Ivan Andrejev*: Sv. novomučedník Josef metropolita Petrohradský (+15. 12. 1938) a počátky Katakombní církve

V době, kdy je Církev zrazována a věřící jsou vedeni na scestí, není čas na komplimenty a zdvořilostní dialogy. V takové situaci není možné stavět „sympatie“ nad Pravdu. Pro statečné křesťany je vědomí toho, že každé jejich slovo jim může přinést vězení, či dokonce smrt, pouze dalším povzbuzením k tomu, aby mluvili přímo a bez kompromisů. Tak tomu bylo vždy v dějinách Kristovy Církve, a proto jsou její nejvýznamnější obhájci oslavováni v církevní hymnografii jako vítězové a bojovníci za Pravoslaví.

„A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.“ (Mt 10,28)

V historii Kristovy Církve se nejednou přihodilo, že oficiální vedení místní církve odpadlo od Pravoslaví. V tyto kritické chvíle věřící často netušili, koho následovat a kde se vlastně sama Kristova Církev nalézá. Když toto období nastalo, Pán Ježíš Kristus, věrný svým slovům, že brány pekelné jeho Církev nepřemohou, postavil do čela své Církve osobnost, která hlásala pravdu a shromáždila věřící na straně Pravoslaví. Na počátku novověku byl tímto sloupem Pravoslaví sv. Marek Efezský. Jediný z řeckých hierarchů, který nepodepsal pseudo-unii ve Florencii a odsoudil závěry tohoto bezbožného koncilu. Svojí neotřesitelnou pevností pomohl pravoslavným křesťanům v pochopení toho, že římskokatolická církev upadla do hereze a ti, kdo se s ní sjednocují, se oddělují od Kristovy Církve.

Na počátku 20. století – kdy na Církev zaútočil ještě krutější nepřítel, a to ve formě pseudo-náboženské totality atheistického komunismu, a kdy hlava ruské církve metropolita Sergij roku 1927 svojí „Deklarací“ ustanovil princip praktické a ideologické spolupráce s tímto anti-křesťanským režimem – postavil Bůh do čela zástupu ryzích vyznavačů metropolitu Josefa. Povolal ho proto, aby se postavil proti této dušehubící legalizaci anti-kristovského režimu a odvedl hnutí Pravé pravoslavné církve do katakomb.

Život metropolity Josefa (Petrovič)** před Velkou říjnovou revolucí pro nás zůstává z velké části neznámým. Mnohé si však můžeme doplnit z jeho děl a textů, které se začaly počátkem 20. století objevovat v ruském náboženském tisku.

Odtud víme, že se narodil někdy mezi lety 1870 až 1875 v Novgorodské provincii, v oblasti Tichvin známé svojí zázračnou ikonou Bohorodičky. Tuto ikonu měl budoucí hierarcha ve zvláštní úctě. V roce 1899 se vydal na pouť do Svaté země. Tam, zdá se, byl zažehnut plamen jeho touhy po službě Kristově Církvi. Když poté, co v Chrámu Božího hrobu strávil 18. června celou noc v modlitbách a vyšel nad ránem ven, byl naplněn těmi nejhlubšími a nejkrásnějšími pocity: „Bylo to tak úžasné a nádherné, jaké to bývá pouze na Paschu, když se vracíš domů z liturgie a hoříš touhou obejmout celý svět, touhou opustit zemi a odletět někam daleko, daleko do nekonečných nebes!…“. Po celý svůj život si v sobě tento Kristem inspirovaný entusiasmus z doby svého mládí zachoval. O mnoho let později, kdy již byl zocelen asketickým zápasem a očištěn utrpením, ho tato horlivost dovedla k tomu, aby se stal vyznavačem a mučedníkem pro Krista a Jeho svatou Církev.

Spisy metropolity Josefa zabývající se duchovním životem, odhalují důkladné znalosti patristické a asketické literatury. Také jsou velice bohatě inspirovány liturgickými texty. V roce 1901 ještě jako jeromonach napsal obsáhlou a precizní analýzu „Může se pravoslavný křesťan modlit za nepravoslavné křesťany a jak?“. Začátkem roku 1905 jako archimandrita vydal své hlavní dílo. Jednalo se o knihu celou sestavenou z krátkých duchovních úvah s titulem „V náruči Otce: Z deníku mnicha“. Následující výňatky ukazují na autorovu duchovní vnímavost a přesný vhled do různých duchovních otázek.

„Intenzivní žal, jako zlato ve výhni, očišťuje duši, oživuje ji, posiluje ji a zjemňuje ji. Člověk se začíná méně zaobírat všedními starostmi a trápeními. Stává se klidnějším, vyrovnanějším. Dívá se na svět s větším odstupem, seriózněji a střízlivěji. Stává se méně připoutaným k tělesnému a pozemskému a více dychtí po nebeském, věčném a nekonečném.“

„Člověk má v sobě obrovské množství energie. Jen je třeba tyto zdroje energie objevit a probudit k činnosti. K jejich aktivování dochází přes utrpení, žal, životní zkoušky, zápas o přežití, lásku k Bohu, žízeň po spáse, skrze pochopení toho, jak je náš pozemský život křehký a naopak, jak je budoucí život sladký. A ještě mnoho jiných nástrojů má Církev Boží k dispozici, pomocí kterých vede a osvěcuje každého člověka svěřeného Jí do péče.“

„Čím více spoléháme na lidskou pomoc a ochranu od druhých, tím více se od nás vzdaluje spasitelná milost a Boží pomoc. To je zcela přirozené: kdybychom totiž dostali pomoc od Boha tam, kde ji očekáváme od člověka, připsali bychom tento skutek člověku a nikoliv Bohu, a tak bychom obrátili Boží slávu ve slávu lidskou. Proto Hospodin uspořádává naše záležitosti tak, aby byla jeho pomoc zcela zřejmá a evidentní a zároveň, aby se naše bezmoc stala očividnou. Pouze tak může naše naděje spočinout pouze v Bohu.“

***

Krátce po roce 1908 byl archimandrita Josef vysvěcen na biskupa v Uglichu. S příchodem Velké říjnové revoluce proti-křesťanský militantní atheismus, jehož sílu hierarcha velice dobře znal, s plnou zuřivostí zaútočil na Rusko a zvláště na Pravoslavnou církev. Její existence totiž ohrožovala cíle a záměry bolševického režimu a byla také stále živou a viditelnou výčitkou tomu malému zbytku svědomí, které zfanatizovaným atheistům zůstalo.

Dokud žil patriarcha Tichon, měla Církev své viditelné centrum jednoty. Dokonce i tehdy – když byl patriarcha Tichon vsazen do vězení a odpadlíci z „Živé církve“ zabrali většinu chrámů v Rusku a když „progresivní“ konstantinopolský patriarchát uznal na mezinárodní úrovni toto satanské shromáždění jako oficiální Pravoslavnou ruskou církev – zůstali věřící se svým patriarchou v jednotě a tak zachovali Pravoslaví. Tímto způsobem se jejich jednota s patriarchou stala zároveň i zkouškou jejich orthodoxie. A byl to právě tento fakt, který více než cokoliv jiného zlomil moc „Živé církve“.

Ovšem roku 1925 se po smrti patriarchy Tichona stala situace značně nepřehlednou. V podmínkách pronásledování již nebylo možné, aby se sešel církevní sněm a zvolil nového patriarchu. To však patriarcha Tichon předpokládal, a proto ustanovil před svojí smrtí tři z předních hierarchů s tím, že po jeho smrti se jeden z nich (který zrovna nebude ve vězení) stane správcem patriaršího trůnu a bude dále chránit vnější jednotu Ruské církve.

Z těchto tří hierarchů byl v době smrti patriarchy Tichona na svobodě pouze jediný – metropolita Petr krutický. Dekretem podepsaným více než padesáti biskupy byl tedy ustanoven jednající hlavou Ruské církve. Metropolita Petr poté sám ustanovil tři biskupy jako své zástupce pro případ, že by byl uvězněn nebo zavražděn. Jedním z nich byl také metropolita Josef (v té době arcibiskup v Rostově). Dalším byl metropolita Sergij, který se stal později „patriarchou“.

Během pár měsíců byl metropolita Petr uvězněn. Odmítl totiž podepsat „Deklaraci“, kterou by se Církev vzdala své vnitřní svobody a odevzdala by se poslušně do rukou bezbožného atheistického režimu. Mezi roky 1925-1927 se nenašel jediný kandidát na správce patriaršího trůnu, který by vydržel v tomto úřadě více než pár měsíců, před tím, než byl uvězněn. Bylo jasné, že sovětský režim se nevzdá, dokud nenajde nějakého biskupa, který by byl ochoten podepsat prohlášení vyhovující bolševikům.

Tento hierarcha byl nakonec nalezen v osobě metropolity Sergije. Poté, co byl po několikaměsíčním pobytu ve vězení propuštěn, vydal 16/29. 7. 1927 neblaze proslulou „Deklaraci“, která z něj a z jeho následovníků neudělala prakticky nic jiného, než agenty sovětského režimu. Když byla „Deklarace“ publikována v celostátním deníku Izvěstija, byla opatřená komentářem, kde se uvádělo, že „prozíravá část duchovních se na tuto cestu (spolupráce s militantním atheistickým režimem) vydala již v roce 1922“. Tím samozřejmě měli na mysli „Živou církev“.

Tímto se ateistickému režimu podařilo zavést obnovlenectví do Ruské církve. Proti tomuto výsledku se jednoznačně a razantně ohradila většina předních hierarchů té doby, kteří jakmile pochopili, že metropolita Sergij je odhodlán vnutit svoji vůli celé Církvi, s ním začali přerušovat církevní obecenství.

Bylo zcela jasné, že metropolita Sergij tím, že publikoval „Deklaraci“ sám o své vůli, flagrantně porušil 34. apoštolský kánon, který vyžaduje v takových rozhodnutích „souhlasu všech biskupů“. Jednalo se o Sergijovo svévolné rozhodnutí, které mu bylo nařízeno atheistickým režimem. Ve světle naprosto jednoznačné negativní reakce a odmítnutí ze strany ostatních biskupů existovala pro Sergije jediná eklesiologicky správná reakce: odvolat „Deklaraci“. Místo toho však – snad jakoby chtěl ukázat, že ho již více nezajímá názor Církve a že se stal poslušným nástrojem režimu – Sergij ustanovil vlastní „synod“. Na to samozřejmě jako pouhý zástupce správce patriaršího trůnu neměl právo. A s tímto nekanonickým „synodem“ pak začal konat zcela nevídané věci: začal svévolně přemisťovat biskupy z místa na místo a těm, kteří s ním nesouhlasili, zakázal sloužit. Tímto způsobem začala existence submisivní „sovětské církve“.

Metropolita Josef byl mezi prvními, který se postavil proti „Deklaraci“. Ačkoliv na petrohradský stolec nastoupil teprve v září 1926, byl již 19. října 1927 na základě rozhodnutí Sergijova „synodu“ přemístěn do Oděsy. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, aby nebyl v pokušení žít v Rostově a působit v Leningradě, což by mohlo způsobit rozhořčení mezi věřícími…. Metropolita Josef na to odpověděl dopisem, ve kterém citoval církevní kánony zakazující neodůvodněné a zbytečné přesuny biskupů. Mimo jiné píše: „I kdybych souhlasil s tímto krokem, který je proti závěru koncilů svatých Otců, i tak by toto nařízení zůstalo neplatným. Nechť je tedy ten, který byl takto odstraněn, navrácen zpět do své vlastní eparchie“. Svůj případ předal „soudu Božímu“, odmítl se podrobit a odjet.

Na podzim 1927 metropolita Josef stále ještě považoval svůj případ za soukromou záležitost a byl odhodlaný, jak popsal v následujících dokumentech, odejít pod nátlakem a pod zákazem sloužení, jen aby neměl žádné obecenství se Sergijem. Rozhodně v té době neměl žádnou chuť být vtažen do jakékoli formy „schizmatu“.

Brzy se však ukázalo, že jeho případ je pouze jedním z mnoha a že tato kauza již zasáhla celý Sovětský svaz. Přední biskupové, kteří v té době byli na svobodě a mohli se k této záležitosti vyjádřit, došli k závěru, že metropolita Sergij svojí „Deklarací“ a svým působením zaměřeným proti Církvi, sám odešel do schizmatu. A tak se od konce roku 1927 od něj začali oddělovat.

Metropolitovi Josefovi po celou tuto dobu nebylo úřady dovoleno, aby pobýval v Petrohradě. Ovšem již v prosinci 1927 svým pomocným biskupům v Petrohradě požehnal, aby se ohradili a odešli od Sergije. V Rostově, kde se nacházel, sestavil spolu s metropolitou Agathangelem a dalšími hierarchy jaroslavského regionu poslání, které v únoru 1928 zaslali Sergijovi. V něm mu oznámili, že se od něj oddělují, a to až do doby, než přinese pokání za své chyby. Oznámili mu také, že neuznávají jinou hlavu Ruské církve než metropolitu Petra.

Petrohrad, bývalé hlavní město, se v té době stalo centrem odporu proti Sergijovi a těžko by se v něm našla pravoslavná duše, která by nebyla ztrápena otázkou koho následovat. Mnoho lidí v té době odmítalo chodit ke svatému přijímání, nejisti si tím, čí svátosti jsou platné, či kde se nachází Kristova Církev.

Po podpisu Jaroslavské deklarace se metropolita Josef hrdě a statečně postavil do čela boje za Církev. Petrohradským věřícím a duchovním dal požehnání, aby následovali jeho příkladu a oddělili se od Sergije. Tím formujícímu se hnutí nabídl své spirituální vedení. Petrohradskou eparchii svěřil do péče otevřeného anti-sergianisty, vikárního biskupa Dimitrije gdovského. Žehnajíce „dobrému rozhodování zelótů Kristovy Pravdy“ modlil se, „aby Pán poskytl jednotu, jednomyslnost a svatou pevnost ducha v nových zkouškách, kterými prochází Církev“.

Ovšem proti duchovním zbraním Kristových bojovníků sebral ďábel všechny síly a prostředky, které mu poskytoval první satanistický režim v historii světa. Rozsudky o zákazu sloužení, kterými metropolita Sergij trestal své odpůrce, se v rukách sovětské tajné policie staly příkazem k zavírání neposlušných biskupů a jejich deportací do vyhnanství.

Represivní složky státu neušetřily často ani ty, kteří navštěvovali Sergijovy „legální“ chrámy. Hlavním výsledkem sergianistické politiky nakonec bylo – abychom citovali slova Borise Talantova, pramenící ze čtyřicetileté zkušenosti života v SSSR – „že metropolita Sergij zachránil svou vlastní kůži.“ Nad ruskou zemí a věřícími se rozprostřela temnota šílené krutosti. Věřící však odmítli sergianismus – opět slovy Borise Talantova – „na počátku II. světové války většina chrámů, co zůstala otevřena, neuznávala metropolitu Sergije“. Z více než 100 biskupů, kteří zůstali kolem roku 1943 naživu, našel Sergij pouhých 18 (a to někteří z nich byli nově vysvěceni), aby ho toho roku zvolili „patriarchou“.

Metropolita Josef se stal díky svým rozhodným skutkům a prohlášením a také díky své pozici zástupce správce patriaršího trůnu, faktickou hlavou hnutí těch, kdo se od Sergije oddělili. Oficiálně působil jménem, v té době uvězněného, správce patriaršího trůnu metropolity Petra krutického, o jehož anti-sergianistickém postoji nebylo po delší dobu možné získat informace. Postavení a vliv metropolity Josefa bylo tak silné, že těm, kteří ho následovali se začalo říkat „josefité“. Ještě v dnešních dobách obhájci sergianistického moskevského patriarchátu mluví o tomto hnutí pravoslavných zélotů jako o „josefitském schizmatu“.

Mnozí „sergianisté“, přestože uznávají, že na stranu „josefitů“ opravdu přešli ti nejlepší z duchovních a věřících, nepřestávají je (tehdy i dnes) obviňovat a odsuzovat za jejich „pýchu“, za to, že se považovali za představitele Pravé pravoslavné církve v Rusku. Je pravda, že prohlášení metropolity Josefa byla krajně přímočará, absolutně nekompromisní ve svých principech a nešetřila žádné osoby. Ale těm, kteří v těchto slovech vidí „pýchu“, pravděpodobně nedochází důležitost a naléhavost problému, o který se vedl spor.

V době, kdy je Církev zrazována a věřící jsou vedeni na scestí, není čas na komplimenty a zdvořilostní dialogy. V takové situaci není možné stavět „sympatie“ nad Pravdu. Pro statečné křesťany je vědomí toho, že každé jejich slovo jim může přinést vězení, či dokonce smrt, pouze dalším povzbuzením k tomu, aby mluvili přímo a bez kompromisů. Tak tomu bylo vždy v dějinách Kristovy Církve, a proto jsou její nejvýznamnější obhájci oslavováni v církevní hymnografii jako vítězové a bojovníci za Pravoslaví. Dílo Borise Talantova a dalších otevřených kritiků sovětského sergianismu v současném Sovětském svazu znovu upoutalo pozornost na spravedlivý zápas metropolity Josefa a jeho následovníků. Ve srovnání s ním jsou kritické hlasy v ruské diaspoře velmi změkčilé a blahovolné.

***

Metropolita Josef byl velmi brzy po Sergijově Deklaraci zatčen a poslán do vyhnanství do střední Asie. Bolševický režim však pronásledoval náboženství dokonce i ve vězení a ve vyhnanství. Tak se stalo, že po celé ruské zemi, která se stala jedním velkým koncentračním táborem, se v době po roce 1927 „josefité“ postupně přetransformovali do Katakombní církve. Plná pravda o činech a utrpeních Ruské katakombní církve v tomto období bude známa pravděpodobně až v toužebně očekávaných dobách Kristova příchodu. Ale i teď můžeme získat byť skromné náhledy do její historie. Natalie V. Urusova, které se podařilo za 2. světové války uprchnout ze Sovětského svazu a která zemřela v roce 1968 v New Yorku, popisuje svoji zkušenost s Katakombní církví takto:

„V roce 1936 žil v Alma Atě relativně mladý archimandrita Arsenij. Od něj jsem se poprvé dozvěděla, že existuje Katakombní církev, kterou vede a spravuje s požehnáním uvězněného metropolity Petra krutického metropolita Josef petrohradský. Archimandrita Arsenij udržoval s vězněným metropolitou Josefem tajný kontakt v době, kdy byl metropolita uvězněn v Chemkentu, asi 100 mil od Alma Aty. Sám otec Arsenij byl vysvěcen metropolitou Josefem. Jelikož měl o. Arsenij možnost pracovat v dílně, ve které vyráběl dřevěné modely a loutky, podporoval metropolitu i materiálně. Ve svém domě měl hluboko v podzemí vykopanou tajnou kapličku, ve které on i metropolita sloužil. Vykopal ji po velkém úsilí a metropolita ji při jedné ze svých řídkých cest do Alma Aty tajně vysvětil.

Archimandrity Arsenije jsme si velmi vážili. Metropolita Josef ho velice miloval a my jsme tak skrze něj s ním mohli být v kontaktu. Metropolita v té době žil v Chemkentu. Před tím žil od počátku svého vyhnanství v malém městě Aulieta, kde mu nebylo dovoleno žít domě, ale musel sdílet stáj společně s domácími zvířaty. Mezi jeho lůžkem a zvířaty byla jen přepážka z dřevěných latí.

Sklepní kaple archimandrity Arsenije byla vykopaná pod jeho pokojem. Vchod byl pod kobercem. Stropními dvířky se slezlo po žebříku do sklepa. V rohu sklepa byla díra zahrazená kameny. Když se kameny odstranily, člověk se musel proplazit trochu dopředu, kde narazil na vchod do maličké kapličky plné ikon se zapálenými lampádami. Metropolita Josef byl velmi vysoký muž a presto, co já jsem byla svědkem, dvakrát sem přijel a proplazil se dovnitř.

Kaplička pomáhala udržovat atmosféru vysokého stavu mysli a ducha. I když přiznávám, že bylo velmi obtížné překonat pocit strachu z možného odhalení, zvláště pak v noci. Když jsme v podzemí uslyšeli štěkot psa, který byl na dvorku uvázaný, všichni očekávali bušení na dveře a křik tajné policie. Po celý rok 1936 až do září 1937 se kupodivu nic nepřihodilo, vše probíhalo hladce. Můj syn žalmistoval spolu s jednou monaškou. V srpnu roku 1937 nás dokonce metropolita Josef poctil návštěvou na můj svátek.

Jaký to byl podivuhodný, skromný a neochvějný muž modlitby! Zračilo se to v jeho tváři jako v zrcadle. Byl vysoký, měl bílé široké vousy, neuvěřitelně vlídnou tvář; všechny k sobě přitahoval a člověk si jen přál, aby se od něj nemusel odpoutat. Jeho mnišské oblečení, stejně jako vlasy byly zakryty. Jinak by totiž byl na ulici hned zatčen. Byl pod dozorem a měl zakázáno cestovat. Sám nám řekl, že patriarcha Tichon mu po svém zvolení nabídl, aby se stal jeho náhradníkem. Kupodivu se o tomto nikde nepíše. Za zákonnou hlavu Církve považoval metropolitu Petra krutického, se kterým měl až do zatčení v září 1937 tajné spojení, a to nehledě na všude kolující zvěsti o smrti metropolity Petra.

Metropolita zůstal u nás na čaj asi hodinu. Také promluvil o extrémně těžkých podmínkách svého desetiletého vyhnanství. Žil v plechovém chlévě pro prasata. Spal na dřevěné palandě a od prasat ho oddělovalo jen pár prken. V těchto podmínkách musel snášet každé počasí, vedro i mráz, a také všudypřítomný zápach. Jednou mu na hlavu spadl had, který lezl po stropním trámu. Tyto podmínky měly samozřejmě velký vliv na jeho zdraví. Trpěl strašnými bolestmi břicha, pravděpodobně měl žaludeční vřed, možná rakovinu trávicího ústrojí. Držel dietu, se kterou mu pomáhal archimandrita Arsenij. Své utrpení snášel statečně jako spravedlivý. Když mluvil o svém pronásledování, bylo to proto, abychom si mi všichni připomněli, jakých hrůz je schopna tajná policie.

Otec Arsenij nám vyprávěl o jedné zvláště kruté formě mučení: „Když nás vezli na Sibiř, byl venku krutý mráz. Ve vlaku byl vagón, ve kterém se dalo vykoupat. Jednou nás úplně nahé do něj nahnali. S radostí jsme se umyli v horké vodě, abychom se aspoň trochu zahřáli, neboť ve vagónech se netopilo. Když jsme byli mokří, vyhnali nás ven z vagónu bez možnosti se usušit a s mokrými hlavami nás hnali zpět do našich vagónů. Když jsme dorazili na kovovou plošinu, donutili nás zastavit; naše nohy okamžitě přimrzly k železným plátům. S dalším příkazem k postupu do vagónů jsme odtrhli zakrvácené nohy od plošiny a pokračovali.“

Další den, poté co přespal u otce Arsenije, se metropolita Josef vrátil. Bydlel v té době v lepších podmínkách. Po mnoha letech se podařilo získat povolení, aby mohl bydlet v bytě ve městě Chemkent. Otec Arsenij pro něj vše zařídil a obstarával pro něj jídlo a dohlížel na dietu. Pořídil mu citeru a dokonce i harmonium, což byla pro metropolitu velká radost. Byl výborný hudebník, zhudebňoval žalmy a sám je zpíval.

V září 1937 byli všude napříč Kazachstánem, zvláště pak v Alma Atě a okolí, pozavíráni všichni sem deportovaní josefitští kněží, a to již poté, co skončil jejich trest vyhnanství za to, že odmítli uznat sovětskou církev. Všichni byli odsouzeni do vězení na deset a více let bez možnosti korespondence. Později jsem se dozvěděla, že byl zatčen i metropolita Josef. Otec Arsenij byl také uvězněn. Když zatkli mého syna, utíkala jsem k otci Arsenijovi, abych ho varovala, ale bylo pozdě. Když jsem za úsvitu doběhla k jeho domu, byla už kolem auta tajné policie. Naštěstí mne neviděli. Odhalili i podzemní kapli otce Arsenije. Jednou o ní neopatrně promluvil s jedním na první pohled ctihodným mužem, který se však ukázal být agentem tajné policie a vše jim prozradil.

Po třech letech strávených dobrovolně v odsouzení se svým synem jsem se vrátila do Moskvy. Tam jsem velice brzy zjistila, že také zde existují josefitské chrámy – tedy nikoliv klasické chrámy, ale domy ve kterých se sloužilo tajně v bytech. Liturgie se sloužila šeptem. účastnilo se jí většinou 20-25 lidí, všichni byli pečlivě prověřeni. Lidé přicházeli většinou za rozbřesku a měli dohodnutý signál. Většinou se potichu zaklepalo na okap, který vedl vedle okna, u kterého někdo stál a hlídal.

Žila jsem v Možaisku a na katakombní bohoslužby jezdila do Moskvy. Toto poklidné období trvalo až do příchodu německé armády roku 1941.“

Na konci roku 1938 byl metropolita Josef popraven. Byl zastřelen za „zločin“ povzbuzování vzpurných kněží. Na svoji mučednickou smrt se duchovně připravil již před léty. Ve svém spise Z deníku mnicha, vydaném v září 1905, napsal:

„Milujte své nepřátele (Lk 6,35). Jak lehce se to říká, ale jak těžce se to uskutečňuje. Je to mnohem vyšší cíl, než jen láska k bližnímu. Je to nejvyšší vítězství lásky, její pravá podstata a její nejdokonalejší vyjádření…Aby bylo srdce zapáleno láskou k nepřátelům, musí být duše člověka obdařena zvláštní milostí, jedinečným nebeským „vyladěním“ srdce.

Musí v něm být to nevyjádřitelné, nepopsatelné, co plnou měrou naplnilo srdce a duši prvomučedníka štěpána, když byv kamenován zářila jeho tvář jako tvář anděla a modlil se za své vrahy: „Pane, nezapočítej jim tento hřích!“ Ó, jak málo místa v něm bylo v onen veliký okamžik pro vše pozemské. Co pro něj byli ti, kteří ho ve své zlosti a nenávisti kamenovali. Před sebou měl otevřená nebesa a Syna Božího na pravici Otce. Nebeská sláva jako mohutný pramen zalila celou jeho duši a přivedla ji do neuchopitelné extáze. A jeho pronásledovatelé? Ti se svojí ubohou nenávistí nejenom že tomu nemohli zabránit, ale naopak stali se jakoby jeho dobrodinci, kteří urychlovali jeho duchovní výstup, kdy duše opouštěla těla a zcela se nořila do oceánu nebeské extáze a blaženosti… Může snad v tento okamžik trpící mučedník volat něco jiného, než vyjevit hlas dokonalé, nejvyšší a naprosté lásky ke svým nepřátelům?“

***

Příklad, který jsme v statečném metropolitovi Josefovi dostali, nebyl zbytečný. Po patriarchu Tichonovi žilo jeho jméno jako symbol integrity, jednoty a ryzosti ruského Pravoslaví. Dokonce i po půl století pronásledování, teroru a zrady Ruská pravá pravoslavná církev, ačkoliv skrytá, přece jen nebyla vyhlazena. Někteří tuto církev nazývají Katakombní ruskou církví, jiní církví „tichonitů“, či „josefitů“. Ovšem nejvýstižnější název ze všech je Pravá pravoslavná církev. Pod tímto názvem ji znají dokonce i sovětské úřady. Přinášíme citát ze sovětského Ateistického slovníku (Moskva, 2. vydání, 1966). Ten byl napsán jako příručka politrukům a protináboženským agitátorům. Přes různé nepřesnosti, pomluvy a zveličování můžeme v této zprávě spatřit pravou, vyznavačskou pravoslavnou církev v podmínkách sovětského režimu. Na této zprávě je také vidět, že dokonce i samotní bolševici si byli dobře vědomi toho, jaká je historická kontinuita Pravoslaví v Sovětském svazu. Proto kladou počátek Pravé pravoslavné církve do doby mezi 1922-1926, tedy do doby patriarchy Tichona a jeho následovníků; zatímco počátek „sergianistů“, jak se jasně píše v deníku Izvěstia z roku 1927, kladou do „Živé Církve“.

„PRAVÁ PRAVOSLAVNÁ CíRKEV (PPC): jedná se o pravoslavnou-monarchistickou sektu vznikající v letech 1922-1926. Zorganizována byla roku 1927, kdy metropolita Sergij vyhlásil principy loajální spolupráce se sovětskými orgány. Tyto monarchistické elementy se soustředily kolem leningradského metropolity Josefa (Petrovič), odtud také označení „josefité“. Roku 1928 ustanovil řídící centrum PPC a kolem něj shromáždil různé skupiny a jednotlivce, kteří se postavili proti sovětskému pořádku. V zemi měla PPC podporu hlavně u kulaků a spolu s dalšími protisovětskými skupinami bojovali proti kolektivizaci, organizovali různá spiknutí a teroristické akce a povstání, směřovaná proti straně, vládě a sovětským plánům. Do vesnic se dostalo velké množství mnichů a monašek, kteří chodili po venkově a vedli protisovětskou propagandu. PPC byla velmi rozvětvená rebelující monarchistická organizace. Patřilo k ní na 613 kněží a mnichů, 416 kulaků, 70 carských úředníků a důstojníků. K nejfanatičtějším patřily „bláznivé“ ženy, které se samy prohlašovaly za prorokyně, svaté, léčitelky, členky carské rodiny. šířily monarchisté ideje, vedly propagandu proti oficiálním představitelům Pravoslavné církve a vyzývaly lidi, aby nedodržovali sovětské zákony.

Základní charakteristiky této sekty: (1) odmítnutí Ruské pravoslavné církve v čele s patriarchou, a to z důvodu, že se zaprodala Antikristu a světu, (2) kanonické uznávání pouze těch kněží, kteří byli vysvěceni patriarchou Tichonem a jeho následovníky, (3) dodržování ortodoxních ritů, (4) propaganda blížícího se konce světa, (5) kult členů carské rodiny Romanovců, jejichž portréty sloužily jako svaté předměty a věřící v tajnosti před nimi prováděli prostrace, (6) přijímání carova jména a jeho příbuzných představiteli církve, (7) uchovávání a šíření kontrarevolučních monarchistických materiálů, (8) zakládání katakombních chrámů a monastýrů v domech a bytech. Instituce kněžství byla zachována, ale na mnoha místech byly některé rituály prováděny obyčejnými věřícími. O velkých náboženských svátcích se členové sekty shromažďovali u takzvaných zdrojů (jezera, prameny a podobně), kde se propaganda šířila skrze různé jasnovidce, proroky, jurodivé, blázny pro Krista, kteří požívali v sektě zvláštní úcty. Ve snaze uchránit věřící v sektě od vlivu reality Sovětského svazu, využívali představitelé PPC strašení mýtem o Antikristovi, o kterém tvrdili, že prý vládne na zemi od roku 1917. Věřící, aby nebyli chyceni do jeho sítí, jsou vedeni k uzavřenému životu, k tomu, aby veškerý svůj volný čas trávili modlitbami a stranili se veřejného života.“

Sovětský tisk v posledních letech přinesl spoustu důkazů o existenci Pravé pravoslavné církve v Sovětském svazu. Její existence je ilegální a s jejími členy je zacházeno jako s kriminálními živly. Co se týče její organizace, vydal metropolita Josef v 1927 jako výraz nutnosti následující nařízení o církevním vedení: „Spravujte sami sebe nezávisle.“

Existence Ruské katakombní církve má velký význam i pro světové Pravoslaví. Věk, kdy Pravoslaví rozkvétalo, je minulostí; žijeme v posledních dobách katakomb. V Rusku je tato pravda více než evidentní. Důkazů je mnoho a z nich asi nejcharakterističtějším je historie chrámu Krista Spasitele v Moskvě. Byl to majestátní chrám, postaven jako výraz díků za ochranu Ruska před Napoleonem v roce 1812. Bolševici ho jakožto viditelný symbol pevné víry celého ruského lidu vyhodili do povětří i se základy. Až do dnešních dnů nebylo na jeho místě nic postaveno. A tak tam po něm – uprostřed hlavního města světového atheismu – zeje do dneška hluboká díra.

A tak i dnes ten, kdo se podívá na současnou církev v Sovětském svazu najde – díru v zemi, hlubokou ránu na duši pravoslavných Rusů, která ani náhodou není zakryta falešným počínáním Moskevského patriarchátu. A co v Pravoslaví na západě, v podmínkách svobodného světa, je tam snad situace o něco lepší? Což na Západě pomocí dobrovolné apostaze, obnovlenectví a hereze nebylo dosaženo stejného výsledku jako v Sovětském svazu?

Za blyštivou fasádou téměř všech svobodných místních Pravoslavných církví s jejich ekumenickým triumfem se skrývá hluboká propast, která od sebe odděluje odpadlíky – oficiální představitele místních církví od „obyčejných smrtelníků“ – to jsou ti, kteří tvoří poslední zbytky pravoslavných věřících rozesetých po mnoha národech. To jsou ti věřící, kteří byli nuceni dobrovolně odejít do katakomb, oddělit se od biskupů vyznávajících ekumenismus a shromáždit se kolem těch málo vpravdě pravoslavných biskupů, kteří ještě zůstali. Takto sám Kristus, Hlava Církve připravuje své věrné na ještě větší zkoušky, které, zdá se, před nimi leží. Proroctví svatého a osvíceného Ignátia Harbinského, které vyřkl před asi 30 lety, se zdá být velmi blízko: „Co začalo v Rusku, skončí v Americe.“

Jestliže jsou pravoslavní v Americe tak slabí, tak naivní a nezkušení a tyto strašné dny se k nám tak rychle a nezadržitelně blíží, nezbývá nám, než si vzít příklad z metropolity Josefa a ze života Pravé pravoslavné církve v zemi, která jako první zažila hrozivý útlak satanského atheismu; a s tímto příkladem na srdci nastávajícímu času čelit.

Svatý novomučedníku Josefe a všichni novomučedníci komunistického režimu, proste Boha za nás!

_____
Přeloženo z angličtiny: Ivan Andreyev, Russia´s Catacomb Saints, Saint Herman of Alaska Press, 1982, s. 109-124.

_____
*O autorovi: Ivan Andrejev (1894-1976) konvertita do pravoslaví z prostředí ruské předrevoluční inteligence. Studoval v Petrohradě a na Sorbonně, obdržel doktorát z lékařství, literatury, filosofie a theologie. Za svoji příslušnost ke Katakombní církvi byl v letech 1929-1931 poslán do vězení na Solovkách. Ve 30. letech působil jako lékař a psychiatr. V průběhu II. světové války emigroval ze Sovětského svazu a roku 1950 přijel do New Yorku. Působil jako profesor v semináři svatotrojického monastýru Ruské pravoslavné zahraniční církve v Jordanvillu. V zahraničí působil jako přední mluvčí a obhájce Katakombní církve. Je autorem celé řady publikací.

**Autor napsal toto pojednání ještě před tím, než Ruská zahraniční církev kanonizovala sv. novomučedníka Josefa petrohradského spolu s ostatními ruskými novomučedníky a vyznavači v roce 1981. Moskevský patriarchát, přestože po pádu sovětského režimu začal s kanonizací novomučedníků, metropolitu Josefa – který stál v čele nejvýznamnějšího hnutí v zápase za církevní svobodu a odporu vůči antikristovskému bolševismu, stále odmítá do sboru novomučedníků zařadit.