Sv. Justin Popovič: Humanistický ekumenismus

Bez pokání a vstupu do pravé Církve Kristovy je neopodstatněné a nesmyslné mluvit o jakémkoliv sjednocení „církví“, o dialogu lásky, o intercomuniu. Tím nejdůležitějším a nejhlavnějším je stát se údem a spoluúčastníkem boholidského Těla Kristovy Církve, získat obecenství s duší Církve, tedy s Duchem Svatým a tak se stát spoludědicem nesmrtelných boholidských blah.

Ekumenismus je obecný název pro všechny podoby pseudo-křesťanství a všechny pseudo-církve západní Evropy. Odráží se v něm existence všech typů humanismů v čele s římským katolictvím a jeho papežem. Všechny tyto různé podoby pseudo-křesťanství a všechny tyto pseudo-církve nejsou ničím jiným, než jednou herezí vedle druhé. Jejich obecné evangelijní pojmenování je panhereze. Proč? Protože v průběhu historie různé hereze popíraly nebo deformovaly jednotlivé vlastnosti Bohočlověka, Pána Ježíše Krista, zatímco tyto evropské hereze odstranily celého Bohočlověka a na Jeho místo postavily evropského člověka. V tomto smyslu neexistuje podstatný rozdíl mezi římským katolictvím, protestantismem, ekumenismem a dalšími sektami, jejichž jméno je legie.

Pravoslavné dogma o Církvi bylo na Západě zavrženo a zaměněno za heretické vše-dogma o primátu a neomylnosti papeže, tedy člověka. A z této hereze pak na způsob včelího roje vzešlo množství dalších herezí: Filioque, odstranění epiklese, učení o stvořené milosti, používání hostií, nauka o očistci, „banka“ přebytku dobrých skutků, zmechanizované učení o spáse a jemu odpovídající učení o životě obecně, papocésarismus, inkvizice, odpustky, předání hříšníka smrti za jeho hříchy, jezuitství, scholastika, kazuistika, theokracie podobná monarchii, sociální humanismus…

A protestantismus? Ten je v podstatě tím nejbližším a nejvěrnějším dítětem římského katolictví. Protestantismus v průběhu staletí a v důsledku své racionalistické scholastiky postupně upadal z jedné hereze do druhé a tak se čím dál tím více dusil vlivem různých jedů svých heretických omylů. Přičemž papežská pýcha a „neomylná“ iracionalita vpravdě absolutisticky vládlnou a pustoší duše jeho adeptů. V podstatě každý protestant je svým vlastním papežem, papežem nezávislým a neomylným v otázkách víry. Tato skutečnost je neustále vleče z jedné duchovní smrti do druhé. Tomuto umírání není konce, stejně jako množství duchovních smrtí člověka je nekonečné.

Za takového stavu věcí je zřejmé, že katolicko-protestantský ekumenismus se svou pseudo-církví i se svým pseudokřesťanstvím nemůže najít východisko ze slepé uličky svého strádání a duchovního umírání. Jediná cesta je upřímné, srdečné pokání před Bohočlověkem, Pánem Ježíšem Kristem a Jeho pravoslavnou, katholickou Církví.

Pokání je prostředek, který nás zachraňuje od každého hříchu. Je to lék, který jediný Lidumil daroval Bohu-podobné lidské přirozenosti.

Bez pokání a vstupu do pravé Církve Kristovy je neopodstatněné a nesmyslné mluvit o jakémkoliv sjednocení „církví“, o dialogu lásky, o intercomuniu. Tím nejdůležitějším a nejhlavnějším je stát se údem a spoluúčastníkem boholidského Těla Kristovy Církve, získat obecenství s duší Církve, tedy s Duchem Svatým a tak se stát spoludědicem nesmrtelných boholidských blah.

1. Současný dialog lásky, uskutečňovaný formou neskrývaného sentimentalismu není ve skutečnosti ničím jiným než malověrným zapřením spasitelného posvěcení Duchem a vírou v pravdu (2 Te 2,13). Podstatou lásky je pravda a láska žije pouze přebývajíc v pravdě. Pravda je podstatou jakékoli Boholidské ctnosti, lásky nevyjímaje.

Každá ze ctností v sobě zjevuje a zvěstuje Bohočlověka, Pána Ježíše Krista, který je vtělením a zosobněním Božské pravdy – všepravdy. Jestliže by pravda byla čímkoli jiným, ale ne Bohočlověkem Kristem, pak by byla příliš mělkou, nedostatečnou, pomíjející a smrtelnou. Obzvláště by takovou byla, kdyby měla být nějakým míněním nebo myšelnkou nebo teorií nebo systémem nebo rozumem nebo naukou nebo filosofií nebo kulturou nebo člověkem nebo viditelným světem nebo celým stvořením dohromady nebo kýmkoliv, nebo čímkoliv, nebo vším tím dohromady.

Ovšem pravda to je Osoba, Osoba Bohočlověka Ježíše Krista, druhá Osoba Nejsvětější Trojice, a proto je dokonalá, nepomíjející a věčná. Vždyť v Pánu Ježíši Kristu pravda a život jsou soupodstatné: On je i věčná pravda i věčný život (Jn 1,4; 1,17; 14,6). Ten, kdo věří v Krista, neustále roste Jeho pravdou v Boží nekonečnost pravdy: roste celou svojí bytostí, celou myslí, celým srdcem a celou duší.

Ten, kdo přebývá v Kristu, žije pravdu v lásce, neboť jedině tak můžeme dorůstat v Toho, který je Hlavou – tedy v Krista (Ef 4,15). Přičemž se tak vždy děje spolu se všemi svatými (Ef 3,18) a vždy v Církvi a s Církví. Jinak totiž není možné dorůstat v toho, který je Hlavou Těla Církve. Pro takovéto dorůstání všech křesťanů v boholidském Těle Církve jsou nepostradatelné nekonečné síly, které Církev přijímá přímo od své Hlavy – od Pána Ježíše Krista. Neboť pouze On, Bůh a Pán, vládne těmito nesmírnými a neomezenými silami a moudře s nimi nakládá.

Ostatně, nenechme se zmýlit: existuje také dialog lži, kdy účastníci rozhovoru, ať úmyslně nebo nevědomky, lžou jeden druhému. Takový dialog je vlastní otci lži – ďáblu (J 8,44). Vlastní je však také všem jeho dobrovolným či nedobrovolným spolupracovníkům, kteří se snaží uskutečnit své dobro pomocí zla a svoji pravdu pomocí lži. Avšak dialog lásky nemůže existovat bez dialogu pravdy. Jinými slovy, dialog lásky bez dialogu pravdy je nepřirozený a falešný. Proto také apoštol nesoucí Krista přikázal: „Láska nechť je bez přetvářky.“(Ř 12,9)

Heretické, humanistické oddělení lásky od pravdy je příznakem nedostatku boholidské víry a ztrátou duchovní boholidské rovnováhy a správného smýšlení. V každém případě tato cesta nikdy nebyla cestou svatých Otců. Pouze pravoslavní, kteří jsou již od apoštolských dob upevnění se všemi svatými v pravdě a lásce, mají a zjevují světu a všemu Božímu stvoření onu boholidskou a spasitelnou lásku v pravdě..

Naproti tomu prázdný morální minimalismus a humanistický pacifismus současného ekumenismu dosahuje pouze jednoho: odkrývá své zhoubné humanistické kořeny a tak obnažuje svoji nemocnou filosofii a nemohoucí etiku “podle tradic člověka” (Ko 2,8). Sami jeho zastánci svědčí o krizi své humanistické víry v pravdu, když zamlčují historii Církve s jejím nepřerušeným sněmovním a apoštolským životem v pravdě a milosti. Apoštolská a svatootcovská moudrost a správné smýšlení pak ústy ctihodného Maxima Vyznavače zvěstují pravdu boholidské víry: “Víra, to je základ toho, co následuje po ní, tedy naděje a lásky. Neboť víra s jistotou zjevuje pravdu.” (PG 90, 1189)

Je zcela nepochybné, že od svatých apoštolů zdědené a svatými otci zachované měřítko lásky k lidem a také princip vztahu k heretikům jsou zcela boholidské. Jasně to vyjádřují následující osvícená slova sv. Maxima Vyznavače:

“Mým přáním není, aby se heretici trápili ani se neraduji z jejich špatné situace, proto vám nepíšu, chraň Bůh! (dopis je adresován vysoce postavenému úředníkovi Janovi, příteli sv. Maxima – pozn. překl.) Naopak píšu vám, protože se raduji a jsem štasten z jejich obrácení. Neboť co může být radostnějšího než vidět, jak se rozptýlené Boží děti sjednocují. Neztratil jsem soudnost, abych vás místo k lásce k lidem vyzýval k tvrdosti a nemilosrdenství. Naopak, prosím vás, abyste s citlivostí a soudností činil dobro všem lidem a pro všechny byl vším podle toho, jak je komu třeba. Pouze bych si nepřál, abyste spolupracoval s heretiky na upevnění jejich nesprávné víry. Zde je třeba, abyste byl absolutně přísný a nesmiřitelný. Vždyť to není projevm lásky, ale naopak projevem nenávisti k člověku a odpadnutím od Boží lásky, když někdo napomáhá upevněnovat heretický omyl, což pak vede k ještě větší újmě těch, kteří se v tom klamu již nacházejí.” ( List XII, Ad Joanem cubicularium, PG 91, 465)

2. Nauka pravoslavné, boholidské, Kristovy Církve o hereticích, tak jak nám ji předali sv. Apoštolové, sv. Otcové a posvátné sněmy, praví: heretici nejsou Církev a nemohou jí být. Proto heretici v žádném případě nemohou mít sv. tajiny (svátosti), zvláště pak sv. eucharistii, tuto tajinu všech tajin. Neboť sv. eucharistie je v Církvi vše a vším: je to sám Bohočlověk, Pán Ježíš Kristus a sama Církev jakožto Jeho Tělo a vůbec vše boholidské.

Intercomunio – obecenství s heretiky ve sv. tajinách, zvláště pak ve sv. eucharistii, je tou nejnesvědomitější jidášskou zradou Pána Ježíše Krista a také zradou celé Kristovy Církve, Církve boholidské, Církve apoštolské, Církve svatootcovské, Církve posvátné Tradice, Církve jediné. Zde je třeba, abychom své v Kristu proměněné poznání a svědomí zbožně obrátili k některým svatým pravdám, svatým zvěstováním a svatým přikázáním.

Nejprve je třeba si položit následující otázku: o jakou eklesiologii se opírá a na jaké theologii o Církvi se odvolává tzv. intercomunio? Vždyť celá pravoslavná církevní theologie o Boží Církvi se zakládá a spočívá nikoliv na intercomuniu, ale na boholidském communio, tedy na boholidském společenství a obecenství (1 J 1,3; 1 Kor.1,9; 10,16-17; 2 Kor 13,13; Žid 2,14; 3,14). Naproti tomu pojem intercomunio, tedy mezi-obecenství si protiřečí sám sobě a z hlediska pravoslavné eklesiologie je absolutně nesmyslný.

Druhá svatá pravda pravoslavné víry říká: V pravoslavném učení o Církvi a svátostech tou jedinou a jedinečnou svátostí je sama Církev – Tělo Bohočlověka Krista; Pouze Ona je jak jediným pramenem, tak i jediným obsahem všech božských tajin. Vně této všeobsahující boholidské svátosti Církve nemohou existovat žádné jiné svátosti a proto není a nemůže mezi nimi existovat ať už jakékoli, mezi-obecenství, tedy intercomunio.

Odtud je zřejmé, že o svátostech můžeme mluvit pouze v případě Církve – této jediné Kristovy vše-svátosti. Neboť Pravoslavná Církev jakožto Tělo Kristovo je jak pramenem, tak i kritériem svátostí, a nikoli naopak. Svátosti nemohou být postaveny nad Církev ani nemohou být hledány mimo Tělo Církve.

Je tedy zřejmé, že Pravoslavná Církev v souladu se svojí eklesiologií a posvátnou tradicí nepřipouští, že by mimo její hranice existovaly svátosti. Nepokládá je za svátosti, a to až do té doby, dokud heretik ze své nepravé církve nevystoupí a nesjednotí se v pokání s Pravoslavnou církví. Dokud člověk přebývá mimo Církve a není s Ní sjednocený v pokání, zůstává pro Církev heretikem a nutně se nachází vně církevního spasitelného obecenství – κοινωνία, communio. „Jaké může být společenství spravedlnosti s nepravostí? Jaké může být obecenství mezi světlem a tmou?“ (2 Kor 6,14)

Nejpřednější z apoštolů mocí Bohočlověka velí: „Heretika jednou nebo dvakrát napomeň a pak se ho zřekni“ (Tit 3,10). A v případě, že se někdo od heretika nejenom neodvrací, ale dokonce mu podává samotného Pána Ježíše Krista ve sv. eucharistii: cožpak je možné, aby takový člověk přebýval ve svaté, apoštolské a boholidské víře? Vždyť milovaný učedník Kristův, apoštol lásky nám dokonce zakazuje (2 J 1, 10) přijímat do domu člověka nevěřícího ve vtělení Krista a neuznávajícího evangelijní učení o Kristu jako o Bohočlověku.

Pětačtyřicátý kánon svatých apoštolů zřetelně přikazuje: “Biskup nebo kněz nebo diákon, který se sám pomodlil s heretiky, nechť je exkomunikován. Pokud však jim (heretikům) dovolil vykonávat duchovenské úkony, nechť je zbaven duchovenské hodnosti.” Toto nařízení je pochopitelné i pro nepatrné komáří svědomí. Není to tak?

Pětašedesátý kánon svatých apoštolů nařizuje: “Jestliže někdo z duchovních nebo z laiků vejde do židovské synagogy nebo do heretického chrámu, aby se pomodlil, nechť je zbaven duchovenské hodnosti a exkomunikován.” I toto je snad jasné dokonce i pro nejprostší chápání. Či snad ne?

šestačtyřicátý kánon svatých apoštolů říká: “Nařizujeme zbavit duchovenské hodnosti biskupa nebo kněze, který přijal křest nebo eucharistii heretiků. Jaký je soulad Krista s Belialem, nebo co má společného věřící s nevěřícím?” (2 Kor 6,15) Vždyť je to očividné i pro slepé, že tento kánon striktně nařizuje, abychom neuznávali v případě heretiků existenci svátostí a považovali je za nepůsobící a bezblahodatné.

Bohem osvícený nositel apoštolské, svatootcovské a všeobecné tradice Kristovy Církve – sv. Jan Damašský z celého svého srdce zvěstuje jménem všech sv. Otců, všech sv. Apoštolů, všech posvátných církevních sněmů následující svatou boholidskou pravdu:

“Chléb a víno nejsou pouze vzorem či představením Těla a Krve Kristovy, ale naopak je to samotné zbožštěné Tělo Krista …Skrze něj jsme očisťováni a sjednocováni s Pánovým Tělem a s Jeho Duchem stávajíce se tak Tělem Kristovým – Církví… Svátost eucharistie se nazývá také přijímáním, protože skrze ni přijímáme Božství Krista. Nazývá se také obecenstvím a opravdu tím i je. Neboť skrze ni vstupujeme do obecenství s Kristem přijímajíce účast jak na Jeho těle, tak i na Jeho Božství. Skrze sv. eucharistii také vstupujeme do vzájemného obecenství a sjednocení mezi sebou navzájem. Protože my všichni přijímáme z jediného chleba, stáváme se jediným Kristovým Tělem a jedinou Krví a údy druh druha, tvoříce jedno tělo s Kristem.

Proto se musíme ze všech sil střežit, abychom nepřijímali přijímání od heretiků, ale také jim ho nedávali. Neboť Pán praví: „Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině… (Mt 7,6). Jinak se staneme účastníky jejich nesprávného učení a odsouzení. Poněvadž se ve sv. eucharistii uskutečňuje sjednocení s Kristem i druha s druhem, je zřejmé, že se sjednocujeme přirozeně se všemi, kdo spolu s námi přijímají. Toto sjednocení se uskutečňuje na základě naší vůle a s naším vědomím. Neboť my všichni jsme jedno tělo, protože přijímáme z jednoho chleba, jak říká božský apoštol. (1 Kor 10,17).“ (PG 94, 1149; 1152; 1153)

Sv. Theodor Studita, nebojácný vyznavač boholidských pravoslavných pravd zvěstuje všem lidem, ať by byli kdekoli: “Přijímání od heretika, nebo od duchovního o němž je veřejně známo, že žije pohoršujícím životem, odcizuje od Boha a odevzdává ďáblu.” (PG 99, 1668) Sv. Theodor jasně učí, že chléb heretiků není Tělem Kristovým (PG 99, 1597). Na jiném místě píše: „Podobně jako božský chléb, který přijímají pravoslavní je sjednocuje v jedno tělo, tak i chléb heretiků činí všechny, kdo z něj přijímají jedno tělo protikladné Kristu.“ (PG 99, 1480) A ještě na jiném místě prohlašuje:“Přijímání u heretiků není obyčejný chléb, ale jed, který neškodí tělu, ale duši, protože ji zatemňuje.“ (PG 99, 1189)

_________
Přeloženo z ruštiny: Преподобный Иустин (Попович), Православная Церковь и экуменизм, Паломник, 2005, s. 194-202. Použité citáty sv. Otců byly přeloženy s příhlédnutím k řeckému originálu.