Sv. biskup Theofan Zatvornik: Promluva v den svaté Paschy

Vzkříšení Tvoje, Kriste Spasiteli, andělé opěvují na nebesích, dejž, abychom i my na zemi čistým srdcem Tebe oslavovali. (stichira sv. Paschy, hlas 6.)

Nadešel, bratří, svátek všech svátků a slavnost všech slavností – čas chvalozpěvů a díkůvzdání. Nyní nám Hospodin prokázal Své podivuhodné milosrdenství. Jeho Vzkříšení zvěstuje všem lidem konec trestu, odpuštění hříchů, ospravedlnění, posvěcení, vykoupení, přijetí synovství i nebeského dědictví: Bůh je na zemi a člověk na Nebi, vše je sjednoceno. Nyní se stalo zjevným, že staré nepřátelství skončilo, že Božství se usmířilo s naší přirozeností, ďábel je zahanben, smrt spoutána, ráj otevřen a vzkříšena jest veliká naděje na život budoucí. Lze najít něco srovnatelného s těmito blahy a zaslíbeními? Pojďte, radujme se v Pánu, zapějme píseň Spasiteli, Bohu našemu.

Avšak – čím tuto píseň zapějeme a z čeho ji utkáme? Andělé zpívají na Nebesích. Oni nemohou nezpívat. Jako vycházejí paprsky ze slunce či libá vůně z lilie, tak se line píseň z úst andělů. Všechny síly jejich bytosti jsou v dokonalém souladu, podobny strunám čistě naladěné harfy. Andělé je svým životem uvádějí v pohyb a zpívají už jen tím, že žijí.

S námi je to ovšem jinak: naše síly jsou rozladěny, ve vzájemném zápase a zmatku. Jak by se náš zpěv mohl podobat skutečnému zpěvu? Je proto navýsost vhodné, že svátek Vzkříšení začínáme písní ke vzkříšenému Spasiteli, ve které se modlíme za dar zpěvu: „…dejž, abychom i my na zemi čistým srdcem Tebe oslavovali!“

Prorok David hovoří na počátku své písně ke vzkříšenému Spasiteli o tom, jak se tato píseň zrodila: „Vytrysklo z mého srdce slovo blahé.“ (Ž 44/45, 2). Tak snadno se rodila jeho píseň! I my máme slovo – používáme ho však ke chvalozpěvu? I my máme srdce – tryská z něj však slovo blahé? Srdce je vskutku nejvhodnějším nástrojem pro žalmy a duchovní písně a každý jeho cit je jakoby jedním tónem ve zpěvu; avšak ne vždy z něj vychází píseň s takovou přirozeností a lehkostí, s jakou se uskutečňuje náš tělesný dech; vždycky je musíme – a někdy to vyžaduje velké úsilí – dopředu naladit, aby se v něm mohl zrodit, uzrát a rozeznít chvalozpěv. Jaké city tedy máme ve svém srdci vzbudit, aby z jejich spojení mohla vzniknout píseň, jež bude důstojně oslavovat vzkříšeného Pána?

Pochvalnou píseň už máme a zpíváme ji spolu s Církví – píseň, ve které si nemůžeme nevšimnout toho, čím oplýval duch, který ji složil. (1) Hned na počátku zde slyšíme: „Očisťme své smysly“ – nejde zajisté o tělesné smysly, nýbrž o vnitřní smysly srdce. A to je nejdůležitější. Před Pána, který vychází z hrobu v nekonečné čistotě a záři, nemůžeme předstoupit s chvalozpěvem, máme-li srdce zatemnělé a duši nečistou! Když se chystáme navštívit urozeného člověka, snažíme se umýt, upravit svou tvář i oděv, neboť se obáváme, že bychom jej mohli urazit naším zanedbaným zevnějškem. Chceme-li se zalíbit Hospodinu, který je Bohem našeho srdce a toto srdce od nás žádá jako bohumilou oběť, je zapotřebí, abychom – když ne z lásky, tak aspoň s pocitem bázně – proměnili, upravili a očistili své srdeční smysly. Co je lidské, patří člověku, co je Boží, Bohu (Mt 22, 21).

V Osobě vzkříšeného Pána jsou naší víře a lásce ukázána zcela velkolepým a ohromujícím způsobem veškerá blaha vykoupení. Je tomu tak proto, aby v nás byl probuzen a upevněn závazek, že se nebudeme vracet k hříchům, jež nám byly odpuštěny, že se vystříháme nespravedlnosti, když jsme ospravedlněni, že nebudeme upadat do otroctví, když jsme vykoupeni, že nebudeme přivolávat prokletí, když jsme od něj osvobozeni, že zachováme čistotu a svatost, když jsme očištěni a posvěceni.

Během svaté Čtyřicátnice se jistě každý snažil podle svých sil očistit tak, aby vstoupil do Světlého týdne s nekvašeností čistoty a pravdy, nikoli s kvasem zloby a lži; přesto je i nyní načase vybídnout k očištění duchovních smyslů. Vyžaduje to svatost těchto dní, jež bychom měli prožívat s velikým úsilím o mravní čistotu, ale zvláště nebezpečí různých svodů a pokušení, se kterými se u nás setkáváme na každém kroku a které se již staly neblahým zvykem.

Před těmito pokušeními nás neochrání žádné vnější příkazy ani zákazy, ale pouze Kristova moudrost, jež je sesílána všem žíznícím a prosícím, a také nesmiřitelné nepřátelství a nenávist ke všemu nečistému či jen podezřelému z nečistoty. Budou-li naši představení naplněni takovou moudrostí, získá mravní čistota bezpečnou oporu a sílu k tomu, aby nejen přemáhala zhoubné vášně (hněv, domýšlivost, nezdrženlivost apod.), ale aby se vyvarovala i napohled nevinných potěšení, radovánek a společenských zábav. Namísto toho bude podněcovat k návštěvám Božích chrámů, dobročinných ústavů či domovů pro potřebné.

V Paschálním kánonu slyšíme dále hlas anděla, který praví ženám-myronosicím: „Pospěšte a zvěstujte světu, že Pán z mrtvých vstal a umrtvil smrt.“ (2) Tehdy bylo Kristovo Vzkříšení něčím zcela novým a nesamozřejmým. Aby se zvěst o něm rozšířila, bylo zapotřebí rychlých nohou a zázračných úst apoštolů a kazatelů.

Dnes je pravda o Kristově Vzkříšení v křesťanském světě tak nepochybná a všeobecná, že se nám její ústní zvěstování zdá naprosto zbytečným, a jestliže se vzájemně zdravíme: „Kristus vstal z mrtvých – vpravdě vstal z mrtvých“, nesnažíme se tím víru vzbudit, nýbrž se vzájemně potěšujeme společnou vírou.

Dnes je u nás nejen vhodné, ale i nutné poněkud jiné zvěstování – zvěstování nikoli ústy, nýbrž skutky a životem; zvěstování, které nemusí říci ani slovo o Vzkříšení, a přesto v sobě nese takovou sílu vzkříšeného Pána, že přesvědčí o pravdě Vzkříšení lépe než veškerá slova dohromady.

Takové bezeslovné zvěstování se podobá tomu, jak o sobě dávají vědět vonné květiny. Když procházíme kolem místa, kde rostou, nemusíme je ani vidět, ale podle jejich vůně hned usuzujeme: zde roste taková nebo jiná květina. Nebo tu máme čistý potůček: tiše a klidně si plyne, ale tím, že je čistý, odráží v sobě nebe – a my to nebe spatříme, když se zadíváme na jeho hladinu.

Právě tak zvěstuje o vzkříšeném Spasiteli ten, kdo ve svém životě ztělesňuje život Kristův. Takoví lidé jsou ve svatém Písmu nazýváni libou vůní Kristovou, těmi, v nichž se zobrazil Kristus, těmi, kteří se oblékli v Krista (Ga 3, 27). Nebo ještě více těmi, kteří již nežijí sami, ale žije v nich Kristus (2K 5, 15; Ga 2, 20), jako by jejich vlastní život byl pohlcen životem Kristovým.

Andělova výzva „Pospěšte a zvěstujte světu“ pro nás tedy znamená: žijte tak, aby celý váš život byl jediným zvoláním „Kristus vstal z mrtvých“ a aby při pohledu na vás celý křesťanský i nekřesťanský svět odpověděl: „Vpravdě vstal z mrtvých“, neboť pozná, že Kristus žije v každém z vás a působí skrze každého z vás Svou mocí. Není třeba vysvětlovat, že základem takového života je horlivá snaha oslavit vzkříšeného Pána tím, že Jej následujeme a osvojujeme si moc Jeho Vzkříšení.

V jiné paschální písni se zpívá jménem nás všech: „Vzkříšení Tvé opěváme a slavíme, neboť Ty jsi Bůh náš, kromě Tebe jiného neznáme a jméno Tvé vzýváme.“ (3) Zde je vyjádřen pocit nalezení dokonalého pokoje ve Spasiteli. Jak je tento pocit přirozený, a zvláště nyní! Kdyby se nějaký dobrotivý člověk ujal nejubožejšího sirotka, vychoval ho, poskytl mu vzdělání, přijal jej za vlastního, zaručil mu významné postavení a navíc by mu věnoval i svou lásku a ochranu, jistě by tento sirotek choval ke svému dobrodinci takovéto city: „Tento člověk je pro mě vším, s ním se nacházím v naprostém bezpečí, jakoby za hradební zdí, a nebojím se ničeho zlého, neboť jeho starostlivá láska odvrátí vše nepříjemné ještě dřív, než se o tom dozvím.“

Ve vzkříšeném Ježíši Kristu je člověk – tento nejubožejší cizinec na zemi – přijat Bohem, zbaven hříchu, pekla, smrti, ďábla, učiněn Božím synem a poctěn zbožštěním své přirozenosti. Neměl by tedy i on chovat ke vzkříšenému Pánu podobné city jako onen sirotek? „Pán můj a Bůh můj” (J 20, 28), kromě Tebe jiného neznám a nechci znát.

V Tobě, jedině v Tobě nacházím dokonalý pokoj. Jsem Tvůj a Ty jsi, Pane, můj Pán; nebojím se ničeho zlého, i kdyby to byly celé zástupy svévolníků: ani peklo, ani smrt, ani kníže temnot se ke mně nesmějí přiblížit. Ukrývám se ve stínu Tvých křídel a raduji se z pocitu bezpečí. Spočívá-li dítě v matčině náručí, nebojí se ničeho na světě a neočekává nic zlého. „Požehnaný Bůh… který nás zrodil k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých.“ (1P 1, 3).

Je-li zničeno prokletí a smrt, je-li potřena smrt, je-li rozvráceno peklo a rozdrcena hlava odvěkého nepřítele – čeho se ještě bát? Je-li zjeveno tolik Božích divů, cožpak nyní Pán omezí moc Své dobrotivé pravice? To je však jen kapka z moře!

Ve zpěvech svaté Paschy jsme poukázali pouze na tři city: na nenávist k jakékoli nečistotě vášní a hříchů, na horlivou snahu oslavit vzkříšeného Pána a na nalezení dokonalého pokoje v Něm. Mohli bychom zde najít mnoho dalších poučení o tom, jak své srdce naladit k důstojnému oslavování Pána, ale už tato trojice nám dává pochopit, jak by mělo naše naladění vypadat: už z těchto tří citů bychom mohli utkat harmonickou a bohumilou píseň.

Všimněme si, že tyto tři city odpovídají různým tónovým polohám čistě naladěné harfy. Nejhlubší tóny představuje odpor ke všemu, co se protiví čistotě a jasu Vzkříšeného – odpor, který zůstává v našem nitru; střední polohu představuje horlivá snaha oslavit Vzkříšeného tím, že ztělesníme Jeho vlastnosti v našem životě – horlivá snaha, s níž kráčíme nebojácně po zemi; nejvyšší tóny pak představuje nalezení pokoje ve Vzkříšeném – upokojení, jež dosahuje do Nebes a proniká za oponu, do Svatyně svatých.

Všimněme si i toho, že k libozvučné písni potřebujeme všechny tři polohy. Chybí-li jedna z nich, harfa je rozladěná a zpěv se stává nedůstojným svátku: bez nenávisti k nečistotě bude zpěv jen hlučným hýřením (1P 4, 3; Ř 13, 13), bez horlivé snahy oslavit Pána bude jen cimbálem zvučícím (1K 13, 1) a ošklivým shlukem tónů. Zatímco bez nalezení pokoje ve Spasiteli zůstane hromem, který bude slyšet pouze na zemi.

A tak jedině duše, jež je naplněna všemi těmito city, může v sobě nyní utkat opravdu harmonickou, andělskou píseň ke vzkříšenému Pánu. Jakmile se svou myslí pozorně zaměří na Božský obraz Vzkříšeného, přijme Jej čistým srdcem v přiměřené plnosti a celistvosti; jakmile se do tohoto podivuhodného obrazu jakoby oblékne, nebude se chtít ukazovat světu jinak než v Něm a bude chodit po zemi jako podobenství Vzkříšeného; a jakmile v Něm nalezne pokoj, odlepí se od země, stane se součástí sboru andělů a po vzoru nebeských sil zazpívá: „Vstal Kristus z mrtvých, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval!“ (4)

Amen.
1844

Přeloženo z ruštiny: Святитель Феофан Затворник, Сборник слов на Господские, Богородичные и торжественные дни, Москва, Отчий дом 2010, s. 194-201.

(1) Míněn je Paschální kánon a jeho autor, ctihodný Jan Damašský.
(2) Tzv. hypakoe po 3. písni Paschálního kánonu.
(3) Píseň po Evangeliu (hlas 6.) na nedělní jitřní bohoslužbě; tato píseň je součástí Paschálního kánonu a zpívá se též v paschálních hodinkách po celý Světlý týden.
(4) Tropar svátku Kristova Vzkříšení.