Základní principy pravoslavné církevní ikonografie

Pravoslavná ikonografie básnickým způsobem proměňuje přirozenou skutečnost, její tvary a barvy proto, aby dosáhla duchovního vyjádření svatosti. Samozřejmě, že ikonopisec ctí charakteristické rysy zobrazovaného světce, avšak výtvarně je prezentuje takovým způsobem, aby se v konečném výsledku vyhnul fotograficky-naturalistickému zobrazení „starého“ člověka a naopak představil „nového“ člověka, obnoveného v Kristu.

Pravoslavná církevní ikonografie je liturgické umění, které světu odkázala ojedinělá tradice byzantské civilizace s centrem v Konstantinopoli. Uchovala se nejenom v Pravoslavné církvi, ale také jako součást světové kultury, nikoliv jako mrtvý muzejní exponát, ale jako živý, oživující a vždy moderní liturgický a umělecký poklad.

Ikona má tak zásadní význam má pro Církev, že theologie ikony byla na VII. ekumenickém sněmu (787) prohlášena církevním dogmatem. Stalo se tak po velikých a statečných zápasech nespočetných vyznavačů a mučedníků během bolestivého období ikonoborectví, které trvalo 120 let a podle názorů mnoha odborníků stále ještě trvá!

Ikony působí především jako otevřená kniha: pomocí barev vyprávějí a učí to, co líčí psaným slovem posvátné knihy Církve (sv. Jan Damašský). Jazyk této „knihy“ je poetický, stejně jako poetické je i Boží „vztahování se“ k člověku.

Pravoslavná ikonografie básnickým způsobem proměňuje přirozenou skutečnost, její tvary a barvy proto, aby dosáhla duchovního vyjádření svatosti. Samozřejmě, že ikonopisec ctí charakteristické rysy zobrazovaného světce, avšak výtvarně je prezentuje takovým způsobem, aby se v konečném výsledku vyhnul fotograficky-naturalistickému zobrazení „starého“ člověka a naopak představil „nového“ člověka, obnoveného v Kristu. Ikonografie vědomě proměňuje místo a čas tak, aby pomohla pozorovateli ikony odpoutat se od stvořené skutečnosti. Ikony nám totiž představují postavy, které dosáhly přesně tohoto vítězství nad světem. Podařilo se jim osvobodit se z pout tohoto světa a s pomocí Boží „se otevřít” věčnosti.

Velikost pravoslavné ikony, které se právem podařilo získat pevné místo ve světové kultuře, a která i nadále nepřestává okouzlovat každou ušlechtilou duši, spočívá právě v této snaze: vyhnout se fotograficky–naturalistickému zobrazení a místo toho představit postavy, ale i prostředí specifickým „duchovním” způsobem, jehož hlavním účelem je především nechat vyniknout všudypřítomnost Trojjediného Boha. Tímto způsobem se ikonopisci daří dosáhnout kýženého cíle: zobrazit nitro postav dosáhnuvších svatosti, představit jejich přirozenost proměněnou v Duchu Svatém a znázornit jejich spasitelný vztah s Kristem.

Pravoslavná ikonografie hlubším a vyšším způsobem vyjadřuje pravoslavnou spiritualitu, tedy živou duchovní zkušenost a etické a dogmatické učení apoštolské Církve.

Ikony mají ve svém přirozeném prostředí, tedy v chrámu nebo na domácím ikonostasu, liturgickou funkci: zapalujeme před nimi olejovou lampičku, kadidlo, svíčku. Klaníme se a modlíme se před nimi.

Tímto způsobem se vyjadřuje jedna zásadní pravda Pravoslaví: Člověk se modlí, je posvěcován a sjednocuje se s Bohem jak duševně tak i tělesně. Celé jeho bytí má účast na zbožštění.

Samozřejmě je potřeba podtrhnout, že úcta, která je vzdávaná svatým ikonám nemá absolutní charakter bohoslužebné úcty, která náleží pouze Bohu, ale jde o relativní úctu, která „přechází na vzor”(sv. Basil Veliký).

Pravoslavná ikona svým způsobem kresby, světlem, barvami, ale také hojným použitím symbolů tvoří theologii a modlí se. Pokud tedy chceme porozumět jejímu obsahu, musíme k ní přistupovat s pomocí příslušných hermeutických „klíčů” nezbytných k jejímu rozkódování. Tyto „klíče”, tedy poznání a schopnost rozlišování, se získávají skrze milost Boží v průběhu našeho duchovního zápasu dodržování Božích přikázání a dosahování ctností. Nejedná se o výsledek teoretického poznání, ale o plod osobní zkušenosti.

Ikony nám odhalují naději, kterou sebou přináší zkušenost eklesiálního života v Kristu: Bůh se stal člověkem a dal mu svoji milost, aby se člověk stal (podle milosti) bohem.

O této cestě vedoucí ke zbožštění, o radostném smutku kříže a vzkříšení, o naději a radosti pramenící z nového světa Království nebeského, o tom všem nám přináší svědectví pravoslavná církevní ikonografie.

Běžné výtvarné dílo nebo západní náboženský obraz nám ukazují tělesnou „krásu”, a to buď skutečnou, nebo vycházející z umělcovy fantazie. Jedná se o „krásu” světa po Adamově pádu. Ikona nám naopak odhaluje eschatologickou skutečnost, ukazuje nám lidskou osobu a stvořený svět tak, jak budou na věčnosti. Ikona zobrazuje svět, který dosáhl svého završení poté, co ho milost Boží proměnila a obnovila. Pouze krása takového světa je skutečná krása, opravdová nádhera.

Svatá ikona nám představuje věčnou vznešenost neporušitelnosti, které na sebe obléká stvoření zalité nestvořeným světlem Tříslunečního Božství.

Takovým způsobem se pravoslavná ikonografie stává nositelkou naděje, poslem radostného života Království Božího, který však není pouze budoucí realitou, ale je zakoušen již nyní a teď v rámci liturgického a asketického prostoru Pravoslavné církve.

Ikona působí dvěma směry: jedná se o podivuhodný žebřík, který nás vynáší k nebesům a nebesa snáší na zem. Ikona je místem setkání stvořeného s nestvořeným, minulým, přítomným a budoucím. Jde o setkání „toho, co je nyní” s tím „co, je na věky”.

Pouze s pomocí těchto základních předpokladů můžeme zkoumat, studovat a pochopit nejenom umělecké, dekorativní a estetické principy ikonografie, ale také věčnou hodnotu pravoslavné ikony, její duchovní principy, které z ní činí nestárnoucí umění, jehož poselství je „zjevující”.

Zde je třeba poznamenat, že v pravoslavné ikonografii umělecké, dekorativní a estetické principy jsou sekundární. Primární principy jsou duchovní a jsou to ony, které „oživují” celé výtvarné dílo ikonopisce a poskytují mu spolehlivého průvodce. Pouze takto je možné, aby ikona – nakolik to výtvarné prostředky dovolují – vyjádřila nevyjádřitelné a zobrazila nezobrazitelné dogmatické pravdy naší víry a také etické a ontologické učení Církve.

Za takových předpokladů je zcela pochopitelné, že zbožní ikonopisci, malující ikony s velkou pozorností, modlitbou a bázní Boží, mají neochvějné přesvědčení a vědomí toho, že slouží Církvi, že vykonávají službu pro šíření věčné zvěsti Církve, že vyjadřují její společné vědomí a její všeobecnou zkušenost v čase a prostoru.

Pravoslavný ikonopisec malujíce ikonu neprezentuje své osobní, vnímání a pohled na víru, „která nám byla jednou provždy” předána. Nejde mu o svévolné a subjektivní vyjádření svého pohledu na života a umění. Pokud by tomu bylo jinak, nemohl by dosáhnout skutečné svobody od toho nejbolestivějšího otroctví, od egocentrismu a nemohl by skutečně věřit, že daroval Bohu svou ruku, aby sám Bůh „namaloval” nevyslovitelnou krásu Nebeského království.

Tak tomu je jedině, když ikonopisec pracuje pod duchovním vedením svého biskupa, tedy Církve. Je potřeba pamatovat na to, že VII. ekumenický sněm (787) uložil Církvi odpovědnost za význam výtvarných zobrazení (obsah), zatímco malíři přiznal důležitost talentu – způsob zobrazení: „Malování ikon není vynález malířů. Jedná se o rozhodnutí Církve… Jedná se o dílo církevních Otců a tradice Církve a nikoliv o dílo malířů. Těm patří pouze technická stránka provedení…“

Přesně z tohoto důvodu vidíme na pravoslavných ikonách podpis například „rukou F. K.“. I když většina starých, ale i mnoho současných pokorných ikonopisců dává přednost anonymitě, přisuzujíce vše Boží milosti.

V této souvislosti můžeme uvést úsměvnou příhodu, která se stala v jednom řeckém starověkém monastýru, věhlasném svojí ikonografií.

Skupina vědců, která se ujala restaurování nástěnných maleb hlavního monastýrského chrámu, zoufale pátrala po nějakém podpisu, po nějakém svědectví o tom, kdo byl oním ikonopiscem, který vytvořil taková skvělá díla. Ke konci dlouhé a namáhavé práce, když jeden z restaurátorů dokončoval obnovu nástěnných maleb v temném zákoutí části oltáře, určeném pro diákony, náhle objevil to, v co již všichni přestali doufat, že by mohli najít: malý, poškozený, ale přesto dostatečně čitelný „zakladatelský nápis“.

Zbylí členové restaurátorské skupiny byli ihned informováni. S velikou netrpělivostí očistili starý nápis, který je poté zanechal úplně oněmělé, dojaté a poučené: „Tento překrásný Boží chrám byl vyzdoben ikonami, nakreslenými rukou hříšného služebníka Božího…, jehož jméno zná Hospodin.“

Ikonopisecká dílna monastýru sv. Kypriána a Justiny, a také nově založená „Dílna církevního ikonopisectví“ filijské a oropské metropolie naší církve si vytyčily za cíl pokračovat právě v této požehnané a posvěcené tradici byzantského dědictví. Chtějí tak činit zodpovědně, s vědomím hlubokého dluhu a také s vědomím své vlastní nedostatečnosti, ale zároveň s pevným přesvědčením, že tímto způsobem budou zásadně přispívat k návratu křesťanského světa k jeho duchovním a kulturním kořenům a pramenům, z kterých jedině je možné čerpat vodu života věčného. Amen!

Ikonopisecká dílna metropolie oropské a filijské