Svatý Filaret Nový Vyznavač: Kapitoly z pravoslavné etiky – I.

by · Published · Updated

Sv. metropolita Filaret (Vozněsenskij, 1903-1985) byl nositelem autentického pravoslavného křesťanského života a tradice. Všude, kde žil a kam přišel, šířil a předával libou vůni Kristovu (viz 2 K 2, 15), pro jehož jméno se stal hodným podstoupit utrpení. Byl skutečným pastýřem duchovních ovcí, biskupem a nakonec světově proslulým prvohierarchou Ruské pravoslavné církve v zahraničí, charismatickou osobností, empirickým theologem, učitelem života a zářivým vzorem křesťanské praxe i duchovního nazírání.

Předložené dílo napsal v roce 1936 coby katechetickou pomůcku, když působil jako mladý mnich na Dálném východě. Skládá se z třiceti krátkých kapitol, v nichž jsou stručně a jasně pojednána základní témata víry a etiky Církve (např. svědomí, ctnost, svoboda, milost, výchova, manželství a rodina, mír a válka, křesťanství a politika). Čtenář si v knize najde jak moudrá poučení, tak spásonosná nasměrování a perspektivy. Kniha je již nyní k dispozici v knihkupectvích, například zde.

KAPITOLA I.

Skutky etické a neetické. Mravní zákon. Svědomí, jeho tři funkce. Podmínky mravního hodnocení. Vrozenost mravního zákona.

Ze všech bytostí, které obývají naši planetu, má jedině člověk ponětí o mravnosti. Každý ví, že skutky člověka jsou buď dobré, nebo špatné; čestné, nebo podlé; eticky kladné, nebo eticky záporné (nemorální). Tímto mravním vědomím se člověk nekonečně liší ode všech zvířat. Zvířata se chovají tak, jak jim velí jejich přirozený instinkt, anebo tak, jak byla naučena, např. drezúrou. Nemají však žádné ponětí o tom, co je mravné a co nikoliv, a proto jejich chování nelze hodnotit z hlediska mravnosti.

Jak odlišit mravně dobré od mravně špatného? Toto odlišení se uskutečňuje podle zvláštního mravního zákona, který je nám lidem dán od Boha. A tento mravní zákon – tento Boží hlas v lidské duši – cítíme v hlubině našeho vědomí a nazýváme jej svědomím. Svědomí je základem obecně lidské mravnosti. Člověk, který tento vnitřní hlas nikdy nezaslechl, který ho v sobě zahlušil lží a temnotou úporného setrvávání v hříchu, bývá často označován za tvora bez svědomí. Svaté Písmo nazývá takové zatvrzelé hříšníky lidmi se spáleným svědomím (1 Tm 4, 2); jejich duchovní stav je krajně nebezpečný a může přivést jejich duši do záhuby.

Když člověk naslouchá hlasu svého svědomí, zjišťuje, že svědomí v něm působí především jako přísný a nepodplatitelný soudce, který hodnotí veškeré skutky a prožitky člověka. A často se stává, že je určitý skutek pro člověka výhodný nebo mu přináší uznání u druhých lidí, a přesto se v hloubi duše tohoto člověka ozývá hlas svědomí: „To není správné, to je hřích…“

To souvisí s tím, že svědomí působí v lidské duši i jako zákonodárce. Všechny etické požadavky, které před člověkem vyvstávají při jeho vědomém konání (např. čiň dobro, buď pravdomluvný, nekraď atd.), jsou právě normami, požadavky a předpisy tohoto svědomí. Hlas svědomí nás učí tomu, jak máme a jak nemáme jednat.

Svědomí působí v člověku konečně i jako odměnitel. Projevuje se to tím, že po uskutečnění dobrého skutku cítíme v duši klid a uspokojení, zatímco po spáchání hříchu zakoušíme výčitky svědomí. Tyto výčitky svědomí se někdy proměňují ve strašlivou duševní trýzeň a muka a mohou nás přivést k zoufalství či ztrátě duševní rovnováhy, pokud neobnovíme klid a pokoj svého svědomí skrze hluboké a upřímné pokání… (Srov. monology Skoupého rytíře či Borise Godunova u Puškina nebo Zločin a trest Dostojevského).

Samo sebou se rozumí, že člověk nese mravní odpovědnost pouze za skutky, které vykoná 1) vědomě a 2) je-li při jejich uskutečnění svobodný. Pouze tehdy lze jeho skutkům připsat mravní hodnotu a pouze tehdy mohou být člověku – jak se říká – přičteny k dobru nebo k tíži, k chvále nebo k odsouzení. Naopak lidé, kteří si nejsou vědomi povahy svých skutků (malé děti, duševně nemocní atd.), nebo ti, kteří jsou k jejich konání násilím nuceni proti své vůli, nepodléhají mravnímu hodnocení a nenesou za své skutky odpovědnost.

V dobách pronásledování křesťanů vkládali pohanští mučitelé mučedníkům do dlaně zrnka ladanu¹ a drželi jejich ruku nad ohněm, který sálal z pohanského oltáře. Mučitelé spoléhali na to, že mučedník nesnese žár, pohne prsty (nebo ucukne rukou) a ladan spadne do ohně. Je pravda, že většinou byli vyznavači víry natolik duchovně pevní, že si dali raději spálit prsty, než aby ladan upustili; ale i kdyby jej upustili – kdo by mohl tvrdit, že přinesli skutečně oběť modle?… Naproti tomu opilce nelze pokládat za mravně nezodpovědného, neboť začal pít v normálním, střízlivém stavu a dobře věděl, co může opilost způsobit. Proto v některých zemích severní Evropy platí, že spáchá-li člověk nějaký zločin ve stavu opilosti, je potrestán dvojnásobně: 1) za to, že se opil, a 2) za samotný zločin…

Nelze pochybovat o tom, že mravní zákon je lidem vrozený, tj. vložený v samotnou přirozenost člověka. Jasně o tom svědčí všeobecnost mravního vědomí v lidstvu. Za vrozenou může být ovšem pokládána pouze samotná mravní potřeba, jakýsi mravní instinkt, nikoli však rozvinuté a jasně formulované mravní pojmy a ideje. Tyto jasné mravní pojmy a ideje se v člověku budují pomocí výchovy a vlivem předchozích pokolení, zejména však na základě náboženského cítění. Proto jsou mravní normy nekultivovaných pohanů nižší, hrubější a zvrácenější, než je tomu u nás křesťanů, kteří jsme poznali a věříme v pravého Boha – Toho, který vložil do duše člověka mravní zákon a který skrze tento zákon řídí celý jeho život i jednání.

(pokračování příště)