Category: Dogmatická theologie

Dostojevského velice trápil myšlenkový a morální chaos Evropy. Dlouhou dobu hledal příčinu tohoto chaosu a nakonec ji našel. Našel ji v římském katolictví. Proč – mnozí se budou nespokojně ptát – v římském katolictví? Což také katolíci nezvěstují Krista? Ano, zvěstují –odpovídá Dostojevský – ale Krista zdeformovaného, Krista poevropštěného, Krista učiněného podle obrazu a podobenství evropského člověka…. Evropský člověk dogmatem o neomylnosti člověka rozhodným a definitivním způsobem vyhnal z Evropy Bohočlověka Krista a sám se korunoval na člověkoboha, a tak navždy předurčil evropskou budoucnost: nevyhnutelně kráčet po cestách neomylnosti člověka – evropského člověkoboha.

K tomuto druhu ateismu se theologové a kněží uchylují, a to tím, že se nedotýkají otázek, které jsou pro „zástupy“ těžké k pochopení. Svoji nechuť vysvětlovat theologii církevních Otců těm, kteří ji neznají, vysvětlují tím, že se prý jedná o otázky příliš komplikované, těžko pochopitelné a většině lidí nepřístupné. A přece je třeba vědět, že pokud někdo přejde mlčením třebas i jedinou dogmatickou nauku, dochází tím ke zničení celé dogmatické ohrady Církve.

Předkládáme českému čtenáři další ukázku z knihy o. J. Romanidise „Πατερική Θεολογία“. Obsah knihy tvoří přepsané přednášky z dogmatické theologie, které autor pronesl v zimním semestru akademického roku 1983-1984 na Theologické fakultě Univerzity v Soluni. Jedná se o přepis živého, mluveného slova. V této ukázce přinášíme překlad kapitoly, ve které o. J. Romanidis studentům vysvětluje, jak třeba přistupovat k jednomu z ústředních témat Pravoslaví – zkušenosti zbožštění. Jako dogmatický theolog pak podtrhuje skutečnost, že základ pravoslavné dogmatiky se nachází v osobní zkušenosti vidění Boha.

Biskup Theofan učí, jak vést život podle požadavků křesťanské dokonalosti a západní biskup (sit venia verbo) bere z křesťanství pouze to, co je v souladu s podmínkami současného kulturního života. Tedy první autor hledí na křesťanství jako na věčný základ pravého života a požaduje po každém, aby proměňoval sám sebe a svůj život, dokud nebude odpovídat těmto požadavkům. Druhý autor považuje základy současného kulturního života za nepřekonatelnou danost a pouze v těch otázkách, které poskytují různé možnosti, se snaží vybrat ty, které jsou nejvíce akceptovatelné z křesťanského hlediska.

První požaduje mravní heroismus a zápas, druhý se snaží najít v křesťanství to, co by se nám hodilo v současných životních podmínkách. První nahlíží na člověka jako na pozvaného k posmrtné věčnosti, kde teprve začne skutečný život. Přitom historické danosti současného života jsou pouhou iluzí. Pro druhého je nauka o věčném životě povznášející myšlenkou, která nám pomáhá lépe zorganizovat skutečný život, který se žije tady na tomto světě.

Dogmatem o neomylnosti papeže si člověk pro sebe přivlastnil moc a práva náležící výlučně Bohočlověku Kristu. Ve své podstatě se tímto způsobem papež v římském katolictví prohlásil za Církev…

V historii lidského rodu se setkáváme se třemi hlavními pády: Adamovým, Jidášovým a pádem papeže. Podstata všech tří pádů je jedna a táž: Je to snaha svými vlastními silami dosáhnout dokonalosti, svými vlastními silami se stát bohem, přestože si člověk neuvědomuje, že v tom stejném okamžiku se připodobňuje…

Pro současnou západní hermeneutiku je Evangelium předně slovem. V Pravoslavné církvi je Evangelium předně zpřítomnění události Krista a pozvánka k živé a zkušeností zakoušené účasti na Kristově Osobě. Můžeme tedy říci, že v prvním případě vládne slovo, zatímco v druhém jde o účast a zkušenost proměnění.

V apoštolské době se v Církvi ustanovil význam pojmu dogma jako Boží, nevyvratitelné, absolutní a pro všechny závazné pravdy víry. Velký horlivec apoštolské tradice sv. Cyril Jeruzalémský nazývá základní pravdy víry obsažené v Jeruzalémském vyznání nutnými dogmaty (τῶν ἀναγκαίων δογμάτων), dogmaty zbožnosti (δογμάτων εὐσεβών), a zápas víry, kterým si dogmata přivlastňujeme ke spáse, nazývá dogmatickou formou víry (εἶδος τῆς πίστεως τὸ δογματικόν).