Vzal na sebe hříchy naše

Velkopáteční kázání sv. Filareta Nového Vyznavače

14/27. duben 1973

Včera, při čtení devátého pašijního evangelia pojednávajícího o Spasitelově utrpení, a dnes ráno během deváté hodinky, při četbě z Evangelia sv. Jana, jsme slyšeli zvolání z kříže, výkřik přemožitele Hádu, smrti a ďábla: „Dokonáno jest.“ (J 19, 30)

Co bylo dokonáno? To, co bylo známo všemohoucímu Bohu již při stvoření světa. To, co celý svět očekával. To, co bylo dokonce i v Ráji prorokováno praotcům, kteří zhřešili a to, co bylo zjeveno prorokům. To, na co ukazovaly starozákonní předobrazení: Spása lidského rodu je to, co bylo dokonáno, spása od hříchu, smrti a odsouzení. Kristus Spasitel zvolal tato slova již jako přemožitel, který splnil úkol, kvůli kterému byl poslán do světa.

Z kříže však nedlouho předtím zaznělo zvolání zcela odlišné: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27, 46) Šlo o výkřik trpitele, nikoliv ještě přemožitele. Toto zvolání svědčí o nezměrných mukách a utrpení, a ukazuje nám, skrze jaká děsivá soužení bylo dosaženo naší spásy.

Jak nás však učí Bohem inspirovaní církevní otcové, a jak se o tom se zvláštní pečlivostí vyjadřuje velká postava Ruské zahraniční církve a renomovaný theolog, metropolita Antonij (Chrapovický), naše spasení se uskutečnilo takříkajíc ve dvou částech: nejprve Spasitel na Sebe vzal celou tíhu našich hříchů, a poté ji přibil na dřevo golgotského kříže.

Když kráčel s apoštoly Getsemanskou zahradou, byli ti, jež Ho byli zvyklí vídat vždy neochvějně klidného jakožto Pána celého stvoření, Krále a přemožitele živlů, Pána života a smrti, hluboce zasaženi děsivými slovy, jež z Jeho úst nikdy předtím neslyšeli: „Má duše je smutná až k smrti.“ (Mt 26, 38)

V tomto nesnesitelně těžkém a rozhodujícím okamžiku Spasitel žádá Své učedníky, Své milované duchovní děti: „Zůstaňte tu a bděte se mnou.“ Zde začíná getsemanská modlitba. V této modlitbě vidíme Beránka, určeného v čase stvoření světa ke spáse lidstva, jak s jakousi hrůzou ustupuje před tím, co se k Němu blíží, před tím, co musí přijmout a vytrpět. Hrozí se tolik tělesného utrpení? Je ono snad tím, před čím ustupuje? Nikoliv!

Ve vyprávění o Jeho utrpení vidíme, s jakým klidem, s jakou vznešeností a s jakou podivuhodnou a vpravdě božskou trpělivostí snášel strašná fyzická, tělesná muka. Je třeba přitom mít na paměti, že Kristus byl čistý a bezhříšný. Utrpení je vlastní hříšné přirozenosti. On však nemusel trpět, protože v Něm nebyl hřích. Utrpení pro Něj bylo nepřirozené, a proto i nepopsatelně pronikavější a těžší než pro nás. Jakým způsobem tedy přečkal tato tělesná muka?

Zamysleme se nad jedním jejich okamžikem: Je přibit ke kříži. Jeho nejčistší ruce a nohy jsou probodeny strašným hřeby. Jaký děsivý okamžik! Avšak On nemyslí na Sebe. Spasitel hříšníků, který přišel na svět, aby spasil hříšníky, na ně myslí i v tomto okamžiku a modlí se k Otci za Své vrahy: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají!“ (Lk 23, 34)

V této chvíli nemyslí na Sebe, zapomíná na vlastní utrpení. Pouze se modlí, aby Otec byl milosrdný a prominul hříchy těm, kteří Ho přibíjejí na kříž. V této situaci věděl, jak naplnit Svoji službu a spásu hříšníků. Uplyne několik hodin a dovede ke spáse další duši: duši kajícího se lupiče.

Ovšem v Getsemanské zahradě Jej vidíme natolik zasaženého strachem a hrůzou, že se modlí ke Svému Otci: „Otče, pokud chceš, odejmi ode mne tento kalich.” (Lk 22, 42) A ještě pronikavěji u sv. Marka: „Otče, pro tebe je možné všechno!“ (Mk 14, 36) Ano, pro tebe je možné všechno; ty bys mohl najít jiný způsob. Jak hrozné to muselo být, že prosí, aby to od Něj bylo odňato. Odejmi ode mne tento kalich.

Církev nás učí, že Kristus Spasitel je Beránkem Božím, který na Sebe bere hříchy celého světa. Ano, vzal je na Sebe. Přijal za Své veškeré hříchy. A pamatujte prosím, že nejde o frázi napsanou na papíře, o vlnění vzduchu, jež nazýváme zvukem. Jde o čirou pravdu.

V Getsemanské zahradě během onoho strašlivého zápasu přijal do Své duše veškeré lidství. Jako vševědoucí Bůh, pro Nějž není žádná budoucnost či minulost, ale pouze jeden akt božské vševědoucnosti a porozumění, znal každého jednoho z nás. Viděl každého jednoho z nás a každého jednoho z nás přijal do Své duše a to se všemi našimi hříchy, s naší chladnou neochotou kát se, se vší naší slabostí a mravní poskvrnou.

A co vidí? Pokud chtěl spasit ty, které tolik miloval, a které přijal do vlastní duše, musel na Sebe vzít veškeré jejich hříchy, jako by je byl On sám spáchal. A v Jeho svaté, bezhříšné a čisté duši pálil každý hřích více než oheň. My jsme natolik přivykli hříchu, že hřešíme bez rozmyslu. Jak pravil prorok, člověk pije zvrácenost jako vodu a nepočítá vlastní hříchy (Job 15, 16). Ovšem v Jeho svaté duši pálil každý hřích nesnesitelným plamenem Hádu a přitom na Sebe bere hříchy celého lidstva.

Jaká muka, jaká žhnoucí muka, to byla pro Jeho přesvatou duši! Zároveň však vidí, že pokud nenaplní Svůj úděl, pokud na Sebe nevezme tuto tíhu lidských hříchů, záhuba lidstva potrvá na věky, napořád, po nekonečnou věčnost. Na jednu stranu Jeho lidská přirozenost zasažená hrůzou, ustupuje před bezednou propastí utrpení, ale na druhou stranu Jeho nekonečná, neomezená, nepopsatelně soucitná láska nemůže souhlasit s věčnou záhubou lidstva. V Jeho nitru se odehrává strašlivý zápas.

Nakonec, vyčerpán tímto bojem, jde za těmi, u nichž hledal soucit, a které žádal, aby zůstali a bděli s Ním, ale namísto spoluúčasti v utrpení nachází Své učedníky spící.

Obrátil se na ně, dle jednoho z evangelistů výslovně na Šimona: Ty spíš? Ty který jsi před okamžikem sliboval, že mne budeš následovat kamkoliv, i na smrt? Ty spíš? Nemohl jsi se mnou bdít alespoň jednu hodinu? „Bděte a modlete se,“ říká jim, jelikož „duch by chtěl, ale tělo je slabé.“ (Mk 14, 38) Pak odchází opodál a opět začíná s osamocenou modlitbou. A nakonec Jeho nekonečná láska vítězí. A On na Sebe bere hříchy celého lidstva.

Vidíme však, jaké úsilí Ho to stojí. Nebeský Otec seslal anděla z nebes, aby Jej posiloval, neboť Jeho lidská síla došla až na samou svou mez; vidíme, že je vyčerpán a pokryt krvavým potem, který se, dle tvrzení lékařů, objevuje jako následek vnitřních duchovních zápasů, otřásajících celou bytostí člověka.

Sv. Dimitrij Rostovský, rozvažujíce nad Spasitelovým utrpením, říká: „Pane, Spasiteli, proč jsi celý zalit krví? Vždyť zde ještě není žádná strašlivá Golgota, žádná trnová koruna, žádné bičování, žádný kříž, nic takového zde zatím není, a přesto jsi potřísněn krví. Kdo se tě opovážil zranit?“

A svatý biskup sám odpovídá na svou otázku: „Láska tě zranila.“ Láska Ho přivedla až k mukám a utrpení. Zápas, kterým prošel, Ho pokryl krví, ale On jde vpřed jako dobyvatel. V průběhu Svého spásonosného, hrdinského zápasu na Sebe vzal naše hříchy a nesl je na kříži na Golgotu a přitom padal pod jejich tíhou. A zde se započala druhá ústřední část našeho vykoupení, když ve strašlivých mukách na kříži přetrpěl všechny hříchy, jenž na Sebe vzal v Getsemanech.

Sv. evangelium pouze jemně poodhaluje závoj zastírající Kristovo utrpení na kříži oním výše zmíněným výkřikem: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Toto totiž bylo pro Něj to nejhrůznější. Před tímto zřejmě zděšeně ustupoval v Getsemanské zahradě, když si uvědomil, co se od Něj očekává: Věděl, že Ho celého pokrytého lidskými hříchy Otec opustí. Tímto výkřikem, který pronikl skrze Jeho rty, je nám z části odhalena ona nezměrná propast utrpení. Pokud bychom byli schopni pohlédnout do její hlubiny, nezůstali bychom živi, neboť takovéto nezměrné, nadlidské utrpení by naši duši roztavilo a zahubilo.

Avšak hle! Nakonec skrze Své utrpení dosáhl všeho, kvůli čemu přišel. Jako nový Adam se stává praotcem nového, obnoveného, Duchem naplněného lidství, a poté jako přemožitel zvolá: „Dokonáno jest!“ Utrpení je pro Něj nyní završeno, odevzdává duši Svému nebeskému Otci.

Během utrpení na kříži k Němu volal jako poslední hříšník, jenž je ponořen ve svých hříších, slovy Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? A nyní Jej volá znovu: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ (Lk 23, 46)

Jako řekl jeden z našich velkých ruských kazatelů: „Utrpení je dokonáno, nechť jsou rány zaceleny, krev nechť přestane vytékat, přistup nyní ty, Josefe z Arimatie a ty, Nikodéme, a také ty, ctihodná Magdaléno, přistupte k zesnulému a prokažte mu poslední pocty.“

Pamatujme dobře, milovaní bratři, na to, čeho jsem se ve svém kázání jen letmo dotkl.

Požehnaný je ten, kdo ví, jak číst sv. evangelium, kdo mu rozumí a rozjímá nad tím, co nám říká.

A nyní, když se klaníme a uctíváme do hrobu uloženého Spasitele, pamatujme, že Pán trpěl za naše hříchy, že všechna tato zranění byla způsobena námi. S pokáním a vděčností uctivě polibme rány Ukřižovaného a modleme se k Němu, aby nás Svou milostí naučil být Mu věrnými na všech cestách našeho života.

Amen.

_______________________________
Přeloženo z angličtiny: Metropolitan Anthony Khrapovitsky, The Dogma of Redepmtion, Holy Transfiguration Monastery, Boston, 1992, s. 49-52.