Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část I.

Ve dnech 6. a 9. 3. 2014 se v Konstantinopoli uskutečnilo společné zasedání nejvyšších představitelů všech místních pravoslavných církví, na kterém bylo mimo jiné schváleno svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve v roce 2016. Tato zpráva byla v pravoslavném světě přijata s protichůdnými reakcemi. Na jednu stranu zazněly pozitivní hlasy pouze občas doprovázené jistou skepsí, zda se nejedná jen o další z mnoha ohlášených termínů. Na druhou stranu se také ozvaly hlasy a komentáře, vyjadřující veliké obavy o budoucnost Pravoslaví v případě, že skutečně dojde k jeho svolání. Abychom byli schopni posoudit, zdali je chystaný Velký sněm pro Pravoslaví nadějí či naopak hrozbou, je třeba se alespoň v krátkosti seznámit s dosavadním procesem jeho přípravy a posoudit ho z hlediska pravoslavného přístupu k církevním sněmům.

úvod
Ve dnech 6. a 9. 3. 2014 se v Konstantinopoli uskutečnilo společné zasedání nejvyšších představitelů všech místních pravoslavných církví – takzvaná synaxis. Jedinou místní pravoslavnou církví, která se zasedání neúčastnila, byla Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku, která je v současné době rozdělena na dvě znesvářené a proti sobě bojující strany. Podle zveřejněného závěrečného prohlášení se na zasedání nejvyšší představitelé dohodli mimo jiné také na svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve v roce 2016. Tato zpráva byla v pravoslavném světě přijata s protichůdnými reakcemi. Na jednu stranu zazněly pozitivní hlasy pouze občas doprovázené jistou skepsí, zda se nejedná jen o další z mnoha ohlášených termínů. Na druhou stranu se také ozvaly hlasy a komentáře, vyjadřující veliké obavy o budoucnost Pravoslaví v případě, že skutečně dojde ke svolání tohoto dlouho připravovaného Velkého sněmu.

Abychom byli schopni posoudit, zdali je chystaný Velký sněm pro Pravoslaví nadějí či naopak hrozbou, je třeba se alespoň v krátkosti seznámit s dosavadním procesem jeho přípravy a posoudit ho z hlediska pravoslavného přístupu k církevním sněmům.

O. G. Florovsky ve svém pojednání o autoritě církevních sněmů píše, že žádný sněm nebyl v dějinách Církve nikdy přijat předem. Naopak, řada z nich byla odmítnuta i přes jejich formální regulérnost. Ty sněmy, které byly nakonec uznány za platné a závazné, byly přijaty kvůli tomu, že „pod vedením Ducha Svatého svědčily pravdě“¹.

V souladu s pravoslavnou theologií je sloupem a oporou pravdy pouze Církev jako Tělo Kristovo oživované Duchem Svatým. Pouze Církev je neomylnou autoritou v rozhodování o otázkách pravdy víry. Sněmy byly vždy přijímány pouze potud, pokud byly autentickým hlasem a manifestací Církve samotné. Jak zdůrazňuje o. Florovsky při posuzování toho, zda bylo možno považovat ten či onen sněm za autentický hlas Církve, nebyl kladen důraz na kanonickou autoritu sněmu, ale na pravdu². Primárně tedy nebyla důležitá formální stránka sněmu (způsob jeho svolání a jeho průběh), ale jeho stránka obsahová, jaké byly jeho závěry.

Jedním z kritérií při posuzování otázky, zdali hlas sněmu je autentickým hlasem víry Církve byl podle o. Florovského důraz na to, aby sněmovní rozhodnutí vyjadřovala to, co bylo vždy a od počátku věřeno v Církvi: „Právě stálost křesťanské víry byla nejvíce viditelným znakem a znamením pravdy: žádné inovace. A tato stálost svaté víry může být dokazována skrze svědectví z minulosti“³.

Ze sněmovních zápisů ekumenických koncilů bychom mohli přinést celou dlouhou řadu svědectví o tomto důrazu na stálost a neměnnost jednou předané plnosti pravoslavné víry. Tak například předseda VII. ekumenického sněmu sv. Tarasios pronesl slova, která bychom mohli považovat za programové prohlášení tohoto sněmu:„Neboť my neměníme hranice, které vytýčili naši Otcové, ale apoštolským způsobem naučeni zachováváme tradice, které jsme přijali.“⁴ Na jiném místě sněmovní otcové o sobě prohlašují: „Jsme děti poslušnosti… následujeme starověké zákonodárství katholické Církve. Zachováváme ustanovení Otců a anathematizujeme ty, kteří něco z katholické Církve ubírají, či jí něco přidávají.“⁵

Známý řecký theolog metropolita Hierotheos (Vlachos) poukazuje na další faktor, který určuje nakolik je možné považovat určitý sněm za skutečně pravoslavný. Orthodoxie každého sněmu závisí také na duchovní úrovni, které dosáhli sněmovní otcové. „Otcové, kteří dosáhli zkušenosti zbožštění, byli ti, kteří dodali sněmu autoritu. Nebylo to tak, že by sněm dodal autoritu otcům.“⁶

Je třeba, aby biskupové účastnící se sněmu byli nejenom teoretickými znalci theologie Církve, ale také nositeli zjevení. Tím se v souladu s pravoslavnou theologií stává ten, kdo dosáhl zkušenosti vidění Boha, která mu poskytla jisté a neklamné poznání Boha. Theologii, tedy mluvení o Bohu předchází theoptia, tedy vidění Boha. Takové osobnosti se potom v dějinách staly garantem orthodoxie rozhodnutí ekumenických sněmů.

Pravoslavné tradici je tedy cizí pojetí, podle kterého by byla nějaké instituci či úřadu (sněm či papež) předem garantována závaznost a platnost či dokonce neomylnost bez ohledu na konkrétní reálný duchovní stav jejich nositelů. Jinými slovy, sněm není nadřazen Církvi, ale naopak. To byl také důvod, proč se pravoslavná tradice nikdy neodvolávala obecně na institut sněmů, ale vždy pouze k jednotlivým sněmům, které byly po svém uskutečnění hlasem plnosti Církve (duchovní a laikové) přijaty a prohlášeny za autentické svědectví o pravoslavné víře.

Jak bude patrné z následujícího představení historie přípravy Velkého sněmu, zcela jednoznačně jsou blíže realitě ti, kteří vyhlížejí rok 2016 s obavami. Připravovaný sněm se totiž v obou dvou zmíněných faktorech dostává do konfliktu s kritérii pravoslavné tradice. Pokud bylo heslem ekumenických sněmů následovat sv. Otce a neměnit hranice, které vytýčili, pak připravovaný Velký sněm je od počátku a programově chystán jako sněm inovační. Je chystán se záměrem reformovat Pravoslavnou církev a přizpůsobit ji rychle se měnícímu okolnímu světu. A co se týče sněmovních otců, tedy těch, kteří se v průběhu posledních bezmála sta let podíleli na jeho přípravě? U některých z nich byla ještě od jejich současníků zpochybněna dokonce samotná orthodoxie jejich vyznání.

***

Patriarcha Jáchym III.
První myšlenky o svolání všepravoslavného sněmu se objevují s počátkem 20. století. Jak se dnes všeobecně soudí, příchod 20. století sebou přinesl převratné a revoluční změny, a to na všech úrovních života (politické, duchovní, kulturní, společenské a vědecké), které svým dosahem předčí změnu, kterou Evropa prošla na přechodu od starověku k novověku. Je zřejmé, že bouřlivé období sklonku 19. a počátku 20. století, plné revolučních bojů a změn, nemohlo nepoznamenat také život Pravoslavné církve. V rámci tohoto bouřlivého klimatu rození nového uspořádání společnosti začíná také v Pravoslaví proces hluboké proměny, dotýkající se jeho samotné podstaty. Takto závažné změny, týkající se Pravoslavné církve jako celku však nebylo možné provést jinak, než na všepravoslavné úrovni.

Roku 1901 je na místo konstantinopolského patriarchy podruhé zvolen patriarcha Jáchym III. A je to právě on, který stojí na počátku nového směřování konstantinopolského patriarchátu. Ve svém intronizačním proslovu patriarcha deklaruje, že se chystá věnovat zvláště dvěma otázkám. První je řešení aktuálních problémů ve vztazích mezi jednotlivými pravoslavnými církvemi. Vůdčí roli v této snaze musí podle patriarchy Jáchyma hrát konstantinopolský patriarchát, a to na základě jeho kanonického postavení vůči ostatním pravoslavným církvím a z něj vyplývající zodpovědnosti za uchovávání pravoslavné jednoty. Druhou otázkou je pak otázka jednoty křesťanského světa, tedy vztahu pravoslavných vůči nepravoslavným církvím.⁷

Následujícího roku 1902 Jáchym III. publikuje „Patriarší a synodní encykliku“, kterou adresuje všem nejvyšším představitelům místních pravoslavných církví. Touto encyklikou začíná známý dialog na všepravoslavné úrovni mezi Jáchymem III. na jedné straně a představiteli místních pravoslavných církví na straně druhé. Patriarcha v něm navrhuje prodiskutovat tři témata.

První téma se týká nalezení nástrojů pro prohloubení a upevnění mezipravoslavné jednoty. Další téma, které patriarcha předkládá k řešení, je vztah pravoslavné církve k západnímu křesťanství. Mluví zde o zbožné touze dosáhnout v pravoslavné víře sjednocení všech těch, kdo věří v Krista. Je nutné přemýšlet co je třeba udělat pro to, abychom „urovnali nerovnou cestu vedoucí k tomuto cíli“, najít „místa, kde se setkáváme“ nebo ta, která můžeme „vzájemně přehlížet do doby, než bude celé dílo sjednocení dokončeno“. Tehdy se také podle patriarchy Jáchyma „naplní Spasitelova slova o jednom Pastýři a jednom stádci“⁸. Diskuse na toto téma na všepravoslavné úrovni je podle něj potřeba pokládat „za počátek toužebné a s nadějí očekávané všesvětové křesťanské jednoty“. Poslední třetí téma navržené k diskusi je otázka reformy juliánského či přijetí gregoriánského kalendáře a možnost úpravy pravoslavné Paschálie.

Pokud srovnáme tuto encykliku s encyklikami týkajícími se vztahu Pravoslavné církve k západnímu křesťanství, které konstantinopolský patriarchát vydal v průběhu 19. století (1836, 1838, 1848 a1895), vidíme zřetelně, že patriarcha Jáchym III. otevírá novou cestu radikální změny v sebechápání identity Pravoslavné církve a jejího vztahu k nepravoslavnému křesťanství. Podle hodnocení historiků je zřejmé, že uvedená encyklika „byla napsána ve zcela novém duchu“⁹, že „byla na svoji dobu hluboce revoluční a průkopnickᓹ⁰.

Po obdržení odpovědí zaslaných představiteli místních pravoslavných církví Jáchym III. v roce 1904 publikoval další encykliku, ve které zhodnotil odpovědi a dále prohloubil myšlenky vyslovené v roce 1902.

Kromě korespondence o těchto tématech s představiteli místních pravoslavných církví se Jáchym III. snažil svolat do Konstantinopole místní sněm, kterého by se zúčastnili také zástupci ostatních patriarchátů. Na tomto sněmu se měly v duchu zmíněné korespondence z 1902-1904 řešit jak mezipravoslavné vztahy, tak také otázka vztahu Pravoslaví s nepravoslavným křesťanstvím. Patriarcha vypracoval dokonce seznam dvanácti témat, která zaslal ostatní patriarchům ke studiu. Ke svolání tohoto sněmu však nakonec nedošlo. Ovšem tato myšlenka se stala základem pozdější iniciativy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve¹¹.

***

Patriarcha Melétios IV. a Všepravoslavný kongres 1923
Další krok na cestě ke svolání Velkého sněmu učinil další z konstantinopolských patriarchů Melétios IV. (Metaxakis). V rámci politických převratů se nejdříve v roce 1918 dostal na athénský stolec a později za stejně nekanonických okolností v roce 1922 na stolec konstantinopolský. S jakými očekáváními tehdejší vrcholní političtí představitelé řeckého světa tuto vskutku tragickou postavu Pravoslavné církve 20. století prosazovali a zaštiťovali, je možné si přečíst v listě¹², který adresoval tehdejší ministr (hospodářství, zemědělství) A. Michalakopulos předsedovi vlády E. Venizelovi v listopadu 1916.

Andreas Michalakopulos byl jedním z hlavních politických poradců nejvýznamnějšího řeckého politika 20. století E. Venizela. Tento Velký Kréťan, jak byl Eleftherios Venizelos nazýván, byl hlavním tvůrcem moderního pozápadněného Řecka a provedl radikální liberalizační reformy ve všech sférách státního a veřejného života. široký program reforem zahrnoval samozřejmě také reformu náboženského života.

Ve zmíněném listu A. Michalakopulos předkládá vizi „uspořádání a modernizace náboženského života“, které by se měl E. Venizelos ujmout. Mimo jiné píše: „Bude třeba abyste postavil do čela této vpravdě revoluční reformy člověka z řad církevních hierarchů s takovým rozhledem a šíří záběru téměř jako máte vy v politice. Takový člověk existuje. Je z Kypru…“ Dále vypočítává hlavní reformy, které jimi navrhovaný kandidát (Melétios) má v církvi provést: zrušení půstů; modernizace, tedy zkrácení liturgických obřadů; založení odborných škol pro výchovu nového typu duchovních; radikální omezení počtu církevních svátků a s nimi spojených dnů pracovního volna; zrušení monastýrů, které podle něj mají být „centry všemožného rozkladu a etického a majetkového vykořisťování“.

Ministerského předsedu ujišťuje, že „nemá mít strach“ z obsahu navrhovaných reforem. Nemá se obávat, že by se lid postavil proti „tomuto novému ikonoborectví“. Pouze je však prý třeba, aby tuto reformu zaštítil on (Venizelos) svou prestiží a oblibou, které požívá u řeckého lidu.

A skutečně se nešťastný patriarcha Melétios ukázal být vhodnou osobou pro realizování tohoto reformního „ikonoboreckého“ programu. Zvláště tři stránky jeho charakteru ho předurčily k tomuto katastrofickému dílu, jehož plodem nebylo nic menšího než zničení jednoty Pravoslavné církve ve 20. století.

Za prvé byl zcela neústupným a fanatickým reformátorem. Krátce po jeho zesnutí o něm jeden časopis napsal: „…nic ho neobtěžovalo více než konzervativnost. Projevoval takové liberální sklony, které se často zdály být neudržitelnými… Nebylo pro něj obtížné považovat církevní ustanovení za jednoduše přizpůsobitelná požadavkům současné doby…“¹³ V roce 1929 metropolita Irineos na zasedání Posvátného synodu Řecké pravoslavné novostylní církve přednesl Memorandum, které se v bodě IV. a V. věnuje velice ostré kritice a odsouzení patriarchy Melétia:

„Duch modernismu a vzpoury proti uspořádání, v souladu s kterým je v Pravoslavné církvi vše dobře a kanonicky zařízeno, se fatálně vtělil v osobě patriarchy Melétia Metaxakise…, který uspokojuje hříšné zájmy a sobecké požadavky jinoslavných církví a tajných organizací (tj. svobodného zednářství), s jejichž pomocí se postupně dostal na nejvyšší posty v místních pravoslavných církvích (1910-1918 metropolita kitijský na Kypru, 1918-1920 metropolita athénský, 1921-1923 patriarcha konstantinopolský a nakonec 1926-1935 patriarcha alexandrijský). Je oslepený touhou po své vlastní slávě. Pro propagaci svého ega je odhodlaný obětovat vše… zničil jednotný projev a harmonické uspořádání, které do té doby převládalo v jednotlivých autokefálních pravoslavných církvích. Tímto svým konáním doširoka otevřel brány pro zavedení všech možných modernismů a tak zničil to, co je charakteristickým znamením Pravoslavné církve. Myslím tím to, že Církev udržuje bez porušení a bez inovací vše, co přijala od Pána Ježíše Krista, od Apoštolů, od ekumenických a místních sněmů…“¹⁴

Za druhé byl patriarcha Melétios přesvědčeným ekumenistou. Ještě za svého pobytu v Americe před nástupem na konstantinopolský trůn navázal velice úzké vztahy s představiteli anglikánské církve. V roce 1921 se 17. prosince dokonce v liturgickém oblečení zúčastnil anglikánské bohoslužby¹⁵. V roce 1922 ihned po svém nastoupení na konstantinopolský trůn „jednostranně a bez předchozího souhlasu všech ostatních autokefálních pravoslavných církv퓹⁶ uznal platnost anglikánského svěcení. Toto své rozhodnutí potom oznámil dopisem adresovaným „Předsedům svatých pravoslavných církv퓹⁷. V něm jim vysvětluje, že tento krok „výrazným způsobem usnadní dosáhnutí tolik očekávaného sjednocení“ a vyzývá je, aby se i oni k tomu vyjádřili, protože na tak „důležité téma je třeba znát všepravoslavný názor“.¹⁸

Na V. zasedání (23. 5. 1923) Všepravoslavného kongresu sebou přivedl anglikánského biskupa Goreho z Oxfordu, kterého posadil po své pravici. V proslovu, kterým ho uvítal a představil, Melétios mimo jiné pronesl: „Mezi otázkami, které jsme připravili pro projednání, je také otázka sjednocení všech církví a zejména sjednocení pravoslavné a anglikánské církve…“¹⁹ Ve své odpovědi biskup Gore prohlásil, že na „Západě s velikou duchovní radostí“ vítají kalendářní reformu chystanou v Pravoslavné církvi, která umožní „společně slavit velké křesťanské svátky…“²⁰ Dále mu předal podpisy 5000 anglikánských duchovních prohlašujících, že nevidí překážku k plnému sjednocení s Pravoslavnou církví.²¹

Třetí faktor, který patriarchu Meletia předurčil k jeho tragické historické úloze, byla příslušnost k svobodnému zednářství, jehož ideové základy jsou v přímém rozporu a absolutně neslučitelné s pravoslavnou vírou. V roce 1967 ve spolkovém zednářském časopisu Velké řecké lóže „Zednářský bulletin“ (č. 71, leden-únor) vyšla studie věnovaná „zářivé hvězdě, která osvítila a ozářila nebe řecké pravoslavné církve.“²² Jejím autorem je A. I. Zervoudakis, který se s patriarchaou Melétiem osobně znal. Píše o něm: „S jeho duševními ctnostmi, kterými byl obdařen, s takovým neobyčejným intelektem a nezávislým a od malicherností osvobozeným smýšlením není vůbec podivné, že byl připraven přijmout zednářské světlo… že se rozhodl napodobit příklad tolika anglických a jiných cizích biskupů a požádal o seznámení a zasvěcení do tajemství, které jsou skryty v zednářství… Melétios přijal zednářské světlo na začátku roku 1909… Málo je těch, kteří jako bratr Melétios přijali zednářství a učinili ho svým životem…“²³

A skutečně patriarcha Melétios neváhal využít výše uvedené „předpoklady“ a ihned po svém zvolení na patriarší stolec plný touhy po slávě reformátora tradic Pravoslavné církve a za účelem uspokojení svých světských politických a společenských ambicí začal připravovat svolání tzv. Všepravoslavného kongresu, který se nakonec uskutečnil v Konstantinopoli od 10. 5. do 8. 6. 1923.

Kongres pokračoval v reformní linii vytýčené Jáchymem III. a dále teologicky prohloubené encyklikou konstantinopolského patriarchátu z roku 1920 „Ke všem Kristovým církvím po celé Zemi“, která je historiky považována za zakládající chartu ekumenického hnutí.²⁴ Všepravoslavný kongres se pod vedením Melétia stal branou, skrze kterou vstoupil do Pravoslavné církve ekumenismus a z něho vyplývající reformní program. Pravoslavní ekumenisté na tomto kongresu začali realizovat ve své podstatě proticírkevní reformu s cílem sekularizovat, zmodernizovat a přizpůsobit Orthodoxii standardům západního křesťanství a tak ho připravit pro následné zapojení do procesu synkretického sjednocení všech křesťanských vyznání.

Na kongresu byla schválena následující rozhodnutí:²⁵
• zavedení nového kalendáře, jak v duchu ekumenismu určila encyklika z roku 1920 „za účelem jednotného slavení velkých křesťanských svátků všemi církvemi“
• Pravoslavná církev je v případě souhlasu ostatních křesťanských církví ochotná ustanovit slavení Paschy na jednu stálou neděli v roce
• možnost sňatků kněží a diákonů po vysvěcení (v případě těch, kteří nepatří k mnišskému stavu)
• možnost druhého sňatku ovdovělých kněží a diákonů
• úprava vlasů a vousů u duchovních a nahrazení rjasy civilním oděvem
• přenesení slavení svátků významných světců ze všedních dní na neděli, aby se snížil počet volných pracovních dní
• závazné posty jsou pouze ve středu, v pátek a v období Velkého půstu
• svolání Všepravoslavného sněmu na rok 1925 při příležitosti 1600. výročí svolání prvního ekumenického sněmu v Nicei 325

Na tomto sněmu mělo dojít k schválení a realizování celého výše uvedeného balíku reforem na všepravoslavné úrovni. Problém Všepravoslavného kongresu 1923 spočíval totiž v tom, že byl sice na III. zasedání 18. 5. 1923 prohlášenl za Všepravoslavný, ale stalo se tak bez reálného opodstatnění. Ve skutečnosti se totiž jeho zasedání účastnili kromě Konstantinopole pouze zástupci Srbska, Rumunska, Řecka a Kypru (navíc Řecko a Kypr pouze zmocnily přítomné delegáty z jiných zemí, aby je zastupovali). Proto také sám Melétios při zahajovací řeči kongresu uvedl, že „budou pracovat jako komise, jejíž závěry budou realizovány buď budoucím Všepravoslavným sněmem, nebo přijetím ze strany jednotlivých místních církv퓲⁶.

o. Jiří Ján, ThD.

 

Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část II.
Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve, část III.

______________

¹G. Florovsky, Bible, Church, Tradition: an Eastern Orthodox View in: Collected Works of Georges Florovsky, Vol. I (Massachusetts, 1972), s. 96. Český překlad in: https://www.orthodoxiachristiana.cz/o-georges-florovsky-autorita-starovekych-cirkevnich-snemu-a-tradice-otcu-c24
²Ibid. s. 97.
³Ibid. s. 98.
⁴Mansi, Sacrorum Conciliorum Nova Amplissima Collectio, XIII, s. 4.
⁵Mansi, Sacrorum Conciliorum Nova Amplissima Collectio, XIII, s. 201.
⁶Μητροπολίτου Ιερόθευ Σ. Βλάχου, Εμπειρική δογματική της Ορθοδόξου Καθολικής Εκκλησίας, Τομ. Β; Λεβαδεία 2011. s. 442.
⁷Ε. Βαρέλλα, Διορθόδοξοι και οικουμενικαί σχέσεις του Πατριαρχείου Κωνσταντινουπόλεως κατά τον Κ` Αιώνα, Θεσσαλονλίκη 1994, s. 63.
<sup>8</sup>Text encykliky in: Β. Σταυρίδου, Ιστορία της οικουμενικής κινήσεως, Θεσσαλονλίκη 1985, s. 321-327.
<sup>9</sup>Β. Σταυρίδου, Ιστορία της οικουμενικής κινήσεως, Θεσσαλονλίκη 1985, s. 54.
<sup>10</sup>Ιστορία της Ορθοδοξίας, Tομ. VIII, Αθήνα 2009, s.78.
<sup>11</sup>Ibid, s. 88-89.
<sup>12</sup>List je publikován v biografické knize: Δ. Γατοπούλου, Ανδρέας Μιχαλακόπουλος (1875-1938), Αθήνα 1947, s. 90-93.
<sup>13</sup>Peridoikum: Ζωή, č. 1195, ze dne 10.8.1935, s. 248.
<sup>14</sup>Μητροπολίτου Κασσανδρείας Εἰρηναίου, Υπόμνημα εἰς τήν Ιεράν Σύνοδον της Ελλάδος, συγκληθείσαν 14. Ιουνίου 1929, Αθήνα 1929, s. 18-20.
<sup>15</sup>Α. Δελημπάση, Πάσχα Κυρίου, Αθήνα 1985, s. 661.
<sup>16</sup>Ι. Καρμίη, Τα Δογματικά και Συμβολικά Μνημεία της Ορθοδόξου Καθολικής Εκκλησίας, τομ. ΙΙ, Αθήνα 1953. s.1026.
<sup>17</sup>Ibid, s.1029.
<sup>18</sup>Ibid, s. 1030.
<sup>19</sup>Πρακτικά και Αποφάσεις του εν Κωνσταντινουπόλει Πανορθοδόξου Συνεδρίου, 10. Μαΐου – 8. Ἰουνίου 1923, Αθήναι 1982, s 84.
<sup>20</sup>Ibid, s. 86.
<sup>21</sup>Ibid, s. 88.
<sup>22</sup>Τεκτονικόν Δελτίον, č. 71, 1967. s. 25.
<sup>23</sup>Ibid. s. 49-50.
<sup>24</sup>Β. Σταυρίδου, Ιστορία της οικουμενικής κινήσεως, Θεσσαλονλίκη 1985, s. 54.
<sup>25</sup>Závěry kongresu in: Πρακτικά και Αποφάσεις του εν Κωνσταντινουπόλει Πανορθοδόξου Συνεδρίου, 10. Μαΐου – 8. Ἰουνίου 1923, Αθήναι 1982, s. 211-221.
<sup>26</sup>Ε. Βαρέλλα, Διορθόδοξοι και οικουμενικαί σχέσεις του Πατριαρχείου Κωνσταντινουπόλεως κατά τον Κ` Αιώνα, Θεσσαλονλίκη 1994, s. 104.