Svatý Filaret Nový Vyznavač: Kapitoly z pravoslavné etiky – V.
Otázka svobody vůle. Determinismus, jeho rozbor. Falešné a správné chápání indeterminismu. Vliv vnějších motivů a svoboda volby. Jak si uvědomujeme svou svobodu. Fakt lítosti.
Již víme, že člověk nese odpovědnost za své činy pouze tehdy, když je koná jako svobodný. Má však vůbec tuto duchovní svobodu, svobodu vůle, která je zde předpokládána? V poslední době se v lidstvu velmi rozšířilo učení označované jako determinismus. Stoupenci tohoto učení – deterministé – neuznávají, že v člověku existuje svobodná vůle. Tvrdí, že všechny lidské činy jsou řízeny pouze vnějšími příčinami. Podle jejich učení jedná člověk vždy jen pod vlivem motivů a pohnutek, které na něm nezávisejí, a podřizuje se obvykle nejsilnějšímu z těchto motivů. Deterministé říkají: „To, že jednáme svobodně, se nám jen zdá, je to pouhý sebeklam.“ Obhájcem tohoto učení byl významný filosof 17. století Benedikt Spinoza. Jako příklad uváděl vržený kámen: kdyby tento kámen mohl myslet a hovořit, i on by řekl, že letí a padá tam, kam sám chce. Ve skutečnosti však letí jen proto, že ho někdo hodil, a padá vlivem gravitační síly.
K tomuto příkladu se později vrátíme. Nyní si povšimněme učení, které stojí v protikladu k determinismu a které uznává existenci svobodné vůle v člověku – jde o tzv. indeterminismus. Toto učení je přijímáno křesťanstvím. Musíme však upozornit na to, že existují krajní indeterministé, jejichž učení je jednostranné a falešné. Hlásají, že svoboda člověka znamená jeho neomezené právo jednat právě tak, jak se mu zachce. V jejich chápání je tedy svoboda naprostou libovůlí, neohraničeným právem jednat podle vlastních přání, tužeb a vrtochů. Na falešnou návnadu takové „svobody“ socialisté a komunisté nalákali a posléze ulovili celý nešťastný, oklamaný ruský národ (o takové „svobodě“ hovoří sv. apoštol Petr: 1 P 2, 15-16; 2 P 2, 19). Ve skutečnosti to žádná svoboda není. Je to zneužití svobody, její překroucení. Člověk nemá absolutní, bezpodmínečnou svobodu; svrchovanou tvůrčí svobodou disponuje jedině všemohoucí Bůh.
Na rozdíl od tohoto falešného indeterminismu učí pravdivý indeterminismus něčemu jinému. Jeho učení říká, že je člověk nepochybně ovlivňován nejrůznějšími vnějšími motivy a pohnutkami. Kupříkladu na něj působí okolní prostředí, životní podmínky, politická situace, jeho vzdělání, kulturní rozvoj atd. – to všechno se odráží v rysech jeho mravního profilu. V uznání faktu, že na člověka působí – a často velmi silně – různé vnější motivy a vlivy, jsou indeterministé zajedno s deterministy.
V ostatním se ovšem zásadně liší. Zatímco deterministé tvrdí, že člověk jedná tak nebo jinak pouze pod vlivem nejsilnějšího z motivů, svobodu však nemá, – učí indeterministé, že člověk je vždy svobodný ve volbě jakéhokoli z těchto motivů. Vybraný motiv vůbec nemusí být tím nejsilnějším, ba co víc, člověk může dát přednost motivu, který se bude jiným lidem zdát zjevně nevýhodným. Příkladem zde může sloužit hrdinství mučedníků, kteří svým pohanským mučitelům připadali jako blázni, vědomě ničící samy sebe. Z pohledu indeterminismu tedy svoboda člověka neznamená bezpodmínečnou tvůrčí svobodu, nýbrž svobodu volby, svobodu naší vůle rozhodovat se a jednat tak nebo jinak.
Právě takové, indeterministické pojetí lidské svobody je přijímáno křesťanstvím. Uplatňujíc je v oblasti mravní, v otázce boje mezi dobrem a zlem, mezi ctností a hříchem, křesťanství říká, že svoboda člověka znamená jeho svobodu volby mezi dobrem a zlem. Jak praví theologická definice, „svoboda vůle je naší na nikom a na ničem nezávisející schopností sebeurčení ve vztahu k dobru a ke zlu“.
Nyní už snadno pochopíme Spinozův příklad padajícího kamene. Přesvědčili jsme se o tom, že člověk disponuje svobodou vůle ve smyslu volby jednat tak či jinak. Podle Spinozy je let kamene analogií lidského jednání. Taková analogie by však platila jen v případě, že by měl kámen svobodu volby – letět či neletět, spadnout či nespadnout. Kámen ovšem takovou svobodu samozřejmě nemá, a proto je uvedený příklad naprosto nepřesvědčivý.
Neudržitelnost determinismu, odmítajícího svobodu vůle, lze dokázat i jinak:
1) Žádný determinista neuskutečňuje své učení v praktickém životě. A je zcela jasné proč. Kdybychom totiž pohlíželi na život z přísně deterministického hlediska, nesměli bychom nikoho potrestat – líného žáka za jeho lenost, zloděje za krádež, vraha za vraždu atd. – protože by nejednali svobodně, nýbrž by byli pouhými otroky, bezděčnými uskutečňovateli toho, co by jim přikazovaly vnější motivy. Ano, je to absurdní, ale zcela logicky to vyplývá z determinismu.
2) Jako důkaz svobody vůle může sloužit fakt jistého duševního prožitku, který zná každý z vlastní zkušenosti a který se nazývá lítostí… Na čem je tento prožitek založen? Zjevně na tom, že člověk, který pociťuje lítost, se v myšlenkách vrací k okamžiku, kdy se dopustil prohřešku, a rmoutí se nad svým hříchem. Jasně si přitom uvědomuje, že se mohl zachovat jinak, že nemusel spáchat zlo, ale vykonat dobro. Je zřejmé, že taková lítost by se nedostavovala, kdyby člověk nedisponoval svobodou vůle a byl jen bezděčným otrokem vnějších vlivů. V takovém případě by za svůj skutek nebyl zodpovědný.
My křesťané považujeme člověka za tvora mravně svobodného, který řídí svou vlastní vůli i jednání – a který je za ně zodpovědný před Boží Spravedlností. Tato svoboda je nejvznešenějším darem, jejž člověku udělil Bůh, který od něj nevyžaduje mechanické podřízení, nýbrž očekává svobodně zvolenou, synovskou poslušnost lásky. A sám Pán tuto svobodu potvrdil, když řekl: Chce-li kdo jít za Mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj Mne… (Mt 16, 24), a ve Starém zákoně pravil skrze proroka: Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo… Vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo… (Dt 30, 15; 30, 19).
(pokračování příště)
Sv. metropolita Filaret (Vozněsenskij, 1903-1985) byl nositelem autentického pravoslavného křesťanského života a tradice. Všude, kde žil a kam přišel, šířil a předával libou vůni Kristovu (viz 2 K 2, 15), pro jehož jméno se stal hodným podstoupit utrpení. Byl skutečným pastýřem duchovních ovcí, biskupem a nakonec světově proslulým prvohierarchou Ruské pravoslavné církve v zahraničí, charismatickou osobností, empirickým theologem, učitelem života a zářivým vzorem křesťanské praxe i duchovního nazírání.
Předložené dílo napsal v roce 1936 coby katechetickou pomůcku, když působil jako mladý mnich na Dálném východě. Skládá se z třiceti krátkých kapitol, v nichž jsou stručně a jasně pojednána základní témata víry a etiky Církve (např. svědomí, ctnost, svoboda, milost, výchova, manželství a rodina, mír a válka, křesťanství a politika). Čtenář si v knize najde jak moudrá poučení, tak spásonosná nasměrování a perspektivy. Kniha je již nyní k dispozici v knihkupectvích, například zde.
Sv. metropolita Filaret Vozněsenskij: Kapitoly z pravoslavné etiky
