Archimandrita Sergius (Jazadiev)*: Křesťanství a pravoslaví

Pravoslaví není pouze jednou z mnoha forem křesťanství, koexistující s ostatními nepravoslavnými křesťanskými denominacemi; naše pravoslavná víra je křesťanstvím samotným, v jeho nejčistší a jediné autentické formě. Vedle Pravoslaví se všechny ostatní křesťanské denominace ukazují být cizí pravé křesťanské, tj. pravoslavné spiritualitě a podstatě víry. Pravoslavná církev zůstala právoplatnou dědičkou, ochránkyní a vyznavačkou pravého učení Krista, Apoštolů a sv. Otců, které bylo utvrzeno sedmi ekumenickými sněmy a zapečetěno Svátkem pravoslaví.

Už od apoštolských časů jsou Kristovi učedníci známi jako ti, kdo vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista. (1 Kor 1,2; Sk 9,14; 9,21). Od úplného počátku křesťanství byli Apoštolové pronásledováni jako ti, kteří učili ve jménu Ježíše (Sk 4,18; 5,28). Radovali se, když snášeli útisk a bolest pro Jeho jméno (Sk 5, 41). Následkem toho s koncem prvního desetiletí po založení Církve začali být její příslušníci nazýváni křesťany (Sk 11,26). Toto přízvisko jim bylo poprvé dáno v Antiochii, pravděpodobně místními věřícími. To znamená, že křesťanství již nebylo více považované za židovskou sektu, ale za zcela odlišné náboženství.¹ Později o tom sv. Cyril Jerusalemský ve své Desáté katechetické homilii píše: „Ježíš Kristus, Syn Boží, dal nám tu čest moci se zvát křesťany.“² Sv. Athanasios Veliký ve své První homilii proti ariánům píše obdobně: „…skrze Krista jsme a zveme se křesťany.“³

Zdá se, že toto pojmenování se brzy všeobecně rozšířilo – už v druhé polovině prvního století ho zmiňuje římský historik Tacitus ve svém díle Anály (kniha XV., kapitola XLIV). Když píše o požáru Říma, ke kterému došlo za Neronovy vlády uvádí, že císař z něj vinil lid nazývaný křesťany [christianos]. Dále vysvětluje: „…původce tohoto jména, Kristus [Christus], byl odsouzen k smrti prefektem Pontiem Pilátem za vlády císaře Tiberia.“

Veškerý útlak ze strany pohanských autorit směřovaný na Kristovy učedníky byl tedy veden proti křesťanství jako takovému. Odkazujíce na tento fakt sv. Petr píše: „Když nesete urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. Trpí-li však jako křesťan, ať se za to nestydí, ale chválí za to jméno Boha“ (1 Pt 4,14; 4,16). Když byli mučedníci souzeni, byli obviňováni především z toho, že se přihlásili ke křesťanství. Typickým příkladem takovéhoto mučednictví je sv. Lukianos Antiochijský, který zemřel na počátku čtvrtého století během jednoho z posledních pronásledování. Než vydechl naposledy, třikrát zvolal: „Jsem křesťan.“⁵

Ovšem, jak známo, už od rané apoštolské éry existovali jak vnější nepřátele křesťanství – židé a pohané, tak i vnitřní nepřátelé – falešní učitelé a heretici. Ti druzí se považovali za křesťany, ale přitom nahradili Pravdu Krista klamem hereze. Sv. Pavel o nich mluví takto: „Navenek sice budou ztělesněná zbožnost, ale její moc budou popírat.“ (2 Tim 3,5) – a učedníku Timoteovi radí, aby se držel daleko od těchto lidí. Podobně také sv. Jan Theolog píše: „Odešli od nás, ale nepatřili k nám. Kdyby patřili k nám, zůstali by s námi; oni však od nás odešli, aby se ukázalo, že nikdo z nich nepatřil k nám.“ (1J 2,19). Přímo nazývá tyto lidi antikristy (1J 2,18) a přikazuje pravým křesťanům, aby je nevítali ani nepřijímali do svých domů (2J 1,10-11).

Během následujících staletí můžeme vidět obdobnou dělicí čáru mezi pravým a falešným křesťanstvím. Například křesťanský apologeta z druhého století, sv. Justin Filosof, píše ve svém Dialogu s židem Tryfonem o tom, že existují lidé, kteří se sice označují za křesťany, vyznávají Ježíše jako Pána a Spasitele, ale nenásledují jeho učení, neboť jsou vedeni duchem klamu. Sv. Justin staví do protikladu tyto falešné křesťany s následovníky pravého a čistého učení Ježíše Krista.⁶

Ve třetím století píše Klement Alexandrijský o tom, že na rozdíl od tažných zvířat, která pracují ze strachu, ti kdo se nazývají pravoslavnými (orthodoxastai) by měli dělat dobré skutky v plném uvědomění si toho, co činí (Stromata I, 9).⁷ V křesťanské literatuře jde o první zmínku, ve které se setkáváme s pojmem „Pravoslaví“, který dnes používáme pro označení naši víry.

Měli bychom na tomto místě poznamenat, že význam slovanského slova pravoslaví, nevystihuje úplně přesně význam řeckého slova orthodoxia. Řecký výraz se skládá z přídavného jména orthos (pravý nebo pravdivý) a podstatného jména doxa, které se odvozuje od slovesa dokeo (myslet, zvažovat, nebo nazírat). Primární význam slova doxa je tedy myšlenka nebo názor; druhým možným významem pak je: „mít na někoho dobrý nebo špatný názor ohledně jeho pověsti.“ (Viz M. Bailly, Dictionnaire Grec-français, Paris, 1910, s.. 528, 531-532). Z toho je tedy patrné, že s ohledem na hlavní význam slova doxa má být pojem orthodoxia překládán jako „správný způsob myšlení“ či „mít správný názor“ a nikoliv „slavit správným způsobem“.

V dobách následujících po čtvrtém století je výraz Pravoslaví používán sv. Otci k označení pravého učení Kristova v protikladu k heretickým naukám. Jak píše sv. Athanasius Alexandrijský, často označovaný za otce Pravoslaví, ve své Historii Ariánů: „Ariáni, kteří si přivlastnili podivuhodné jméno Spasitelovo, podobni pohanům znesvětili celý Egypt tím, jak do něj násilím zavlekli Ariovu herezi. Egypt byl tehdy jediné místo, kde se zachovalo vyznání Pravoslaví (tes orthodoxias).“⁸ V jiném svém spisu, O Definicích, sv. Athanasius popisuje pravé křesťany jako ty, kdo jsou pravoslavní nebo mají pravou víru: „Křesťanem je ten, kdo je duchovním příbytkem Krista, vystavěným z dobrých skutků a pravého učení, pravých dogmat (dogmaton orthon).“⁹

Podle historika Gelasia z Cyzicu biskupové, kteří se sešli na I. ekumenickém sněmu v Niceji, aby odsoudili Ariovu herezi, rozeslali roku 325 Synodní list adresovaný „…svatým církvím Božím celého světa – duchovním a laikům pravé víry (tes Orthodoxou pisteos)“.¹⁰ Konstantinopolský patriarcha sv. Germanos ve svém pojednání O herezích a sněmech, v odkazu na Nicejský sněm píše: „…po důkladném dogmatickém prozkoumání, ke kterému tam došlo, byla pravoslavná dogmata (to dogma ton orthodoxon) znovupotvrzena, a to dokonce ještě silněji než kdykoliv předtím.“¹¹

V souvislosti s II. ekumenickým sněmem z roku 381 Theodoritos uvádí ve své Církevní historii, že sněm zaslal Synodní list adresovaný „pravoslavným biskupům (ton orthodoxon episkopon) z velkého města Konstantinopole…“¹²

Velký obránce Pravoslaví proti nestoriánské herezi v pátém století, sv. Cyril Alexandrijský v jednom ze svých dopisů Nestoriovi vybízí adresáta, aby se modlil k Přečisté Matce Boží, aby ho udržela v pravém myšlení (orthen…doxan), a aby tak mohl sloužit víře v míru a svornosti.¹³ Podobně v dopise psaném na obranu proti svým žalobcům sv. Cyril píše: „Sestavil jsem dogmata pravé víry (tes orthes pisteos) pro ty, kdo jsou pokoušeni Nestoriovými výklady.“¹⁴ Obdobně pak v osmém století velký církevní hymnograf, sv. Jan Damašský v Theotokion (Třetí hlas) prosí Přesvatou Pannu, aby se přimluvila u našeho Pána Ježíše Krista za „…záchranu duší těch, kdo ji uctívají jako Matku Boží pravoslavným způsobem (orthodoxos).“

Sv. Flavian, patriarcha konstantinopolský, velký vyznavač a vítěz nad eutychiánskou herezí monofyzitismu, píše sv. Leovi, papeži římskému: „…svědčili jsme o tom, že pravoslavná víra byla porušena a Eutyches oživil herezi Apollinariovu a Valentinovu, a to je nutno jasně deklarovat, aby byl lid ochráněn.“¹⁵

Jak o tom svědčí záznamy ze IV. ekumenického sněmu v Chalcedonu (451), při čtení Listu sv. Lva vyvracejícím učení monofyzitů, ctění biskupové zvolali: „Toto je víra otců, toto je víra apoštolů…. Takto věří pravoslavní (hoi orthodoxoi). Budiž anathema na ty, kdo nevěří tímto způsobem… My pravoslavní, takto smýšlíme…“¹⁶

Otcové VI. ekumenického sněmu, kteří se sešli v Konstantinopoli roku 680 na obranu proti monothelitské herezi, vyznali víru takto: „Po dlouhý čas tento sněm se zaobíral záležitostmi týkajícími se čisté křesťanské víry…, neshody týkající se pravoslaví (peri tes orthodoxias) které vznikly, byly překonány tím, že jsme se spolehli na pravdu pravoslavné víry (tes orthodoxou pisteos ten alitheian…ten hygie orthoteta tes orthodoxou pisteos)“¹⁷.

VII. ekumenický sněm, který se konal v Niceji roku 787, byl svolán kvůli herezi ikonoborectví. Sv. Otcové, poté co sněm potvrdil rozhodnutí předchozích šesti ekumenických sněmů, prohlásili, že podle dávné tradice, předané nám od sv. Apoštolů skrze jejich následovníky sv. Otce platí následující: „…ti, kdo konvertují od nějaké heretické nauky k pravoslavnému vyznání (orthodoxon) a k tradici všeobecné Církve, by se měli písemně zříci své [dřívejší] hereze a vyznat pravoslavnou víru (ten orthodoxon pistin).“¹⁸

V 9. století sv. patriarcha konstantinopolský Metoděj vytvořil speciální liturgický obřad zřeknutí se herezí pro ty, kdo by se vrátili zpět k pravoslavné (orthodoxon) víře. V této době v Církvi Kristově vládl klid a mír. Bylo to období, kdy Orthodoxie po dlouhém zápase konečně triumfovala nad herezemi. Anonymní hagiograf, současník sv. Metoděje, mluví o neustávající snaze předchozích generací odstranit z církevního života hereze a vložit pravoslavnou víru (orthodoxon pistin) do duší všech věřících.¹⁹ A je tak zcela přirozené, že svátek Vítězství pravoslaví nad herezemi, který byl Církví zaveden roku 842 z podnětu patriarchy sv. Metoděje, byl nazván Svátkem pravoslaví (heorte tes orthodoxias) a slaví se až dodnes o první neděli Velkého postu: v Neděli pravoslaví.

Od té doby je Svátek pravoslaví něco jako pečeť, která stvrzuje dogmatickou aktivitu Církve Kristovy v jejím zápase s herezemi. Sv. Jan Damašský je autorem známého spisu, ve kterém podává systematický výklad učení Církve, tak jak bylo formulováno v průběhu jejího boje proti herezím v éře ekumenických sněmů a jak bylo vyjasněné ve spisech sv. Otců. Zcela právem toto pojednání nazval Přesný výklad pravoslavné víry (tes orthodoxou pisteos).²⁰

Tímto způsobem Církev Kristova, která bojovala za vítězství Pravoslaví nad herezemi, získala své jméno: Pravoslavná církev. To podtrhuje skutečnost, že je právoplatnou dědičkou a věrnou ochránkyní pravého učení Krista a Apoštolů a to jak naukou tak i duchem. Je tedy nositelkou pravoslavné víry vyložené sv. Otci a potvrzené sedmi ekumenickými sněmy. A protože existuje jediná pravda, tak jako existuje jediná přímá spojnice mezi člověkem a Bohem; všechna ostatní náboženská společenství, která se odklonila od Církve, nemohou být nazývána orthodoxní, ale pouze heterodoxní (tj. jinak smýšlející). Heterodoxní, protože zdeformovali Kristovo evangelium a přidali k němu jiné evangelium (viz Gal 1,6). To platí o vyznání římských katolíků, kteří odpadli od Pravoslaví: na začátku tím, jak přidali do Nicejsko-cařihradského vyznání víry výraz „i ze Syna“ (Filioque) a posléze tím, jak v průběhu následujících staletí postupně zaváděli další závažné inovace.

Podobně také protestanti v nepřeberném množství svých denominací zradili Pravoslaví. Popírají autoritu sv. Tradice, ekumenických sněmů a sv. Otců a nad ni staví nadvládu rozumu a individuální interpretaci Bible.²¹

Pokus minimalizovat apostazi heretiků odkazem na jednání vedené osobními ambicemi nebo pochybeními, jež se děly na obou stranách, nemá význam. Praktické i politické chyby se samozřejmě staly na obou stranách – zpravidla způsobeny lidskou pýchou a touhou po moci. Nicméně tyto lidské slabosti a činy nemohou ospravedlnit falešné učení, ani nemohou narušit objektivní pravdu Pravoslaví. Přes množství lidských pádů různého druhu se nauky všech nepravoslavných denominací jeví jako falešné; zatímco nauka Pravoslaví září a ještě bude zářit jasněji a svou září přitáhne všechny pravé křesťany. Pravoslaví od samého počátku zachovalo božskou a spásu přinášející Pravdu křesťanství. Apoštol národů Bohem inspirovaný ho nazval pilířem a základem Pravdy (1 Tim 3,15). Sv. Isidor (z Pelusia, V. století), muž moudré a bystré mysli, poté, co ukázal, že touha po moci je příčinou rozmanitých herezí, poznamenal: „…pokud by byla od lidí odejmuta, pak by byla naděje, že by se všichni lidé jednomyslně a pravoslavně (orthodoxos), shromáždili kolem Božího evangelia.“ ²²

Z našeho předchozího historického rozboru logicky plyne, že pravoslaví není pouze jednou z mnoha forem křesťanství, koexistující s ostatními nepravoslavnými křesťanskými denominacemi; naše pravoslavná víra je křesťanstvím samotným, v jeho nejčistší a jediné autentické formě. Vedle Pravoslaví se všechny ostatní křesťanské denominace ukazují být bytostně cizími pravé křesťanské, tj. pravoslavné spiritualitě a podstatě víry.

Pravoslavná církev zůstala jedinou právoplatnou dědičkou, ochránkyní a vyznavačkou pravého učení Krista, Apoštolů a sv. Otců, které bylo utvrzeno sedmi ekumenickými sněmy a zapečetěno Svátkem pravoslaví. Právě proto východní patriarchové napsali v roce 1723, ve svém Listě o pravoslavné víře, následující slova: „Dogmata a nauky naší východní Církve byly prověřené již v dávných dobách. Správně a ve zbožnosti byly ustanoveny a potvrzeny svatými ekumenickými sněmy. Není nám dovoleno, abychom k tomu cokoliv přidali nebo z toho cokoliv odebrali. Proto těm, kdo chtějí být s námi ve shodě co se týče božských dogmat pravoslavné víry, stačí, když budou jednoduše následovat a pokorně poslouchat, bez dalšího zkoumání a vyšetřování to, co bylo od doby Apoštolů a jejich nástupců sv. Otců ustaveno a nařízeno starobylou patristickou tradicí a potvrzeno svatými a ekumenickými sněmy.“²³

Velký svatý naší bulharské pravoslavné církve, ctihodný metropolita Kliment (Drumev) Tirnovský – vyznavač a mučedník za pravoslavnou víru v době stambolovské diktatury, pronesl ve slavném kázání na Neděli pravoslaví v roce 1893 tato slova: „Pravá víra Kristova není a nemůže být nic jiného, než naše čistá, svatá pravoslavná víra…. Naše pravoslavná víra je pravé slovo Boží, čistá pravda Boží, velká Boží moc – moc neporazitelná a prospěšná pro všechny pravé věřící.“²⁴

^{:::::::::::
*}Archimandrita Sergius vystudoval klasickou filologii a theologii a poté přednášel na sofijské theologické fakultě. V roce 1968 spolu se svým duchovním otce archimandritou Serafimem, profesorem na téže theologické fakultě odmítli akcepovat změnu kalendáře, kterou Bulharská pravoslavná církev uskutečnila jako rozhodující krok v rámci širšího a intenzivnějšího zapojení do ekumenického hnutí. Reakce novostylní hierarchie na sebe nenechala dlouho čekat a oba dva profesoři byli z fakulty vyloučeni. Archimandrité Sergius a Serafim, dva pilíře Bulharské starostylní církve, poté našli útočiště v ženském monastýru v Kniaževu (předměstí Sofie), kde společně sloužili po zbytek svého života. Roku 1992 společně publikovali theologickou kritiku hereze ekumenismu s názvem „Pravoslaví a ekumenismus“. Archimandrita Sergij zesnul v roce 2008.

^:::::::::::
Přeloženo z angličtiny: The Orthodox Tradition, ročník XV, č. 4, s. 3-9.

^{:::::::::::
1}Biskup Michael, Komentář na epištoly, Vol. I, Kyjev, 1897, s. 279 [rusky].
²PG 33, 681.
³PG 26, 16.
⁴Tato citace z Tacitových Análů není v žádném případě pozdějším křesťanským doplňkem do původního textu, protože, jak citace sama potvrzuje, Tacitus byl pohanský spisovatel, který se vyjadřoval nepřátelsky vůči křesťanům. Nazývá je odporným (per flagitia invisos) a charakterizuje křesťanství jako zhoubné pověry (exitiabilis superstitio).
⁵Životy Svatých, 15. října (podle starého stylu).
⁶PG 6, 549.
⁷PG 8, 744.
⁸PG 25, 788.
⁹PG 28, 549.
¹⁰PG 85, 1340.
¹¹PG 98, 52.
¹²PG 82, 1212.
¹³PG 72, 41.
¹⁴PG 77, 59.
¹⁵PL 54, 744.
¹⁶Mansi, Amplissima Collectio Conciliorum,1901, VI, 957.
¹⁷Ibid., XI, 246; 280.
¹⁸Ibid., XII, Actio prima.
¹⁹PG 50, 1257; 1300.
²⁰Akribes ekthesis tes orthodoxou pisteos.
²¹Arcibiskup Serafím (Sobolev), Deformace pravdy pravoslaví v ruském theologickém myšlení, Sofie, 1943, s. 213 [rusky].
²²PG 78, 1108.
²³Pravoslavný katechismus, Sofie, 1930, s. 210-211 [bulharsky].
²⁴Spiritual Culture, Nos. 20-21, 1924, s. 155, 163.