Sv. Lydie, ruská novomučednice

Bolševici si všimli, že výtisky mají vadné písmeno „K“ a tak dokázali vystopovat psací stroj, na kterém Lydie pracovala. Policie věděla, že se jim dostal do rukou klíč k celé síti Katakombní církve ufského regionu. Deset dní bez přestávky ji vyslýchali, ale Lydie naprosto odmítla odpovídat. Když pak vyšetřovatelé s Lydií ztratili trpělivost, poslali ji 20. 6. 1928 do suterénu, do rukou „speciálního komanda“.

Sv. Lydie se narodila 20. března roku 1901. Její otec byl knězem ve městě Ufa. Od svého dětství vynikala citlivostí, vnímavostí, láskyplností a vyhýbáním se jakémukoliv zlu, za což byla všemi oblíbena a měli ji rádi. Brzy po absolvování střední školy se vdala, ale její manžel záhy zahynul v občanské válce.

V roce 1922 se proti její vůli otec přidal k „Živé církvi“, což bylo schizmatické hnutí zorganizované bolševiky. Mladá vdova si však přála připojit se k mučednické Katakombní církvi. Na kolenou prosila svého otce: „Otče, prosím, dej mi své požehnání odejít, nechci, aby moje spása byla ohrožena.“

Starý kněz si byl vědom toho, že svým přidáním se k „Živé církvi“ zhřešil, proto se slzami v očích požehnal své dceři, aby odešla. Přitom jí prorocky řekl: „Dceruško, až získáš vítěznou korunu, řekni Pánu, že ačkoliv jsem nebyl dost silný a padl jsem, přesto jsem tě nezadržel a požehnal ti.“

Lydii se potom podařilo najít práci úřednice na oddělení lesního hospodářství. Touto cestou se dostala do kontaktu s prostými ruskými lidmi, které upřímně milovala. A tito prostí a nevzdělaní lidé ji měli na oplátku také velmi rádi. Dřevorubci a řidiči, kteří pracovali ve velmi obtížných podmínkách, brzy zjistili, že se v přítomnosti mladé úřednice Lydie cítí podobně, jako když před revolucí chodili k zázračné ikoně Bohorodičky v nedaleké vesnici.

Na úřadě se od té doby nevyskytovaly žádné hrubosti, necudnosti, hádky ani zlé řeči. Povšiml si toho každý a samozřejmě také místní představitelé komunistické strany. Sledovali Lydii, ale nemohli přijít na nic podezřelého. Požehnaná Lydie nikdy nechodila do chrámů, které bolševici nechali otevřené a jen velmi zřídka a s největší opatrností navštěvovala bohoslužby Katakombní církve.

Tajná policie věděla, že v tom regionu působila síť Katakombní církve. V touze ji odhalit, povolali z exilu biskupa Ondřeje (příjmením Uchtomskij), kterého měli všichni místní ve velké úctě. Ovšem na základě jeho konspirativního příkazu byl oficiálně přijat věřícími pouze v jednom chrámu v Ufě a všichni ostatní, kdo se s ním chtěli setkat, to museli udělat tajně. Když tajná služba zjistila, že jejich plán selhal, znovu ho zatkli a poslali do exilu. Biskup Ondřej zemřel mučednickou smrtí 26. 12. 1937.

Lydie měla možnost hovořit se sv. novomučedníkem biskupem Ondřejem asi hodinu. Obsah jejich rozhovoru znám není, ale když jeden horlivý kněz kritizoval tatínka Lydie za jeho účast v Živé církvi, odpověděl mu biskup mučedník: „Tento kněz má před Bohem velkou přímluvkyni – svatou Lydii.“

Boží milostí naplněná Lydie byla nakonec uvězněna 9. června 1928, a to poté, co tajná policie odhalila, že Lydie byla zodpovědná za distribuci sešitků obsahujících životopisy svatých, modlitby, kázání a učení starých i nových biskupů.

Bolševici si všimli, že výtisky mají vadné písmeno „K“ a tak dokázali vystopovat psací stroj, na kterém Lydie pracovala. Policie věděla, že se jim dostal do rukou klíč k celé síti Katakombní církve ufského regionu. Deset dní bez přestávky ji vyslýchali, ale Lydie naprosto odmítla odpovídat. Když pak vyšetřovatelé s Lydií ztratili trpělivost, poslali ji 20. 6. 1928 do suterénu, do rukou „speciálního komanda“.

Lydie však byla zcela vyčerpaná a bez jakýchkoliv sil sejít ze schodů do podzemí. Byl tedy vydán rozkaz mladému dozorci Cyrilu Ataevovi (23 let), aby Lydii pomohl sejít do podzemí. „Nechť tě Kristus spasí!“, řekla mu s díky Lydie. Tato slova a její oči, které byly naplněny bolestí a bezmocí, Cyrila hluboce zasáhla.

Nemohl bez pohnutí naslouchat nepřetržitému křiku a nářkům, které se ozývaly z cely už více než hodinu a půl.

„Copak tě to nebolí?“ ptali se ji vyčerpaní mučitelé, „křičíš a brečíš, tak to znamená, že to musí bolet.“

„Bolí, ó Bože, strašně to bolí,“ sténala Lydie. „Tak se přiznej, nebo to bude ještě horší!“

 „Nemůžu… nedovolí mi to…,“ odpověděla Lydie. „Kdo ti to nedovolí?“ „Bůh mi to nedovolí.“

Mučitelé se nakonec rozhodli, že Lydii znásilní a zavolali Cyrila Ataeva, aby přišel dovnitř za nimi a pomohl jim. Když Cyril vešel, okamžitě pochopil, co se chystá. Zachvácen duchovním rozhořčením, okamžitě na místě zabil dva strážce a když chytal pod krkem třetího strážce, tak ho čtvrtý střelil.

Smrtelně raněný Cyril dopadl vedle Lydie, která ležela svázaná provazy. Podíval se ji do očí a řekl: „Svatá, vezmi mne sebou!“ A pak se stalo něco neobyčejného. Božská záře vytryskla ze sv. mučednice Lydie a ona s nebeským úsměvem odpověděla: „Vezmu tě sebou.“

Tato slova naplnila dva přeživší mučitele děsem a v hrůze a s frenetickým řevem vyprázdnili zásobníky do obou bezbranných mučedníků. Ti, co jim rychle přiběhli na pomoc, je museli odvést pryč, zatímco oni stále řvali jako smyslů zbavení. Nakonec všichni opustili suterén překonáni nepojmenovatelným strachem.

Jeden z těch dvou přeživších mučitelů se úplně zbláznil a přišel o rozum. Druhý z dozorců zemřel zanedlouho na nervový šok. Ovšem krátce před smrtí všechno vyprávěl svému známému, seržantu Alexeji Ikonnikovi. Ten zanedlouho poté uvěřil v Boha a začal žít křesťanským životem. Za to, že horlivě šířil zvěst o této zázračné události, byl zatčen a podstoupil mučednickou smrt.

Všichni tři – Lydie, Cyril a Alexej – byli vždy ve vědomí Katakombní církve považováni za svaté.

_________________
Přeloženo z angličtiny.