Sv. arcibiskup Serafim (Sobolev): O milosti Svatého Ducha jako naší pravé blaženosti

Promluva v den sv. Padesátnice

Zdravím vás, moji milovaní bratři a sestry v Kristu, u příležitosti velikého svátku Svaté Trojice. Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly se stalo korunou i posledním cílem celého Božího díla naší spásy.

O spasitelném významu události, kterou dnes Církev slaví, překrásně učí sv. Jan Zlatoústý ve svých kázáních věnovaných svátku sv. Padesátnice. Říká v nich, že skrze seslání Svatého Ducha na apoštoly daroval Pán všem, kteří v Něj věří, nezměřitelně velká blaha. Počínaje tímto okamžikem přijímáme od Svatého Ducha Jeho Božskou milost, která nás osvobozuje od hříchu a posvěcuje, a také Jeho dary: poznání, uzdravování, proroctví, rozsuzování a dokonce i samotnou víru, neboť jak svědčí apoštol Pavel, nikdo nemůže Ježíše vyznat jako Pána, leč skrze Ducha Svatého (1K 12, 3).

Ve svatém Písmu jsou uváděna i mnohá jiná blaha, jež nám udílí Svatý Duch. V listu Galatským píše opět apoštol Pavel: „Ovoce Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, dobrota, milosrdenství, víra, tichost, zdrženlivost.“ (Gal 5, 22-23)

Všechny tyto dary Ducha bychom mohli shrnout jako jediný blahý dar, a to blaženost Kristova Království, kterou získáváme od Ducha Svatého. Milost Ducha ve svých rozmanitých a podivuhodných projevech v nás rodí blaženost Božího Království. Právě ona představuje naše skutečné křesťanské štěstí. Není jistě náhodou, že Božský Spasitel nazval Svatého Ducha Utěšitelem (J 14, 26; 15, 26; 16, 7). Nazval Ho tak proto, že jedině od Ducha Svatého můžeme získat opravdovou útěchu ve všech našich souženích a skrze Jeho milost máme již zde přístup k veškerým radostem Božího Království.

Tato milost je naší pravou blažeností i proto, že skrze ni – při modlitebním vzývání Svatého Ducha – se v tajině sv. Eucharistie proměňují chléb a víno v Kristovo Tělo a Krev. A ve sv. tajinách Kristových máme největší pramen naší radosti a již předem zakoušíme budoucí rajskou blaženost.

Milost Svatého Ducha je naší pravou blažeností dále proto, že skrze ni se v srdcích Kristových následovníků rodí onen blažený stav, o kterém apoštol Pavel pravil: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo Ho milují. Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha Svého.“ (1K 2, 9-10)

Co může být větší blažeností než stav, kdy si v člověku učiní příbytek celá Boží Trojice a člověk se skrze milost sjednocuje s Bohem! Takového blaženého sjednocení však můžeme podle Kristova učení dosáhnout jen tehdy, když budeme plnit Boží přikázání (J 14, 23). Ale zachovávat spasitelná přikázání můžeme jedině za spolupůsobení obrozující milosti, jež je nám darována Svatým Duchem. I z tohoto důvodu je Boží milost naší pravou blažeností.

Nazýváme ji tak konečně i proto, že podle učení sv. Basila Velikého bude právě tato milost pramenem naší nevýslovné blaženosti ve věčném Království Kristově.

Takový význam má pro naši spásu sestoupení Svatého Ducha na apoštoly! Apoštolům byla seslána milost Svatého Ducha, která je i naší milostí. A spolu s ní získali blaženost Kristova Království, která je i naší blažeností. Rozdíl spočívá pouze v tom, že v apoštolech se tato milost s jejími zázračnými projevy i blažeností rozkryla ihned ve vší plnosti a dokonalosti tak, jak je to možné pro lidskou přirozenost.

V nás se tato milost rozkrývá postupně, v té míře, v jaké plníme Boží přikázání, a zvláště úměrně našemu pokání a hloubce pokory. Učí o tom sv. otcové Marek Asketa, blažený Diadochos, mniši Kallistos a Ignatios, ale i veliký ruský theolog, biskup Theofan Zatvornik. Milost Svatého Ducha se v nás nicméně může rozkrýt stejně jako v apoštolech ve vší plnosti, jaká je pro nás možná – v případě, že o ni budeme celou svou bytostí usilovat jako o nejdrahocennější poklad.

Tak usilovali o milost ve svém životě svatí služebníci Boží. Pro tuto milost, podobnou pokladu ukrytému v poli či drahocenné perle (Mt 13, 44-45), opouštěli svatí veškeré radosti vezdejšího světa a jejich milostiplnou horlivost nemohlo zastavit žádné soužení ani utrpení. A „blázni pro Krista“ dokonce tato soužení a všemožná strádání sami vyhledávali, jen aby měli ve svém srdci milost Božského Ducha s její rajskou blažeností. Spolu s apoštolem Pavlem věděli, že v míře, v jaké se v nás rozhojňují utrpení Kristova, rozhojňuje se skrze Krista i naše útěcha (2K 1, 5).

K úsilí o tuto milost neboli blaženost Kristova Království, která je naším nejvyšším blahem a cílem, k němuž jsme předurčeni Bohem, nás vybízí sám Pán, když říká: „Hledejte pak nejprve Království Boží a Jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Mt 6, 33) Tuto milostiplnou nebeskou blaženost měl nepochybně na mysli i sv. apoštol Pavel, když pravil: „O horní věci pečujte, ne o ty, které jsou na zemi.“ (Ko 3, 2) A veliký optinský starec jeroschimonach Ambrosij nás v souladu s těmi apoštolskými slovy poučuje, že máme žít tak, jak se točí kolo – kolo totiž všemi svými částmi neustále směřuje vzhůru a pouze v jediném bodu se dotýká země.

Ale běda! Drtivá většina současných křesťanů těmto výzvám nenaslouchá a vyhledává výhradně štěstí pozemského života. Jako dosud nikdy jsou dnes křesťané ovládáni nezadržitelnou touhou po radostech tělesné vášně. Neskrývaná mravní zkaženost se stala charakteristickým rysem jejich života. Další příznačnou vlastností dnešních křesťanů je chamtivost, která vede právě nyní – navzdory všem výdobytkům naší kultury – k přípravám ke vzájemnému zničení lidstva, jehož krutost nemá v dějinách obdoby.

Nejsmutnější na tom je, že ve zhoubném usilování o pozemské štěstí se současní křesťané nedokážou zastavit. To proto, že se v životě neřídí učením Krista, apoštolů a sv. otců, ba ani vlastním svědomím.

Nechávají se vést pouze lidským rozumem, spoutaným a zaslepeným pýchou, která je svádí na cestu všemožných bludů, herezí a proti Bohu namířených usilování a nepřipouští, aby se jich třeba jen letmo dotkl nějaký dobrý, spasitelný vliv.

Co se týče milosti Svatého Ducha, ztratili o ní jakoukoli představu nejen křesťané obecně, ale i drtivá většina pravoslavných. Ještě v minulém století se mohl Motovilov otázat sv. Serafima Sarovského, co je milost Svatého Ducha a zda by nemohl zakusit její působení. Motovilovovi se dostalo výjimečného štěstí, neboť se setkal se skutečně mimořádným Božím služebníkem, jehož přání a modlitby plnil Hospodin okamžitě. Místo odpovědi na Motovilovovu otázku vznesl sv. Serafim k Bohu vroucí modlitbu a jeho tvář ihned zazářila zázračným, milostiplným světlem. Zároveň Motovilov pocítil podivuhodné účinky milosti ve své duši a sám na sobě poznal, v čem spočívá blaženost milosti neboli naše pravé křesťanské štěstí.

Motovilov upřímně toužil po této milosti, a proto mu Hospodin – za spolupůsobení modliteb sv. Serafima – splnil jeho přání. Moje milovaná dítka v Kristu! I my se zaměřme veškerou svou bytostí na Boží milost jako na cíl celého našeho života. Mějme na paměti, že sám Pán považoval seslání této milosti za cíl všech Svých utrpení, včetně samotného ukřižování, neboť takto pravil učedníkům: „Lépe je vám, abych Já odešel; neboť neodejdu-li, Utěšitel nepřijde k vám; pakli odejdu, pošlu Ho k vám.“ (J 16, 7)

Proto píše i sv. Simeon Nový Theolog: „Cílem a završením celého spasitelného díla Kristova vtělení bylo to, aby ti, kteří v něj věří, přijímali do svých duší Ducha Svatého… a aby se působením tohoto Ducha… obnovovali a stávali se novým stvořením v mysli, svědomí i ve všech citech.“

Lidé se mohou zeptat: Proč bychom měli toužit po milosti Svatého Ducha a usilovat o ni, když je už v nás, když jsme ji získali ve svatém křtu a myropomazání a stále ji získáváme i v jiných církevních tajinách? – Ano, ve svých srdcích máme Boží milost. Pokud však tíhneme k zemi a jsme zcela zaujati pozemským štěstím, Duch Svatý od nás se Svou milostí odchází a my můžeme zahynout navěky. Vždyť právě v takovém nezadržitelné touze po tělesném štěstí byla příčina zkázy lidí při potopě světa, před níž Hospodin prohlásil: „Můj Duch nezůstane v těchto lidech navěky, neboť jsou jen tělo.“ (Gen 6, 3)

Ano, máme v sobě milost Svatého Ducha, a přesto o ni musíme usilovat, tj. rozkrývat a rozmnožovat ji v sobě – jak nás poučují sv. otcové Církve – plněním Božích přikázání, skrze pokání a zejména pokoru. Prokažme své úsilí o milost Svatého Ducha skutky. Jinak řečeno: vytrvale plňme přikázání našeho Spasitele, oplakávejme své hříchy a především buďme pokornými před Bohem i před lidmi, aby kvůli našemu nedbalému křesťanskému životu od nás neodstoupil Duch Svatý a abychom nezahynuli navěky. Proto nás sv. Církev nabádá, abychom se vždy, ale zvláště o dnešním svátku Padesátnice, modlili ke Králi Nebeskému těmito slovy: „Přijď a usídliž se v nás!“. Církev se zde řídí příkazem velikého apoštola Pavla, který v listu Židům praví: „Hleďte, aby nikdo nebyl zbaven milosti Boží… Držme se milosti…“. (Ž 12, 15 a 28)

Nechť je tedy středobodem všech našich snah a starostí neustálá vroucí modlitba za to, aby milost Svatého Ducha vždycky přebývala s námi, jakožto pramen pravdy, síly a radosti v našem životě. Modlili jsme se za to včera během všenočního bdění i dnes na Božské liturgii. A pomodlíme se za to i nyní během svatotrojické večerní bohoslužby. „Milost Pána našeho Ježíše Krista a láska Boha Otce a účastenství Svatého Ducha budiž se všemi vámi!“ Amen.

Kázání bylo proneseno v ruském chrámu sv. Mikuláše v Sofii v červnu r. 1937.

Přeloženo z ruštiny: Архіепископъ Серафимъ (Соболевъ). Проповѣди, Софія, 1944, s. 114-118.