Metropolita lariský a platamonský Kliment: Otázka „společné“ paschálie

Minulý rok uplynulo již sto let od tragického okamžiku, kdy byla do života Pravoslavné církve uvedena kalendářní reforma, která zničila jednotu a rozdělila pravoslavné křesťany na starokalendářní a novokalendářní. Správce moravské eparchie Řecké starostylní pravoslavné církve, metropolita lariský a platamonský Kliment, k tomuto výročí publikoval pojednání nazvané 100 let kalendářní reformy (1924-2024): Kalendářní otázka – ekumenismus – společná paschálie – „primát“ Konstantinopole. Z tohoto pojednání přinášíme našim čtenářům podkapitolu věnovanou problematice společného slavení Paschy.

Otázka „společné“ paschálie

Jak jsme vysvětlili v páté kapitole této práce, mezi rozhodnutími Metaxakisova „Všepravoslavného kongresu“ (1923) bylo i přijetí takzvaného „nového, opraveného juliánského kalendáře“. Ten je v podstatě totožný s kalendářem gregoriánským, a to nejen pro svátky s pevným datem, ale i pro Paschu. Tehdy byly vyzvány hvězdárny pravoslavných zemí, aby vypracovaly příslušné paschální tabulky a zaslaly je Konstantinopolskému patriarchátu, aby je mohl předat ostatním místním církvím.

Inovátoři se však nakonec neodvážili uvést do praxe „novou paschálii“, kterou již schválili a připravili. Odůvodnili to údajnou snahou zůstat v souladu s ustanovením 1. ekumenického sněmu, navzdory svým halasným prohlášením o chybnosti pravoslavné paschálie. Ve skutečnosti se obávali, že by se tím izolovali od ostatních pravoslavných církví, zejména od Jeruzalémského patriarchátu, který jednoznačně prohlásil, že zůstane při slavení pravoslavné paschálie.

Otázka vypracování tabulek pro výpočet „nové paschálie“ byla nicméně už tehdy na pořadu dne – jak dokládá článek profesora Démétria Eginita, ředitele Národní observatoře v Athénách, uveřejněný v deníku „Ethnos“ dne 8. prosince 1926. Eginitis v něm chválí rozhodnutí Metaxakisova kongresu z roku 1923 a lituje obtíží, které zabránily uskutečnění reformy paschálie. Dokonce odhaluje, že připravil tabulky pro „novou paschálii“ na následujících padesát let (tj. na období 1924–1974), které byly již dva roky předtím (tedy v roce 1924, v roce změny kalendáře) předány Konstantinopolskému patriarchátu.

K úplnému uskutečnění tragického rozhodnutí bylo tedy vše připraveno. Kdyby nebylo došlo k maloasijské katastrofě a nešťastný Meletios Metaxakis zůstal na stolci ekumenického patriarchy, měli bychom již od té doby novou paschálii. „Díky“ Turkům jsme se tomu vyhnuli – přesněji řečeno, Božím dopuštěním. Co nás však čeká v budoucnu? Ptáme se, co se může opět stát, jestliže nás dějiny dosud neprobudily…

Profesor Eginitis ve svém článku vyzdvihuje Rumunskou pravoslavnou církev, která v roce 1926 slavila Paschu podle nové paschálie společně s římskými katolíky dne 4. dubna, zatímco údajně „nesprávné“ slavení ostatních pravoslavných církví připadlo na 19. dubna / 2. května 1926 (článek «Τὸ ζήτημα τοῦ Πάσχα», v periodiku «Ἀρχεῖον τοῦ Ἱεροῦ Ἀγῶνος» VI, 2017, s. 45).

Pro úplnost dodejme: v období mezi léty 1926 a 1929 Rumunský patriarchát skutečně změnil kromě kalendáře také paschálii, a to podle „vědecky opraveného kalendáře“, čímž se v zájmu astronomické přesnosti odchýlil od společného všepravoslavného slavení Paschy. Tím byla celá inovace vyzkoušena v praxi, aby novotáři získali lepší zkušenost, co to přesně obnáší. Mezi duchovenstvem i laiky to tehdy samozřejmě vyvolalo silný rozruch: mnozí, dokonce i biskupové, např. metropolita Gurie (Grosu) z Besarábie (1877–1943), odmítli patriarchovo nařízení splnit. Proto se od té doby až do současnosti již nikdo neodvážil tuto praxi opakovat.

Otázku společného slavení Paschy všemi křesťany vzkřísil ve druhé polovině 20. století zanícený ekumenista patriarcha Athenagoras. Mezi nesčetnými kakodoxiemi, které neustále prosazoval, nastolil i otázku společného slavení Paschy s heterodoxními.

Touto otázkou byla též velmi zaměstnána Světová rada církví (SRC), která čas od času předkládala příslušné návrhy, dokumenty, studie a pořádala konference na toto téma.

Konstantinopolský patriarcha Demetrios (1914–1991) ve svém paschálním poselství v roce 1975 navrhl, aby jako pevné datum pro každoroční slavení Paschy byla ustanovena druhá neděle v dubnu.

Na návrh Světové rady církví se ve dnech 28. června až 3. července 1977 konala ve švýcarském Chambésy zvláštní konference pravoslavných ekumenistů o společném slavení Paschy (SRC se konference účastnila jako pozorovatel).

Tehdejší předseda konference, metropolita Damaskinos z Tranupolis (1936–2011), prohlásil, že tato otázka není věcí dogmatickou, nýbrž věcí církevního pořádku a vědecké přesnosti. Navrhl postupné zavedení jednotného kalendáře a určování data Paschy na základě astronomických výpočtů. Rovněž se zmínil o touze nepravoslavných církví po společném slavení Paschy (πρ. Βασιλείου Λιβανίδη, Ἡ Ἡμερολογιακὴ Μεταρρύθμιση – Κανονικολειτουργικὴ θεώρηση, μεταπτυχιακὴ ἐργασία, Θεσσαλονίκη 2019, s. 105).

Navzdory cílům této konference, které byly v souladu s Metaxakisovým kongresem z roku 1923, zde bylo alespoň uznáno, že se na pravoslavné církve vztahuje ustanovení o slavení Paschy schválené na 1. ekumenickém sněmu a že není kanonicky správné, aby byla stanovena pevná neděle pro společné slavení Paschy se všemi křesťany. Závěry konference roku 1977 proto na jedné straně odmítají pevné datum Paschy, na druhé straně však tvrdí, že současný způsob výpočtu je chybný a nepřesný, a pověřují komisi astronomů vypracováním tabulek pro určení data Paschy. Současně je zdůrazněno, že křesťanská Pascha musí následovat po židovské, a všechny související otázky jsou předány ke studiu ve spolupráci s ostatními křesťanskými církvemi, které mají zájem slavit Paschu společně s pravoslavnými (ibid., s. 108, 109).

Je zřejmé, že ačkoli tu byly proneseny některé samozřejmé pravdy, zůstalo myšlení pravoslavných ekumenistů nezměněné, pokud jde o jejich hlavní principy a cíle.

Stejná otázka byla znovu projednávána na 2. předsněmovní mezipravoslavné konferenci v Chambésy v Ženevě roku 1982. Tato konference doporučila, aby všechny místní pravoslavné církve přijaly tzv. „nový pravoslavný kalendář“ coby přesnější jak v případě pevných svátků, tak paschálie.

Jak je vidět, téměř šedesát let po Metaxakisově kongresu přicházejí jeho věrní pokračovatelé opět s výzvou k uskutečnění jeho cílů. Tehdy, v roce 1982, ovšem uznali, že vzhledem k pastoračním obtížím v některých církvích je zavedení nového kalendáře a paschálie ponecháno na jejich uvážení (ibid., s. 110).

V závěrečném rozhodnutí konference roku 1982 zaznělo také konstatování, že věřící ještě nejsou připraveni na přijetí změny data Paschy, a proto má být tato záležitost odložena na vhodnější příležitost v budoucnu (ibid., s. 112.)

Otázka kalendáře a paschálie měla být také zahrnuta do programu tzv. „Velkého a svatého sněmu“, připravovaného pravoslavnými ekumenisty, ale nakonec byla kvůli neshodám při závěrečných jednáních některých místních církví (Rusko, Gruzie) z programu Krétského sněmu vypuštěna (ibid., s. 113-120).

Jak víme, přesvědčený ekumenista patriarcha Bartoloměj otevírá dlouhodobě otázku společného slavení Paschy s heterodoxními, zejména s římskými katolíky.

Papež František ve svém projevu v Lateránské bazilice v Římě v roce 2015 vyjádřil ochotu ustanovit pevné datum pro slavení Paschy, aby ji mohli slavit všichni křesťané společně. Dokonce dal jasně najevo, že „katolická církev je ochotna přestat se řídit dosavadním stanoveným datem, které odpovídá prvnímu úplňku po jarní rovnodennosti“, a tento krok byl vnímán jako čin ekumenického významu (zpravodajský server «Ἐκκλησία Online», 13-6-2015).

V tomto „vhodném“ klimatu patriarcha Bartoloměj znovu otevřel otázku „společné Paschy pravoslavných a katolíků“, a to při svém setkání s papežem v Budapešti v roce 2021a rovněž ve svém prohlášení v roce 2022 před skupinou italského duchovenstva a novinářů. Tehdy zdůraznil, že 1. ekumenický sněm stanovil přesný čas slavení Paschy tak, aby byla slavena na Východě i na Západě ve stejný den, a tak přispěl ke svátkové a liturgické jednotě sjednoceného křesťanstva. Společné slavení Paschy, řekl, by bylo krokem k jednotě, na kterou všichni čekáme. Zdůraznil rovněž, že je nyní společně hledáno řešení a že papež má ty nejlepší úmysly stanovit společné datum pro slavení Paschy (deník «Ναυτεμπορική», 11-11-2022).

Stejná otázka byla znovu nastolena v dubnu loňského roku (2024) v prohlášení patriarchy Bartoloměje v souvislosti s nadcházejícím shodným datem slavení Paschy v roce 2025, kdy se slaví 1700. výročí 1. ekumenického sněmu v Niceji. Ekumenisté to vnímají jako „zlatou příležitost“, která se nabízí k tomu, aby bylo zavedeno společné slavení Paschy, zvláště když vezmeme v potaz, že řešení bylo připraveno již před sto lety.

Nemělo by nám uniknout ani setkání řeckého ministra školství a náboženských záležitostí s římskokatolickým arcibiskupem Athén a generálním tajemníkem pro náboženské záležitosti, které proběhlo ve Vatikánu 8. května 2024. Během setkání bylo papeži potvrzeno, že řecká vláda silně podporuje myšlenku společného slavení Paschy (deník «Πρῶτο Θέμα», 8-10- 2024)

Na desátém shromáždění hierarchie Konstantinopolského patriarchátu bylo v prohlášení z 3. září 2024 uvedeno, že oslav 1700. výročí 1. ekumenického sněmu v Niceji, které proběhnou v květnu 2025, se zúčastní osobně i papež František. A jelikož se Nicejský sněm zabýval otázkou data slavení Paschy, je v tiskovém prohlášení formulováno přání, aby společné slavení Paschy v příštím roce nebylo jen radostnou shodou okolností, ale počátkem zavedení společného data jejího slavení každý rok „podle paschálie naší pravoslavné církve“ (zpravodajský portál «Ρομφαία», 3-9-2024).

Jenže ti, kteří zde mluví a píší o „naší pravoslavné paschálii“, tím myslí přesně to, co se nazývá již od kongresu roku 1923 „opravenou paschálií“. Stejnou formulaci používali i na 2. předsněmovní všepravoslavné konferenci v Chambésy v roce 1982.

V žádném případě tím nemyslí to, co dosud – s velkou nechutí a z nutnosti – dodržují jakožto pravoslavnou paschálii ve shodě s věčnou paschálií, založenou na církevním, juliánském kalendáři. Tento kalendář neustále označují za nesprávný a nepřesný a činí tak při každé vhodné příležitosti. To, co pokládají za zcela nevhodné pro pravoslavné, nemohou přirozeně navrhovat k obecnému užívání ani racionalistickým protestantům, ani na vědu spoléhajícím katolíkům – ti se totiž rozhodně nevrátí o téměř 500 let zpět, před gregoriánskou reformu.

Záminka k pozvání nepravoslavných ke společnému slavení Paschy na základě „opravené pravoslavné paschálie“ je pro pravoslavné ekumenisty skutečně vzácnou příležitostí, neboť:

a) by tak došlo k vytouženému společnému slavení s katolíky a dalšími heterodoxními i v případě svaté Paschy, tím by se plně završila kalendářní a paschální reforma, kterou připravují již po celé století; navíc by byla nyní uvedena do praxe nikoli jako bezprecedentní změna, jakou ve skutečnosti je, nýbrž jako tzv. „pravoslavné řešení“, které přijímají i heterodoxní, což by si mohli přičítat jako svůj „úspěch“;

b) možným zavedením tohoto „pravoslavného řešení“ otázky paschálie by se pravoslavní ekumenisté už definitivně oddělili od ostatních pravoslavných, především Rusů a to rovněž v případě pohyblivých svátků (tj. těch, které jsou závislé na Pasše); právě Rusové jim v předvečer tolik očekávaného sněmu v roce 2016 překazili jejich plány na řešení otázky kalendáře a paschálie a nakonec se Velkého sněmu ani sami neúčastnili, čímž je velmi zklamali a rozhněvali do nepříčetnosti.

Je zřejmé, že vůdcové ekumenistů, jinak plní „lásky“ (avšak pouze tehdy, když mluví ke stejně smýšlejícím), nemají žádné slitování s těmi, kteří se jim stavějí na odpor a stojí v cestě k uskutečňování jejich plánů. Případ známého monastýru na Svaté Hoře Athos je již téměř půl století snad nejvýmluvnějším příkladem tohoto postoje. „Láskyplný“ ekumenismus postupuje proti „vzbouřencům“ – proti prostému bratrstvu jednoho monastýru na Athosu – se zuřivostí, která dosáhla tak nepředstavitelných rozměrů, že se nyní připravuje zvláštní vojenská operace k jejich vyhnání. Dovolí něco takového sama Přesvatá Bohorodice? Nevíme. „Pseudoláskaři“ ekumenisté tím nicméně před všemi odhalují svou pravou tvář.

Již od léta roku 2016 uskutečňují „láskyplní“ ekumenisté svůj plán pomsty vůči těm, kteří je „obelstili“. Nejvhodnějším způsoben, jak toho dosáhnout, byla samozřejmě změna církevní situaci na Ukrajině, kam se z nejrůznějších důvodů soustředily jejich geopolitické zájmy (důvody jsou nad rámec této knihy a kompetence jejího autora). V roce 2018 udělila Konstantinopol „autokefalii“ nekanonické a prounijní organizaci vedené Epifaniem (Dumenkem, nar. 1979). To nakonec vedlo k přerušení vztahů a rozštěpení oficiálního pravoslaví na dvě části s nepředvídanými důsledky – a stalo se předehrou k hrozné válce, jež později vypukla mezi Rusy a Ukrajinci.

Konstantinopolští ekumenisté velmi dobře vědí, že Rusové (a někteří další s nimi) – ačkoli jsou sami nakaženi virem ekumenismu – nepřijmou novou paschálii, stejně jako dosud nepřijali ani nový kalendář. Protože však nyní nejsou v eucharistickém společenství s pravoslavnými ekumenisty, nebudou moci zabránit zavedení společného slavení Paschy s nepravoslavnými.

Projeví však Rusové a ti, kdo zachovávají církevní kalendář a paschálii, skutečně pravoslavný postoj v zápase proti panherezi ekumenismu a obecně duchu apostáze? Budou-li totiž i oni pokračovat v boji za svou vlastní hegemonii a ideu „ruského světa“, stanou se i oni něčím problematickým. Jisté je, že pokud něco nepotřebujeme, tak je to nacionalistický „orthodoxismus“ jako protiváha ekumenismu.

S lítostí musíme konstatovat, že se formují i skupiny samozvaných „superpravých pravoslavných“, jejichž počet v naší době bohužel narůstá a kteří se vyznačují horlivostí „nikoliv podle poznání“ (Ř 10, 2). Ti, kteří nenásledují umírněný postoj svatého vyznavače biskupa Chrysostoma z Floriny († 1955), jenž nás udržuje v kanonickém rámci pravdy a lásky, se snadno proměňují ve „skupiny výlučného pravoslaví“, kde se pěstuje patologie sebeospravedlňování, neschopnosti komunikovat a neochoty porozumět komukoli, kdo se neshoduje s jejich rigidním pojetím fanatismu.

Pravoslaví ke svému svědectví a spásonosnému poslání ve světě nepotřebuje ani první, ani druhý, ani třetí Řím, ani jakékoliv jiné pozemské centrum. Bohočlověk Kristus je naší Hlavou, naším průvodcem a jediným lidumilným Spasitelem. To, co potřebujeme, abychom dostáli naplnění svého poslání Bohu libým způsobem, je pravé a spásonosné vyznání víry – slovem i skutkem.