Svatý Filaret Nový Vyznavač: Kapitoly z pravoslavné etiky – VII.

Ctnosti pokory, duchovního pláče a touhy po spravedlnosti – 1., 2. a 4. přikázání blahoslavenství podle Matoušova evangelia a jejich vzájemná propojenost.

Podle učení svatých otců – asketů a zářivých světel křesťanské zbožnosti – je první a nejdůležitější křesťanskou ctností pokora. Bez pokory nelze získat žádnou jinou ctnost; bez pokory je nemyslitelné duchovní zdokonalování křesťana. Sám Kristus začíná Svá novozákonní blahoslavenství přikázáním o pokoře: Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je Království Nebeské… (Mt 5, 3).

Chudými – v obvyklém významu tohoto slova – nazýváme lidi, kteří nic nemají a často prosí o pomoc druhé. (Takoví chudí nejsou zdaleka vždy „blahoslavení“, protože se mezi nimi najdou zloději, opilci, podvodníci atd.). Každý křesťan – jak chudý, tak bohatý – se však musí pokládat za chudého duchovně, tj. vidět, že v něm není nic dobrého, co by měl ze sebe. Vše dobré v nás pochází od Boha. Ze své strany přidáváme pouze zlo: sebelásku, smyslné sklony a hříšnou pýchu. Na to by měl pamatovat každý z nás, neboť ne nadarmo se píše ve svatém Písmu: Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost (Jk 4, 6). A jak jsme již řekli, bez pokory není možná ani žádná jiná ctnost; pokud se ji totiž snažíme získat bez pokorného ducha, nevyhnutelně upadáme do pýchy, která je Bohu protivná, a ztrácíme Boží milost.

Vedle upřímné, hluboké pokory má být v křesťanu přítomen duchovní pláč, o němž se hovoří ve 2. přikázání blahoslavenství. Každý ví, že lidská pokora bývá často nehluboká a falešná. Vzniklo dokonce pořekadlo „pokora se cení víc než pýcha“ (смирение паче гордости). Často se zdá, že je člověk pokorný a odsuzuje sebe. Pak se však ukáže, že nešlo o hluboké, stálé rozpoložení a prožívání duše, nýbrž jen o povrchní, nehluboký cit.

Svatí otcové-asketové uvádějí jeden postup, pomocí něhož můžeme poznat upřímnost a hloubku pokory. Spočívá v tomto: začni druhému tváří v tvář vyčítat stejné hříchy a používej při tom stejných výrazů, kterými sám „pokorně“ odsuzuje sebe. Je-li jeho pokora upřímná, vyslechne výčitky bez hněvu a někdy i poděkuje za poučení, které ho přivádí k pokoře. Pakliže upřímnou pokoru nemá, výčitky nesnese a rozčílí se, protože tyto výtky a obvinění urazí jeho ješitnost a jeho pýcha se „postaví na zadní“.

Pán říká: Blahoslavení lkající, neboť oni potěšeni budou (Mt 5, 4). Jinými slovy – blahoslavení jsou ti, kteří se nejen rmoutí nad svou nedokonalostí a nehodností, ale také ji oplakávají. Pláčem se zde míní především duchovní pláč – pláč nad našimi hříchy i nad tím, že jsme vyloučeni z Království Božího. Krom toho najdeme mezi křesťanskými askety mnoho takových, kteří byli tak naplněni láskou a soucitem, že prolévali slzy nad druhými lidmi – nad jejich hříchy, pády a utrpením. Duchu Evangelia však obecně neprotiřečí ani to, jestliže lkajícími myslíme i všechny rmoutící se a nešťastné lidi, pokud svou bolest přijímají křesťansky – s pokorou a poslušností. Takoví jsou zajisté blahoslavení, neboť budou potěšeni Bohem lásky.

Naopak ti, kteří v tomto životě vyhledávají a touží pouze po útěchách a rozkoších, nejsou ani v nejmenším blahoslavení. I když se pokládají za šťastné a za takové je pokládají i druzí, jsou podle ducha Evangelia těmi nejnešťastnějšími lidmi. Právě na ně se vztahuje strašlivé varování Páně: Běda vám bohatým, neboť vzdáleni jste potěšení svého. Běda vám, kteří jste nyní nasyceni, neboť budete lačněti. Běda vám, kteří se nyní smějete, neboť budete kvíleti a plakati… (L 6, 24-25)

Když je člověk naplněn pokorou a zármutkem nad svými hříchy, nemůže se již smířit s oním hříšným zlem, které tak pošpiňuje jeho samotného i druhé lidi. Snaží se zbavit své hříšné porušenosti i nespravedlivosti života, který ho obklopuje, a hledat Boží spravedlnost, svatost a čistotu. A po této Boží spravedlnosti, po jejím vítězství nad lidskými nespravedlivostmi dychtí více a silněji, než touží hladový po jídle či žíznivý po nápoji. Právě o tom hovoří 4. přikázání blahoslavenství, jež je těsně svázané s dvěma prvními: Blahoslavení, kteří lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni (Mt 5, 6). Kdy budou nasyceni? Částečně již zde, v pozemském životě, během něhož tito věrní následovatelé Boží spravedlnosti již čas od času vidí počátky jejího vítězství a triumfu – v působení Boží Prozřetelnosti a v projevech spravedlivého Božího soudu a Boží všemohoucnosti. Avšak v plnosti bude jejich duchovní hlad utišen a žízeň ukojena až tam – v blažené věčnosti, v novém nebi a nové zemi, ve kterých spravedlnost přebývá (2 P 3, 13). 

(pokračování příště)

Sv. metropolita Filaret (Vozněsenskij, 1903-1985) byl nositelem autentického pravoslavného křesťanského života a tradice. Všude, kde žil a kam přišel, šířil a předával libou vůni Kristovu (viz 2 K 2, 15), pro jehož jméno se stal hodným podstoupit utrpení. Byl skutečným pastýřem duchovních ovcí, biskupem a nakonec světově proslulým prvohierarchou Ruské pravoslavné církve v zahraničí, charismatickou osobností, empirickým theologem, učitelem života a zářivým vzorem křesťanské praxe i duchovního nazírání.

Předložené dílo napsal v roce 1936 coby katechetickou pomůcku, když působil jako mladý mnich na Dálném východě. Skládá se z třiceti krátkých kapitol, v nichž jsou stručně a jasně pojednána základní témata víry a etiky Církve (např. svědomí, ctnost, svoboda, milost, výchova, manželství a rodina, mír a válka, křesťanství a politika). Čtenář si v knize najde jak moudrá poučení, tak spásonosná nasměrování a perspektivy. Kniha je již nyní k dispozici v knihkupectvích, například zde.

---