Svatý Filaret Nový Vyznavač: Kapitoly z pravoslavné etiky – XII.

Další emoce. Rozvíjení altruistických citů v dětství. Křesťanská naděje. Srdce nachází pokoj v Bohu. Očekávání budoucí blaženosti.

Estetický cit, kterému jsme se věnovali v předešlé kapitole, představuje jednu z emocí lidského srdce. Je však jasné, že pro křesťana mají ještě větší význam mnohé jiné emoce – např. city sympatie a antipatie, citová pouta k rodině, k přátelům a k národu, city milosrdenství, soucitu apod. A rozumí se, že všechny tyto vznešené city je třeba v křesťanově srdci rozvíjet – pokud možno, od nejútlejšího dětství.

Jenže právě to se obvykle neděje! I ve velmi dobrých křesťanských rodinách se nezřídka stává, že rodiče své děti záměrně chrání před výjevy lidské bídy, zármutku, strašných neštěstí a zkoušek. Taková přehnaná péče o děti může vést jedině k neblahým důsledkům. Z dětí vychovávaných ve skleníkovém, od života odtrženém prostředí se stávají zhýčkaní, rozmazlení, k životu nepřizpůsobení a často bezcitní egoisté, kteří jsou zvyklí pouze žádat a dostávat, ale neumějí ustupovat, sloužit a přinášet užitek druhým. Život však takovým lidem přináší kruté ponaučení a leckdy i nesnesitelně bolestný trest – někdy už v mládí, ve školním věku.

Pokud tedy své děti milujeme, měli bychom je již od dětství zocelovat. Ale především musí mít rodiče i jejich děti před očima jasný křesťanský cíl – aby děti vyrůstaly a rozvíjely se nejen tělesně, ale také duchovně: aby se stávaly lepšími, dobrotivějšími, zbožnějšími, vnímavějšími a obětavějšími… A k tomu je zapotřebí, abychom dětem ukazovali obrazy lidské bídy a neštěstí a dávali jim příležitost pomáhat. V takovém případě začnou samy děti tíhnout k dobru a spravedlnosti, neboť vše čisté, dobré a světlé je pro nezkaženou dětskou duši něčím zcela přirozeným a blízkým.

S emocemi, o kterých jsme dosud hovořili (včetně těch nejvznešenějších z nich, kterými jsou soucit a milosrdenství), se setkáváme u všech lidí. Přejděme nyní k citům již ryze křesťanským a zaměřme se na naději.

Křesťanskou naději můžeme vymezit jako živé pamatování na Boha, které křesťan prožívá ve svém srdci a které je nerozlučně spojeno s přesvědčením o Boží otcovské lásce a pomoci. Člověk, jenž má v srdci takovou naději, vždy a všude cítí, že se nachází pod záštitou Otce, podobně jako ve fyzickém světě nad sebou vždy a všude vidí nedozírnou klenbu nebeskou. Křesťan, který má naději v Bohu, proto nikdy neupadá do zoufalství a nikdy se necítí beznadějně opuštěným. „Bezvýchodnou“ se situace může zdát pouze nevěřícímu; avšak ten, kdo věří a doufá v Boha, ví, že Bůh je blízký trpícímu lidskému srdci, a nachází u Něj útěchu, povzbuzení i pomoc.

Je však zřejmé, že vrchol a koruna křesťanské naděje leží v budoucnosti. Jako křesťané víme, že náš Symbol víry, v němž jsou shromážděny všechny základní pravdy křesťanství, končí slovy: „Očekávám z mrtvých vzkříšení a život věku budoucího. Amen.“ (Slovo „očekávám“ zde vyjadřuje nejen čekání, ale i naději a hluboké přání, aby se to naplnilo brzy.) Světlá křesťanská naděje se tedy plně uskuteční až ve chvíli, kdy život definitivně porazí smrt a Boží Spravedlnost zvítězí nad pozemskou nespravedlností. Tehdy „vše pomine, jen spravedlnost zůstane“ (все минется, одна правда останется), jak praví ruské přísloví. Tehdy bude utišen veškerý zármutek strádajících, neboť Hospodin jim setře všelikou slzu s očí. A smrti již více nebude, ani pláče, ani nářku, ani bolesti už nebude, neboť co bylo, pominulo (Zj 21, 4). A věčná radost bude na hlavách jejich (Iz 35, 10).

Zde je vrchol, koruna a dokonalé naplnění křesťanské naděje a zároveň vítězství těch, kteří byli v pozemském životě pronásledováni, utlačováni a vyháněni za Kristovu spravedlnost.

(pokračování příště)

Sv. metropolita Filaret (Vozněsenskij, 1903-1985) byl nositelem autentického pravoslavného křesťanského života a tradice. Všude, kde žil a kam přišel, šířil a předával libou vůni Kristovu (viz 2 K 2, 15), pro jehož jméno se stal hodným podstoupit utrpení. Byl skutečným pastýřem duchovních ovcí, biskupem a nakonec světově proslulým prvohierarchou Ruské pravoslavné církve v zahraničí, charismatickou osobností, empirickým theologem, učitelem života a zářivým vzorem křesťanské praxe i duchovního nazírání.

Předložené dílo napsal v roce 1936 coby katechetickou pomůcku, když působil jako mladý mnich na Dálném východě. Skládá se z třiceti krátkých kapitol, v nichž jsou stručně a jasně pojednána základní témata víry a etiky Církve (např. svědomí, ctnost, svoboda, milost, výchova, manželství a rodina, mír a válka, křesťanství a politika). Čtenář si v knize najde jak moudrá poučení, tak spásonosná nasměrování a perspektivy. Kniha je již nyní k dispozici v knihkupectvích, například zde.

---