Sv. Rafael Syrský, biskup brooklynský a pravoslavný misionář (1860-1915)

Vysluhoval sv. Tajiny pro všechny pravoslavné křesťany bez výjimky, pro Řeky, Rusy, Araby… v té době spadali všichni orthodoxní věřící v USA pod ruskou misii. Snažil se nastolit mír a harmonii; s požehnáním biskupa Mikuláše pozval kvalifikované syrské kněze sloužit v arabsky mluvících farnostech, které založil; z laiků vybíral nadané muže pro kněžství.

Ač sám k sobě byl velmi přísný, ke svým věřícím, kteří k němu jako k pravému pastýři přicházeli s žádostí o pomoc, byl vždy dobrosrdečný, mírný, benevolentní a plný lásky.

Sv. Rafael se narodil v roce 1860 v Sýrii (podle některých pramenů v Bejrútu, Libanon) zbožným manželům Michaelovi a Mariam Hawaween. Jeho matka byla dcerou kněze z Damašku.

Kvůli násilnostem a perzekucím páchaných na křesťanech, při kterých zahynul mučednickou smrtí jejich duchovník a farní kněz sv. Josef Damašský († 10. 6. 1860), byla rodina nucena utéct do Bejrútu. V roce 1861 se vrátili zpět do Damašku. Mladý Rafael se ukázal být skvělým žákem a byl proto doporučen antiochijskému patriarchovi Hierotheovi (1850-1884) za kandidáta na kněžství. Rafael vstoupil do školy zřízené při patriarchátu a byl tak nadaným a pozorným studentem, že ho v roce 1877 jmenovali asistentem profesora.

V březnu 1879 ho patriarcha Hierotheos postřihl na mnicha a vzal si ho do svých služeb.

Jelikož byl seminář v Balamandu od roku 1840 uzavřen, patriarcha konstantinopolský Joachim III (1878-1884) poskytoval stipendium pro syrské studenty. Rafael byl vybrán, čímž získal možnost dokončit svá studia na theologické škole v Chalki. Během studií v Konstantinopoli byl vysvěcen na diákona (8. 12. 1885). V roce 1886 se vrátil domů s diplomem z theologie. Nový antiochijský patriarcha Gerasimos (1884-1891) ho s sebou brával na pastorální cesty a když nemohl jet osobně, posílal diákona Rafaela kázat slovo Boží věřícím.

***

Mladý diákon však žíznil po dalším vzdělání, které by mu pomohlo lépe sloužit Církvi. Byl proto poslán na Theologickou akademii do Kyjeva k postgraduálnímu studiu.

Metropolita Ioannikios moskevský vysvětil diákona Rafaela na kněze, udělil mu hodnost archimandrity a svěřil mu na starost chrám antiochijského patriarchátu v Moskvě (1889). Otci Rafaelovi se podařilo výrazně snížit církevní dluhy a zařídit stipendium pro 24 syrských studentů.

Poté, co byl patriarcha Gerasimos poslán do Jerusaléma, archimandrita Rafael bojoval za to, aby antiochijský patriarchát získal arabsky mluvícího hierarchu. Za tuto svoji snahu byl pokárán konstantinopolským patriarchou Spyridonem (1891-1898), původem z Kypru. Bylo mu zakázáno sloužit, ale i přesto dál psal v ruském tisku a knihách ve prospěch arabizace antiochijského patriarchátu. Nakonec se s patriarchou usmířil a poprosil o odpuštění. Bylo mu opět dovoleno sloužit a byl převeden do jurisdikce moskevského patriarchátu a jmenován profesorem arabských studií na Theologické akademii v Kazani.

***

Archimandrita Rafael oplýval misionářským duchem a s velkým zápalem sloužil božímu lidu. Jeho církevní působení se vyznačovalo duchem sebezapření a sebeobětováním pro druhé.

V roce 1895 Dobrovolná společnost syrských pravoslavných křesťanů pozvala o. Rafaela do Spojených států amerických. Zde se měl ujmout arabské pravoslavné komunity v New Yorku, která v té době neměla ani kněze, ani místo k bohoslužbám. Do New Yorku dorazil 2. 11.1895 ahned první neděli po svém příjezdu sloužil spolu s biskupem Mikulášem v ruském chrámu.

O dva týdny později založil kapli na Manhattanu zasvěcenou sv. Mikuláši. Učinil tak s požehnáním vladyky Mikuláše z Ruské pravoslavné církve, která byla v té době jedinou pravoslavnou jurisdikcí ve Spojených státech, s hlavním sídlem v San Franciscu.

S plným nasazením sloužil sv. liturgie, kázal a staral se o duchovní růst svých farníků. Navíc, co mu jen síly stačily, se začal starat také o arabské křesťany-imigranty rozptýlené po celé Severní Americe. V té době neměli pravoslavní Arabové v Americe své vlastní kněze a existovalo tak veliké nebezpečí, že je pohltí jiné křesťanské konfese, nebo, že zcela zanechají náboženského života.

Sv. Rafael moc dobře věděl, jak velmi vzdálené je od pravé víry učení nepravoslavných konfesí a proto zakazoval svým věřícím navštěvovat nepravoslavné bohoslužby.

Mezi roky 1896 a1899 podnikl tři pastorální cesty po celé Severní Americe, aby jako dobrý pastýř shromáždil rozptýlené ovce svého stáda a založil nová bohoslužebná místa.

Vysluhoval sv. Tajiny pro všechny pravoslavné křesťany bez výjimky, pro Řeky, Rusy, Araby… v té době spadali všichni orthodoxní věřící v USA pod ruskou misii. Snažil se nastolit mír a harmonii; s požehnáním biskupa Mikuláše pozval kvalifikované syrské kněze sloužit v arabsky mluvících farnostech, které založil; z laiků vybíral nadané muže pro kněžství.

Ač sám k sobě byl velmi přísný, ke svým věřícím, kteří k němu jako k pravému pastýři přicházeli s žádostí o pomoc, byl vždy dobrosrdečný, mírný, benevolentní a plný lásky.

Po zvolení metropolity Meletia na stolec antiochijského patriarchy v roce 1899, metropolita bejrútský navrhnul archimandritu Rafaela na post pomocného biskupa. O. Rafael však odmítl možnost návratu do rodné země. Nechtěl totiž opustit své stádce ve Spojených Státech. Přesto věřícím s velkou radostí oznámil, že to bylo poprvé po 168 letech, kdy se rodilý Arab stal antiochijským patriarchou.

***

V prosinci 1901 byl archimandrita Rafael zvolen biskupem v Zahlé v Libanonu, ale i tentokrát se odmítl vrátit. Chtěl dokončit projekt stavby farního kostela pro syrskou komunitu v New Yorku. Následujícího roku se mu podařilo zakoupit již existující církevní stavbu na Pacific Street v Brooklynu a upravit ji pro potřeby pravoslavného chrámu. Biskup Tichon, který stanul v čele ruské misie v USA po vladykovi Mikulášovi, tento katedrální chrám k velké radosti všech věřících vysvětil jako chrám sv. Mikuláše.

Vladyka Tichon, budoucí patriarcha moskevský a světec († 25. 3. 1925), byl vysvěcen na biskupa v pouhých 32 letech a poté odjel do Severní Ameriky, kde vyvinul rozsáhlou misionářskou činnost. Založil přes 55 farností, jeden monastýr a jeden seminář.

Množství pravoslavných věřících v severoamerické diecézi neustále narůstalo a již nebylo možné, aby vladyka Tichon dostál všem svým pastorálním povinnostem, které si taková rozsáhlá mnohonárodnostní diecéze vyžadovala. Proto požádal Posvátný synod ruské církve, aby bylo jeho sídlo přesunuto ze San Franciska do New Yorku a také aby byl archimandrita Rafael vysvěcen za pomocného biskupa, zodpovědného za péči o arabské komunity. Tímto způsobem by sv. Tichon získal již druhého pomocného biskupa světeckého formátu. Tím prvním nebyl nikdo jiný než sv. Innocent aljašský.

V roce 1903 posvátný synod žádost jednomyslně schválil a třetí neděli Velkého půstu roku 1904 byl archimandrita Rafael vysvěcen na biskupa brooklynského. Slavnostní liturgii sloužil společně s biskupy sv. Tichonem a sv. Innocentem v katedrále Sv. Mikuláše v Brooklynu. Biskupské oblečení nově svěcenému vladykovi Rafaelovi věnoval car Mikuláš II, budoucí novomučedník († 4. 6. 1918). Jednalo se o první svěcení pravoslavného biskupa na americké půdě.

***

I po svém svěcení se biskup Rafael nadále věnoval syrsko-arabské pravoslavné komunitě v Severní Americe. S dvojnásobnou horlivostí pokračoval v pastorační práci, světil kněze a pomáhal biskupu Tichonovi ve vedení rozsáhlé americké diecéze.

V lednu 1905 začal vydávat časopis Al-Kalimat (Slovo), jako oficiální publikaci syrsko-arabské misie. Cílem časopisu bylo poskytnout prostor pro komunikaci, informování a katechezi arabských společenství rozesetých po celém americkém kontinentu. Sám považoval tento časopis za milník svého misijního působení, co se týče významu za rovnocenný se získáním katedrály Sv. Mikuláše (1902) v Brooklynu a hřbitova (1901) na Long Islandu.

V roce 1905 položil základy monastýru Sv. Tichona v Jižním Canaanu v Pensylvanii. Vedle monastýru byl založen také sirotčinec.

Následujících deset let se neúnavný pastýř pilně staral o své věřící, jejichž počet neustále narůstal. Zvláštní péči věnoval mladým a dospívajícím. Aby arabské děti mohly získat pravoslavné křesťanské vzdělání, organizoval pro ně noční školy. Jednalo se o děti, které neuměly arabsky a proto chodily do nedělních škol nepravoslavných církví, kde se mluvilo anglicky.

Uvědomoval si význam integrace jím založených komunit do americké společnosti. Ve všech farnostech nařídil používat „Service Book of the Holy Orthodox Catholic Apostolic Church“, která byla přeložena do angličtiny.

V březnu 1907 byl sv. Tichon povolán zpět do Moskvy a jeho následovníkem se stal arcibiskup Platon. V roce 1908 byl sv. Rafael nominován na post metropolity v Tripoli, v Sýrii. Posvátný synod antiochijský ale nakonec jeho kandidaturu odmítl s odvoláním na kanonický zákaz přesunování biskupů.

Na svátek Neděle Pravoslaví roku 1911 byl biskup Rafael odměněn za svoji patnáctiletou pastorální činnost. Arcibiskup Platon mu daroval stříbrem vyloženou ikonu Krista a vyzdvihl jeho mnohostrannou a horlivostí prodchnutou práci pro Církev. Biskup Rafael se považoval za nehodného služebníka a nechápal, proč by měl být ctěn za to, že se prostě jen snaží dostát svým povinnostem.

Koncem roku 1912 bylo biskupu Rafaelovi zjištěno srdeční onemocnění. To ho však neodradilo od toho, aby i nadále podnikal pastorační cesty. V roce 1915 si však dlouholetá námaha a únava vyžádaly svoji daň. Sv. vladyka Rafael onemocněl a zcela vyčerpán ulehl ve svém domě. Zde po dvouměsční nemoci s trpělivou pokorou, s díkůvzdáním v srdci, s vírou v Boha a modlitbou zesnul v Pánu. Stalo se tak 14/27 února 1915.

Sv. biskup Rafael byl a nadále zůstává vzorným příkladem pravoslavného hierarchy, pastýře a misionáře, který obětoval celý svůj život Církvi.

***

Když v listopadu 1895 přijel ve věku pouhých 35 let do Ameriky, musel sloužit věřícím, kteří byli rozeseti po Spojených státech, Kanadě a Mexiku. Na konci své pětadvacetileté služby měla syrsko-arabská misie přes třicet farností a kolem dvaceti pěti tisíc věřících.

Podařilo se mu ochránit pravoslavné věřící před nebezpečím konverze k nepravoslavným vyznáním a před ostatními duchovními nebezpečími.

Byl to velmi vzdělaný muž, autor mnoha knih a článků, jež většinou publikoval v časopisu Slovo.

Kromě arabštiny mluvil plynně anglicky, rusky a řecky. S rozvahou dovoloval užívání angličtiny při bohoslužbách a v církevním vzdělávání. S věřícími všech etnik a národností komunikoval jejich rodným jazykem. Pro všechny byl milujícím a laskavým otcem. Pro jeho neobyčejnou osobnost a výjimečný charakter k němu všichni chovali lásku a respekt. Vždy byl milý a příjemný, štědrý a soucitný. Ke všem byl shovívavý, ale k sobě byl naopak velmi přísný. Obětavě sloužil Bohu a svým bližním. Ihned po jeho skonu ho věřící spontánně uctívali jako světce Pravoslavné církve.

Sv. ostatky biskupa Rafaela byly odhaleny jako částečně neporušené při jejich přenesení z New Yorku do antiochijské vesnice blízko Ligonieru v Pensylvánii. Tam jsou dodnes uchovávány jako zdroj zázračných uzdravení.

Všesvatému Trojjedinému Bohu, který je oslavován ve Svých svatých, budiž sláva a díky, nyní i vždycky až na věky věkům. Amen.

::::____
Přeloženo z angličtiny: www.hsir.org