Svatý Filaret Nový Vyznavač: Kapitoly z pravoslavné etiky – XI.

Rozvíjení křesťanova srdce. Estetický cit. Vztah křesťanství k estetice. Jednota krásy a mravnosti.

Přejděme nyní k otázce, jak se může rozvíjet lidské srdce.

Jak už bylo řečeno, srdcem rozumíme naši schopnost prožívat příjemné a nepříjemné pocity. Tyto city bývají různého druhu – od nejnižších, organických (např. pociťování sladkosti, hořkosti, hladkosti či drsnosti) až po nejvyšší (např. cit estetický, mravní, náboženský aj.), přičemž nejvyšší city obvykle nazýváme emocemi. Výchova lidského srdce spočívá právě v tom, že jsou v něm rozvíjeny tyto emoce. Zaměřme se na jednu z nich, na estetický cit.

Estetický cit znamená cit pro krásu – lidskou schopnost vidět a chápat, kochat se a být unesen jakoukoli krásou, vším krásným, ať už se objeví kdekoli a v čemkoli. Takové uchvácení krásou může mít podobu jak bouřlivě vzníceného nadšení (např. óda v poezii nebo hymnus Tebe, Boha, chválíme v církevním zpěvu), tak může přecházet do tichého, pokojného a hlubokého dojetí (např. elegie či idyla v poezii, Světlo tiché v bohoslužbě). Estetický cit je tudíž nerozlučně spojen s ideou krásného, s ideou krásy.

Položme si však otázku: co je to krása?

Lidé na ni odpovídají různě. Za nejlepší je třeba považovat tuto odpověď: krása znamená naprostý soulad mezi obsahem a formou určité ideje. Čím vznešenější je obsah této ideje a čím čistší, plastičtější a dokonalejší je forma, kterou je tato idea vyjádřena, tím více se zrodí krásy, tím nádhernější bude daný jev. A rozumí se, že nejvyšší krásu spatřuje křesťanství v Bohu, ve kterém přebývá plnost veškeré krásy a dokonalosti.

Estetický cit je v té či oné míře vlastní každému člověku, ale zdaleka ne vždy je rozvinut správně a v plnosti. Aby se tento cit patřičně rozvinul a zaměřil, musí člověk v sobě odkrýt schopnost správně posoudit a zhodnotit ten či jiný umělecký projev nebo dílo. Esteticky vychovaný člověk dokáže najít rysy dokonalosti a krásy v kvalitním obrazu, hudební skladbě či literárním díle. Dokáže samostatně pochopit, ocenit a také vysvětlit druhému člověku, co je v daném uměleckém díle krásného, v čem spočívá jeho obsah a jakou formou je tento obsah vyjádřen.

Křesťanství si krásy váží a miluje ji. S krásou se v křesťanství setkáváme všude: v chrámové architektuře, v bohoslužbě, v hudbě (v církevním zpěvu) i v malířství (v ikonopisu). Stojí za pozornost, že krásu v přírodě milovali a oceňovali i naši nejpřísnější asketové, kteří se zcela zřekli světa. Tak tomu bylo ve starověku (sv. Basil Veliký a další svatí otcové), tak tomu bylo i v naší Ruské pravoslavné církvi. Všechny znamenité ruské monastýry byly zakládány na místech, jež vynikala krásou, která do nich přitahovala svaté budovatele a obyvatele těchto klášterů a kterou byli uneseni všichni jejich návštěvníci a poutníci.

Tak se projevuje světlý duch křesťanství ve vztahu ke všemu skutečně krásnému. V samotném Evangeliu vidíme, jakou lásku a pozornost věnoval Kristus Spasitel i polnímu kvítí, nebeskému ptactvu, fíkovníku či vinné ratolesti. Při pohledu na krásu a velebnost Božího stvoření volal již v předkřesťanském starověku svatý král a prorok David: Vše přemoudře jsi učinil – sláva Tobě, Pane, jenž jsi vše stvořil (Ž 103/104), zatímco v jiných žalmech oslovoval přírodu, jako by byla živá a oduševnělá, když zpíval: Vše, co dýchá, chval Hospodina… chvalte Ho slunce a měsíc, chvalte Ho všechny jasné hvězdy… (Ž 148; Ž 150)             Je však jasné, že křesťanství může uznat za opravdu krásné pouze to, co nejen oblažuje naši duši krásou a vytříbeností formy, ale je rovněž morálně hodnotným a kvalitním. Skutečná krása vždy povznáší, zušlechťuje, prosvětluje lidskou duši a odkrývá před ní ideály dobra a spravedlnosti. A naopak, křesťanství nemůže nikdy uznat za krásný takový umělecký projev či dílo, které – byť by bylo sebedokonaleji provedeno – lidskou duši neočišťuje a neprosvětluje, nýbrž ji poskvrňuje a zneuctívá…

(pokračování příště)

Sv. metropolita Filaret (Vozněsenskij, 1903-1985) byl nositelem autentického pravoslavného křesťanského života a tradice. Všude, kde žil a kam přišel, šířil a předával libou vůni Kristovu (viz 2 K 2, 15), pro jehož jméno se stal hodným podstoupit utrpení. Byl skutečným pastýřem duchovních ovcí, biskupem a nakonec světově proslulým prvohierarchou Ruské pravoslavné církve v zahraničí, charismatickou osobností, empirickým theologem, učitelem života a zářivým vzorem křesťanské praxe i duchovního nazírání.

Předložené dílo napsal v roce 1936 coby katechetickou pomůcku, když působil jako mladý mnich na Dálném východě. Skládá se z třiceti krátkých kapitol, v nichž jsou stručně a jasně pojednána základní témata víry a etiky Církve (např. svědomí, ctnost, svoboda, milost, výchova, manželství a rodina, mír a válka, křesťanství a politika). Čtenář si v knize najde jak moudrá poučení, tak spásonosná nasměrování a perspektivy. Kniha je již nyní k dispozici v knihkupectvích, například zde.

---