Svatý Filaret Nový Vyznavač: Kapitoly z pravoslavné etiky – VIII.

Rozbor podobenství o marnotratném synu. Tři stupně pádu a obrácení hříšníka.

Poté, co jsme pojednali o otázce svobody lidské vůle a o prvních a základních ctnostech (pokoře, duchovním pláči a usilování o Boží spravedlnost), ukažme si, jak probíhá obrácení hříšníka, který zbloudil, na cestu spravedlnosti. Nejlepším příkladem zde bude podobenství o marnotratném synu, které najdeme v Lukášově evangeliu (L 15, 11-24).

V tomto podobenství se vypráví o mladším synu, který obtížně snášel starostlivou péči svého otce a ve svém nerozumu se rozhodl, že ho zradí. Vyprosil si od otce svou část majetku a odešel do daleké země. Všem je nám jasné, že tímto nerozumný synem je v Evangeliu míněn každý hříšník. V současné době zrazuje člověk Boha obvykle tím, že poté, co dostane od Boha „svůj podíl“ – veškeré dary, které jsou mu Bohem v životě dány –, přestává v Boha živě věřit, přemýšlet o Něm, ztrácí před Ním bázeň a nakonec zapomíná i na Jeho zákon. Právě tak vypadá „světský“ život mnoha dnešních „intelektuálů“, kteří si neuvědomují, jak se Bohu ve skutečnosti vzdálili…

V daleké zemi, která se zdálky zdála tak lákavou, vedl nerozumný syn prostopášný život a brzy svůj majetek rozmrhal. Podobně i nerozumný hříšník mrhá svými duchovními i fyzickými silami v honbě za smyslovými požitky, a zatímco si „užívá života“, jeho srdce i duše se stále více a více vzdaluje od jeho Nebeského Otce. 

Když marnotratný syn utratil své jmění, dostal hlad – a stal se pasákem vepřů (zvířat, která byla podle Mojžíšova zákona nečistá). Byl by se rád nasytil slupkami (potravou vepřů), ale žádný mu nedával… Podobně i hříšník, který definitivně uvízl v osidlech hříchu, pociťuje duchovní hlad, trápí se a souží. Svou duševní prázdnotu se snaží zaplnit vírem pustých zábav, pitek a nemravností. To vše jsou však jen slupky pro vepře, jež nedokážou utišit mučivý hlad, kterým je vysílen jeho nesmrtelný duch…

A nešťastník by zahynul, kdyby nepřišla pomoc od Boha, který sám pravil, že nechce smrti hříšníka, ale aby se obrátil a živ byl. Jakmile marnotratný syn zaslechl spásonosnou výzvu Boží milosti, neodmítl ji a nezapudil, nýbrž ji přijal. Přijal ji a přišel sám k sobě, jako přichází k sobě nemocný, když se probere z mučivého snu. A tu přichází spásná myšlenka: Kolik jen nádeníků u mého Otce má chleba nazbyt, a já – Jeho syn – tu hladem hynu! Okamžitě se rozhoduje: Vstanu, půjdu ke svému Otci a řeknu Mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i před Tebou a nejsem již hoden nazývat se Tvým synem; přijmi mne jako jednoho z nádeníků Svých. Vidíme zde jasný úmysl a pevné rozhodnutí: vstal a šel ke svému Otci…

Vydal se na cestu, naplněn hlubokou lítostí, palčivým vědomím vlastní viny a nehodnosti, ale i nadějí na milosrdenství Otce; a jeho cesta byla trnitá. Když byl ještě daleko, jeho Otec jej spatřil (jistě na něj čekal a je možné, že každý den vyhlížel, zda se jeho syn nevrací…). Spatřil ho a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn se začal zpovídat: Otče, zhřešil jsem proti nebi i před Tebou a nejsem již hoden nazývat se Tvým synem…, avšak Otec ho ani nenechal domluvit: vše mu již odpustil a zapomněl, a přijímá nyní prostopášného a hladového pasáka vepřů jako milovaného syna. V nebi, řekl Pán, bývá větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. (L 15, 7)

Tak v člověku postupně probíhá proces odpadnutí a obrácení k Bohu. Jako by člověk scházel a naopak vycházel po schodech. Na počátku zrazuje Boha a odchází od Něj do daleké země. V tomto odcizení Bohu se stává otrokem hříchu a vášní. Nakonec zažívá naprostý duchovní krach, pociťuje duchovní hlad a temnotu a ocitá se na dně svého pádu. Avšak tam, kde se rozmnožil hřích – jak říká apoštol Pavel – tam se ještě více ukázala milost, přivádějící člověka k rozumu (srov. Ř 5, 20). Hříšník přijímá blahodárnou, spasitelnou výzvu (přičemž ji může také odmítnout a zahynout, jak se bohužel často stává). Přijímá výzvu a přichází sám k sobě. Přichází k sobě a pevně se rozhoduje, že skoncuje s hříchem a vydá se s pokáním k Nebeskému Otci. Jde cestou pokání – a Otec mu vychází v ústrety, vše mu odpouští a přijímá ho s láskou, jakou ho vždycky miloval…

(pokračování příště)

Sv. metropolita Filaret (Vozněsenskij, 1903-1985) byl nositelem autentického pravoslavného křesťanského života a tradice. Všude, kde žil a kam přišel, šířil a předával libou vůni Kristovu (viz 2 K 2, 15), pro jehož jméno se stal hodným podstoupit utrpení. Byl skutečným pastýřem duchovních ovcí, biskupem a nakonec světově proslulým prvohierarchou Ruské pravoslavné církve v zahraničí, charismatickou osobností, empirickým theologem, učitelem života a zářivým vzorem křesťanské praxe i duchovního nazírání.

Předložené dílo napsal v roce 1936 coby katechetickou pomůcku, když působil jako mladý mnich na Dálném východě. Skládá se z třiceti krátkých kapitol, v nichž jsou stručně a jasně pojednána základní témata víry a etiky Církve (např. svědomí, ctnost, svoboda, milost, výchova, manželství a rodina, mír a válka, křesťanství a politika). Čtenář si v knize najde jak moudrá poučení, tak spásonosná nasměrování a perspektivy. Kniha je již nyní k dispozici v knihkupectvích, například zde.

---