Svatý Filaret Nový Vyznavač: Kapitoly z pravoslavné etiky – IV.

Pouhý vnitřní zákon nestačí. Vnější, Bohem zjevený zákon. Jaký má pro nás význam zákon Mojžíšův a Nový zákon.

Úkol našeho pozemského života spočívá v tom, abychom se připravili k věčné spáse a blaženosti. Za tímto účelem máme žít svatě a bezúhonně, jinými slovy, podle vůle Boží.

Jenže – jak může člověk tuto Boží vůli poznat? Především tak, že bude naslouchat svému svědomí, které se právě proto nazývá Božím hlasem v lidské duši. A kdyby duši člověka nezatemnil hříšný pád, mohli bychom svou životní cestu řídit neomylně a pevně podle pokynů svého svědomí, v němž se projevuje vnitřní mravní zákon. Všichni ovšem víme, že hříšný člověk nemá jen poškozenou mysl, srdce a vůli, nýbrž je v něm zatemněno i svědomí. Úsudek a hlas tohoto svědomí ztratil svou bezpodmínečnou jasnost a sílu. Není náhodou, že o některých lidech, jak jsme již uvedli, se mluví jako o tvorech bez svědomí.

Stalo se tedy zjevným, že k tomu, aby člověk žil a jednal podle vůle Boží, nestačí pouhé svědomí s jeho vnitřním hlasem. Vyvstala nutnost vnějšího ukazatele, vnějšího, Bohem zjeveného zákona. A právě takový zákon daroval Bůh lidem, a to ve dvou podobách: nejprve přípravný zákon Mojžíšův a posléze úplný a dokonalý zákon Evangelia.

V Mojžíšově zákoně je třeba odlišovat dvě vrstvy: 1) nábožensko-etickou a 2) nábožensko-obřadní, jež byla svázána s dějinami a obyčeji židovského národa. Je nepochybné, že druhá vrstva se pro nás, křesťany, stala minulostí – máme na mysli národně-rituální pravidla a zákony. Avšak nábožensko-mravní zákony Mojžíšovy si zachovaly veškerou platnost i v křesťanství. Proto je všech deset přikázání Mojžíšova zákona pro křesťany závazných a křesťanství je nezrušilo. Naopak: křesťanství člověka naučilo chápat tato přikázání nikoli vnějškově a doslovně (na úrovni slepé, otrocké poslušnosti a jejich vnějšího plnění), nýbrž odkrylo jejich hluboký smysl a přivedlo k jejich dokonalému a úplnému chápání a uskutečňování.

Pro nás křesťany má Mojžíšův zákon význam jedině proto, že jeho hlavní přikázání (Desatero, přikázání o lásce k Bohu a bližnímu) byly přijaty a objasněny křesťanstvím. Ve svém životě se však neřídíme tímto přípravným a dočasným zákonem Mojžíšovým, nýbrž dokonalým a věčným zákonem Kristovým. Svatý Basil Veliký píše: „Je-li směšný ten, kdo si chce za slunečního světla svítit svící, pak je ještě mnohem směšnější ten, kdo v době zvěstování Evangelia setrvává ve stínu Starého zákona.“

Hlavní rozdíl mezi Novým a Starým zákonem spočívá v tom, že Starý zákon byl zaměřen na vnější jednání člověka, zatímco zákon Nový se soustřeďuje na srdce člověka, na jeho vnitřní pohnutky. Ve Starém zákoně byl člověk podřízen Bohu jako služebník svému pánu, kdežto v zákoně Novém se člověk snaží o to, aby Mu byl podřízen tak, jako je syn podřízen milovanému otci…

Na Starý zákon se v současnosti často pohlíží nesprávně: není v něm prý nic dobrého, a vyhledávají se v něm pouze prvky hrubosti a krutosti. Takový názor je nepravdivý. Nesmíme zapomínat na nízký stupeň duchovního rozvoje, jehož lidé tehdy – před několika tisíci lety – dosahovali. Tehdy vládly opravdu hrubé a kruté mravy, a proto pravidla a normy Mojžíšova zákona, jež se nám nyní zdají krutými (např. „oko za oko, zub za zub“), ve skutečnosti takovými nebyly. Jistě, starozákonní pravidla a zákony neodstraňovaly lidskou krutost a mstivost (to mohlo uskutečnit pouze Evangelium), ale měly za úkol tuto krutost a mstivost zdržovat a zasadit do pevných a přísných hranic… Navíc nezapomínejme na to, že známá přikázání o lásce k Bohu a bližnímu, která sám Pán uvádí jako nejdůležitější, jsou Jím převzata právě z Mojžíšova zákona (Mk 12, 29-31). O tomto zákonu praví sv. apoštol Pavel: zákon je svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré (Ř 7, 12).    

(pokračování příště)

Sv. metropolita Filaret (Vozněsenskij, 1903-1985) byl nositelem autentického pravoslavného křesťanského života a tradice. Všude, kde žil a kam přišel, šířil a předával libou vůni Kristovu (viz 2 K 2, 15), pro jehož jméno se stal hodným podstoupit utrpení. Byl skutečným pastýřem duchovních ovcí, biskupem a nakonec světově proslulým prvohierarchou Ruské pravoslavné církve v zahraničí, charismatickou osobností, empirickým theologem, učitelem života a zářivým vzorem křesťanské praxe i duchovního nazírání.

Předložené dílo napsal v roce 1936 coby katechetickou pomůcku, když působil jako mladý mnich na Dálném východě. Skládá se z třiceti krátkých kapitol, v nichž jsou stručně a jasně pojednána základní témata víry a etiky Církve (např. svědomí, ctnost, svoboda, milost, výchova, manželství a rodina, mír a válka, křesťanství a politika). Čtenář si v knize najde jak moudrá poučení, tak spásonosná nasměrování a perspektivy. Kniha je již nyní k dispozici v knihkupectvích, například zde.


Sv. metropolita Filaret Vozněsenskij: Kapitoly z pravoslavné etiky