Svatý Filaret Nový Vyznavač: Kapitoly z pravoslavné etiky – II.
Hříšnost lidského rodu. Jak se hříšnost odrazila v duši člověka – v oblasti mysli, citu a vůle. Jak se hřích rozvíjí – stupně hříchu. Tři zdroje hříchu.
My všichni křesťané ze svaté Bible víme a věříme, že Bůh stvořil člověka podle Svého obrazu a ke Svému podobenství. Při stvoření se proto člověku dostalo bezhříšné přirozenosti. Ale již první člověk Adam nezůstal bezhříšným a ztratil svou původní čistotu, když se v ráji dopustil prvního hříchu. Jedem této hříšnosti byl nakažen celý lidský rod, vzešlý ze zhřešivších prarodičů – podobně jako z otráveného pramene vytéká otrávená voda. A protože každý člověk přidává k náklonnosti ke hříchu, kterou zdědil po svých prarodičích, ještě své osobní hříchy, nijak nepřekvapuje, říká-li sv. Bible o každém z nás: Není člověka, který by prožil jeden den a nezhřešil (srov. 2 Pa 6, 36; 1 Kr 8, 46; Kaz 7, 20). Absolutně čistým od jakéhokoli hříchu je pouze jediný Pán Ježíš Kristus. Hříchem byli zasaženi dokonce i svatí vyvolenci Boží, a třebaže s hříchem s Boží pomocí bojovali, přesto se pokorně považovali za hříšníky. Všichni lidé jsou tedy bez výjimky hříšní, nakažení hříchem.
Hřích je duchovním malomocenstvím, nemocí a morem, který zachvátil celou přirozenost člověka, jeho duši i tělo. Hříchem byly poškozeny všechny tři základní schopnosti či síly duše: mysl, cit (srdce) a vůle. Lidská mysl se zatemnila a stala se náchylnou k omylu. Člověk se proto neustále mýlí – ve vědě, ve filosofii i v praktické činnosti (staří Římané měli přísloví errare humanum est – mýliti se je lidské). Možná ještě více je hříchem poškozeno srdce člověka – centrum jeho dobrých i špatných, smutných i radostných prožitků a pocitů. Vidíme, že je naše srdce pokryto plísní hříchu a ztratilo schopnost čistých, duchovních a křesťansky vznešených citů. Namísto toho se stalo náchylným ke smyslovým potěšením a pozemským závislostem, nakazilo se domýšlivostí a leckdy ohromuje naprostým nedostatkem lásky a přejícnosti k bližnímu.
Ale bezesporu nejvíce je hříchem poškozena a spoutána naše vůle jakožto schopnost jednání a uskutečňování záměrů člověka. Zdá se, že naše vůle je zvláště nemohoucí tam, kde je třeba uskutečnit skutečné křesťanské dobro – byť bychom si toto dobro sami přáli… O této nešťastné bezmoci vůle hovoří apoštol Pavel: Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci (Ř 7, 19). Proto pravil Kristus o člověku-hříšníkovi: Každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu (J 8, 34). Samotný hříšník přitom své otročení hříchu často pokládá za svobodu, zatímco zápas s nástrahami hříchu naopak považuje za otroctví…
Jak se vlastně v duši člověka rozvíjí hřích? Svatí otcové, učitelé křesťanského asketismu a zbožnosti, kteří poznali hříšnost lidské duše lépe než všichni učení psychiatři, rozlišují následující stádia-stupně rozvoje hříchu: prvním stupněm je svůdný podnět (прилог), kdy se ve vědomí člověka objeví to či jiné pokušení – hříšný pocit, nečistá myšlenka atd. Jestliže člověk na tomto prvním stupni hřích rozhodně a okamžitě odmítne, pak nezhřeší, nýbrž zvítězí nad hříchem a pro jeho duši to znamená nikoli ztrátu, ale zisk. Ve stádiu podnětu lze hřích velmi snadno přemoci.
Pokud není svůdný podnět odmítnut, mění se zpočátku v nejasné tíhnutí (стремление) a poté v uvědomělé a jasné chtění (желание) hříchu. Nyní se již člověk začíná přiklánět k určitému hříchu. Ale i teď může ještě bez zvláště těžkého boje hříchu odolat a nezhřešit, k čemuž mu napomáhá jasný hlas svědomí a Boží pomoc, pokud se k ní uchýlí.
Člověk však neodolal a upadl do hříchu. Výčitky svědomí se ozývají zřetelně a jasně a vzbuzují v ještě nezkaženém člověku pouze rozhodný odpor k danému hříchu. Mizí předchozí sebejistota a člověk nabývá pokory (srov. apoštola Petra předtím a poté, co se zřekl Krista). Ale ani zde ještě není příliš obtížné nad hříchem zvítězit, jak o tom svědčí bezpočet příkladů (právě apoštol Petr, dále sv. král a prorok David či jiní hříšníci, kteří učinili pokání).
Obtížněji se s hříchem bojuje tehdy, když se častým opakováním stane u člověka zvykem. Poté, co si člověk vybuduje obecně jakýkoli zvyk, koná navyklou činnost natolik snadno, že si toho sám takřka nevšímá – jako by se to dělo automaticky. Boj s hříchem, který se stal pro člověka zvykem, je proto velmi namáhavý; pro člověka je obtížné už nejen překonat sebe, ale také zpozorovat, všimnout si, jak se hřích přibližuje.
Ještě nebezpečnějším stádiem hříchu je neřest (порок). V tomto případě již hřích natolik ovládá člověka, že spoutává jeho vůli jakoby řetězy. Člověk už takřka nemá sílu bojovat se sebou a stává se otrokem hříchu, přestože si uvědomuje jeho škodlivost a ve světlých chvílích jej snad i z celé duše nenávidí (tak je tomu např. u neřesti opilství, narkomanie apod.). Nyní se člověk bez zvláštního Božího milosrdenství a pomoci již nedokáže ovládnout a potřebuje modlitbu a duchovní podporu druhých lidí. Nesmíme přitom zapomenout, že i jakýkoli drobný hřích, např. upovídanost, fintění, touha se bavit… se může stát neřestí, jestliže člověka zcela ovládne a zaplní jeho duši.
Nejvyšším stupněm hříchu, na kterém si hřích již zcela podmaňuje člověka, je vášeň (страсть)toho či jiného hříšného typu. V tomto stavu už člověk nedokáže nenávidět svůj hřích, jak tomu bylo u neřesti (v tom spočívá rozdíl mezi nimi), ale podrobuje se hříchu ve všech svých pocitech, činech i rozpoloženích (srov. postavu Pljuškina z Gogolových Mrtvých duší nebo Fjodora Karamazova z Dostojevského Bratří Karamazových, ale také chamtivého Jidáše Iškariotského). Zde člověk přímo a doslova vpouští (jak je to o Jidáši řečeno ve sv. Evangeliu) satana do svého srdce a v tomto stavu mu nepomůže již nic jiného než milostiplná modlitba a působení Církve.
Existuje však ještě jeden zvláštní, strašlivý a zkázonosný druh hříchu – smrtelný hřích. Ocitá-li se člověk ve stavu takového hříchu, nepomůže mu ani církevní modlitba! Hovoří o tom výslovně apoštol Jan Theolog (1 J 5, 16), když nás vyzývá k modlitbě za zhřešivšího bratra, ale zároveň upozorňuje na neužitečnost modlitby za hříšníka, jemuž nelze odpustit…
Sám Pán Ježíš Kristus říká, že tento hřích – rouhání proti Duchu Svatému – nebude lidem odpuštěn ani v tomto věku, ani v budoucím. Tato hrozivá slova byla vyřčena proti farizeům, kteří jasně viděli, že Spasitel koná vše podle Boží vůle a Boží mocí, a přesto zarputile překrucovali pravdu a pomlouvačně tvrdili, že ke Svým skutkům prý používá moci zlého, nečistého ducha. Ve svém rouhání našli farizeové záhubu – a tento jejich příklad je poučením i výstrahou pro všechny ty, kteří hřeší smrtelným hříchem – zatvrzelým a vědomým protivením se nepochybné pravdě, a tudíž i rouháním proti Duchu Pravdy – Svatému Duchu Božímu…
Je nutné připomenout, že i rouhání proti Pánu Ježíši Kristu (podle slov samotného Spasitele) lze člověku odpustit, neboť může být spácháno z neznalosti či kvůli dočasnému zaslepení. Naproti tomu rouhání proti Svatému Duchu, jak učí sv. Athanasios Veliký, je odpuštěno jen tehdy, když člověk tohoto hříchu zanechá a lituje ho. To se však bohužel většinou nestává, protože samotný druh, samotná povaha hříchu je taková, že takřka vylučuje, aby se člověk navrátil k pravdě. Je-li člověk zaslepený, může prozřít a zamilovat si pravdu, která se mu odkryla; je-li ušpiněný neřestmi a vášněmi, může se omýt pokáním a stát se vyznavačem pravdy; avšak kdo či co by mohlo změnit rouhače, který viděl a poznal pravdu, a přesto ji tvrdošíjně odmítal a nenáviděl?! Tento strašlivý stav se podobá stavu ďábla, který věří v Boha, chvěje se před Ním, a přesto Ho nenávidí, rouhá se Mu a protiví…
Když je člověk sváděn ke hříchu, pokušení obvykle vychází z jednoho ze tří zdrojů: z vlastního těla, ze světa či od ďábla.
Co se týče lidského těla, nelze pochybovat o tom, že právě tělo je v mnoha ohledech hnízdem a pramenem nemravných sklonů, tíhnutí a závislostí. Hřích našich prarodičů Adama a Evy, tj. naše obecná náchylnost ke hříchu, dále hříchy zděděné po našich předcích i naše osobní hříšné pády – to vše se v nás sčítá a navzájem posiluje, a vytváří tak v našem těle ohnisko pokušení, hříšných sklonů i skutků.
Ještě častěji se nám zdrojem pokušení stává svět, který nás obklopuje. Ten, podle slov apoštola Jana Theologa, celý leží ve zle (1 J 5, 19) a přátelství s ním – jak říká jiný apoštol – znamená nepřátelství s Bohem (Jk 4, 4). Svádí nás prostředí, v němž se pohybujeme, lidé, kterými jsme obklopeni (zejména úmyslní pokušitelé a svůdcové mládeže, o kterých Pán pravil, že kdokoli by svedl jednoho z těchto maličkých… bylo by pro něj lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a utopili ho v mořské hlubině… srov. Mt 18, 6; Mk 9, 42). Svádí nás vnější blahobyt, bohatství, komfort, nestydaté tance, pornografická literatura, vyzývavé oblečení atd. – to vše je zapáchajícím pramenem hříchu a pokušení.
Hlavním a původním zdrojem hříchu je však samozřejmě ďábel – ten, o němž apoštol Jan Theolog pravil: Kdo se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel od počátku hřeší (1 J 3, 8). Ďábel bojuje s Bohem a Jeho spravedlností, ale zároveň válčí s lidmi a snaží se zahubit každého z nás. Se zvláštní zjevností, zlobou a bezprostředně – osobně – bojoval se svatými (odvážil se dokonce pokoušet samotného Pána Ježíše Krista), jak o tom čteme v Evangeliu a životech svatých. Nás, slabé a bezmocné, Pán Svou mocí ochraňuje před těmi strašnými pokušeními, kterými ďábel postihoval duchovně silné služebníky Boží. Nicméně ani nás nenechává ďábel bez povšimnutí, působí na nás prostřednictvím stále silnějších a lákavějších svodů světa a těla a také nás pokouší nejrůznějšími hříšnými myšlenkami. (V poslední době se toto zákeřné působení projevuje mimo jiné v epidemii sebevražd.) Proto apoštol Petr ďábla přirovnává ke řvoucímu lvu, který nás obchází a hledá, koho by pohltil (1 P 5, 8).
(pokračování příště)
Sv. metropolita Filaret (Vozněsenskij, 1903-1985) byl nositelem autentického pravoslavného křesťanského života a tradice. Všude, kde žil a kam přišel, šířil a předával libou vůni Kristovu (viz 2 K 2, 15), pro jehož jméno se stal hodným podstoupit utrpení. Byl skutečným pastýřem duchovních ovcí, biskupem a nakonec světově proslulým prvohierarchou Ruské pravoslavné církve v zahraničí, charismatickou osobností, empirickým theologem, učitelem života a zářivým vzorem křesťanské praxe i duchovního nazírání.
Předložené dílo napsal v roce 1936 coby katechetickou pomůcku, když působil jako mladý mnich na Dálném východě. Skládá se z třiceti krátkých kapitol, v nichž jsou stručně a jasně pojednána základní témata víry a etiky Církve (např. svědomí, ctnost, svoboda, milost, výchova, manželství a rodina, mír a válka, křesťanství a politika). Čtenář si v knize najde jak moudrá poučení, tak spásonosná nasměrování a perspektivy. Kniha je již nyní k dispozici v knihkupectvích, například zde.
Sv. metropolita Filaret Vozněsenskij: Kapitoly z pravoslavné etiky
