcení sloužil krátce v chudobinci a poté byl přeložen do chrámu sv. Mikuláše v moskevských Tolmačích, kde sloužil až do svého zatčení v roce 1932.
Otec Eliáš byl horlivým knězem. Nikdy nezkracoval bohoslužby. Nahlas předčítal stichiry, které se měly zpívat, a často četl kánony. Mátuška chodila denně do chrámu a vedla sbor. Ve smutných dobách po vypuknutí revoluce byl chrám sv. Mikuláše v Tolmačích zdrojem duchovního světla pro mnoho věřících. Jedna farnice otce Eliáše vzpomíná: „Ach, náš chrám v Tolmačích, jak zářil čistotou! Byla tam ale taková zima, že vám nohy přimrzaly k podlaze!“ Přesto mátuška za žádných okolností neztrácela naději v Boha.
Jednou, na svátek sv. Mikuláše, se stalo, že se mátuška vrátila z chrámu, sáhla do kapsy a zjistila, že je prázdná. Přitom právě v tento den obvykle zvali farníky k sobě domů na skromné pohoštění. Mátuška se rychle vrátila do chrámu a zeptala se báťušky, zda má nějaké peníze. S provinilým pohledem jí podal jen několik měděných mincí. Nedalo se nic dělat, a tak šla mátuška domů. Cestou v duchu přemýšlela, jak by bylo dobré, kdyby měla alespoň dva rubly. Koupila by trochu hrachu, oleje a ještě něco jiného, a to by stačilo. S takovými myšlenkami přišla domů.
Byl teplý jarní den a před jejich domem byly obrovské kaluže. Na nohou měla jen onuce, protože v těch časech nebylo možné sehnat boty. Takto obuta začala skákat přes kaluže. Najednou si všimla pečlivě složených rublových bankovek, které jako dvě malé loďky pluly po vodě. Vylovila je a začala se ptát kolemjdoucích, zda jim nespadly dva rubly. Všichni odpovídali záporně. Mátuška tedy poděkovala Bohu a připomněla si, že je psáno: Hledejte nejprve Království Boží a všechno ostatní vám bude přidáno (Mt 6, 33). A pustila se do přípravy skromného jídla.
Jindy se mátuška s báťuškou chystali do Zosimovy poustevny. V té době klášter již nemohl hostit poutníky, protože stěží stačil uživit vlastní mnichy. A právě toho dne neměli manželé ani kopějku. Od rozhodnutí vydat se na pouť mátuška nicméně neustoupila; zašla však za starým žalmistou a požádala ho, aby se v jejich nepřítomnosti postaral o děti. Cestou si stále opakovala: Starost svou slož na Hospodina, On bude o tebe pečovat (Ž 54/55, 23).
Taková byla mátuška: zatímco pro většinu lidí představovala slova Písma lidí jen mrtvé citáty, kterým se bezmyšlenkovitě učili nazpaměť, pro ni byla tato slova živá a skutečná. Když se vracela domů, nečekaně narazila na velký předmět zabalený v plachtě. Mátuška se vyděsila, že je to mrtvola, a div se nedala na útěk. Pak jí ale došlo, že na to, aby tam byl člověk, je předmět příliš malý. Přemohla se tedy a přiblížila se k pytli. Usoudila, že to může být nějaké odložené dítě, nahlédla do pytle a doslova ztuhla: pytel byl plný nejrůznějších potravin – masa, oleje, chleba; bylo tu zkrátka všechno, co potřebovali na cestu. Tyto věci přivezl patrně někdo z venkova, aby je ve městě prodal, ale poté, co se lekl milicionářů, odhodil pytel u cesty.
Ne vždy to samozřejmě dopadlo tak šťastně, ale mátuška přesto nikdy neztrácela duchapřítomnost. Jednou k ní přišla neznámá žena a nabídla, že za poměrně malý obnos prodá celý pytel potravin. Mátuška s obtížemi nasbírala mince, kopějku po kopějce, a peníze předala ženě. Ta ji odvedla na nádraží, kde se podle jejích slov měly potraviny nacházet. Když přišly na nádraží, řekla mátušce, aby na ni počkala, že zatím zajde do stánku pro potraviny. Mátuška čekala několik hodin, a když se konečně sama vydala ke stánku, zjistila, že dveře jsou pevně zamčené a vevnitř nikdo není. Bylo pro ni těžké vrátit se domů, kde ji netrpělivě očekával hladový báťuška a děti. Cestou přemýšlela o tom, jak se má za takové lidi modlit. Napomáhají totiž naší spáse, i když zároveň ničí vlastní duši. Když vstoupila do pokoje a setkala se s udivenými pohledy rodiny, řekla: „Vstaňte, děti, pomodlíme se. Sláva Bohu za všechno! Okradli nás!“
Ale všechny tyto ztráty byly nepatrné ve srovnání s bolestí, kterou mátuška prožila, když zemřel její nejmladší syn Váňa. Hrál si na ulici se staršími dětmi, nastydl, a protože se o něj mátuška nemohla stále starat (každý den zpívala v chrámu), nachlazení přešlo v meningitidu. V téže době si mátuška zlomila ruku. Všechno se na ni sesypalo najednou: smrtelná nemoc syna, zlomená ruka, hlad. Přesto se jí dařilo být každý den na bohoslužbách. Váňova utrpení byla tak nesnesitelná, že sám říkal: „Je to pravda, maminko, že i já jsem mučedník?“ Zemřel ve stejný den jako starec Alexij. Otec Eliáš ve své pohřební řeči poznamenal, že toho dne zemřelo malé dítě, které vytrpělo víc než dospělí, ačkoliv tolik nehřešilo. Mniška, která přisluhovala, přistoupila k mátušce a řekla:
„Drahá mátuško, blahopřeji vám – máte už jednoho syna v ráji!“
Na sklonku života mátuška na Váňu zapomínala. Říkávala: „Měla jsem pět dětí.“ A pak s provinilým úsměvem dodávala: „Nevzpomínám si na všechno ze svého života. To nejtěžší Pán vymazal z mé paměti.“
II
Otec Eliáš vedl asketický život. Jen dva týdny v roce trávil s rodinou na venkově, kde si děti odpočinuly, zatímco se chrám opravoval a čistil. Jinak sloužil každý den, aniž z bohoslužeb cokoliv vynechával či zkracoval. Večery po bohoslužbách byly věnovány duchovním rozhovorům.
Mátuška vždy dbala na to, aby se báťuška stihl najíst před půlnocí. Domů přicházel každý den až po jedenácté hodině. Ráno báťuška ještě spal, a už k nim přibíhala některá z duchovních dcer, aby se podívala, zda už nevstal (většinu farnosti tvořila mládež). Mátuška si na to nikdy nestěžovala, ale jen říkala: „Už je tu nějaká Boží služebnice se svou hromádkou neštěstí.“ Taková Boží služebnice pak byla pozvána na kůr k duchovnímu rozhovoru. Později řekl mátušce vladyka Jan (do jeho chrámu chodila po smrti otce Eliáše): „Tvůj báťuška byl mým ideálem a ty jsi byla ve všem jeho věrnou pomocnicí.“
V těch těžkých dobách hladu se jim navzdory všemu podařilo zachovat krásu a důstojnost chrámu i bohatství bohoslužebných rouch. Byli tak hrdí na svého báťušku, když sloužil v nádherném rouchu nebo když jim četl a vysvětloval díla svatých otců. Jednou, po mimořádně zdařilé promluvě o svatém Janu Zlatoústém, procházel báťuška kolem kůru a mátuška mu tiše řekla: „Ukázal nám vznešenost pokory“ (ze světcova troparu).
Psal se rok 1932. Všude probíhaly domovní prohlídky, zatýkání a odesílání do vyhnanství. Bylo zatčeno několik farníků i mnozí jejich příbuzní. Báťuška byl předvolán na NKVD, kde mu slíbili, že pokud se zřekne kněžství, nechají ho být. Někteří jeho přátelé se mu snažili zajistit dobré místo uměnovědce v Treťjakovské galerii. Báťuška nevěděl, co dělat; když přišel domů, mátuška mu dodala odvahy k vyznavačskému zápasu.
Brzy nato měl otec Eliáš svátek a přišli hosté. Z nějakého důvodu jako by báťuška ožil, byl velmi veselý a žertoval. Hosté se rozešli až pozdě večer. Za pár minut se však jedna farnice vrátila a pošeptala mátušce, že ji velmi bedlivě sledovala policie. Mátuška dívce poděkovala a vyšla ven. Přistoupili k ní tři muži a zeptali se, kde bydlí Četveruchinovi. Mátuška ukázala na dům, uvedla číslo bytu a sama se rychle rozběhla domů.
„Báťuško, přišli si pro tebe!“ řekla, když vešla do pokoje.
Báťuška si vzal epitrachil starce Alexije a přečetl modlitbu před začátkem každého dobrého díla. Ještě nestačil dočíst poslední slova, když se ozvalo hlasité bušení na dveře. Mátuška je přijala s hlubokou poklonou: „Prosím, pojďte dál.“
Vpadli dovnitř s rozpaky: „To vy jste nám ukázala cestu?“
„Ano.“
„Tak se chystejte.“
Chovali se laskavě a dovolili jim, aby se rozloučili. Zatímco mátuška v rychlosti připravovala, co bylo potřebné, provedli letmou bytovou prohlídku. Když odcházeli, jeden z nich řekl:
„Tak, mátuško, teď můžete klidně spát – už vás nebudeme obtěžovat.“
„Jak bych teď mohla klidně spát?“ odpověděla mátuška.
Celou noc strávila v modlitbě a slzách, ale k ránu přece jen usnula. A tehdy uviděla překrásnou Paní, která jí řekla:
„Neboj se. Ve věznici tvému báťuškovi nic neudělají. Já se za něj přimluvím.“
„Opravdu máte v žaláři takovou moc?“ ptala se mátuška udiveně.
„Mám moc všude. Neboj se, ve vězení mu nic neudělají, ale ty se modli ke svatým Hadriánu a Natálii.“ A s těmito slovy nádherná Paní zmizela.
Mátuška se probudila v rozpacích, proč jí Matka Boží (pochopila, že to byla sama Přesvatá Panna) přikázala, aby se modlila ke svatým Hadriánu a Natálii. Když si přečetla jejich život (památka 26. srpna), dozvěděla se, že Hadrián byl mučedník a Natálie trpěla z lásky k němu a posilovala ho. Tehdy jí došlo, proč jí Přesvatá Bohorodice přikázala, aby se k těmto svatým modlila.
Po báťuškově zatčení přišly na mátušku nové pohromy. Byli vyhozeni z bytu a nějakou dobu se potloukali, než je k sobě přijala jedna rodina. Děti byly vyloučeny ze školy, jejich obrovská knihovna byla ukradena. Největší ztrátou byla ovšem smrt jejich jediné dcery. Mášenka byla nejmladším dítětem. Když ji mátuška čekala, zašla ke starci Alexijovi, který byl tehdy ještě naživu. Přivítal ji otázkou:
„Kdo je tam?“
„Hříšná Evženie,“ odpověděla.
„Jsi sama?“
„Ne, báťuško, jsme dva.“
Když přistoupila pro požehnání, zeptala se: „Báťuško, co budu mít za dítě?“
„Dceru, ale budeš jí muset ušít svatební šaty.“
Mátuška se podivila: „No samozřejmě, když je to dívka, musí se jí ušít svatební šaty.“
Teprve po Mášenčině smrti pochopila slova starce – že se její dcera stala nevěstou Kristovou.
Dcera zemřela na obyčejnou dětskou nemoc – její slabý organismus (bylo jí teprve pět let) nedokázal bojovat zároveň s hladem, zimou i nemocí. V té době zemřela také mátuščina matka, a tak ji posilovala jen jedna věc: modlitba sv. Jana Zlatoústého, kterou neustále opakovala: „Sláva Bohu za vše!“
III
Kvůli všem těmto neštěstím, ke kterým došlo po zatčení, se mátušce podařilo navštívit manžela až po dvou letech, kdy byl ve vyhnanství v kraji kolem řeky Krasnaja Višera. Na jaře, kdy bylo všude bahno, bylo těžké se do této odlehlé severní vesnice dostat, ale mátuška nakonec dosáhla svého cíle. Přivezla otci Eliášovi Evangelium a malou lahvičku svaté vody. Evangelium mu okamžitě vzali, o lahvičku se však začali zajímat.
„Co je to?“
„Pro vás je to obyčejná voda, ale pro mě je svatá. Je to moje medicína,“ odpověděla mátuška.
A dovolili jí, aby ji otci Eliášovi dala.
Mátuška Evženie si hned všimla, jak hrozně se báťuška změnil. Nepožehnal jí, naopak řekl: „Zde už nejsem knězem.“ Vypadal jako zmučený a zlomený člověk. Setkání trvalo dlouho a báťuška jí stačil všechno povědět.
Ve věznici, kam ho po zatčení přivezli, byl umístěn do zvláštní cely. Malá místnost byla úplně plná a na první pohled se zdálo, že tam není ani kousek volného prostoru. Báťuška nevěděl, co má dělat, ale někdo na něj zavolal: „Zalez si pod pryčnu.“ Pro vysokého báťušku to nebylo snadné, ale nakonec se mu podařilo dostat pod palandy a lehnout si na špinavou podlahu. V takových podmínkách nebylo možné usnout, a křik a nadávky v místnosti by to stejně nedovolily. Báťuška si vzpomněl na své duchovní děti, na to, jak si ho vážily, a propukl v pláč.
Vyprávěl také, jak byli hnáni do tábora Krasnaja Višera po čerstvě zmrzlém sněhu. Tenká vrstva ledu jim praskala pod nohama a vězňové se při každém kroku bořili až po pás do hlubokých závějí. Muž, který kráčel vedle báťušky, řekl: „Kdysi jsem měl les rád, ale teď ho nenávidím,“ a pohrozil lesu pěstí. Promočení na kost, celý den bez jídla a pití, přišli na noc do jakési chatrče. Vyčerpaní muži okamžitě padli na podlahu a usnuli jako mrtví.
Na otce Eliáše však spánek nepřicházel. Uprostřed noci se z hloubi jeho srdce vydral sten:
„Pane, proč jsi mě opustil? Věrně jsem Ti sloužil, celý svůj život jsem Ti odevzdal. Kolik akathistů a kánonů jsem přečetl, jak horlivě jsem sloužil v chrámu. Proč jsi mě opustil a nechal tolik trpět? Ó Matko Boží, svatý Mikuláši, ctihodný Serafime, všichni svatí Boží! Po všech mých modlitbách k vám, proč jsem tak trápen?“
Celou noc takto volal k Pánu. A náhle se duše trpícího dotkl jakoby Boží dech a naplnil ji nebeskou útěchou. Světlo víry tajemně osvítilo jeho srdce a začalo v něm hořet nevyslovitelnou, vše spalující láskou ke Kristu, kterou – jak praví svatý apoštol Pavel – není člověku možno vysloviti (2 K 12, 4). S příchodem rána byl novým člověkem, znovuzrozeným, jako by byl „pokřtěn ohněm“. A po této noci už nemohl žít obyčejným životem. Řekl mátušce:
„Nemysli si, že i kdybych se dostal ven, budu sloužit tak jako dřív. Starý svět je navždy pryč a není cesty zpět.“
Svět, na který byl dříve zvyklý, pro něj nenávratně zmizel, protože mu bylo na přímluvy Přesvaté Bohorodice dáno zahlédnout záblesk jiného světa – jak to Přečistá Panna přislíbila mátušce, této nové svaté Natálii. Otci Eliášovi zbývalo jen dvojí: buď ustoupit a stát se obyčejným sovětským otrokem („občanem“), nebo zcela zemřít pro tento svět. Upřímnost jeho povahy mu nedovolovala, aby za podmínek atheistického útlaku nesl „jho kněžství“. Pochopil to, a zvolil si proto smrt jako sjednocení s Dárcem života-Kristem, naším Pánem.
Už při jejich posledním rozloučení řekl báťuška Eliáš své mátušce:
„Víš, hořím teď neutuchající láskou ke Kristu. Tady jsem pochopil, že není nic lepšího, nic nádhernějšího než On. Zemřu pro Něj!“
Rozloučili se a mátuška se znovu vydala na dlouhou a obtížnou cestu domů. Když přijela, čekal ji telegram. V táboře vypukl požár a otec Eliáš uhořel spolu s jedenácti dalšími muži. Jak příznačné – vždyť jméno Eliáš znamená „planoucí“!
Po báťuškově smrti byla mátuška dlouho nemocná, ale pak se pustila do psaní svých pamětí. Měla tehdy sen: jako živý se jí zjevil otec Petr Lagov (kněz, který byl zastřelen o několik let dříve). Řekl jí: „Drahá mátuško, měla by ses modlit ke ctihodnému Sergeji, ctihodnému Serafimovi a knězi-mučedníku Pamfilovi. Pomodleme se spolu: Ctihodný otče Sergeji, pros Boha za nás! Ctihodný otče Serafime, pros Boha za nás! Svatý mučedníku Pamfile, pros Boha za nás!“
Po probuzení si mátuška uvědomila, že jejich rodina měla odjakživa velkou úctu ke ctihodným Sergeji i Serafimovi a své dva syny pojmenovala po těchto světcích, ale o svatém mučedníku Pamfilovi dosud neslyšela. Když přišla do chrámu a otevřela mineu, zjistila, že právě na ten den připadá památka kněze-mučedníka Pamfila (16. února). Když si přečetla život tohoto světce, dozvěděla se, že svatý Pamfil byl vysoce vzdělaný presbyter, který měl obrovskou knihovnu a zemřel spolu s jedenácti dalšími mučedníky, z nichž někteří byli upáleni zaživa v ohni.
IV
Další mátuščin život nebyl lehký. Byla sama, bez manžela, s dětmi v náručí, a přesto, tak jako dřív, každý den zpívala v chrámu a vedla sbor. Po smrti otce Eliáše začala mátuška zpívat v chrámu sv. Řehoře Neocaesarejského, kde sloužil biskup Jan (Širokov). Byl ještě mladý, nebylo mu víc než čtyřicet let. Jako přísný asketa požadoval po zpěvácích přesné dodržování typikonu. Dlouhé mnišské bohoslužby a intenzivní život farnosti nemohly být úřadům po chuti. V roce 1937, během Velkého postu, si pro vladyku přišli. Někdo ho předem varoval, takže byl na zatčení připraven. Když ho policisté požádali, aby na pár minut vyšel, vladyka přistoupil k mátušce a řekl: „Drahá mátuško, jestli se do patnácti minut nevrátím, začněte povečeří beze mě.“ Samozřejmě se už nikdy nevrátil.
Mátuška chovala k památce vladyky Jana velikou úctu. Z rukou nikdy neodložila čotky, které od něj dostala a které stálým používáním zešedly. Byly s ní uloženy i do hrobu.
Začala druhá světová válka. Na mátušku se valily nové pohromy. Jednoho syna zatkli a dva další poslali na frontu – starší z nich se už nevrátil. Sama trpěla hladem. Přesto zůstávala touž klidnou mátuškou, která doufala v Boha. A přece jednou, když viděla, jaké neštěstí dopadá na věřící, začala pochybovat a ptala se sama sebe, zda v Rusku nenastal skutečný konec křesťanství. S těmito myšlenkami ulehla a ve snu uviděla Matku Boží, která jí řekla:
„Dokud bude hořet lampáda před ostatky ctihodného Sergeje, nebude ruská Církev přemožena.“
Mátuška však nepřestala pochybovat a modlila se:
„Ó Matko Boží, jsi-li to opravdu Ty, dej, ať se mi tento sen zdá podruhé.“
Následující noc viděla tentýž sen znovu. Když o tom vyprávěla, vždy dodala:
„A lampa stále hoří.“
Roky plynuly. Mátuška žila jako dřív. Byla stále obklopena lidmi, protože po smrti báťušky na jeho prosbu převzala péči o jeho duchovní děti. V době, kdy dokonce i mnozí duchovní odpadli od víry, zachránila pro Církev velký počet lidí. Bezprostředně po skončení války obdržela mátuška dopis od svého nejmladšího syna: vracel se z fronty. Všechna okna v jejím domě byla rozbita a mátuška je chtěla před jeho příjezdem nechat opravit. Bylo na to ale potřeba nejméně sto rublů, a ona neměla ani kopějku. Jako vždy se mátuška začala vroucně modlit. Nu, a druhý den k ní přišla mladá dívka a nabídla jí sto rublů. Mátuška byla takovým darem od neznámé dívky doslova ohromena. Dívka však vysvětlila, že se jí té noci zjevila její matka, jedna z bývalých farnic otce Eliáše, která už před časem zemřela, a řekla jí: „Nechceš dát sto rublů mátušce Evženii na památku mé duše?“ A tak Pán opět zázračně pomohl mátušce v její nouzi.
Na sklonku života dostala mátuška od Boha dar jasnozřivosti. Jednou šla do chrámu se svou duchovní dcerou. Svou obvyklou rychlou chůzí míjela dva venkovské chlapce, které viděla poprvé. Mátuška se nezastavila, jen je pohladila po hlavě a řekla:
„Mikuláš a Sergej.“
Její průvodkyně se znenadání rozhodla mátušku prověřit. Zastavila se a zeptala se chlapců na jména.
„Mikuláš a Sergej,“ odpověděli.
Zdálo se, že mátušku už postihlo dost pokušení a zkoušek, ale Pán chtěl zjevně její víru zkoušet až do konce a zároveň ukázat ve světě plném šílenství spravedlnost Své služebnice. V osmdesáti letech mátuška upadla a zlomila si žebro. Kvůli nesprávné léčbě jí ochably svaly a už se z lůžka až do smrti nezvedla. Tak ležela deset let; čas trávila četbou, modlitbou a duchovním posilováním mnoha lidí. V devadesáti letech se jí vinou nedbalé péče udělaly proleženiny a její tělo tak ochablo, že ti, kdo ji omývali, mohli vidět její obratle. Její utrpení bylo nesmírné. Snacha (žila u nejmladšího syna) se jí často posmívala a ptala se:
„Ty jsi dala všechno svému Bohu – svého manžela i své děti – a jak ti to oplácí?“
Mátuška odpovídala: „Koho Pán miluje, toho trestá.“
„A proč trestá mě kvůli tobě?“
Mátuška se usmála a řekla: „To znamená, že miluje i tebe.“
V posledních letech života se mátuška intenzivně věnovala psaní svých pamětí. Hlouběji chápala celý význam svého osudu i osudu svých blízkých. Ráda vzpomínala, že byla svědkyní mnoha kanonizací svatých, zejména ctihodného Serafima Sarovského a svatého metropolity Hermogena Moskevského. Často dodávala: „A já zemřu, až bude kanonizace.“ Neříkala, kdo bude kanonizován, ale zřejmě měla na mysli novomučedníky, protože měsíc před svou smrtí řekla: „A víte, že můj báťuška, vladyka Jan i otec Petr Lagov, ti všichni – to jsou svatí mučedníci,“ a s důrazem opakovala: „Svatí mučedníci.“
Několik dní před smrtí pozvali ke staré ženě kněze, aby jí podal svaté přijímání. Když je tato téměř mrtvá stařena přijala, řekla náhle jasným a zřetelným hlasem:
„Milovaný báťuško! Pán Bůh zaplať! Jaké štěstí!“
Kněz poklekl u jejího lůžka a řekl: „Drahá mátuško, až budeš u Boha, vzpomeň si i na mne, hříšného.“
Několik dní poté mátuška zemřela. Její děti i my všichni jsme stáli kolem ní a viděli něco, co jsme nikdy předtím nespatřili a ani už nespatříme: její tvář se začala měnit a z obyčejné staré ženy, jakou byla po celý život, se proměnila do mimořádně nádherné, zářivé podoby. Jeden z jejích synů zašeptal: „Asi se právě setkala se svým báťuškou.“ O minutu později bylo po všem; její duše opustilo tělo a mátuška vypadala opět jako obyčejný zesnulý.
Mátuška Evženie prožila dlouhý a mimořádně těžký život. Nikdy nezvyšovala hlas, nikoho nepoučovala, ale samotný způsob života této tiché, pokorné staré ženy byl nejlepším poučením o křesťanské zbožnosti pro ty, kteří v našich bezbožných časech chtějí žít podle přikázání Kristových. Stejně jako svatá Natálie, která přežila svatého Hadriána a pokojně zesnula, byla i ona mučednicí spolu se svým umučeným báťuškou, otcem Eliášem.
monachyně Maria Jerastovová
Jednou přišel k abba Josefovi abba Lot a řekl mu: „Otče, podle svých sil zachovávám skromné modlitební pravidlo, posty, rozjímání a tichost, podle svých sil očišťuji své myšlenky – co mám ještě dělat?“ Starý muž povstal, pozvedl ruce k nebi, jeho prsty se proměnily v deset plamenů ohně a řekl: „Chceš-li, budeš celý plamenem.“ (z Ráje otců)
Zdroj: ANDREYEV, Ivan. Lives of the New Martyrs. Platina (California): Saint Herman of Alaska Press, 1982, s. 404–416 (Russia’s Catacomb Saints).
