Sv. novomučedník arcibiskup Hilarion (Troickij): Betlém a Golgota (Dopis příteli)
Drahý příteli!
Před deseti lety byl u nás v Rusku, v Jerevanu[1], objeven arménský překlad spisu sv. biskupa Ireneje Lyonského Důkaz apoštolského kázání, jehož řecký originál se ztratil. S tímto spisem jsme se seznámili díky německému překladu, z nějž byl pořízen i překlad ruský. Již před sedmi lety na mě v tomto díle silně zapůsobila následující slova:
„Jiní nepřikládají žádný význam příchodu Božího Syna ani spásonosnému dílu Jeho vtělení, o kterém zvěstovali apoštolové a o kterém prorokovali proroci, že skrze ně se má uskutečnit dokonalost našeho lidství. Tací ať jsou pokládáni za malověrné.“ (kapitola 99.)
Víš, jak mi připadají tato slova? Jako výčitka naší současnosti. Svatý otec vyčítá naší době malověrnost. Jistě ne nadarmo se tato slova ozvala na počátku 20. století. Lidé stále více a více zapomínají na spásonosné dílo vtělení, nevěří v ně, chtějí se bez něho obejít a namísto vtělivšího se Syna Božího věří jen ve velikého člověka, velikého učitele – Ježíše z Nazaretu.
O takových lidech se však v tomto dopise nechci rozepisovat – zvlášť poté, co v chrámu již zaznělo „Kristus se rodí…“[2] Tentokrát se nezaměřím na lidi, kteří stojí daleko od Kristovy Církve. Zajímá mě církevní společnost, lidé, kteří k Církvi patří. A táži se: dokáží tito lidé opravdu uvědoměle naslouchat slovům církevní písně: „Kristus přichází s nebe, vítejte Ho“[3]?
Když pohlédnu na naši školskou theologii, bohužel jasně vidím, že neučí lidi oslavovat svátek Kristova Narození v plnosti theologického nazírání. Vyčítá-li sv. Irenej Lyonský naší době malověrnost, platí to ve značné míře i pro naši školskou theologii; ta totiž nepřikládá spásonosnému dílu vtělení dostatečný význam a vůbec neučí o tom, že se má skrze ně uskutečnit dokonalost našeho lidství. Centrum naší spásy je v naší školské theologii přeneseno z Betléma na Golgotu. K tomuto přenesení došlo u nás – v ruské theologii – poměrně nedávno, přibližně před dvěma sty lety, když skrze katolické Polsko a Kyjev pronikl do Moskvy latinský směr theologie a kdy někteří otcové scholastiky získali větší autoritu než starověcí otcové Církve.
Starověká Církev uvažovala o spáse nesrovnatelně vznešeněji a přitažlivěji než současná polatinštěná theologie. Theologické myšlení starověké Církve kroužilo se zbožnou úctou častěji kolem Betléma než kolem Golgoty. Prohlédni si, příteli, díla největších theologů tehdejší Církve: u každého najdeš celé spisy či rozsáhlé promluvy o vtělení. Třeba jen inspirovaná promluva Řehoře Theologa O Zjevení Páně čili Narození Spasitele! Cožpak ji můžeme číst bez zachvění srdce, bez radostného nadšení?! Otevři si Přesný výklad pravoslavné víry ctihodného Jana Damašského. Ve třetí knize tohoto znamenitého dogmatického díla se píše o naší spáse. O čem se tu však vlastně hovoří? Svatý otec téměř celou dobu uvažuje o tajemství vtělení.
Vezmi však do ruky učebnici dogmatiky používanou v dnešních seminářích (Makarijovu[4]), a bezděky se podivíš myšlenkové chudobě, jen co se dotkne tématu vtělení. O vtělení tam není ani samostatný paragraf. Zajímavý je § 86 – Následky hypostatického sjednocení dvou přirozeností v Ježíši Kristu. Tyto následky jsou zde rozděleny do tří skupin: a) ve vztahu k Němu samotnému, b) ve vztahu k Přesvaté Panně, Jeho Matce, a c) ve vztahu k Přesvaté Trojici. Zdá se, že pro lidstvo zůstalo hypostatické sjednocení dvou přirozeností v Ježíši Kristu bez následků! To ovšem znamená, že je roztržen nerozlučný svazek vtělení Božího Syna a naší spásy. Základní myšlenka, kterou žila, byla inspirována a za kterou po celá staletí hrdinně bojovala Kristova Církev, není-li tu rovnou popřena, pak je přinejmenším zatemněna a zdeformována.
Theologický život byl ve starověké Církvi nesmírně intenzivní. Neustálé sněmy, spory o víru, theologické spisy. Kdybys mi, příteli, položil otázku: „Co bylo základní a nejdůležitější myšlenkou tehdejší Církve?“ – pak bych bez zaváhání odpověděl: „K naší spáse je nezbytně nutné vtělení Syna Božího.“ Ebionité, nazarejci, ariáni všech druhů, apollinariáni, nestoriáni – ti všichni zpochybňovali právě tuto pravdu a byli za to obžalováni, odsouzeni, odloučeni a anatematizováni. Svatý biskup Athanasios Veliký pokládá toho, kdo mluví o ariánech jako o křesťanech, za duševně chorého. Na vtělení Syna Božího zakládala Kristova Církev smysl lidského života, naději na spásu a nadcházející blaženost, očekávání života budoucího věku.
Naše školská theologie tuto pravdu vtělení zatemnila, a proto její učení o spáse nemůže uspokojit věřící lidskou duši, jež po spáse touží. Pro lidi vně Církve je toto učení o spáse, přednášené v našich školách již dvě stě let, snadným terčem posměchu a rouhání. Lev Tolstoj se mu nevybíravě vysmál ve své Kritice dogmatické theologie. Někteří naši theologové museli nicméně namítnout, že se Tolstoj mýlí, jestliže pokládá Makarijovu dogmatiku za učení Církve.
Nedávno se mi dostala do ruky učebnice náboženství pro gymnázia. Když jsem si přečetl výklad o čtvrtém článku Vyznání víry[5], přiznám se, příteli, upřímně, že jsem se přímo zhrozil. Juridická teorie spásy, rozpracovaná našimi dogmatisty 19. století, je v ní podána ve zvláště vulgární formě. Víme přece, že poznatky z dětství mohou ovlivnit naše náboženské představy i výslednou podobu našeho duchovního života. Světská vysoká škola v tomto směru neposkytuje nic. Juridické schéma spásy proto může duchovnímu životu velmi uškodit.
Podle juridického schématu vypadá dílo naší spásy následovně: Adamův hřích znamená zločin proti Bohu, urážku Božího majestátu. Lidská vina je nesmírná. Čím vznešenější je uražený, tím větší vinu má ten, kdo jej urazil. A protože byl uražen Bůh, nekonečná Bytost, je vina člověka nekonečná. Za urážku požaduje Boží spravedlnost zadostiučinění. Za nekonečnou urážku musí být přineseno nekonečné zadostiučinění – toho však omezený člověk nebyl schopen. Bůh tedy poslal na zem Svého Syna, aby podstoupil trest za lidský hřích. Samotné vtělení Božího Syna bylo již počátkem Jeho trestu za hříchy světa. Stejný význam má i celý pozemský život Páně. Trest Syna Božího a uspokojení Boží spravedlnosti se završily smrtí Ježíše Krista na kříži, to znamená, že „vtělení a celý pozemský život sloužily pouze jako Jeho příprava a jakoby postupný výstup k této veliké oběti“ (Makarij, § 96).
Kristus tedy „namísto nás vyplnil a vytrpěl vše, co bylo požadováno k odpuštění našich hříchů. Obecnou možnost [takové záměny] jedné osoby za druhou před soudem Boží spravedlnosti, takového splacení mravního dluhu jednou osobou namísto druhé či druhých musí nutně (?!) uznat zdravý rozum: a) když k této záměně dochází podle Boží vůle a se souhlasem Nejvyššího Zákonodárce a Soudce, b) když osoba, jež se rozhodla splatit dluh namísto jiných insolventních dlužníků, nemá před Bohem tentýž dluh, c) když se tato osoba dobrovolně rozhodla splnit veškeré s dluhem spojené požadavky, jež jsou předloženy Soudcem, a d) když nakonec skutečně zaplatí poplatek, kterým je dluh zcela vyrovnán“ (Makarij, § 98).
Protože tím, kdo trpěl a zemřel, byl Bohočlověk, nemůže se s Ním v důstojnosti srovnávat nejen žádný člověk, ale ani veškeré stvoření jako celek. Není pochyb o tom, že utrpení a smrt Božské Osoby dokáže vyvážit všechny naše nesčíslné neposlušnosti vůli Boží. Takovou obětí za naše hříchy nemohl být Bůh neuspokojen, neboť tím, kdo zadostiučinění přinesl, byl rovněž Bůh (Makarij, § 98). Naše hříchy jsou sice početné, avšak ohraničené jak svou povahou, tak svým množstvím, zatímco sebeobětování, utrpení a smrt Božské Osoby má před soudem věčné spravedlnosti zajisté nekonečnou hodnotu; zadostiučinění přinesené Ježíšem Kristem je nesrovnatelně větší, než jakého bylo třeba, a proto Spasitelovo utrpení a smrt neznamenají jen naše vykoupení a splacení našeho dluhu, nýbrž znamenají i nezměrné zásluhy před soudem věčné spravedlnosti (Makarij, § 98).
Uvažujeme-li, příteli, takovýmto způsobem, nemůžeme slavit svátek Kristova Narození. Co vlastně představuje narození Krista? Je to narození takové Osoby, kterou lze potrestat tak, že bude uspokojena Boží spravedlnost. Juridická teorie zatemňuje veliký svátek Narození Páně. Ba co víc: pod vlivem této teorie pohasíná i zářivá noc Vzkříšení. Vždycky jsem se podivoval nad tím, jak bezobsažný je v našich učebnicích dogmatiky paragraf o Kristově vzkříšení. Četba těchto paragrafů ve mně vzbuzuje takovýto dojem: autor cítí, že by bylo trapné o vzkříšení nepsat, ale co o něm psát – s tím si neví rady. Někteří vidí v Kristově vzkříšení pouze důkaz toho, že zadostiučinění přinesené Kristovým utrpením bylo přijato, že je účinné. U Makarije není Kristově vzkříšení věnována ani celá stránka. Vzkříšení je zde sice vyloženo jako vítězství nad smrtí, avšak úvahy o tom, proč následkem Kristova vzkříšení jednou vstaneme z mrtvých i my všichni, jasností a přesvědčivostí zrovna nevynikají. Tím, že se juridická teorie soustředí na Golgotu, připravuje nás o skutečnou radost svátků Kristova Narození a Vzkříšení.
A co myslíš, příteli, že z juridické teorie vyplývá pro mravní a duchovní život? Já se domnívám, že z ní naprosto logicky vyplývá popření jakéhokoli duchovně mravního života. Dobrá, Kristus za nás trpěl a splatil naše dluhy. Ale stali jsme se díky tomu lepšími, čistšími? Byla z nás sňata vina za hřích. Představme si zloděje, který byl na základě amnestie osvobozen od zákonného trestu. Přestal být zlodějem? Je vlastně nutné, abychom se stali lepšími? Kdo a proč to po nás žádá? Je nutné, abychom se vyhýbali hříchu a bojovali s ním? Vždyť bylo přineseno „nadbytečné“, nekonečné zadostiučinění. Bohatě to stačí na jakékoli množství mých hříchů. Nu, a katolíci a protestanté, slepě věřící v juridický výmysl středověké scholastiky, došli v teorii k logickému závěru: vyškrtli veškerý mravní život. Platí to v teorii, nikoli v praxi, protož srdce cítí pravdu leckdy lépe než logika.
Možná tě to, příteli, udiví: jak mohli katolíci a protestanté vyškrtnout mravní život? Ale přesně to se stalo. Pokud se totiž náš vztah k Bohu a naše spása omezuje na právnické účty, urážku, trest a zadostiučinění a pokud je za nás přineseno dokonce „nadbytečné“ zadostiučinění, pak můžeme žít, jak se nám zlíbí. Klidně si dělej dluhy – Kristus je už dopředu zaplatil. Asketický zápas s hříchem je proto nahrazen rouhavým obchodem s odpustky, provozovaným až do dnešního dne.
Nemysli si, že odpustky představují nějaké zneužití. Odpustky přímo vyplývají z juridické teorie vykoupení. Katoličtí theologové jsou pouze důslednější než naši. Když naši dogmatisté vykládají juridickou teorii vykoupení, dlouhou dobu drží krok se svými katolickými vzory, avšak poté, co pocítí, že cosi není v pořádku, odchylují se od nich a zabředají do rozporů – kdežto katolíci směle docházejí ad absurdum. Ruští theologové chtějí opravit katolické učení, zatímco by je měli vcelku odvrhnout. Dokonce i přeosvícený Silvestr[6] se s úctou vyjadřuje o Anselmovi, nenacházeje u něj nic, co by protiřečilo Pravoslaví.
Jakým způsobem zamýšlejí naši theologové opravit katolickou dogmatiku? Rozvíjejí učení o subjektivní straně vykoupení. Tvrdí, že člověk se musí zadostiučinění účastnit i ze své strany – vírou, dobrými skutky, životním utrpením, ukřižováním těla s vášněmi a neřestmi.
Tohle už je opravdu nad mé chápání! Jestliže za mě Kristus přinesl zadostiučinění, dokonce „nadbytečné“ – co k tomu ještě mohu sám přidat? Nekonečno se nezvětší, ani když k němu přidáš sebevíce jednotek. Krom toho mě přesvědčovali, že Boží spravedlnost nemohu sám uspokojit, že ji uspokojil Syn Boží – a nyní se zdá, že i mnou přinesené zadostiučinění přece jen cosi znamená, že se bez něho neobejde ani nekonečné zadostiučinění, které přinesla smrt Bohočlověka na kříži! Čím jsou v takovém případě mé dobré skutky, můj zápas s hříchem a vášněmi – podmínkou spásy, nebo následkem spásy? Jsem ctnostný proto, že jsem spasen, anebo jsem spasen proto, že jsem ctnostný? Je zřejmé, že jakmile naše dogmatika sejde z pěšinky katolického učení, ocitá se v neprostupné houštině nesmiřitelných protikladů.
Jaký má smysl veškerý můj mravní život, je-li uměle naroubován na juridickou teorii spásy, která se bez něj dokáže obejít? Již jsem řekl, že celý Kristův pozemský život se podle juridické teorie proměňuje v trest. Stejně tak se stává trestem i můj duchovní život. Ctnostným nemám být proto, že je to dobré a radostné samo o sobě, nýbrž proto, že mám svým nepříjemným a bolestným zápasem s hříchem uspokojovat Boží spravedlnost. Už jen takovým vysvětlením může být zahuben skutečný duchovní život. Modlím se ne proto, že si to přeje moje duše; ne, já si tím „odčiňuji hříchy“. Řečeno slovy básníka:
Vždyť modlitba je pro vás škemráním o místečko na voze, jejž Kristus táhne do ráje[7].
Almužna, půst, bohoslužba – to všechno jsou vnější skutky, které se mi zapisují na účet, aby mi byly posléze vyplaceny jako odměna, nebo alespoň zmírnily budoucí trest. Člověk, který žije ve sféře občanských, vnějších a nevyhnutelně právních vztahů, má sice vždy sklon přenášet právní názory i do oblasti spásy; něco takového je však, příteli, nutno považovat za degradaci ideje spásy následkem lidské slabosti. Na naivních obrázcích Posledního soudu bývají zpodobovány váhy, které váží lidské skutky. Budiž – ale pozvedat tuto představu do roviny dogmatické teorie? Ne, s tím se nikdy nesmířím a vždycky proti tomu budu bojovat.
A tak, drahý příteli, není možné souhlasit s juridickou teorií spásy, která zanedbává vtělení i vzkříšení a zná pouze Golgotu se zatmělým sluncem, vystrašeným stvořením, třesoucí se zemí a pukajícími skalami. Jde o cizí, necírkevní teorii, jež pronikla do církevní theologie teprve před dvěma sty lety a prosadila se až po zdrcujícím úderu, který Ruské pravoslavné církvi zasadil Petr Veliký. Tato teorie, přizpůsobená k Pravoslaví, je vnitřně rozporná a nic nevysvětluje. Pro mravní život je navíc přímo škodlivá.
Nicméně si představ, že i u nás dosud nachází své zastánce, kteří ji obhajují s energií, jež by se jistě dala využít vhodněji. Nejde mi prostě na rozum, k čemu tuto teorii potřebují, proč je jim tak milá a drahá. A jsou i tací, kteří v odmítnutí juridické teorie spatřují jakési tažení proti Pravoslaví. Dokonce i takové zcela nepravoslavné pojmy jako zadostiučinění a zásluha mají u nás zastánce. Já se však domnívám, že pokud tyto pojmy vpustíme do theologie, zatemníme čistý obraz zdravého učení o spáse.
Víš, co je, příteli, nejzajímavější? Odpůrce juridické teorie vykoupení (k nimž se s pocitem svaté povinnosti řadím i já) u nás někdy obviňují… víš z čeho? Z protestantismu. Pane Bože! Vždyť protestanté přemýšlejí o spáse stejně falešně jako katolíci. I oni se přidržují juridické teorie. Odpůrci juridické teorie poukazují na její nepochybně katolický původ, zatímco její obhájci jim vyčítají, že sympatizují s Němci-protestanty.
Z něčeho takového mě opravdu nelze obviňovat. Řeknu ti upřímně, že jsem nepřečetl jedinou německou protestantskou knížku o spáse. Pokoušel jsem se o to, ale po několika stranách jsem toho nechal – stejně neživotná scholastika jako u katolíků či u našich dogmatistů 18. a 19. století… Učení o spáse jsem načerpal u svatých biskupů Ireneje Lyonského, Athanasia Velikého, Řehoře Theologa, Řehoře Nysského, Cyrila Alexandrijského, u ctihodného Jana Damašského a ve všech našich bohoslužebných knihách, ve kterých hovoří inspirovaní hymnografové starověké Církve.
Slepá důvěra k výmyslům katolického středověku se díky Bohu začala v posledních 25 letech u nás v Rusku značně otřásat. Již dávno vyšly knihy otce P. J. Světlova Význam Kříže v díle Kristově[8] a archimandrity (nyní arcibiskupa) Sergeje Pravoslavné učení o spáse[9]. Žádná z těchto knih by pravděpodobně nespatřila světlo světa bez účasti arcibiskupa Antonije[10], který se již 30 let neúnavně zasazuje za očistu naší theologie od katolické scholastiky. Mám-li být ovšem upřímný – knihy otce Světlova ani arcibiskupa Sergeje mě neuspokojují, a to v jednom bodu: nepřikládají dostatečný význam samotnému faktu vtělení Syna Božího na zemi. Ve druhé kapitole Světlovovy knihy je nicméně shromážděn vynikající patristický materiál týkající se i otázky vtělení, ačkoli není ústředním tématem práce věnované významu Kříže.
Učení o spáse, jež začíná v Betlémě a skrze Golgotu dospívá ke vzkříšení a Olivové hoře, můžeme v krátkém nástinu vyložit takto:
V ráji lidé zhřešili. Jejich hřích spočíval v tom, že nebyli poslušni Boží vůle, tj. v prosazení vlastní vůle, ve svévoli. Člověk zneužil své svobody a odvrátil se od Boha. Hřích není zločinem ani urážkou Boha. Je to nemoc a neštěstí člověka. Člověk, který byl stvořen k neporušenosti a blaženosti, mohl takovým zůstávat, jen pokud uskutečňoval Boží vůli. Porušení tohoto základního zákona bytí mělo za bezprostřední následek poškození lidské přirozenosti. Hřích vedl ke ztrátě duchovního zdraví. Člověk propadl porušenosti, smrti a utrpení. Prvopočáteční stav člověka obsahoval sám v sobě zdroj blaženosti. Poškozená přirozenost přijala v sebe zdroj utrpení.
A právě z tohoto stavu utrpení bylo třeba člověka vyléčit, spasit. Nejde o odpuštění hříchu ani o uspokojení uraženého Boha, nýbrž o to, aby byl uzdraven samotný člověk a aby mu byla navrácena původní blaženost. Sám nemocný sebe vyléčit nemohl. Boží velemoudrost a dobrota proto buduje spásonosné dílo vtělení. Boží Syn se vtěluje a v jediné Osobě Bohočlověka jsou sjednoceny dvě přirozenosti – Božská a lidská – „neslitě, nezměnitelně, nerozdílně, neodlučitelně“. Toto sjednocení přirozeností je samo v sobě zdrojem spásy člověka. Uskutečňuje se obnovení člověka, „zbožštění člověka“, nové stvoření.
Bůh kdysi stvořil Adama, vzav prach ze země. Adam se opět obrátil v prach. Z tohoto prachu pozemského Adama přejímá vtělující se Slovo od Čisté Panny tělo, lidskou přirozenost. Lidská přirozenost představuje jednotu a není pouhou abstraktní ideou. Sjednocení Boha a člověka v Kristu je proto věčným sjednocením Božství s lidstvem. Reálnou jednotou lidstva je objasněn fakt, že Adamův hřích přešel na celé starozákonní lidstvo. A stejnou jednotou je objasněna i spása všech v Kristu. Zde se nepřevádějí dluhy z jednoho na druhého, nýbrž se proměňuje samotná lidská přirozenost. Lidstvo dostává nové síly. Je obnovena prapůvodní krása naší přirozenosti (slova sv. Cyrila Alexandrijského). Začíná se nové bytí. Obnovuje se hříchem rozdělená jednota lidského rodu.
Na základě vtělení je budována Církev, tento všelidský organismus lásky. Po přijetí lidské přirozenosti Syn Boží překonává společně s ní hříšné sebepotvrzení stvoření. Na Golgotě bylo Bohočlověkem uskutečněno zřeknutí se hříšné, lidské vůle. Tato vůle se hrozila kříže, přála si jej minout, prosila: ať mne mine kříž; avšak sjednocená s Božskou vůlí v Kristu pravila Otci: Ne má, nýbrž Tvá vůle se staň.[11] Během utrpení Syn uvykl poslušnosti, ponížil Sebe, stav se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži[12]. Stejně jako se neposlušností jednoho stali mnozí hříšnými, tak se i poslušností jednoho stanou mnozí spravedlivými.
Golgota a Kříž znamenají rozhodující mezník v dějinách. Dosud člověk směřoval od Boha; nyní se obrací k Bohu. Na Golgotě se Bůh s člověkem nesoudí, neuspokojuje sám Sebe popravou Syna, nýbrž vítá a radostně líbá nešťastného marnotratného syna, jenž se k Němu vrací. Dokonáno jest! Vtělivší se Boží Syn nalezl v horách zbloudilou a zdivočelou ovečku – lidskou přirozenost – a vzav ji na ramena, přinesl ji k Otci[13]. Golgota a Kříž znamenají zlom ve vědomí a vůli hříšného lidstva. Každý mravní zlom se uskutečňuje s bolestí a utrpením. Takovým způsobem se uskutečnil i na Kříži, kde za nás, pro nás, ale i spolu s námi trpěl Ten, který nás nazýval bratřími – Kristus. Na Golgotě za nás Kristus bojoval opravdu až do prolití krve.
Proč mi však tato strašná Golgota přináší spásu? Nepřináší ji sama o sobě, nýbrž proto, že v Betlémě Boží Syn přijal mou přirozenost v jednotu Své Osoby. A právě skrze sjednocení přirozeností v Kristu dokázalo lidstvo na Golgotě zlomit svoji hříšnou vůli. Golgota je tedy pravdivě theologicky objasněna díky Betlému, nad nímž se za veliké noci Narození vznášelo andělské vojsko a oslavovalo Boha. Prvorozený z mrtvých, oděný v mou lidskou přirozenost, prošel branou smrti a hrobu, aniž poznal porušení. Porušenost a smrt byly poraženy a darována byla neporušenost a věčný život. Přirozenosti jsou v Kristu sjednoceny neodlučitelně, a když se Kristus vznesl ve slávě na nebesa, posadil po pravici Božské slávy i naši přirozenost.
To všechno se však – opakuji – v žádném případě neděje proto, že byly zaplaceny naše dluhy a podstoupen trest, který byl určen nám, nýbrž proto, že již samotným sjednocením přirozeností v Kristu jsme se skutečně stali jinými. Při prvním stvoření Bůh vdechl Adamovi dech života a Adam se stal živou duší[14]. Totéž se děje i při novém stvoření. Jako když se žene prudký vítr[15], sestoupil na apoštoly a celé Církvi byl darován Duch Boží, který se stal pramenem nového, milostiplného života. Kristem uskutečněné dílo spásy se stává základem nového mravního života lidstva v Církvi. Jestliže byl dosud člověk nemocen, nyní je vyléčen a obnovuje se jeho duchovní zdraví.
Obnovení přirozenosti musí proniknout i osobností, spása se musí stát osobní. Svou vlastní, osobní spásu člověk buduje zápasem s hříšnou a vášnivou přirozeností. Asketické úsilí křesťanského života není trestem, který by uspokojoval Boží spravedlnost, ani „zásluhou“ před Bohem, nýbrž právě budováním mé osobní spásy, určitým režimem, který obnovuje duchovní zdraví. Stejně jako je s hříchem nerozlučně spjat jeho následek – utrpení, tak je s ctností spojena blaženost. Samotná ctnost je blažeností. Blaženost není křesťanu udílena jako vnější odměna. Takové námezdnictví a kupčení nemá co dělat ve svatém díle spásy!
Jako roste strom ze semene, tak vyrůstá blaženost z ctnosti, z utvrzení člověka ve vůli Boží a v dobru. Dobrými skutky člověk nezískává výplatu či odměnu, nezasluhuje si blaženost, nýbrž je činí proto, že je sám dobrotivý a připodobňuje se předobrotivému Bohu. Asketický zápas s hříchem je bolestný, ale i radostný; je obtížný, ale zároveň přináší duši úlevu. I na zemi potkáváme nositele vítězného křesťanství, vždy radostné, kteří mají vždy na rtech paschální zpěvy a jejichž tváře připomínají anděly. Naproti tomu ten, kdo slouží hříchu, trpí, nemá v sobě pokoj ani radost a svým vnějším vzhledem se podobá ponurým tvářím démonů.
Je-li učení o spáse vyloženo takto, jeví se mi, příteli, jako čisté a vznešené, logické a soudržné, zbavené námezdnicky-obchodnického ducha katolické dogmatiky i protestantského rozumování. Je to učení, které mě vybízí ke spásonosnému boji s hříchem, k očištění srdce od hříšných návyků, k utvrzení mé vůle v dobru. Právnické sčítání zásluh a dobrých skutků nemá místo v oblasti mravnosti; právo je oblastí čistě podmíněných lidských vztahů, ale podmíněná mravnost není mravností. Domnívám se, že bez juridického prvku se můžeme dobře obejít jak v oblasti věrouky, tak v oblasti mravouky. Juridický prvek odděluje mravouku od věrouky, avšak v církevním chápání spásy přechází věrouka bezprostředně v mravní učení. Díky Kristem uskutečněné spáse může člověk budovat svou spásu v asketickém zápase s hříchem a vášněmi, přičemž toto budování spásy dává tomu, kdo o spásu usiluje, již samo o sobě blaženost.
V předloženém chápání spásy neztrácí význam Kříž ani není přezírána Golgota, nýbrž získává v systému Božského díla spásy místo, které jí nesporně náleží; pouze není kvůli Golgotě zatemněna tichá noc Betléma a zářivá noc Vzkříšení. Uvažujeme-li theologicky o spáse, přicházíme k Betlému, vidíme Dítě ležící v jeslích a se zbožnou úctou se před Ním skláníme jako před Spasitelem světa. Tajně se Kristus narodil v jeskyni z Panny, tajně vstal z mrtvých v jeskyni Josefa Arimatejského. Theologické myšlení však v Narození spatřuje akt nového stvoření a zbožštění člověka, zatímco na Paschu oslavuje vítězství nad porušeností a smrtí. Juridická teorie vykoupení tyto dva veliké svátky zatemňuje, obírá je o plnost jejich významu a krouží jedině kolem Golgoty.
Nediv se, drahý příteli, že jsem při psaní těchto svých úvah neuváděl citáty církevních autorit. Mohl bych to snadno napravit. Mám celé sešity výpisků. Ale proč opakovat stále totéž? Každý z velikých theologů starověké Církve říká – třebaže jinými slovy – v podstatě totéž, co jsem tu řekl svým jazykem. Výše vyložené myšlenky o spáse nacházím div ne na každé stránce spisů svatých otců, zvláště na posvátném Východě, a nacházím je ve všech staletích. Tyto spisy se podobají kvetoucí a libě vonící zahradě. Beru-li však do ruky naše učebnice dogmatiky 18. a 19. století, připadají mi jako bezvodá, suchá a kamenitá poušť.
Upozorním tě, příteli, ještě na jedno. Přečti si pozorně bohoslužebné texty svátků Zvěstování Bohorodici a Narození Páně. V našich chrámech se stichiry i kánony často vynechávají a namísto toho se zpívají nekonečně dlouhé a nesmyslné koncertní skladby. V textech těch dvou bohoslužeb najdeš pravdy, které v tomto dopise vykládám, ale žádný náznak juridické teorie vykoupení.
Uvedu několik myšlenek z bohoslužby svátku Zvěstování: „Raduj se, požehnaná, radostí Boží naplněná! V útrobě Své přijmeš Boha vtěleného, jenž ve Své dobrotivosti vybízí skrze Tebe lidstvo k návratu do blaženosti původní.“[16] „Adam se obnovuje (…) a stánek naší podstaty, zbožštěné Tím, jenž přijal lidskou přirozenost, stává se Chrámem Božím.“[17] „Od věků skryté tajemství se dnes odkrývá a Syn Boží stává se Synem Člověka, aby přijav horší, daroval mi lepší. Obelhán byl kdysi Adam, a zatouživ být bohem, nestal se jím; Bůh se stává Člověkem, aby učinil Adama bohem.“[18]
A z bohoslužeb Narození Páně: „Zjevně jsem přišel, abych obnovil a se Sebou oslavil padlou přirozenost lidskou.“[19] „Ať plesá a jásá celé stvoření, neboť je přišel Kristus obnovit a spasit duše naše.“[20] „Toho, jenž byl stvořen podle obrazu Božího, hříchem se však vydal porušenosti a zkáze a odpadl od lepšího, Božského života – toho znovu obnovuje moudrý Stvořitel.“[21] „Stav se člověkem, obnovil nás.“[22] „Přijav účast na nejhrubším těle, udělil jsi mu z Božské přirozenosti.“[23] „Samotným sjednocením a společenstvím (s námi) jsi zbožštil pomíjivého (Adama).“[24] „Přeslavné tajemství se dnes uskutečňuje, obnovuje se přirozenost a Bůh se stává Člověkem.“[25] „Lidé… se nyní těší z nového života věčného.“[26]
Taková slova v učebnicích dogmatiky nenajdeš. Představuji si, jak ubohou bohoslužbu by na svátek Narození Páně sestavili zastánci juridické teorie vykoupení. Starověká Církev, jež nám zanechala svou bohoslužbu, tuto teorii díky Bohu neznala. Jejím vznešeným myšlenkám nasloucháme během vánoční bohoslužby. Starověká Církev bojovala za pravdu vtělení, za tajemství Betléma, neboť si přála uhájit pro hříšného a nešťastného člověka největší radost a naději – na blažený život věčný, na obnovu prapůvodní krásy. Touto radostí se můžeš, příteli, utěšovat o svátcích Narození Krista!
Přeloženo z knihy: Священномученик Иларион Троицкий, Творения в трех томах. Т. 2. Изд. Сретенского монастыря, Москва 2004, s. 277-288.
[1] Území dnešní Arménie bylo součástí carského Ruska od konce 20. let 19. století (pozn. překl.)
[2] Христос раждается – počáteční slova kánonu na svátek Narození Páně a zároveň zvolání, kterým se zdraví pravoslavní věřící během vánočního období (pozn. překl.)
[3] Христос с Небес, срящите – 2. verš téhož vánočního kánonu (pozn. překl.)
[4] Архиепископ Макарий (Булгаков), Руководство к изучению христианского православно-догматического богословия. СПб, 1869 (pozn. rus. vyd.)
[5] „Jenž za nás ukřižován jest pod Pontským Pilátem, trpěl i pohřben jest“ (pozn. překl.)
[6] Епископ Сильвестр (Малеванский), Опыт православного догматического богословия (с историческим изложением догматов). Т. 4. Киев, 1889 (pozn. rus. vyd.).
[7] Ne zcela přesný citát z ruského překladu dramatické básně Henrika Ibsena Brand. Viz Г. Ибсен, Полное собрание сочинений. Перевод А. и П. Ганзен. Т. 3. Москва, 1909, s. 130 (pozn. rus. vyd.)
[8] П. Я. Светлов, Значение Креста в деле Христовом. Опыт изъяснения догмата искупления. Киев, 1893 (pozn. rus. vyd.)
[9] Архиепископ Сергий (Страгородский), Православное учение о спасении. Опыт раскрытия нравственно-субъективной стороны спасения на основании Священного Писания и творений святоотеческих. Магистерская диссертация. Сергиев Посад, 1895. 2-е изд. Казань, 1898 (pozn. rus. vyd.)
[10] Míněn arcibiskup Antonij (Chrapovickij, 1863–1936), pozdější metropolita kyjevský a haličský, první hlava porevoluční Ruské zahraniční církve (pozn. překl.)
[11] L 22, 42 (pozn. překl.)
[12] Fp 2, 8 (pozn. překl.)
[13] Dogmatik 4. hlasu na večerní bohoslužbě (pozn. překl.)
[14] Gn 2, 7 (pozn. překl.)
[15] Sk 2, 2; v církevně-slovanském textu, z nějž autor cituje, je souvislost s „dechem života“ doslovná: носиму дыханию бурну (pozn. překl.)
[16] Třetí stichira po „Hospodine, k Tobě volám“ na malé večerní bohoslužbě (pozn. překl.)
[17] Poslední stichira na stichovně na velké večerní (pozn. překl.)
[18] Poslední stichira po „Chvalte“ na jitřní bohoslužbě (pozn. překl.)
[19] Irmos 9. písně kánonu na povečeří předsvátku Narození Páně (pozn. překl.)
[20] Předposlední stichira na stichovně na večerní bohoslužbě svátku Narození Páně (pozn. překl.)
[21] První kánon na svátek Narození Páně, 1. tropar 1. písně (pozn. překl.)
[22] Tamtéž, 3. tropar 1. písně (pozn. překl.)
[23] Tamtéž, 2. tropar 3. písně (pozn. překl.)
[24] Tamtéž, 1. tropar 5. písně (pozn. překl.)
[25] První stichira na stichovně na večerní bohoslužbě svátku Sboru Přesvaté Bohorodice (26. 12. / 8. 1.) (pozn. překl.)
[26] Druhý kánon na svátek Narození Páně, 2. tropar 9. písně (pozn. překl.)
