Svatý Nikolaj Velimirovič: Žehnej mým nepřátelům, ó Pane!

Modlitba formou básně od sv. Nikolaje Velimiroviče

Biskupovi Nikolaji se do tváře vepsalo utrpení sedmi měsíců (1944-1945) koncentračního tábora Dachau, kam byl internován za své církevní aktivity v rodném Srbsku během německé okupace. V Dachau podstoupil strašná muka, jejichž známky zůstaly do jeho mučednického těla otisknuty až do jeho blaženého zesnutí roku 1956. Zachráněn byl pouze zázrakem. Nestěžoval si na své neštěstí, ale naopak vždycky vzpomínal s určitou nostalgií na dny
v mučivém Dachau, protože právě tam nevysvětlitelně cítil živou a bezprostřední přítomnost Boha.

Žehnej mým nepřátelům, ó Pane. Žehnej jim a neproklínej je.
Nepřátelé mě zahnali do Tvého objetí více než přátelé. Přátelé mě svázali se zemí, nepřátelé mě odcizili zemi a zničili všechny mé touhy a tíhnutí ke světu.
Nepřátelé ze mě udělali cizince v tomto světě a hosta na zemi. Stejně jako lovené zvíře najde bezpečnější úkryt než zvíře, které nemá strach, tak jsem i já, pronásledovaný nepřáteli, našel nejbezpečnější svatyni, když jsem nalezl Tvůj svatostánek. Tam, kde mou duši nemohou zabít ani přátelé, ani nepřátelé. Požehnej mým nepřátelům, ó Pane. I já jim žehnám a neproklínám je.
Oni, spíše než já, vyznali mé hříchy před světem.
Bičovali mě, kdykoli jsem váhal s bičováním sebe.
Mučili mě, kdykoli jsem se snažil uniknout mučení.
Pokárali mě, kdykoli jsem si lichotil.
Plivali na mě, kdykoli jsem se naplnil pýchou.
Požehnej mým nepřátelům, ó Pane. I já jim žehnám a neproklínám je.
Kdykoli jsem se dělal moudrým, nazývali mě bláznivým.
Kdykoli jsem se dělal mocným, vysmívali se mi, jako bych byl trpaslík.
Kdykoli jsem chtěl vést druhé lidi, zastrčili mě do pozadí.
Kdykoli jsem spěchal, abych se obohatil, zabránili mi v tom železnou rukou.
Kdykoli jsem si myslel, že budu klidně spát, probudili mě.
Kdykoli jsem se snažil postavit dům pro dlouhý a klidný život, zbořili ho a vyhnali mě ven.
Skutečně, to nepřátelé mě odcizili světu a natáhli mé ruce k lemu Tvého roucha.
Požehnej mým nepřátelům, ó Pane. I já jim žehnám a neproklínám je.
Požehnej jim a rozmnož je, znásob je a učiň je ještě více hořkými vůči mně – aby můj útěk k Tobě byl nezvratný;
aby veškerá naděje v člověka mohla být rozptýlena jako pavučina;
aby mou duši ovládl úplný klid;
aby se mé srdce stalo hrobem mých dvou zlých dvojčat:
arogance a hněvu;
abych mohl shromáždit veškerý svůj poklad v nebi;
ach, abych mohl být konečně osvobozen od sebeklamu,
který mě zapletl do děsivé sítě iluzorního života.
Nepřátelé mě naučili tomu, co ví málokdo – že člověk nemá na světě jiného nepřítele, než sebe sama.
Člověk nenávidí své nepřátele jenom tehdy, když si neuvědomuje, že mu nejsou nepřáteli, ale krutými přáteli.
Je pro mě opravdu těžké říci, kdo mi učinil více dobrého a kdo mi způsobil více zla na světě: přátelé nebo nepřátelé.
Požehnej tedy, Pane, jak mým přátelům, tak mým nepřátelům.

Přeloženo z: https://www.imoph.org/Theology_en/E3e3002EvlogiseTousExthrousAK295.pdf