Vznik a počátky Katakombní církve v Sovětském svazu

Jelikož se domníváme, že může-li se křesťanství něčím ve 20. století pochlubit, je to právě mučednická historie katakombního hnutí v SSSR a jelikož cítíme hlubokou vděčnost k těmto statečným vyznavačům za to, že nelitovali ani svého života, aby pro nás, budoucí generace, zachovali drahocenný poklad pravoslavné víry, rádi bychom českého čtenáře s touto problematikou seznámili. Máme v plánu postupně publikovat celý blok článků zabývajících se různými aspekty tohoto tématu.

V celé dvoutisícileté historii křesťanství se Kristova Církev nikdy nesetkala s pronásledováním takového rozsahu, v jakém ho zažila Ruská pravoslavná církev v SSSR. Toto pronásledování trvalo v různé intenzitě od bolševické revoluce 1917 do Gorbačovovy perestrojky, tedy celých 70 let. Podle uváděných statistik přesáhl počet křesťanů, kteří položili svůj život za Krista, počet mučedníků z doby prvních třech století pronásledování Církve v Římské říši. Bolševici si totiž od počátku vytyčili jasný cíl: fyzicky zlikvidovat pravoslavnou církev na území SSSR.

Strůjce revoluce V. I. Lenin v dopise z 19. 3. 1922, adresovaném členům politbyra, píše: “…právě teď musíme zasadit ten nejrozhodnější a nejkrutější úder duchovenstvu a zlomit jeho odpor s takovou brutalitou, že na to v příštích několika desetiletích nezapomene… Čím více reakční buržoazie a čím více duchovních se nám podaří v této souvislosti zastřelit, tím lépe.” Roku 1932 bolševici vyhlásili dokonce takzvanou “bezbožnou pětiletku” s cílem, aby k 1. 5. 1937 bylo jméno Boha zapomenuto na celém území SSSR.

Je tedy zcela namístě, když se historii Ruské pravoslavné církve ve 20. století věnuje zvláštní pozornost. Naprosto svébytným aspektem této podivuhodné historie krutého pronásledování jsou osudy tzv. Ruské katakombní církve; podzemního, skrytého církevního hnutí v bývalém Sovětském svazu. Oficiální sovětská terminologie ji nazývala Pravá pravoslavná církev.

K veliké škodě nejen současných pravoslavných věřících, ale i ostatních křesťanů je statečnost, odvaha a láska ke Kristu, kterou tito novodobí vyznavači prokázali tváří tvář krvavému bolševickému teroru, ještě stále na okraji zájmu současného křesťanského světa. Na tom se shodli také účastníci historicky první mezinárodní konference věnované problematice církevního katakombního hnutí v SSSR, která proběhla ve dnech 18.-20. 11. 2011 v Černigově na Ukrajině. Jestliže v samotném pravoslavném světě jde o opomíjené téma, o co více to platí pro Česko, kde je fenomén pravoslavných katakomb v SSSR v podstatě zcela nezpracovaným tématem.

Jelikož se domníváme, že může-li se křesťanství něčím ve 20. století pochlubit, je to právě mučednická historie katakombního hnutí v SSSR a jelikož cítíme velkou vděčnost těmto statečným vyznavačům za to, že nelitovali ani svého života, aby pro nás, budoucí generace, zachovali drahocenný poklad pravoslavné víry, rádi bychom českého čtenáře s touto problematikou seznámili. Máme v plánu postupně publikovat celý blok článků zabývajících se různými aspekty tohoto tématu.

První článek, který v rámci této série představujeme, má za cíl českému čtenáři předložit krátký náčrt nejdůležitějších událostí, které vedly ke vzniku Katakombní církve. Jedná se tedy o základní uvedení do problematiky a historie „Neznámé církve“, jak je také někdy katakombní hnutí badateli nazýváno. Před tím, než začneme s líčením událostí vedoucích ke vzniku katakombního hnutí, je třeba, aby čtenář vzal v potaz několik zásadních faktů:

• Na toto téma existují pojednání od různých autorů, která o tomto fenoménu informují z různých úhlů pohledů, avšak často si odporují. To se samozřejmě projevuje i na závěrech, ke kterým tito autoři došli.
• Mnoho autorů pracuje, či pracovalo s informacemi, které byly dostupné v době, kdy psali své texty. Popisovali situaci buď na základě vlastních zkušeností, čeho byli svědky, co prožili a protrpěli, o čem se doslechli, anebo co jim vyprávěli ostatní. V době Sovětského svazu ale mnoho informací nebylo zdaleka přesných a příležitostně byly i schválně překrucovány. Po pádu „železné opony“ bylo mnoho archívů zpřístupněno, ale ne všechny. Některé archívy byly sice otevřeny, ale po nějaké době byly zase zavřeny. Stále se dozvídáme nové a nové věci z různých zdrojů, z čeho vyplývá, že toto téma zdaleka ještě nebylo celé vyčerpáno a zmapováno.
• Katakombní církev byla spíše hnutím, než jasně definovanou organizací. Kvůli tvrdým podmínkám, za kterých toto hnutí vznikalo a bylo nuceno existovat, nikdy nemělo charakter kompaktní organizace.
• Ze samé podstaty je toto téma v současném světě, zvláště pro pravoslavné křesťany, stále velmi kontroverzní. Čtenář nemůže očekávat, že s fakty bude vždy nakládáno objektivně. Kritický čtenář musí očekávat, že mnohé informace budou autory interpretovány z hlediska jejich vlastních postojů a názorů.

 

BOLŠEVICKÁ REVOLUCE 1917 A POČÁTKY PRONÁSLEDOVÁNÍ KŘESŤANŮ V SSSR
Již v období před I. světovou válkou se ukázalo, že ruská společnost je hluboce rozdělená. Ti, kteří zůstali věrní duchovní a kulturní tradici Svaté Rusi, se ocitli tváří v tvář hnutí, které vůči této tradici bylo extrémně nepřátelské, agresivní a schopné nelidské brutality. Rok 1917 a Velká říjnová socialistická revoluce znamená zásadní přelom v historii Ruské pravoslavné církve.

Bolševici, kteří se po vítězné revoluci dostali k moci, se rozhodli násilím vymazat pravoslavnou víru z paměti národa a ze srdce lidí. Církev totiž svojí samotnou podstatou byla v přímém protikladu ke komunistické ideologii. Na základě vlivu a postavení, které Pravoslavná církev měla v předrevolučním Rusku, byla hlavní překážkou k realizaci komunistické vize o novém lidstvu a nové společnosti.

Již první vlna pronásledování v prvních měsících po říjnové revoluci ukázala, co může církev očekávat od militantního ateistického režimu. Jako reakce na první vraždění duchovních a věřících, tehdejší patriarcha sv. Tichon 19. 1. 1918 exkomunikoval a postavil pod anathema všechny ty, kteří se podíleli na těchto zvěrstvech. Zároveň vyzval věřící, aby s nimi neměli nic společného a aby se postavili na obranu církve tam, kde bylo třeba. Později měl pro mnoho katakombníků tento dokument veliký význam. Interpretovali jej tak, že se vztahuje na celý bolševický režim.

Ještě na konci roku 1917 vycházejí první dekrety o zabavování církevního majetku. Zavírají se duchovní akademie a semináře. V lednu 1918 vychází zákon o oddělení státu od církve a o znárodnění zbylého církevního majetku. Dochází k celosovětskému zavírání kostelů. Církev byla zbavena práva vlastnit majetek. Podle některých svědectví bylo jenom za první rok rudého teroru zavražděno kolem 10.000 duchovních. Církev zřídila svoji vlastní komisi pro vyšetřování těchto hrozných zločinů. Do jejího čela byl postaven arcibiskup Vasilij černigovskij. Bolševici se nehodlali s existencí této komise smířit a rozhodli se ji zlikvidovat. Po krutém vyslýchání vyhodili vladyku Vasilije z jedoucího vlaku. Stejně tak zabili i ostatní členy komise.

Roku 1920 publikuje patriarcha Tichon tzv. Ukaz č. 362, kterým bylo ustanoveno, aby biskupové, kteří nemohou být z různých důvodů v kontaktu s centrálním vedením církve, přešli na samosprávu. Stejně tak se mělo postupovat i v budoucnu, pokud by ústřední vedení církve přestalo existovat. Na základě tohoto rozhodnutí se v zahraničí zorganizovala Ruská pravoslavná zahraniční církev a v SSSR katakombní společenství.

Zhruba rok po revoluci, poté, co bolševici začali upevňovat svoji vládu, vraždění křesťanů a pronásledování církve přestává být chaotické a nekoordinované. Nový režim se pokouší pronásledování celostátně organizovat a poskytnout mu legislativní základ. V roce 1919 vychází nařízení o „odhalení“ svatých ostatků. Na jeho základě mělo být za účelem protináboženské propagandy organizováno veřejné vyzdvihnutí sv. ostatků. Komunisti takto hodlali zdokumentovat a odhalit církevní podvod se sv. ostatky. Patriarcha Tichon ve svém obrácení k národu prohlásil, že je třeba více poslouchat Boha než člověka. Církev se postavila proti tomuto znesvěcování, což ještě více zintenzívnilo pronásledování. Již v této době jsou na různých místech zakládány tajné kostely, ve kterých se uchovávaly sv. ostatky, které křesťané před komunisty ukryli.

Roku 1922 vychází zákon o konfiskaci církevních cenností z těch kostelů, které ještě v té době zůstaly otevřeny. Konfiskace se týkala všech cenností, tedy i liturgických nádob, posvěcených při sloužení sv. liturgie. To vedlo k dalšímu velkému střetu mezi ateistickým režimem a křesťany, kteří se postavili proti tomuto znesvěcování. Podle některých statistik bylo v průběhu roku 1922 zavražděno přes 8.000 duchovních. Další tisíce byly zadrženy. V této souvislosti byl uvězněn také patriarcha Tichon.

 

OBNOVLENECKÉ SCHIZMA – ŽIVÁ CÍRKEV
Bolševický režim chtěl využít zadržení nejvyššího představitele církve ke zlomení jejího odporu. Pokusili se za jeho nepřítomnosti zorganizovat vnitrocírkevní převrat. Moc v církvi podle plánu měli převzít duchovní, kteří byli loajální vůči ateistickému režimu. Všechny snahy, které do té doby bolševici podnikli, aby sv. Tichona zlomili a přinutili ke spolupráci, byly totiž bezvýsledné. úlohu vnitrocírkevních pučistů měli na sebe vzít představitelé tzv. renovacionistického, neboli obnovleneckého hnutí.

Vedle theologicky orientovaných liberálních modernistů toto hnutí tvořili duchovní, kteří propagovali revolučně pojatý křesťanský socialismus. Jejich cílem bylo v Ruské pravoslavné církvi provést radikální reformy. Chtěli vybudovat nové Pravoslaví, odpovídající požadavkům dvacátého století. V podstatě se jednalo o církevní variantu sociální a politické revoluce z 1905 a 1917. Stejně jako komunisti považovali i modernisté patriarchu Tichona za hlavní překážku k uskutečnění svých cílů.

V květnu 1922 založili obnovlenci ve spolupráci s bolševiky nové církevní vedení a začali přebírat moc v církvi do svých rukou. Velký úspěch zaznamenali, když se jim podařilo získat na svoji stranu metropolitu Sergije (Stragorodskij) pozdějšího prvního sovětského patriarchu. Metropolita Sergij byl totiž velikou autoritou v tehdejší církvi. Jeho přestup tak dodal obnovleneckému převratu ráz kanoničnosti a znamenal pro mnohé duchovní a křesťany rozptýlení jejich obav z obnovlenců. Spolu s ním se k obnovlenecké církvi přidal také jeho pozdější nástupce na patriarším stolci Alexij I. (Simanskij).

Založením státem kontrolované a podporované obnovlenecké církve, známé také jako “Živá církev”, dostali bolševici do svých rukou účinný nástroj k potírání církve. Všichni duchovní a věřící, kteří odmítali uznat obnovlence a zůstali věrní uvězněnému patriarchovi, byli režimem považováni za kontrarevolucionáře. Takovým duchovním byly odebírány chrámy a byly předávány do rukou obnovlenců. V létě 1922 vychází nové nařízení, které postavilo mimo zákon všechny náboženské organizace nemající státní souhlas. Ten samozřejmě dostávali pouze obnovlenci. Ti, kteří zůstali věrni a nadále vzpomínali sv. Tichona byli nuceni odejít do ilegality. Již tady se rodí základy katakombního hnutí, které se definitivně zorganizuje po Deklaraci metropolity Sergije z 1927.

Následujícího roku 1923 obvnovlenci zorganizovali církevní sněm, na kterém exkomunikovali patriarchu Tichona a provedli celou řadu církevních reforem. Konstantinopolský patriarchát uznal sněm za platný. Na sněmu mimo jiné padlo tvrzení o tom, že se marxisté a komunisté snaží o realizaci toho, co nám všem křesťanům uložil Kristus. Obnovlenci vyzvali věřící k tomu, aby v sovětské vládě neviděli vládu Antikrista. Naopak mají sovětskou vládu vnímat jako první vládu v historii, která se opravdu snaží o uskutečnění ideálu Království Božího na zemi.

 

ODSOUZENÍ OBNOVLENCŮ A ZESNUTÍ SV. TICHONA
V červnu 1923 byl patriarcha Tichon propuštěn. To přineslo těžkou ránu obnovlenecké církvi. Patriarcha vydal prohlášení, ve kterém obnovlence označil za odpadlíky od Církve, zbavené Boží milosti. Začal masový návrat od obnovlenců zpět do Církve. Také metropolita Sergij přinesl veřejné pokání a byl patriarchou Tichonem přijat zpět. Ukázalo se, že se obnovlencům nepodařilo, přes veškerou podporu bolševického režimu, kterou disponovali, získat lid na svou stranu.

Za nevyjasněných okolností sv. Tichon na svátek Zvěstování Bohorodičky roku 1925 umírá. Podle očitých svědků krátce před svou smrtí prohlásil, že se zdá, že jedinou možností, jak v budoucnu zachovat věrnost Kristu a církvi, bude cesta do katakomb.

Jeho zesnutím začíná nová etapa. Sv. Tichon velice dobře věděl, že bolševici nedovolí svolání sněmu, který by zvolil jeho nástupce. Proto ve své závěti určil, kdo se má po jeho smrti ujmout funkce Locum tenens, tedy místodržícího patriaršího stolce, a to až do té doby, kdy bude možné nového patriarchu zvolit.

Na prvním místě určil metropolitu Kyrila kazaňského. Pokud by se z nějakých důvodů nemohl ujmout této funkce, určil jako druhého kandidáta metropolitu Agathangela jaroslavského. Pokud by ani ten nemohl vykonávat tento úřad, měl nastoupit metropolita Petr krutický. Všichni tito tři hierarchové spolu s patriarchou Tichonem a s ostatními novomučedníky byli roku 1981 svatořečeni Ruskou zahraniční církví. Protože v době zesnutí patriarchy Tichona byli první dva kandidáti ve vyhnanství, ujal se úřadu metropolita Petr.

Bolševici se ho snažili přinutit ke spolupráci a ke sjednocení s obnovlenci. Metropolita Petr jednoznačně odmítl a statečně pokračoval ve vyznavačské linii sv. Tichona. Věděl, že je jen otázkou času, kdy bude zatčen. Proto určil tři kandidáty na post svého zástupce, který by se do doby propuštění na svobodu jednoho ze zbylých dvou kandidátů na Locum tenens, ujal funkce zástupce místodržitele.

V prosinci 1925 byl metropolita Petr skutečně zatčen. Metropolita Kyril a Agathangel byli také stále uvězněni. Z kandidátů na post zástupce místodržitele, které metropolita Petr určil, byl na svobodě pouze metropolita Sergij. Ten se také ujal funkce zástupce Locum tenes. Metropolita Petr ve svém rozhodnutí jasně zdůraznil, že jeho zástupce má právo rozhodovat pouze v běžných administrativních záležitostech. S jakýmkoli závažnějším rozhodnutím principiálního charakteru se měl obracet na něj.

V zimě 1926 se bolševikům podařilo odhalit pokus o zorganizování utajené volby nového patriarchy. Nastalo hromadné zatýkání biskupů a mezi zatčenými byl i metropolita Sergij. Nejvíce hlasů získal metropolita Kyril kazaňský. Bolševici se ho pokusili získat na svoji stranu: slíbili mu návrat z exilu a možnost ujmout se vedení církve. To vše výměnou za to, že s nimi bude spolupracovat při řízení církve (zejména odstraňováním nepohodlných biskupů a dosazováním nových režimu loajálních). Metropolita Kyril tuto nabídku jednoznačně odmítl.

 

TRAGICKÁ ÚLOHA METROPOLITY SERGIJE
V 1927, po deseti letech krutého pronásledování Pravoslavné církve, došli bolševici ke dvěma závěrům. Pouze násilím není možné vymazat pravoslavnou víru ze srdce ruského lidu. K ovládnutí církve zevnitř není možné použít takové zkompromitované a nevěrohodné spojence, jakými byli obnovlenci. Proto se rozhodli změnit taktiku. Plány bolševiků byly smělé: Pokud nemůžeme církev zničit, musíme ji dostat pod vlastní kontrolu. To nám také umožní využít ji pro své vlastní účely – legalizovat pomocí církve svůj režim jak doma tak i v zahraničí, jinými slovy použít ji pro šíření své ideologie.

Zbývalo jen najít vhodného spojence, který by na rozdíl od obnovlenců byl pro širokou církevní veřejnost přijatelný. Tuto tragickou „historickou“ úlohu na sebe vzal výše zmíněný metropolita Sergij. Za tímto účelem ho v březnu 1927 bolševici propustili z vězení a dali mu povolení k pobytu v Moskvě. Podporovaný a vedený bolševiky pak metropolita Sergij přistoupil k zorganizování “Dočasného patriaršího synodu”. Je potřeba uvést, že již samotné ustanovení tohoto synodu, jako nového ústředního vedení církve, bylo ze strany metropolity Sergije zřejmým přestoupením jeho pravomocí jakožto zástupce místodržitele patriaršího stolce metropolity Petra.

Biskupové, kteří v tomto synodu zasedali, byli vybráni podle požadavků ateistického režimu. V létě 1927 metropolita Sergij a jeho synod spustili čistky v církevní hierarchii. Biskupové nepohodlní režimu, kteří se nacházeli ve vězení, byli uvolňováni ze svých postů a na jejich místa byli dosazováni noví, režimu komforní biskupové.

Dne 16. července 1927 pak metropolita Sergij přistoupil k historickému prohlášení. Učinil něco, co před ním všichni ostatní vrcholní představitelé církve odmítli udělat. A proto za to také zaplatili životem. Publikoval Deklaraci o loajálnosti církve vůči sovětské vládě.

Tento dokument se stal historickým mezníkem, kterým začíná nové období vztahu církve a militantního ateistického režimu v SSSR. Tímto okamžikem začíná de facto úplná kontrola církve ze strany sovětské vlády. Církev přišla o svoji svobodu. Deklarace znamenala také odchod z nepolitické pozice, kterou do té doby církev zastávala.

V Deklaraci metropolita Sergij jménem pravoslavné církve legalizoval proti Bohu otevřeně bojující a křesťany pronásledující a vraždící bolševický režim. V deklaraci se mimo jiné uvádí: “Vyjadřujeme celonárodní vděčnost sovětské vládě za to, jak je pozorná k duchovním potřebám pravoslavného obyvatelstva… Radosti a úspěchy sovětské vlády jsou i našimi radostmi a úspěchy a její nezdary jsou i našimi nezdary.”

 

ROZDĚLENÍ RUSKÉ PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE
Zmíněný dokument se však stal také příčinou hlubokého rozdělení Ruské pravoslavné církve. Okamžitě se spustila ohromná vlna protestů, odmítajících ztotožnit se s touto Deklarací. V některých oblastech odmítlo více než 90 procent farností Deklaraci přijmout. Do Moskvy přicházely delegace ze všech koutů SSSR a naléhavě žádaly metropolitu Sergije, aby okamžitě zastavil to, co považovaly za sebevražedné podřízení církve jejímu úhlavnímu nepříteli, za pokus sjednotit Krista s Antikristem. Naléhavě ho žádaly, aby opustil nový směr vedení církve a vrátil se ke kurzu vytyčeném sv. Tichonem. Místo toho, aby metropolita Sergij vzal vážně hlas věřících, situaci ještě zhoršil tím, že vydal nařízení, aby se na bohoslužbách vedle jména metropolity Petra vzpomínalo také jeho jméno.

Biskupové a další duchovní, kteří byli věřícími považováni za duchovní autority národa, postupně jeden za druhým odmítali vzpomínat metropolitu Sergije a přerušili společenství s jeho synodem a dále vzpomínali jen jméno metropolity Petra. Tím na historickou scénu vstupuje tzv. hnutí nevzpomínajících.

Jako další krok k upevnění své kontroly nad Ruskou pravoslavnou církvi bolševici přikázali metropolitu Sergijovi, aby vydal prohlášení, ve kterém se požadovalo, aby se k jeho Deklaraci o loajalitě se sovětskou vládou připojili také biskupové v zahraničí. Ruská zahraniční církev jakožto svobodná část Ruské pravoslavné církve něco takového samozřejmě odmítla a přerušila společenství se synodem metropolity Sergije. Nadále vzpomínali pouze metropolitu Petra. V roce 1928 hlava Ruské zahraniční církve metropolita Antonij (Chrapovickij) dopisem podpořil všechny „nevzpomínající“, kteří se oddělili od metropolitu Sergije. Jeho list byl významnou podporou a byl široce rozesílán. Po celou dobu existence SSSR Ruská zahraniční církev zůstala s vyznavačskou Katakombní církví v jednotě.

Deklarace metropolity Sergije nepřinesla ruské církvi žádný užitek. Pronásledování nepřestalo, naopak se zintenzívnilo. K mnoha dalším obviněním, která režim adresoval křesťanům, přibylo další – nepřijetí Deklarace. Podobně jako dříve vzpomínání sv. Tichona bylo obviněním z kontrarevoluce, tak i nyní duchovní a věřící, kteří odmítli deklaraci a přerušili společenství se státem podporovaným Sergijem, byli represivními složkami státu považováni za protistátní živly. Statisíce křesťanů byly odsouzeny a přijaly mučednickou smrt za pouhé přerušení jednoty s metropolitou Sergijem. Dále došlo k tomu, o co bolševici dlouhodobě usilovali. K masivní vlně odstraňování neloajálních biskupů. Za krátký čas se tak metropolitu Sergijovi s pomocí komunistického režimu podařilo vyměnit téměř celý episkopát a dostat tak církev pod svoji kontrolu.

Nehledě na tvrdé represe se od metropolity Sergije oddělovali stále noví biskupové a kněží. V některých regionech to byly celé eparchie. Tam, kde biskupové zůstali s metropolitou Sergijem, s nimi kněží přerušili společenství.

 

VYSTOUPENÍ METROPOLITY JOSEFA PETROHRADSKÉHO
Od počátku se jedním z hlavních center odporu stal Petrohrad. Jeden z nejváženějších hierarchů své doby, metropolita Josef petrohradský, byl jedním z prvních, kteří odmítli Deklaraci. Vyzval také ostatní biskupy k tomu, aby společenství se Sergijem přerušili. V únoru 1928 oznámilo 26 biskupů přerušení společenství s metropolitou Sergijem a další následovali. Většina se jich semknula kolem metropolity Josefa. V petrohradském chrámu Svaté Trojice v květnu 1928 biskup Manuel (Lemeševskij) v kázání promluvil o bolesti, kterou mu způsobil odchod těchto pastýřů. Prohlásil, že se “od nás oddělili ti nejlepší biskupové, které jsme v církvi měli.”

V srpnu 1927 skupina biskupů, kteří si v té době odpykávali trest v neblaze proslulém koncentračním táboře na Solovkách, adresovala společný dopis metropolitovi Sergijovi, ve kterém mu vysvětlují důvody, pro které je pro ně Deklarace nepřijatelná.

V květnu 1929 se z exilu ozvala další velká duchovní autorita tehdejší Ruské pravoslavné církve, metropolita Kyril kazaňský. Metropolitovi Sergijovi poslal dopis, ve kterém mu oznamuje, že s ním přerušuje církevní společenství. Následovaly pak další dopisy, ve kterých tento veliký hierarcha podrobuje kroky metropolity Sergije theologické a ekleziologické kritice.

Určitého kompromisu se podařilo dosáhnout v případě metropolity Agathangela Jaroslavského, jednoho ze tří kandidátů určených sv. Tichonem na post Locum Tenens. Také metropolita Agathangel odmítl Deklaraci, ale společenství se synodem metropolity Sergije nepřerušil, a to na základě dohodnuté domluvy. Ta mu zajišťovala právo nesouhlasit s těmi kroky metropolity Sergije, které by byly v rozporu s jeho svědomím.

Z vyhnanství Deklaraci odmítl také sám Locum tenens, metropolita Petr. Ohrazoval se proti tomu, že metropolita Sergij, jakožto jeho zástupce, s ním tak závažné kroky nekonzultoval. Vyzýval ho, aby okamžitě napravil tragické chyby, kterými způsobil hluboké rozdělení v Ruské pravoslavné církvi. Nikdy však nedostal odpověď. Protože metropolita Petr ani přes neustálý nátlak bolševiků nikdy nerezignoval na svoji funkci Locum tenens, zůstal až do své popravy v roce 1937 ve vězení. Z toho posledních osm let v přísné izolaci.

Nehledě na všechny protesty a na hluboké rozdělení, které Deklarací způsobil, metropolita Sergij zůstal ve svém rozhodnutí neoblomný. Věřící tak postavil pouze před dvě alternativy: slepá poslušnost, nebo cesta do ilegality. V dubnu 1929 vydali komunisti za účelem efektivnějšího potírání antisergijovské opozice nový zákon. Podle tohoto zákona se všechna náboženská společenství musela nově zaregistrovat. Registraci a státní povolení dostali samozřejmě pouze ti, co uznávali metropolitu Sergije. Nevzpomínající se tak dostali mimo zákon a byli komunistickým režimem a synodem metropolity Sergije považováni za protistátní a kontrarevoluční živly.

 

NEVZPOMÍNAJÍCÍ SE ORGANIZUJÍ JAKO PRAVÁ PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV
Nehledě na velmi tvrdé represe ze strany komunistického režimu se hnutí nevzpomínajících neustále rozrůstalo. Postupně dostávalo také částečně organizovanou strukturu a začalo se označovat jako Pravá pravoslavná církev. Jako první tento název v tomto smyslu užil metropolita Josef petrohradský v jednom ze svých dopisů v 1928. Největší část biskupů a kněží, kteří odmítli následovat metropolitu Sergije a přerušili s ním eucharistické společenství se shromáždilo právě kolem metropolity Josefa, který se tak stal neoficiální hlavou celého hnutí. Z tohoto důvodu byli často označováno jako “josefité”. Na konci dvacátých let patřilo k Pravé pravoslavné církvi okolo čtyřiceti biskupů. V létě 1928 začali „josefité“ světit biskupy pro další eparchie. Dochovala se nám svědectví o 28 takových svěceních. Za to, že odmítl podřídit církev režimu, který ve svém oficiálním programu vyhlásil válku proti Bohu, byl již v únoru 1928 metropolita Josef odsouzen a poslán do vyhnanství.

V něm setrval až do své mučednické smrti zastřelením 20. 11. 1937. Sv. Josef Petrohradský přijal mučednický věnec ve stejný den spolu se svým souputníkem v boji za zachování Pravoslaví v podmínkách sovětského teroru, sv. Kyrilem Kazaňským. Ten ve svém dopise nedlouho před popravou potvrdil, že je v plném společenství s metropolitou Josefem. Oba dva tito stateční biskupové – vyznavači jsou považováni za duchovní otce a sloupy Katakombní či Pravé pravoslavné církve. Z tohoto důvodu byli katakombníci označováni jako josefovci, kyrilovci, nebo také tichonovci. Represivní složky sovětského režimu toto hnutí označovaly ve svých spisech jako “celostátní kontrarevoluční a monarchistická církevní organizace – Pravá pravoslavná církev”. Pouhý fakt, že někdo náležel k této organizaci, byl dostatečným důvodem k zatčení a odsouzení. A tak se i stalo, neboť velká většina duchovních a veřících věrně a statečně následujících metropolitu Josefa zemřelo ve vězeních nebo sovětských koncetračních táborech. Jejich obětí však byla zachována vnitřní svoboda Ruské pravoslavné církve v době nejtěžšího pronásledování v historii. V hnutí semknutém kolem sv. Josefa Petrohradského jakoby se vtělila duchovní síla ruského národa, který nesklonil svoji hlavu, nekapituloval a hrdě se postavil bolševickému pokusu zabít Boha v srdcích ruského lidu.

 

ODCHOD DO KATAKOMB
Přelom dvacátých a třicátých let znamená pro sovětský režim nové oživení bolševického boje proti Bohu. Na začátku roku 1929 režim přichází s první vlnou celostátního pronásledování věřících. Za tímto účelem bolševici schválili nový plán „O opatřeních nezbytných pro zesílení protináboženské činnosti“, který byl rozeslán represivním složkám po celém SSSR. Začalo celostátní pronásledování. V rámci této protikřesťanské kampaně byly ve všech koutech SSSR zinscenovány také procesy s “kontrarevoluční Pravou pravoslavnou církví”.

Tyto kruté vlny pronásledování přinutily ty, kteří se oddělili od Sergije, odejít do katakomb a odtud dostali také svůj název “katakombníci”. Proces výslechu v mnoha případech probíhal následující způsobem. Vyslýchaný biskup, kněz či laik byl otázán: Jak se stavíte k Deklaraci metropolity Sergije? Pokud vyslýchaný odpověděl, že ji odmítá, byl označen za kontrarevolucionáře a zatčen. Jen v průběhu 1929 bylo zatčeno přes 15 biskupů, protože přerušili společenství a nevzpomínali metropolitu Sergije. Tyto represe do značné míry omezily možnost širšího veřejného působení hnutí nevzpomínajících.

V srpnu 1929 synod metropolity Sergije vydal prohlášení, že biskupové a kněží, kteří s ním přerušili společenství, jsou rozkolníci. Protože odpadli od Církve, jsou jejich svátosti neplatné a zbavené Boží milosti. Věřící, kteří je do tohoto rozkolu následovali, nesmí být oficiální církví pohřbíváni a jejich jména nesmí být vzpomínána na sv. liturgii. Pokud by se někdo z nich chtěl vrátil nazpět, musí být přijat skrze myropomazání.

Tato tvrdá linie metropolity Sergije se rychle odrazila v podobně tvrdém postoji mnoha katakombníků, kteří považovali synodu metropolity Sergije za novoobnovlenecké schizma. Vnímali je tedy jako opakování obnovleneckého rozkolu z roku 1923, pouze v přijatelnější a stravitelnější vnější formě. Z tohoto důvodu na metropolitu Sergije vztahovali rozhodnutí patriarchy Tichona o odsouzení a exkomunikaci obnovlenců z roku 1923. Známý optinský starec Nektarij o metropolitovi Sergijovi prohlásil, že se sice roku 1923 veřejně kál za svoji účast v obnovlenecké církvi, ale obnovlenecký jed v něm zůstal. Byli zde však i umírněnější nevzpomínající, jako například metropolita Kyril kazaňský. Ten sice církevní společenství s metropolitou Sergijem přerušil, ale platnost svátostí v oficiální církvi nezpochybňoval.

Démonská snaha sovětského režimu vyhladit pravoslavnou víru ze srdce ruského lidu byla v plném proudu, když metropolita Sergij kontrolovaný bolševickým režimem v únoru 1930 v rozhovoru pro zahraniční tisk uvedl, že v SSSR nedochází k žádnému náboženskému pronásledování. Co týče všech těch duchovních, kteří byli zatčeni, odsouzeni a mnozí také popraveni – existenci takových procesů nebylo možné popřít – ti byli podle něj odsouzeni po právu, za politické přestupky a antisovětskou propagandu. V mnoha podobných prohlášeních metropolita Sergij a jeho synod jasně uvedli, že církev tyto duchovní sama odsuzuje a že nesouhlasí s tím, aby se pod pláštěm duchovních skrývaly protisovětské živly.

V dubnu 1934 si metropolita Sergij skrze svůj synod přivlastnil titul Metropolita moskevský a kolomnský. V prosinci 1936, poté, co vypustil lživou informaci o smrti metropolity Petra, si přivlastnil také funkci místodržitele patriaršího trůnu. Zatímco metropolita Sergij pracoval na postupné přeměně jím založeného dočasného patriaršího synodu v moskevský patriarchát (s pomocí Stalina se mu to podařilo roku 1943), bolševický pokus zlikvidovat pravoslavnou víru v SSSR pokračoval.

Masová celostátní pronásledování všech křesťanů, která proběhla v několika vlnách v období 1929-1933, a která měla za cíl zlomit odpor církve, měla za následek zatčení téměř 40.000 duchovních. Velká část z nich byla odsouzena k pobytu v koncentračních táborech. Mnoho jich bylo zastřeleno. Masové represe ze začátku 30. let způsobily, že hnutí nevzpomínajích, které bylo do té doby otevřeným veřejným hnutím, přešlo od 1933 na katakombní způsob existence.

 

VRCHOL RUDÉHO TERORU
V květnu 1932 Stalin jménem „Svazu militantních ateistů“ vyhlašuje tzv. “bezbožnou pětiletku”. Jejím cílem bylo, aby k 1. 5. 1937 bylo zapomenuto jméno Boží po celém SSSR. Na začátku roku 1937 proběhlo v SSSR sčítání lidu. Na příkaz Stalina byla součástí sčítání také otázka na náboženskou příslušnost. Bolševici se chtěli dozvědět, jaké jsou jejich výsledky po 20 letech války s Bohem. Z 98,4 milionu občanů starších 16 let se k víře přihlásilo 55,3 milionu. Bolševikům bylo jasné, že jejich snaha o vybudování militantně atheistické společnosti se nezdařila.

Nastala tedy nová, nejkrutější vlna pronásledování všech věřících bez výjimky. Cílem tohoto smrtonosného úderu se stala nejen nelegální Katakombní církev, ale také bolševiky uznaný a s režimem spolupracující “Dočasný patriarší synod” metropolity Sergije. Dokonce i obnlovlenci, kteří považovali komunistický režim za první historický pokus o nastolení království Božího na zemi, teď ve vězeních a lágrech měli možnost na vlastní kůži poznat, jak se žije v bolševickém ráji. Jen v průběhu roku 1937, který znamená vyvrcholení rudého teroru, bylo zatčeno přes 136.900 duchovních a z nich 85.300 zastřeleno. V průběhu roku 1938 bylo zatčeno 28.300, a z toho zastřeleno 21.500 duchovních. V roce 1938 sovětská vláda došla k závěru, že může rozpustit speciální represivní složky určené pro potírání církve, neboť pravoslaví bylo podle ní fyzicky zničeno. Tím bylo ukončeno 20 let snahy bolševického režimu o likvidaci pravoslaví.

Dokonce i ti, kteří obhajují postup metropolity Sergije a jeho spolupráci s komunistickým režimem (jako jediný možný způsob záchrany Ruské pravoslavné církve v dobách pronásledování) připouští, že Sergijova Deklarace nezachránila ruskou církev od snahy bolševiků totálně ji zlikvidovat. Statistiky jsou neúprosné. Na začátku roku 1939 (před připojením západních částí Ukrajiny a Běloruska a přibaltských republik) bylo na celém tehdejším území SSSR otevřených pouze 100 chrámů z celkových 55.000 existujících v roce 1917 v předvečer revoluce. Dokonce i „Dočasnému patriaršímu synodu“, který s pomocí bolševiků metropolita Sergij založil, hrozila fyzická likvidace. V uvedené době totiž metropolitu Sergijovi jako následek komunistického běsnění zůstali na svobodě pouze tři biskupové na celou SSSR, a i na ně již NKVD měla připraveny zatykače. Jeden ze známých sovětských disidentů Boris Talantov později prohlásil, že jediné co metropolita Sergij svoji Deklarací zachránil, byla jeho vlastní kůže.

Pravoslavná církev však přes veškerou snahu bolševiků vyhladit ji z povrchu zemského nepřestala existovat ani v nelidských podmínkách SSSR. Pouze se přesunula do podzemí, kde po vzoru prvotní církve dále pokračovala ve své existenci, majíce na paměti Kristova útěchy plná slova: “A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ (Mt 16,18)

 

ODKAZ KATAKOMBNÍKŮ PRO DNEŠEK
Jak je patrné, historie a svědectví Katakombní církve si zasluhuje podrobné zkoumání a studium. Nejenom proto, abychom lépe pochopili naši minulost, ale také abychom lépe porozuměli výzvám, před kterými stojí Pravoslaví dnes. O. Serafím Rose ve svém článku “Královská cesta – Pravé pravoslaví ve věku apostaze” ukazuje, že i dnes pravoslavní křesťané stojí před dilematem podobně jako stáli věřící v dobách SSSR (oficiální sergiánská církev podřízená bolševickému režimu versus neoficiální Katakombní církev).

Dnes stojí pravoslavní křesťané před následující volbou. Na jedné straně se jim nabízí “oficiální” pravoslaví, které její hlavní hierarchové pevně a odhodlaně vedou k uskutečnění ekumenického sjednocení všech křesťanských denominací. O. Serafím Rose se v době psaní tohoto článku (1976) domníval, že již pravděpodobně nebude možné odvrátit oficiální jurisdikce místních církví od této sebezničující cesty, na jejímž konci je podle něj čeká úplná likvidice pravoslaví. Na druhé straně se pak před námi otevírá úzká cesta “neoficiálního” pravoslaví, tedy hnutí Pravých pravoslavných církví. To jsou společenství, která kvůli eklesiologické herezi ekumenismu přerušila obecenství s místními pravoslavnými církvemi.

O. Serafím Rose ve svém článku vedle Katakombní církve a Ruské zahraniční církve (v té době pevně setrvávající v pravoslavném vyznání a odsouzení ekumenismu) uvádí ještě řecké hnutí Pravých pravoslavných křesťanů tzv. starokalendářníci (pro úplnost by k nim bylo třeba navíc doplnit starokalendářní církve v Rumunsku a Bulharsku). Podobně jako kdysi katakombníci, tak se i dnes pravoslavní křesťané, kteří náležejí k tomuto oficiálním pravoslavím pohrdanému, zesměšňovanému a příkře odsuzovanému hnutí, nesnaží o nic jiného, než o zachování duchem tohoto světa neoslabeného, čistého, patristického ducha Orthodoxie.

Vyznavačský postoj ruských novomučedníků z počátku 20. století je tedy mimo jiné i naléhavým poselstvím pro pravoslavné křesťany počátku 21. století. Jsme schopni z hloubky jejich utrpení a strádání slyšet jejich hlas?

o. Jiří Ján, ThD.

________
Použité materiály:

F. John Agiokypriantes, The Catacomb Church, 2013. Nepublikovaná práce.

Игумен Дамаскин (Орловский), „Гонения на Русскую Православную Церковь в советский период“ in:http://www.fond.ru/index.php?menu_id=374&menu_parent_id=358 [cit. 2. 12. 2013].

Н. Е. Емельянов, „Оценка статистики гонений на Русскую Православную Церковь (1917 – 1952 годы) in:http://krotov.info/history/20/tsypin/emel1996.html [cit. 2. 12. 2013].

Владимир Мосс, Православная церковь на перепутье (1917—1999) in: http://www.orthodoxchristianbooks.com/books/[cit. 2. 12. 2013].

Лев Регельсон, Трагедия Русской Церкви 1917-1945, YMCA-Press, Paris 1977.

М.В. Шкаровский, „Советское государство и «советская Церковь»“ in: http://www.bogoslov.ru/text/311837.html [cit. 2. 12. 2013].

М.В. Шкаровский, Русская Православная Церковь при Сталине и Хрущеве (Государственно-церковные отношения в СССР в 1939-1964 годах), Крутицкое Патриаршее подворье 1999.

Сергей Шумило, В катакомбах: Православное подполье в СССР:Конспект по истории Истинно-Православной Церкви в СССР, Терен 2011.

„Краткая история Русской Истинно-Православной Церкви: 1927-2007 гг.“ in: http://catacomb.org.ua/modules.php?name=Pages&go=page&pid=1366 [cit. 2. 12. 2013].