Církevní obecenství s heretiky je odsouzeníhodné

Co žádá Bůh a Jeho Církev, aby činili pravoslavní křesťané (jak duchovní, tak laici), když jejich biskup sice sám nekáže herezi, ale přesto je v obecenství s těmi, kdo herezi hlásají skutkem i slovem, byť tito ještě nebyli oficiálně-sněmovně odsouzeni?

Odpověď na tuto důležitou otázku nemůže být stručná ani jednoduchá. Ve zkratce bychom ji však mohli rozvrstvit následovně:

a) Pokud je hereze kázána jen po krátkou dobu (několik měsíců), věřící očekávají a s napětím sledují, jak jejich biskup na tuto situaci zareaguje – nebo jak zareagují jeho spolubratři či biskupové jiných pravoslavných církví. (To proto, že Církev Kristova je i přes správní rozdělení na patriarcháty a arcibiskupství pouze jedna a stejně tak platí jedna a tatáž odpovědnost pro všechny, duchovní i laiky, ve vztahu k hlásané herezi; rozdílná je pouze míra poznání a schopností každého jednotlivce.) Jestliže jejich biskup reaguje správným způsobem podle patristických kritérií, pak jsou věřící povinni mu ze všech sil pomáhat a stát při něm, dokud nebude situace vyřešena.

b) Pokud však, navzdory očekávání, jejich biskup nezareaguje, ale zareagují jeho spolubiskupové či alespoň jeden pravoslavný biskup, pak jsou věřící povinni postavit se na stranu tohoto pravoslavného biskupa, a tím nepřímo napomenout mlčení svého vlastního duchovního pastýře – aniž by přitom s ním přerušili obecenství.

Pakliže reakce onoho biskupa, který se postavil proti herezi, zesílí a v příhodný čas vyústí v přerušení obecenství s tím, kdo smýšlí hereticky (tj. setrvává neústupně ve svých chybných názorech), pak jsou věřící povinni být nadále v obecenství pouze s tímto bojujícím biskupem a přerušit obecenství se svým vlastním biskupem, který svým mlčením nebo vlažnou reakcí setrvává ve společenství s heretikem, čímž se stává jeho spoluviníkem a posiluje kakodoxii.

Svatootcovské slovo k této věci je naprosto jasné:
„Jedni úplně ztroskotali ve víře, jiní, i když v boji s myšlenkami nezbloudili, přesto zahynuli skrze obecenství s herezí.“ ¹

„Všichni učitelé Církve, všechny sněmy i všechna Božská Písma nás napomínají, abychom se vyhýbali těm, kdo smýšlejí odchylně, a abychom se oddělili od jejich společenství.“²

A veliký Theodor Studijský dodává:
„Neboť svatý Jan Zlatoústý prohlásil mocným a zvučným hlasem, že nepřátelé Boží nejsou pouze heretici, ale i ti, kteří s takovými udržují obecenství.“³

Výše uvedené reakce spravedlivě bojujícího biskupa nesmějí ustávat až do synodálního odsouzení heretika. Pokud k tomuto odsouzení nedojde, musí jeho boj pokračovat až do smrti či uvěznění – v případě, že má nositel heretických názorů na své straně politickou nebo církevní moc, jak se často stávalo v dějinách Církve.

Je samozřejmé, že pozici pravoslavného biskupa, který reaguje pravoslavným způsobem, může zaujmout i kněz nebo mnich, a to za předpokladu, že žádný biskup nezareagoval včas nebo účinně. Příklady takových případů jsou četné.⁴

Zásadní a prvořadou roli ve všem výše uvedeném hrají vždy dva faktory: čas a poznání – tedy jak dlouho je kakodoxie hlásána a do jaké míry se stala známou plnosti Církve.

Je třeba poznamenat, že faktor poznání byl v naší době téměř neutralizován díky dostupným prostředkům a nástrojům k šíření homílií a informací o událostech, zatímco faktor času, přestože je dnes výrazně kratší než v minulosti, stále hraje a bude hrát zásadní roli, pokud jde o přípravu patřičné strategie reagování až do synodálního odsouzení. Klasickým příkladem, o který se mohou opírat všichni dobří pastýři, je zde odsouzení heretika Nestoria, konstantinopolského patriarchy, na 3. ekumenickém sněmu. Hlavními aktéry jeho odsouzení přitom nebyli někteří z jeho spolubiskupů, nýbrž patriarchové Alexandrie a Říma, kteří byli od něj geograficky velmi vzdáleni!

Před „sněmovním odsouzením“

Vynořuje se však následující otázka:

Těm, kteří takto zareagovali a sesadili heretika, náležejí slova díků a chvály, a to podle slov posvátných kánonů.

Ale co ti ostatní – ti, kteří nepřerušili společenství s heretikem a nadále s ním zůstávali v obecenství až do jeho sněmovního odsouzení? Jak by měli být posuzováni, když se o nich příslušné posvátné kánony vůbec nezmiňují?

Jestliže se 31. Apoštolský kánon a 15. kánon Konstantinopolského sněmu z 861 (tzv. Prvo-druhý sněm) nevyjadřují k osudu těch, kdo zůstali v obecenství s heretikem až do jeho sněmovního odsouzení, neznamená to, že zmíněné kánony pouze dovolují přerušit obecenství s heretikem před jeho sněmovním odsouzením, a tedy že obecenství s heretikem není hodné odsouzení či nejde o něco závažného. Právě naopak!

Důkaz nacházíme v Aktech ekumenických sněmů, tedy ve svaté Tradici Pravoslaví, která důrazně potvrzuje fakt, že jednání biskupů a duchovních, kteří setrvali v obecenství s heretikem až do jeho sněmovního odsouzení, je nesprávné a odsouzeníhodné a činí takové biskupy a duchovní vinnými z porušování posvátných kánonů.

Přesný opak se odvážil tvrdit archimandrita Epifanios Theodoropoulos, který projevil naprostou lhostejnost vůči očividnému pokřivení pravdy, když píše:

„Přerušení vzpomínání před sněmovním odsouzením neznamená, že se dotyčný vyhýbá poskvrnění hlásanou herezí! Ne, bratře můj! Kdyby to mělo tento význam, pak by kánony nejen udělovaly právo přerušit vzpomínání kvůli herezi ještě před sněmovním odsouzením, nýbrž by ustanovily jasnou a výslovnou povinnost, pod hrozbou těžkých trestů, pokud by tak člověk neučinil… Proto nehrozí žádné nebezpečí… že bychom byli poskvrněni vzpomínáním patriarchy (dokud nebyl odsouzen), tím spíše společenstvím s těmi, kdo jej vzpomínají.“

„Kánon to pouze dovoluje, nikoliv přikazuje“…

Otec Epifanios dále pokračuje:

„Že je tomu tak, dokazuje i skutečnost, že v průběhu dlouhé historie Církve byl bezpočet biskupů odsouzen za hereze, avšak nikdy nebyl žádný duchovní potrestán či jen pokárán za to, že se ihned neoddělil od heretického biskupa, nýbrž čekal na jeho odsouzení na sněmu…“
„Opačná tvrzení jsou hloupým zélotsvím.“⁵

Proč tedy svatý patriarcha Cyril Alexandrijský, na rozdíl od otce Epifania, vyzval věřící v Konstantinopoli – jak duchovní, tak laiky – aby se zdrželi obecenství s Nestoriem, jenž kázal herezi, přestože dosud nebyl svolán sněm, který by jej odsoudil⁶? Je třeba poznamenat, že když svatý Cyril napsal tuto výzvu, většina věřících i kléru v Konstantinopoli již přerušila společenství se svým heretickým pastýřem – s výjimkou několika lehkovážnějších a těch, kteří mu lichotili⁷.

Proč svatý Hypatios, jakmile se dozvěděl o Nestoriově herezi, okamžitě přerušil jeho vzpomínání, ještě před svoláním sněmu, který by ho jako heretika odsoudil⁸?

Proč svatý Maxim Vyznavač přerušil církevní obecenství ještě před „sněmovním odsouzením“ skoro se všemi patriaršími trůny Východu i Západu kvůli herezi monotheletismu, následkem čehož jej jeho protivníci považovali člověka, který stojí „mimo Církev“⁹?

Proč obránci ikon, kteří zápasili za pravou víru před svoláním 7. ekumenického sněmu – jak duchovní, tak laici – zůstávali celé desetiletí mimo obecenství s ikonoborci, přebývajíce v žalářích, horách a jeskyních kvůli svému „dobrému vyznán퓹⁰?

Byl snad i svatý Theodor Studita, přední osobnost mezi obránci ikon, „hloupým zélotou“, když napsal: „Obecenství přináší poskvrnění už jen tím, že se jeho jméno (ikonoboreckého biskupa) zmíní, i kdyby ten, kdo ho zmiňuje, byl sám pravoslavný“ ¹¹? Nebo když v záležitosti daleko méně závažné než ikonoborectví – šlo o nezákonný sňatek císaře – prohlásil s bezpříkladnou odvahou: „Všechno sneseme, i smrt, než abychom s ním (knězem Josefem) vstoupili do obecenství a s těmi, kdo s ním koncelebrují“ ¹²?

Praxe Církve

Cožpak není pravda, že Kristova Církev úspěšně čelila novým herezím již předtím, než byly ustanoveny příslušné posvátné kánony, a to na základě učení svatého Písma¹³ a věrných dětí Církve¹⁴, jak jasně dosvědčuje svatý Theodor?

„Máme totiž příkaz samotného apoštola: Kdokoliv učí dogmata nebo nám přikazuje činit něco v rozporu s tím, co jsme přijali, v rozporu s tím, co definovaly kánony sněmů, ať už všeobecných, nebo místních, toho máme považovat za nepřijatelného a nepočítat ho mezi svaté.“¹⁵

Právě to uplatnili svatí otcové 7. ekumenického sněmu při soudu a odsouzení ikonoborců – navzdory tomu, co tvrdí otec Epifanios, totiž že „nikdy nebyl žádný duchovní potrestán nebo byť jen pokárán za to, že se neoddělil okamžitě od heretického biskupa…“ Předkládáme zde reprezentativní texty ze zasedání tohoto sněmu.

A) T a r a s i o s, přeosvícený patriarcha, řekl biskupovi z Neocaesareje:
„Minula tě pravda až dosud jako něco neznámého, anebo jsi jí pohrdl, ačkoliv jsi ji znal? A pokud tě minula jako něco neznámého, nestydíš se nyní učit správnému učení, stejně jako ses nestyděl přijmout to pokřivené?“

Ř e h o ř, biskup Neocaesarejský, řekl:
„Věř mi, vladyko, že jsem to nevěděl; proto prosím, abych byl poučen, jak káže můj vladyka a svatý sněm.“

T a r a s i o s: „Pověz, co si přeješ se naučit?“

Ř e h o ř řekl:
„Když celé toto shromáždění mluví a věří jednotně, naučil jsem se a přesvědčil, že toto je pravda, která je nyní hledána a vyhlašována. Proto také prosím za odpuštění svých minulých omylů a toužím být spolu se všemi osvícen a poučen. Mé přestupky a hříchy jsou nesčíslné a podle toho, jak Bůh povede svatý sněm i přeosvíceného vladyku k soucitu…“

T a r a s i o s: „Měl jsi již dávno otevřít své uši a naslouchat božskému apoštolu Pavlovi, který říká: ‚Stůjte pevně a držte se tradic, které jste přijali, ať už slovem nebo naším listem.‘ A opět, když píše Timoteovi a Titovi: ‚Vyhýbej se bezbožným a prázdným řečem.‘ Co může být bezbožnější nebo prázdnější než tvrdit, že se křesťané stali modloslužebníky?“

Ř e h o ř: „Bylo to zlé – a vyznáváme to; bylo to zlé, ale stalo se to, a takto jsme jednali. Proto prosíme o odpuštění našich přestoupení. Vyznávám, vladyko, před tvou nejctihodnější svatostí a všemi bratry svatého sněmu, že jsme zhřešili, jednali jsme nezákonně a nesprávně, a prosíme za odpuštění…“

B) B a s i l, biskup ankyrský, řekl:
„Také já, biskup města Ankary, touže se sjednotit s Katholickou církví… činím a předkládám vám toto své písemné vyznání, vám, kteří jste obdrželi moc z apoštolské autority. Zároveň prosím vaše Bohem shromážděné společenství za odpuštění mého zpoždění v této věci. Neboť bylo třeba, abych neotálel s vyznáním pravoslaví, ale stalo se tak zcela kvůli mé naprosté nevědomosti, lenosti a zanedbané mysli.“

C) T h e o d o s i o s, biskup Amorionu, nejmenší z křesťanů, napsal svatému a ekumenickému sněmu:
„Vyznávám, souhlasím, přijímám a objímám… Proto vás prosím, svatí Boží, a volám: Zhřešil jsem proti nebi i před vámi. Přijměte mě, jako Bůh přijal marnotratného, nevěstku a zloděje. Hledejte mě, jako Kristus hledal ztracenou ovci, kterou vzal na Svá ramena…“

S á v a, nejctihodnější igumen monastýru Studion, řekl:
„Podle apoštolských ustanovení a ekumenických sněmů je hoden přijetí…“

T a r a s i o s, přeosvícený patriarcha, řekl:
„Ti, kdo dříve byli žalobci pravoslaví, se nyní stali obránci pravdy…“

D) M n i š i řekli:
„Ale otec (svatý Athanasios) přijímá ty, kdo byli svedeni a kteří byli vystaveni násilí. Nechť tedy dosvědčí, zda byli svedeni či byli násilím donuceni, že odpadli od pravdy.“

H y p a t i o s  a ti biskupové s ním řekli:
„Nebyli jsme nuceni ani svedeni, ale v této herezi jsme se narodili, vyrůstali a byli vychováni…“

A opět T h a l a s s i o s, E u s e b i o s a E u s t a t h i o s, nejctihodnější biskupové, řekli:
„Všichni jsme zhřešili, všichni prosíme o odpuštění…“¹⁶.

Kdo by si přál lepší výklad posvátných kánonů v praxi? Kdo by v uvedených sněmovních textech nerozpoznal apoštolskou a patristickou praxi, jak byla žita do doby účastníků onoho koncilu? Tito sněmovní otcové v naprostém souladu s literou i duchem Písma, kánonů a Tradice potvrzují, že setrvávání v církevním obecenství s někým, kdo hlásá heretické učení, činí člověka součástí kakodoxního společenství – jak to ostatně přiznávají i ti, kdo byli na sněmu souzeni.

Vůdcem tohoto společenství není nikdo jiný než ten, kdo herezi započal, onen „falešný biskup“ z 15. kánonu. Naopak ti, kdo s heretikem nezůstali v obecenství, tvoří zdravou reakci Církve. Jinými slovy, tvoří její zdravou část, která – až to bude možné – bude soudit všechny, kdo se připojili ke společenství heretika, právě tak, jak to učinil 7. ekumenický sněm.

To nás učí dějiny naší Církve. To jsme přijali od našich Otců jako víru. Před takovou naukou měl otec Epifanios sklonit hlavu, namísto toho, aby sofistikovaně a nespravedlivě spekuloval, čímž škodí sobě i těm, kdo jeho slovům v dobré víře důvěřují.

Jak je tedy možné, aby dnes, kdy se hereze káže již desetiletí, kdy heretické činy a názory Ekumenického patriarchátu ihned vstupují ve známost v celé Církvi, kdy všichni vnímají a jsou si vědomi strašlivého vybočení biskupů z Fanaru a jejich následovníků, kdy se všechny tyto věci dějí opakovaně a s jasným úmyslem – jak je možné, aby pravoslavní biskupové po celém světě, stejně jako jejich duchovenstvo a věřící, byli ospravedlněni za své odsouzeníhodné mlčení a církevní obecenství s těmi, kteří takto odpadli od pravoslavné víry?

Abychom odpověděli na otázku položenou na začátku, tvrdíme: Bůh a Jeho Církev si v dobách, kdy je hlásána hereze – tak jako dnes – nepřejí od pravoslavných nic jiného, než aby se vzdálili od heretizujících a vyznávali pravdu i za cenu života, dokud se znovu nezaskví Pravoslaví.

Přeloženo z řečtiny: Svatohorec [řecky], roč. 3, prosinec 1981, č. 15.

---

---

1. PG 99, 1164A. ↩︎
2. PG 160, 105C. ↩︎
3. PG 99, 1049A. ↩︎
4. Viz v této souvislosti životy svatých Maxima Vyznavače, Jana Damašského a Theodora Studity, jakož i krásné vyjádření svatého Nikodéma Svatohorského: „V naší hierarchii, když kněz nebo biskup jedná a smýšlí nesprávně, může jáhen nebo mnich, který jedná a smýšlí správně, jej napomenout a opravit, jak o tom svědčí nesčetné příklady.“ (Synaxář, 8. listopadu) ↩︎
5. Archim. Epifanios Theodoropoulos, Články – Studie – Dopisy [řecky], I, Athény 1981, s. 215, 234. ↩︎
6. Mansi IV, 1096. ↩︎
7. „V Konstantinopoli byl biskup jménem Dorotheos, který sdílel stejné názory jako on (Nestorios), člověk podlézavý a lehkomyslný v řeči, jak je psáno. Když ctěný Nestorios seděl na trůně Církve konstantinopolské, Dorotheos během shromáždění povstal a silným hlasem se odvážil říci: ‚Kdo nazývá Marii Bohorodičkou, budiž anathematizován.‘ I vzešel veliký křik ode všeho lidu, a vyšli ven, neboť už nechtěli být v obecenství s těmi, kdo takto smýšleli, pročež i dnes lid Konstantinopole zůstává oddělen od jejich shromáždění, kromě několika lehkomyslnějších a těch, kdo mu lichotili. Téměř všechny monastýry a jejich archimandritové, jakož i mnozí ze senátu, se s nimi přestali shromažďovat, neboť se obávali, že budou v ohrožení své víry kvůli Nestoriovi a těm, které si přivedl z Antiochie, z nichž všichni mluvili zvrácené věci.“ (Dopis Cyrila Alexandrijského Celestinovi, biskupovi římskému, Akta, sv. I, s. 443; srov. tamtéž, s. 451, 455). ↩︎
8. ACTA SANCTORUM, NOV B, s. 267. ↩︎
9. „Včera… mi patriarcha řekl: ‚Ke které Církvi patříš? K Byzantské? Římské? Antiochijské? Alexandrijské? Jeruzalémské? Hle, všechny se spolu s jejich eparchiemi spojily. Jestliže tedy patříš ke katholické Církvi, spoj se s nimi, abys se ti zaváděním novot a cizích cest nestalo to, co neočekáváš.‘ Na to jsem odpověděl: ‚Pán řekl, že katholická Církev je správné a spásonosné vyznání víry, a proto také požehnal Petrovi…“ (P.G. 99, 132AC). ↩︎
10. PG 99, 1177D, 1205B, 1365AB, 1636–1637. ↩︎
11. PG 99, 1669A. ↩︎
12. PG 99, 972. ↩︎
13. „Heretika po prvním a druhém napomenutí odmítni, věda, že takový člověk je zvrácený a hřeší, sám sebe odsuzuje.“ (Tit 3,10). „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“ (Gal 1,8). Dále 2 Tes 2, 16; 1 Kor 15, 6. ↩︎
14. „Utíkejte před herezemi, neboť jsou výmyslem ďábla.“ (sv. Ignatios). „Vyhýbejte se všem herezím jako smrtelně jedovatým šelmám, o nichž jsem vám také písemně zanechal pokyny…“ (sv. Epifanios ze Salaminy). ↩︎
15. PG 99, 988A ↩︎
16. Spyridon Melias, Kompletní sbírka… [řecky]…, sv. II, s. 729–742. ↩︎