Svatý Filaret Nový Vyznavač: Kapitoly z pravoslavné etiky – VI.

Tři druhy povinností člověka. Povinnosti k sobě samému: rozvoj duchovní osobnosti – v protikladu k egoismu. Postupnost tohoto rozvoje.

Během svého pozemského života se křesťan nachází v neustálém, živém společenství s Bohem a s bližními – s lidmi, kteří ho obklopují. Zároveň se po celý svůj život stará o sebe samého – o svou tělesnou spokojenost a o spásu své duše. Proto můžeme jeho mravní povinnosti rozdělit na tři skupiny: 1) povinnosti k sobě samému, 2) povinnosti k bližnímu a 3) nejvyšší povinnosti ve vztahu k Bohu.

První a nejdůležitější povinnost člověka k sobě samému spočívá v tom, aby v sobě vybudoval duchovní osobnost – své skutečné, křesťanské „já“. Duchovní osobnost křesťana není něčím, co by mu bylo od počátku dáno; nikoli, je to něco, co hledá, získává a utváří svým osobním úsilím a námahou. Křesťanovou duchovní osobností, jeho duchovním „já“ není ani jeho tělo, charakteristické určitými schopnostmi, silami a touhami, ani jeho duše jakožto vrozené centrum jeho vědomých prožitků a životní energie. Duchovní osobnost křesťana je tím, co jej radikálně odlišuje od jakéhokoli nekřesťana a co je ve svatém Písmu nazýváno nikoli duší, ale duchem.

Právě tento duch je centrem, středobodem duchovního života; tento duch dychtí po Bohu a po nesmrtelném, blaženém věčném životě. Jak jsme již řekli, úkol celého lidského života spočívá ve využití pozemského, dočasného života k přípravě na věčný, duchovní život. V daném případě to lze říci i jinými slovy: během svého pozemského života má člověk za úkol vypěstovat, vybudovat svou duchovní osobnost, své skutečné, živé, věčné „já“.  

O své „já“ můžeme pečovat různě. Jsou lidé, kterým se říká egoisté a kteří se o své „já“ velice starají a hýčkají si je. Egoista však myslí jen na sebe a na nikoho více. Ve svém egoismu se snaží dosáhnout svého osobního štěstí jakýmkoli způsobem – byť by to bylo za cenu utrpení a neštěstí bližních. A ve své zaslepenosti si nevšímá toho, že z hlediska správného, tj. křesťanského chápání života tím pouze škodí sobě samému, svému nesmrtelnému „já“.

Křesťanství člověka vyzývá, aby budoval svou duchovní osobnost, ale zároveň mu přikazuje, aby i zde – v procesu tohoto budování – rozlišoval dobro a zlo, věci skutečně prospěšné od věcí zdánlivě prospěšných a škodlivých. Křesťanství nás učí, že vše, co je nám darováno Bohem – zdraví, síly, schopnosti, vlastnosti a kvality – nemáme pokládat za své „já“, nýbrž právě za dary, které jsme přijali od Boha. Tyto dary máme využít (jako stavební materiál při výstavbě domu) k budování svého ducha. A k tomu je zapotřebí, abychom všechny tyto Bohem darované „talenty“ využili nikoli pro sebe (egoisticky), ale pro druhé.

Zákony nebeské spravedlnosti jsou totiž protikladné zákonům pozemského zisku. V pozemském chápání získává ten, kdo si na zemi něco nahromadí pro sebe; podle učení Boží nebeské spravedlnosti získává (pro věčnost) ten, kdo během pozemského života rozdává a činí dobré skutky. Ve známém podobenství o nepoctivém správci (16. kapitola Lukášova evangelia) je hlavní myšlenkou i klíčem k jeho správnému pochopení právě princip protikladu mezi pozemským egoismem a Boží spravedlností. Pozemské bohatství, jež bylo nahromaděno egoisticky (pro sebe), je v tomto podobenství Pánem přímo nazváno „nespravedlivým mamonem“. Pán přikázal, abychom toto bohatství využívali nikoli pro sebe, nýbrž pro druhé – a mohli tak být přijati do věčných příbytků.

Ideál křesťanské dokonalosti je nedosažitelně vysoký. Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš Nebeský Otec, pravil Kristus Spasitel (Mt 5, 48). A proto práce člověka na sobě, na své duchovní osobnosti nemůže mít konce. Celý pozemský život křesťana představuje nepřetržité úsilí o mravní sebezdokonalování. A rozumí se, že křesťanské dokonalosti člověk nedosahuje okamžitě, ale postupně. Takto poučoval ctihodný Serafim Sarovský jednoho křesťana, který si ve své nezkušenosti myslel, že se rázem stane svatým: „Všechno dělej pomalounku a ne naráz, ctnost přece není hruška, abys ji hned snědl…“ Ani apoštol Pavel se navzdory své duchovní výši a moci nepokládal za člověka, který dosáhl dokonalosti; říkal, že prozatím jen usiluje o takovou dokonalost – k odplatě svrchovaného povolání v Kristu Ježíši (Fp 3, 12-14).

(pokračování příště)

Sv. metropolita Filaret (Vozněsenskij, 1903-1985) byl nositelem autentického pravoslavného křesťanského života a tradice. Všude, kde žil a kam přišel, šířil a předával libou vůni Kristovu (viz 2 K 2, 15), pro jehož jméno se stal hodným podstoupit utrpení. Byl skutečným pastýřem duchovních ovcí, biskupem a nakonec světově proslulým prvohierarchou Ruské pravoslavné církve v zahraničí, charismatickou osobností, empirickým theologem, učitelem života a zářivým vzorem křesťanské praxe i duchovního nazírání.

Předložené dílo napsal v roce 1936 coby katechetickou pomůcku, když působil jako mladý mnich na Dálném východě. Skládá se z třiceti krátkých kapitol, v nichž jsou stručně a jasně pojednána základní témata víry a etiky Církve (např. svědomí, ctnost, svoboda, milost, výchova, manželství a rodina, mír a válka, křesťanství a politika). Čtenář si v knize najde jak moudrá poučení, tak spásonosná nasměrování a perspektivy. Kniha je již nyní k dispozici v knihkupectvích, například zde.

---