Svatý Filaret Nový Vyznavač: Kapitoly z pravoslavné etiky – IX.

Jak se uskutečňuje spása člověka v Církvi. Jaký má pro nás význam tajina křtu. Otázka vzájemného vztahu mezi svobodnou vůlí člověka a působením Boží milosti – Pelagius a Augustin. Nauka o synergii.

O veškerém opravdu dobrém křesťanském konání Pán Ježíš Kristus pravil: beze Mne nemůžete činit nic (J 15, 5). Mluvíme-li tedy o spáse člověka, křesťan by měl pamatovat na to, že počátek skutečně křesťanského života, který nás vede ke spáse, pochází jedině od Krista Spasitele a je nám udílen ve svaté tajině křtu.

Připomeňme si Spasitelovu rozmluvu s Nikodémem, členem židovského synedria. V Nikodémově duši tehdy vyvstala otázka: jak vejít do Království Nebeského? Spasitel odpověděl: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Království Boží. Dále se vyjádřil ještě jasněji: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha (tj. nepřijme-li křest), nemůže vejít do Království Božího (J 3, 3-4). Křest je tudíž oněmi jedinými dveřmi, kterými může člověk vstoupit do Církve těch, kteří dosahují spásy. Neboť spasen bude jen ten, kdo bude mít víru a přijme křest (Mk 16, 16).

Musíme mít ovšem na paměti, že křtem se v člověku smývá porušenost způsobená prvotním hříchem i vina za všechny přestupky a hříchy spáchané před křtem. Avšak zárodky hříchu – hříšné návyky a náchylnost ke hříchu – v člověku zůstávají a překonat je může jen samotný člověk svým vlastním úsilím, cestou celoživotní askeze (подвига) – neboť, jak už víme, Království Nebeské se dobývá s úsilím a pouze ti, kteří úsilí činí, je uchvacují (viz Mt 11, 12). Také další církevní tajiny (pokání, přijímání, pomazání nemocných), spolu s nejrůznějšími modlitbami a bohoslužbami, představují příležitosti a prostředky ke křesťanovu posvěcení. Křesťan v nich – podle míry své víry a potřeby – získává božskou milost, jež spolupůsobí k jeho spáse. Bez této milosti, jak učí apoštol Pavel, nejenže nemůžeme činit dobro, ale nemůžeme si dobro ani přát (Fp 2, 13).

Pokud má však v díle naší spásy tak obrovský význam pomoc Boží milosti – k čemu je zde vlastně naše osobní úsilí? Není to tak, že za nás celé dílo spásy koná Bůh a nám zbývá jen „sedět se složenýma rukama“ a čekat na Boží milosrdenství?

V dějinách Církve byla tato otázka ostře a důrazně položena již v 5. století. Vzdělaný a přísný mnich Pelagius tehdy začal učit, že člověk dosahuje spásy sám – vlastním úsilím, bez Boží milosti. Když svou myšlenku rozvíjel, dospěl nakonec k odmítnutí toho, že člověk nutně potřebuje vykoupení a spásu v Kristu. Proti Pelagiovi vystoupil významný církevní učitel blažený Augustin, který velmi přesvědčivě dokazoval, že ke spáse je nutná Hospodinova milost. V polemice s Pelagiem však Augustin upadl do opačného extrému. Z jeho učení vyplývalo, že v díle lidské spásy uskutečňuje vše Boží milost, zatímco člověk má tuto spásu pouze vděčně přijímat.

Pravda se nachází – jako ostatně vždy – mezi oběma těmito extrémy. Vyjádřil ji asketa téhož 5. století, ctihodný Jan Kassián, jenž učil o tzv. synergii (spolupůsobení). Podle Kassiána dosahuje člověk spásy jedině v Kristu a Boží milost představuje v této spáse hlavní působící sílu. Ke spáse je ovšem kromě působení Boží milosti potřebné i osobní úsilí samotného člověka. Pouze lidská snaha ke spáse nestačí – je však nezbytná, neboť bez ní milost Boží nezačne uskutečňovat spásu člověka. Lidská spása se tedy uskutečňuje současně působením spásonosné Boží milosti – i osobním úsilím samotného člověka. Podle smělého vyjádření některých církevních otců Bůh stvořil člověka bez účasti samotného člověka, avšak spasit ho bez jeho souhlasu a přání nemůže, neboť jej stvořil sebevládným(самовластным). Člověk má svobodu zvolit si dobro nebo zlo, spásu nebo záhubu – a Bůh jeho svobodu neomezuje, ačkoli jej neustále vybízí ke spáse.

(pokračování příště)

Sv. metropolita Filaret (Vozněsenskij, 1903-1985) byl nositelem autentického pravoslavného křesťanského života a tradice. Všude, kde žil a kam přišel, šířil a předával libou vůni Kristovu (viz 2 K 2, 15), pro jehož jméno se stal hodným podstoupit utrpení. Byl skutečným pastýřem duchovních ovcí, biskupem a nakonec světově proslulým prvohierarchou Ruské pravoslavné církve v zahraničí, charismatickou osobností, empirickým theologem, učitelem života a zářivým vzorem křesťanské praxe i duchovního nazírání.

Předložené dílo napsal v roce 1936 coby katechetickou pomůcku, když působil jako mladý mnich na Dálném východě. Skládá se z třiceti krátkých kapitol, v nichž jsou stručně a jasně pojednána základní témata víry a etiky Církve (např. svědomí, ctnost, svoboda, milost, výchova, manželství a rodina, mír a válka, křesťanství a politika). Čtenář si v knize najde jak moudrá poučení, tak spásonosná nasměrování a perspektivy. Kniha je již nyní k dispozici v knihkupectvích, například zde.

---