Svatý Jan Theolog, apoštol lásky

Svatý Jan zaujímá jedinečné místo mezi vyvolenými učedníky našeho Spasitele. Na pravoslavných ikonách bývá zobrazen jako úctyhodný stařec s vysokým a širokým čelem, které svědčí o jeho poznání nekonečné hloubky Boží Pravdy. Byl prvním, který byl v historii Církve nazván Theologem.

Charakteristickým rysem svatého Jana bylo jeho učení o lásce, proto mu také bylo uděleno přízvisko apoštol lásky. Jeho evangelium a jeho listy jsou prostoupeny láskou a ujištěním, že Bůh je láska. Apoštol nás  vede k především k poznání o tom, že Bůh chová k člověku a k celému stvoření nevyjádřitelnou a nekonečnou lásku. Svým učením nás všechny neustále napomíná, abychom mezi sebou měli lásku. Služba lásky byla životní cestou apoštola Jana Theologa.

Vysoký stupeň hluboké modlitby a vnitřního pokoje byl u něj kombinován s neochvějnou věrností Pánu, jemnost a bezbřehá láska zase se zápalem a jistou „zbrklostí“. Zdá se, že horlivost bratrů Zebedeových dosahovala až takové míry, že je musel Kristus napomínat, aby jejich myšlenky zůstaly v souladu s duchem jeho evangelia. Nazýval je proto syny hromu – boanerges. Z evangelií je patrno, že svatý Jan byl obdařen velkou pokorou a ačkoliv měl u Pána výjimečné postavení, nikterak toho nezneužíval a nevystupoval z řady ostatních apoštolů. Výjimečná byla i schopnost pozorování a interpretace událostí, nahlédnutí do podstaty věcí a z toho pramenící poslušnost vůli Boží. Můžeme říci, že u něj bylo zkoncentrováno to nejlepší z lidského rodu, v celé plnosti a celistvosti s naprostou podřízeností Boží vůli. V tom se velmi podobal přesvaté Bohorodičce.

Svatý Jan mluví o úplné oddanosti Bohu a o možnosti být Bohem naplněn. Hřích potom není jen nějakým projevem lidské slabosti, ale čisté zlo, negativní princip, který je v úplné opozici vůči Bohu. Z jeho pohledu stojí před každým člověkem životní volba: buď patřit Kristu, nebo ďáblu. Žádný prostor pro vlažnost a nerozhodnost zde neexistuje. Proto sloužil Pánu s plnou a nerozdělitelnou láskou a vyhnal ze sebe vše, co by mohlo náležet odvěkému nepříteli Boha. Stejně jako miloval Krista, nenáviděl ďábla; stejně jak moc miloval pravdu, nenáviděl faleš a temnotu. Zkušenostně ochutnal přítomnost nestvořeného ohně lásky, byl nositelem Ducha Svatého a zjevovatelem Božské pravdy Kristova bytí.

Apoštolu Janovi bylo dáno uzřít zjevení věcí a událostí spojených s koncem světa. Poslední knihou Nového Zákona nás uvádí do hlubin mystérií Církve, jejichž plnost bude zjevena až při druhém příchodu Pána.

V jeho mysli a v jeho slovech se zobrazuje Pravda, kterou žil a kterou měl ve svých smyslech a srdci. Obdržel poznání plnosti Pravdy, viděl ji a pomocí stvořených slov o ní přináší svědectví svým milovaným učedníkům, a to i po mnohá staletí po jeho zesnutí. Dochovala se tradice, že zasvětil sv. Řehoře Theologa do učení o svaté Trojici, které potom sv. Řehoř zapsal a stalo se součástí theologie kapadockých otců a bylo použito na třetím ekumenickém sněmu.

Apoštol Jan mluví jednoduše, prostě a jasně. Vyjadřuje se s absolutní precizností a jistotou. Slyší Boží hlas a svědčí o tom, co slyší.

Svatý apoštol a evangelista Jan Theolog a jeho bratr Jakub byli synové Zebedea a Salome, která podle církevní tradice byla dcerou sv. Josefa z prvního manželství.

Byl nejmladším z apoštolů, čistý, nevinný, panic a pro svoji čistotu Kristem velmi milovaný.  Miláček Páně, ten, kterého Pán miloval… Spolu se svým bratrem Jakubem a sv. Petrem patřili ke Kristovým nejbližším učedníkům, kteří byli účastni Proměnění Páně na hoře Tábor, vzkříšení Jairovy dcery a modlitby Páně v Getsemanské zahradě. Když Kristus zjevil svým apoštolům přicházející hodinu zrady, položil svoji hlavu na jeho prsa a zeptal se ho, kdo je ten, kdo zradí.

Když byl Kristus ukřižován, jediný z učedníků, který neutekl, byl právě Jan, který spolu s Bohorodičkou, Salome a sv. Marií Magdalskou zůstal až do jeho skonu. Když Kristus viděl stát sv. Jana po boku Bohorodičky, řekl jí: „Ženo, hle tvůj syn.“ A Janovi: „Hleď tvá matka“. Sv. Jan tedy přijal přesvatou Bohorodičku do svého domu a pečoval o ni až do jejího skonu kolem roku 50 a teprve poté se vydal plnit své misionářské povinnosti.

Vylosoval si Malou Asii, Efez. Velmi ho tato volba zarmoutila a z této slabosti se před ostatními apoštoly kál. Malá Asie byla totiž silným centrem pohanského náboženství. Navíc předem viděl své ztroskotání na moři. Spolu s diákonem Prochorem, jedním ze sedmi prvních diákonů, vypluli směrem k Efezu. Velmi záhy se strhla obrovská bouře a loď se potopila. Všichni na lodi naštěstí dosáhli břehu na zbytcích vraku, jen sv. Jan zmizel v moři. Smutný Prochoros se vydal do Efezu pěšky. Po čtyřiceti dnech, blízko města Mareotis, uviděl, jak obrovská vlna vynesla sv. Jana na břeh. Sv. Jan byl živ a vysvětlil Prochorovi, že jeho dlouhé trmácení v moři byl Boží trest za jeho předchozí slabost a odmítnutí Boží vůle.

Podle tradičního podání z Velkého Synaxáře, bylo jejich první velkou zkouškou v Efezu setkání s majitelkou městských lázních, která se jmenovala Romana. Korpulentní a velice energická žena překonávala svojí silou a prudkou povahou všechny mužské kolem. Když uviděla přicházet dva cizince, nabídla jim práci: měli topit v lázních a nosit horkou vodu, to vše za jídlo a střechu nad hlavou. Svatí souhlasili a ona je poslala hned pracovat. Brzy je však začala nelidsky týrat a bít. U místního představitele římské administrativy si velice rychle vymohla potvrzení o tom, že jsou její otroci.

Lázně stály na místě bývalého pohanského obětiště, kde se prováděly krvavé rituální vraždy. A tak to místo bylo plno démonů, kteří čas od času na hosty lázní zaútočili a topili je. Jednoho dne se stal jejich obětí Domnus, syn Romany a jejího manžela Dioscorida. Když se otec dozvěděl o synově smrti, šokem zemřel. Hrůzou naplněná Romana přiběhla k apoštolům a prosila je o pomoc.  Sv. Jan se pomodlil ke Kristu a Domnus se probral k životu. Poté se odebrali do domu Dioskora, který byl také vzkříšen Janovými modlitbami.

Romana prosila Jana o odpuštění za všechna příkoří a zlo, která jim činila a svatý Jan ji a jejího syna a manžela pokřtil. Byli to první křesťané v Efezu.

Brzy na to se v Efezu, kde se nacházel jeden z největších a nejslavnějších chrámů bohyně Artemis, konala pohanská slavnost. Zástupy lidí proudily do chrámu a sv. Jan se k nim přidal. Postavil se na podstavec sochy bohyně a obrátil se k lidem s evangeliem o Kristu. Rozzlobený dav na něj začal házet kameny, ale žádný ho nezasáhl. Naopak kameny rozbily sochu bohyně, která stála za ním. Sv. Jan napomínal dav lidí, aby ho poslechli a začali uvažovat jako rozumní lidé a ne jako rozzuřená zvířata. Dav však zuřil čím dál více. Na to sv. Jan zvedl ruce k nebi a poprosil Boha o znamení, které by přivedlo lidi ke světlu poznání. V ten okamžik došlo k zemětřesení, při kterém zemřelo na dvě stě lidí. Ti, co přežili, prosili sv. Jana, aby se pomodlil ke svému Bohu, aby jim vrátil život, aby tak obyvatelé Efezu mohli uvidět moc Boha, který jim Jan zvěstuje a uvěřit v něj. To se také stalo a stovky efezských se nechaly pokřtít.

Nedlouho na to se obyvatelé Efezu stali svědky toho, jak se na modlitby sv. Jana zhroutil i celý chrám bohyně Artemis. Skrze tyto i jiné divy a zázraky se tisíce obyvatel Efezu staly křesťany.

Zprávy o zničení věhlasného chrámu se donesly i k uším císaře Domitiana, který krutě pronásledoval křesťany. Nechal sv. Jana uvěznit a přivést ho k němu v řetězech. Poté nařídil, aby sv. Jana mučili a zabili. Nejdříve mu dali vypít jed, který mu ale neublížil. Poté ho hodili do rozpáleného oleje. Když z něj sv. Jana vytáhli zcela bez zranění, uvěřil císař, že se jedná o čaroděje se silou nesmrtelnosti. Poslal tedy sv. Jana do vyhnanství na ostrov Patmos.

Při plavbě byl sv. Jan spoután řetězy a hlídán stráží, která se ho velmi bála domnívaje se, že se jedná o mocného mága. Během plavby se stalo, že jeden z velitelů lodi vypadl do moře. Všichni včetně otce velitele velmi truchlili a prosili sv. Jana, aby jim pomohl. Ten se jich ptal, v které bohy věří a kterým slouží. Když vyslechl jejich odpovědi, podivil se, že ty stovky bohů a bůžků, ve které věří, jim nejsou schopny pomoci. Pak zvedl ruce a pomodlil se k Bohu. Najednou se z moře vyhrnuly vlny teplé vody a jedna z nich přinesla do lodi i velitele. Všichni byli ohromeni.

Během plavby navíc sv. Jan svými modlitbami utišil silnou bouři, sudy na vodu naplnil pitnou vodou a uzdravil nemocného velitele. Potom všem ho posádka lodi chtěla propustit. Sv. Jan  jim to však zakázal, nechtěje na ně uvalit zlobu císařovu. Když dorazili na Patmos, do přístavu Flora, zůstala posádka lodi se sv. Janem dalších deset dní a přijala od něj křest a duchovní poučení.

Apoštol Jan s diákonem Prochorem byli ubytováni v domě bohatého římského občana jménem Myron, tchána vládce ostrova Laurence. Myronův syn Apollonidis byl posedlý démonem a jakmile se sv. Jan přiblížil k jejich domu, utekl daleko pryč do lesů. Rodiče nešťastného Apollonida byli přesvědčeni, že ho sv. Jan zaklel, což jim potvrdil i dopis, který od něj dostali. Na příkaz Laurence byl sv. Jan uvržen do vězení. Požádal však o možnost, aby mohl poslat Apollonidovi dopis, což mu bylo dovoleno. Napsal mu: „Přikazuji Ti, ve jménu Ježíše Krista, abys opustil tento obraz Boží a už nikdy do žádného člověka nevstoupil. Odpusť navždy tento ostrov a zůstaň v divočině.“ Jakmile si Apollonides přečetl dopis, démon z něho vyšel a on se uzdravil. O všem spravil své rodiče i vládce ostrova, načež se jejich rodiny nechaly pokřtít.

Skrze modlitby sv. Jana bylo vyléčeno mnoho nemocných, a to jak z tělesných, tak i duševních a duchovních nemocí. Neplodné začaly rodit děti a pohané přicházet ke Kristu. Pohanské chrámy zasvěcené Apollovi a Dionysovi se na modlitby sv. Jana zřítily a obrátily v prach. Celou dobu svého  exilu sv. Jan se svým učedníkem zasvětili obracení lidí ke Kristu a potírání pohanství.

V divokých lesích Patmu žil vážený a mocný mág jménem Kynops, který konverzoval s démony a ovládal různá kouzla. Poté, co se zhroutily zdi pohanských chrámů, jejich kněží se odebrali ke Kynopsovi, aby ho požádali o pomoc. Přemluvili ho, aby odešel z divočiny a přišel k nim do města přemoci sv. Jana.

Kynopsovi se nechtělo odejít ze svého útočiště, tak místo sebe poslal postupně tři démony. Všechny tři ale sv. Jan svými modlitbami porazil. Nakonec tedy Kynops chtě-nechtě musel přijít sám. Svým magickým uměním vytvořil fantomové přeludy tří místních lidí, kteří nedávno zemřeli a podařilo se mu přesvědčil obyvatele, že je vzkřísil z mrtvých.

Jakmile však přišla řada na sv. Jana, ten promluvil a přeludy v tu ránu zmizely. Obyvatelé však nechtěli připustit, že je jimi opěvovaný Kynops podvedl, uvěřili tomu, že sv. Jan jejich vzkříšené přátele zabil. Vrhli se tedy  na něj a zbili ho tak, že to vypadalo, že je mrtev. Tu noc, když přišel Prochor s Myronem, aby odnesli tělo, zjistili, že sv. Jan je v pořádku, klečí na kolenou a modlí se k Bohu.

Zanedlouho na to se vrátil Kynops a když viděl, že je sv. Jan živ a zdráv, postavil se na pobřeží a zvolal: „Všichni pojďte sem, chyťte ho a držte ho. Nikdo neodcházejte, dokud nepřijdu v moci a slávě“. Na to se vrhl ze skály do moře, které se nad ním zavřelo. Jakmile zmizel pod vodou, roztáhl sv. Jan ruce a prosil, aby Kynops, tento velký svůdce lidí, byl navždy držen v hlubinách vod a už neuviděl znovu slunce. Jakmile dokončil modlitbu, udeřila mocná bouře a moře prudce naráželo do pobřeží. Kynops však nikde. Příbuzní těch zesnulých, které Kynops rádoby vzkřísil, chtěli sv. Jana opět zabít, ale ostatní je přemluvili, aby to nedělali a čekali, až se Kynops vrátí.

Čekali tři dny a tři noci, neodvažujíce se vzdálit od pobřeží, neboť čaroděj jim přikázal zůstat. Trpěli žízní, hladem a zimou až nakonec tři děti zemřely vyčerpáním. Sv. Jan byl pohnut jejich utrpením a prosil Pána, aby je zachránil. Skrze Kristovu moc tři děti povstaly z mrtvých a ostatní pochopili, že se Kynopse nedočkají. Po této události se mnoho dalších lidí přidalo ke sv. Janovi, takže ke konci jeho vyhnanství na Patmu byl prakticky celý ostrov křesťanský.

V roce 96 byl zavražděn císař Domitián a na trůn přišel císař Nerva, který vládl další dva roky a který byl ke křesťanům shovívavý, nepronásledoval je, ale ani nepodporoval. Když se dozvěděl o sv. Janovi, zrušil jeho trest a propustil ho na svobodu.

Ve spánku nařídil Pán Ježíš Kristus sv. Janovi, aby se vrátil do Efezu. Když se to dozvěděli obyvatelé ostrova, prosili Jana, aby jim zanechal své učení napsané, aby nikterak nesešli z cesty Páně.

Pohnut jejich žádostí, odešel spolu s Prochorem na opuštěné místo, kde se oddali nepřetržité modlitbě a půstu. Po několika dnech požádal sv. Jan Prochora, aby zašel do města a vrátil se s inkoustem a papyrem.

Jakmile Prochoros přišel zpět, požádal ho sv. Jan, aby se postavil bokem. Najednou udeřil mocný hrom, zablýsklo se a země se zatřásla. Prochoros padl strachem na zem. Jan ho ale povzbudil a řekl mu: „Sedni si po mé pravici a zapisuj má slova“.  Poté se postavil a s pohledem upřeným na nebe začal diktovat: „Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo byl Bůh…“ Tak bylo napsáno evangelium podle Jana. Na hoře zůstali další dva dny. Když se vrátili zpět, pořídil Prochor kopii, kterou chtěl sebou odvézt do Efezu.

Podle církevní tradice, jak byla ustanovena již v prvních stoletích (sv. Klement Alexandrijský, Origenes, sv. Ireneus a Eusebius cesrejský), je sv. Jan Theolog považován také za autora knihy Zjevení, poslední kanonické knihy Nového Zákona.

Podle této tradice se sv. Jan spolu se svým duchovním synem Prochorem v průběhu svého pobytu na Patmu rozhodli odejít na nějakou dobu do ústraní.  Odebrali se do jeskyně, kde strávili 2x deset dní v modlitbách a půstu. Poté jim hlas shůry řekl, aby čekali dalších 10 dní, a potom obdrží zjevení od Boha. Tehdy sv. Jan nadiktoval Prochorovi knihu Zjevení, velké a tajemné vidění o posledních dnech světa. Jeskyně, která byla posléze nazvána jeskyní Zjevení, je dodnes zachována a kolem ní byl založen malý monastýr zasvěcený sv. Janovi. Ve zdi jeskyně je prohlubeň, která se tam podle tradice udělala od hlavy sv. Jana a ve stropě jsou tři praskliny, kterými se ozval hlas podobný trubce, který sv. Jan slyšel.

Kromě evangelia a knihy Zjevení, se zachovaly také tři epištoly sv. Jana.

Po návratu do Efezu, zůstal sv. Jan až do konce života v domě Domnuse, kterého vzkřísil z mrtvých a dále pokračoval ve své práci – hlásání slova Božího a obracení pohanů ke křesťanství. Poslední roky svého života strávil v přísné askezi, jedl jen trochu chleba a vody a oblékal si jen nejprostší oděv. Když byl velmi stár, nosili ho do chrámu, ale jeho kázání bývala kratší a kratší. Nakonec říkal jen: „Děti, milujte jeden druhého“. Když se ho ptali, proč říká jen toto, odpověděl, že to je Boží přikázání a budete-li ho dodržovat, bude to dostatečné.

Když bylo sv. Janovi 95 let, obdržel od Krista poznání o svém odchodu z toho světa.  Apoštol opustil Domnův dům brzy zrána a požádal sedm svých žáků, včetně Prochora, aby šli s ním a vzali si lopaty. Vzal je na kopec nad městem, řekl jim, aby počkali a ponořil se do modlitby. Poté je požádal, aby vykopali hrob ve tvaru kříže. Znovu se pomodlil a lehl si do hrobu. Nakonec jim přikázal, aby ho zahrnuli hlínou a na obličej mu dali plátno. Se všemi se rozloučil a řekl jim, že ho už v tomto životě nespatří.

Poté je poslal pryč. Odešlí v hlubokém zármutku a s pláčem. Když se obyvatelé Efezu dozvěděli, že jejich milovaný učitel odešel, uprosili Prochora a jeho učedníky, aby je vzali k místu, kde ho pochovali. Když došli na místo, hrob byl prázdný. Každý rok na den apoštolova zesnutí osmého května rozkvétaly na místě jeho pochování růže. Hrob sv. Jana se stal také pramenem myra, které přineslo uzdravení mnoha nemocným.

Sv. Jan byl jediným z apoštolů, který nezemřel mučednickou smrtí. Události a okolnosti jeho odchodu z tohoto světu společně s tradicí zachycenou v Janově evangeliu 21, 21-23 daly počátek podání o tom, že sv. Jan nezesnul, ale byl přenesen na nebesa, podobně jako prorok Eliáš a Henoch. Tento svátek se slaví 26. září.

A tak se prostý rybář z Galilee, syn Zebedeův, stal theologem a předal Církvi výklad velikého mystéria o příchodu Boha v těle.

 

Sestavil čtec Jan


Svatý Václav - ikona
Chystáme ikonopisecký seminář “SVATÝ VÁCLAV”