“Vysvobodila jsi mne z pekla”: milodary přinášejí úlevu duším zesnulých

Před několika desetiletími v jedné vesnici na západním Peloponésu žila Bohem velice požehnaná žena, paní Kateřina. Přestože byla úplně negramotná, byla Boží milostí velice osvícený člověk. Měla neochvějně pevnou a živou víru podobnou té, se kterou se první křesťané beze strachu nechávali pro Krista uvrhnout i do ohně raději, než aby svoji víru zapřeli. A proto se i v jejím životě naplnila Kristova slova: “Věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit.” (Mt 21, 22).

Když v červnu zčernalo nebe a schylovalo se k dešti, vesničané běželi za paní Kateřinou, aby se pomodlila, ať neprší. Posečená úroda byla nachystaná na hromadách a čekalo se na vymlácení obilí. Pokud by pršelo, úroda by byla zničena. Paní Kateřina si stoupla před ikonu Krista, pomodlila se a mračna se protrhala a zmizela! Když někdo onemocněl, běžel za paní Kateřinou, aby ho přežehnala znamením kříže a pomodlila se. Pokud měl nemocný víru, zázrak se stal. Nikdy však nepřijala peníze, ani dary. Cokoliv dělala, dělala nezištně, prostě a s přirozenou pokorou. Její smýšlení bylo čisté, neposkvrněné a bez pýchy. A proto také tento Boží dar neztratila po celý svůj krásný život.

Jednou místní kněz, ohromený silou a účinností jejích modliteb, si ji pozval k sobě a zeptal se jí: “Kateřino, jak se modlíš před ikonou Krista?” A ona s celou svojí prostotou odpověděla: “Drahý otče, jak víš, neumím číst. Říkám jednu modlitbu, kterou mě naučila moje babička: “Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.” Kněz byl velice překvapený, když uslyšel první verš Janova evangelia. Když se přesvědčil o bezelstnosti její duše a o prostotě a hloubce její víry, řekl jí: “Modli se dítě moje, modli se, jak se modlíš.”

Když roku 1941 přišla hrozná doba německé okupace, Řekové byli odsouzeni k hladovění a lidé umírali hlady, duševní velikost paní Kateřiny se ukázala ještě jasněji. Po svém zesnulém manželovi zdědila na tu dobu poměrně značný majetek. Její manžel ho zdědil po svém otci Alexiovi. Doma měli pšenici o váze 1000 okades (jednotka hmotnosti 1282 gr.) a dva velké sudy s olivovým olejem. Paní Kateřina vzala hluboký talíř, naplnila ho a začala rozdělovat chudým a štědře rozdávat. Když jí děkovali, říkala jim. “Mně neděkujte. Ta pšenice je z majetku mého tchána pana Alexiho. Říkejte: Bůh ať se smiluje nad panem Alexim.” Když rozdala kolem 500 okades, viděla ve snu svého tchána, o kterém říkali, že ač majetný, byl lakomý. Viděla ho jako odsouzeného, vlasy měl dlouhé až na zem a vypadal velice špatně. Vzala nůžky, ustřihla mu vlasy a dala ho do pořádku. Tvář zesnulého jakoby se naplnila světlem. Obrátil se k ní a řekl jí s ulehčením. “Kateřino, Bůh ti žehnej! Ach, dítě moje, svými milodary jsi mě vytáhla z pekla!”

O výše uvedeném jsem se dozvěděl od syna paní Kateřiny a jeho ženy, když jsme se s nimi setkali na pouti letos po Pasše (2009).

Je to další potvrzení toho, že ti, kteří dávají chudým a nuzným, přinášejí ulehčení duším zesnulých, podobně jako modlitby Církve a příbuzných.

__
Přeloženo z řečtiny: Ἐκφράσεις τοῦ Πνευματικοῦ Κόσμου, ἐκδόσεις Δωρίδα 2009, str.103-106.