Svatý Filaret Nový Vyznavač: Kapitoly z pravoslavné etiky – X.
Křesťanova péče o duši. Rozvíjení mysli. Význam světského vědeckého vzdělání. Nezbytnost vzdělání duchovního.
Psychologie rozlišuje v duši člověka tři základní síly či schopnosti: mysl, cit (srdce) a vůli. Myslí člověk poznává svět, který ho obklopuje, svůj život a také všechny vědomé prožitky své vlastní duše. Citem (srdcem) člověk reaguje na vlivy a dojmy z vnějšího světa i na své prožitky. Některé jsou pro něj příjemné a vzbuzují libost, jiné naopak nepříjemné a vzbuzují nelibost. V pociťování „příjemného“ a „nepříjemného“ se lidé často neshodují. To, co se líbí jednomu, nemusí se vždycky líbit druhému a naopak (vyjadřuje to přísloví „proti gustu není žádný dišputát“, rusky о вкусах не спорят). Konečně vůle představuje onu sílu lidské duše, kterou člověk vstupuje do světa a jedná v něm. Mravní charakter člověka závisí převážně na povaze a zaměření jeho vůle.
Vrátíme-li se k otázce rozvoje duchovní osobnosti člověka, měli bychom si uvědomit, že v práci na sobě, na svém „já“, musí člověk náležitě, křesťansky rozvíjet uvedené schopnosti své duše – mysl, srdce a vůli.
Mysl člověka se rozvíjí především a nejvíce studiem a vzděláváním. A netřeba si myslet, že křesťanství pokládá tzv. světské vědy či světské vzdělání za neužitečné (ba dokonce za škodlivé). Proti tomuto nesprávnému názoru hovoří celé dějiny Církve prvních staletí. Stačí, když si připomeneme trojici velikých učitelů a hierarchů Basila Velikého, Řehoře Theologa a Jana Zlatoústého. Všichni tři byli těmi nejvzdělanějšími lidmi své doby, kteří dokonale ovládli tehdejší čistě světskou vědu. Tato věda byla sice zabarvena zřetelně pohansky, oni si však z ní dokázali osvojit věci potřebné a užitečné, zatímco věci nepotřebné a neužitečné odmítli.
Tím spíše si máme vážit světského vědeckého poznání dnes, když z vědy zmizely někdejší pohanské příměsky a věda se snaží o postižení čisté pravdy. Faktem je, že i v současnosti se mnozí vědci mylně domnívají, že věda protiřečí náboženství, a k vědeckým pravdám dodávají své protináboženské názory. Čistá věda tím však není vinna. A křesťanství vždy vítá a žehná seriózní světské vzdělání, ve kterém se formují a upevňují myšlenkové síly a schopnosti člověka.
Samo sebou se rozumí, že ačkoli křesťan přijímá světské vzdělání, přikládá větší význam náboženskému vzdělání (a výchově). Musíme mít na paměti, že křesťanství vůbec není jen sférou náboženských prožitků a citů. Nikoli: křesťanství je dokonale ucelenou soustavou, systémem adekvátních poznatků, nesmírně různorodých faktů, které patří do oblasti nejen náboženství, ale i vědy. Ale především – jak bychom jako křesťané mohli zůstat bez znalosti života našeho Spasitele, Jeho zázraků a učení? Jak bychom mohli neznat dějiny naší svaté Církve a její bohoslužby? To vše je zapotřebí si osvojit a chápat, a proto také studovat!
Význam křesťanství jako uceleného systému poznatků se jasně ukazuje v kursech křesťanské etiky (6. ročník střední školy) a theologie (7. ročník)[1]. Křesťanství zde před námi vyvstává jako nesmírně bohatý filosofický systém, který postihuje a objasňuje člověku celý svět i jeho samého a který odkrývá smysl a cíl jeho pozemského života. Ale ještě jedno si pamatujme: získává-li člověk díky vědeckému náboženskému vzdělání plnost poznatků o Boží pravdě, musí pravdě také sloužit a být poslušen jejího hlasu. Sám Kristus pravil: Kdo není se Mnou, je proti Mně (Mt 12, 30; L 11, 23). Lhostejnost a chladnost ve vztahu k Bohu a neplnění Jeho svaté vůle a zákona přináší duši záhubu a činí z člověka nepřítele Krista i Jeho pravdy. Proto nikdy nezapomínejme na Jeho slova: Proč Mne oslovujete: Pane, Pane, a nečiníte, co pravím?! (L 6, 46) Podobně hovořil i Jeho apoštol: Ospravedlněni budou ne ti, kteří zákon slyší, ale ti, kteří zákon plní (Ř 2, 13).
[1] Ročníky odpovídají ročníkům českého osmiletého gymnázia. (pozn. překl.)
(pokračování příště)
Sv. metropolita Filaret (Vozněsenskij, 1903-1985) byl nositelem autentického pravoslavného křesťanského života a tradice. Všude, kde žil a kam přišel, šířil a předával libou vůni Kristovu (viz 2 K 2, 15), pro jehož jméno se stal hodným podstoupit utrpení. Byl skutečným pastýřem duchovních ovcí, biskupem a nakonec světově proslulým prvohierarchou Ruské pravoslavné církve v zahraničí, charismatickou osobností, empirickým theologem, učitelem života a zářivým vzorem křesťanské praxe i duchovního nazírání.
Předložené dílo napsal v roce 1936 coby katechetickou pomůcku, když působil jako mladý mnich na Dálném východě. Skládá se z třiceti krátkých kapitol, v nichž jsou stručně a jasně pojednána základní témata víry a etiky Církve (např. svědomí, ctnost, svoboda, milost, výchova, manželství a rodina, mír a válka, křesťanství a politika). Čtenář si v knize najde jak moudrá poučení, tak spásonosná nasměrování a perspektivy. Kniha je již nyní k dispozici v knihkupectvích, například zde.
Sv. metropolita Filaret Vozněsenskij: Kapitoly z pravoslavné etiky
