Sv. novomučedník arcibiskup Hilarion (Troickij): Vtělení a Církev
„Tajně jsi se v jeskyni narodil, ale nebesa o Tobě, Spasiteli, zvěstovala všem, neboť jejich ústy byla hvězda.“ Tak zpívá svatá Církev na večerní bohoslužbě svátku Kristova Narození[1]. „Veliké je tajemství zbožnosti: Bůh se zjevil v těle.“ (1Tm 3, 16). Ano, bylo to skutečně tajemství. O narození Boha na zemi zvěstovala nebesa: zvěstovala velkolepě, ale mlčenlivě, neboť ústy nebes byla hvězda. Událost, kterou nyní oslavuje celý křesťanský svět, prošla ve své době takřka bez povšimnutí. Cožpak poznal řecko-římský svět, cožpak pocítil dokonce svět židovský, že se kdesi v Betlémě, v jakési jeskyni vtělilo samotné Božství a že se „neslitě a nerozdílně, nezměnitelně a nerozlučně“[2] sjednotilo s lidskou přirozeností? Jak dlouho jen trvalo, než si lidstvo uvědomilo tuto největší událost svých dějin! Uběhly ne roky, ale staletí, než začaly nejmoudřejší hlavy theologizovat o Božím vtělení a jeho významu pro lidstvo.
Božské Dítě rostlo, my však o Jeho svatém dětství víme jen málo. Třicetiletou mezeru se snaží zaplnit pouze apokryfická evangelia, a naplňují ji zázraky. V událostech, jež jsou v apokryfech popsány, se jasně odkrývá Božská důstojnost Dítěte; kanonická Evangelia o tom všem nicméně mlčí.
V Evangeliích si naopak všímáme jakéhosi neustálého skrývání Božství. Kristus byl na zemi skrývajícím se Bohem. Žádá druhé, aby nemluvili o Jeho zázracích. Nikdy o Sobě neříká: „Já jsem Bůh.“
Sjednocení Boží přirozenosti s lidskou přirozeností se uskutečnilo v betlémské jeskyni. Posléze nastává čas, kdy Kristus začíná hlásat blahou zvěst. Jsou již shromážděni i rybáři lidí, kteří opustili rybářské sítě a ponořili do lidského moře své sítě evangelní. Božství svého Učitele však zatím pouze pociťují, ještě si je neuvědomují v celé hlubině jeho významu. Vtělení Boha a význam tohoto vtělení zůstávají prozatím skryty.
Přichází ovšem první příležitost, kdy může Kristus se Svými učedníky promluvit o vtělení a vysvětlit jim jeho následky. Kde k tomu došlo? Daleko od lidí, daleko od měst, na nejsevernějším okraji země zaslíbené, poblíž Caesareje Filipovy. Kristus tam byl se Svými učedníky sám. Začíná se jich velmi opatrně ptát: „Za koho lidé pokládají… Syna člověka“, tj. Jeho samotného? „Tím, že říká: Syna člověka, ukazuje, jak vroucně si přeje, aby vyznávali Jeho vtělení.“[3] Učedníci odpovídají: „Za Jana Křtitele, za Eliáše, Jeremiáše, za jednoho z proroků…“ Takové mínění o Sobě však Pán od Svých nejbližších následovníků neočekává. A za koho Mne pokládáte vy? Vaše mínění musí být jiné, vyšší. „Ty jsi Kristus, Syn Boha Živého…“, spěchá s odpovědí před ostatními učedníky apoštol Petr (Mt 16, 13-16).
Co tím Petr vyjádřil? Vyznal vtělení Syna Božího. Petr vyjádřil totéž, co později napsal ve svém duchovním Evangeliu apoštol Jan, když se jeho mysl, podobna orlu, povznesla nad viditelné stvoření: „Slovo se stalo tělem a přebývalo s námi…“ (J 1, 14), ačkoli sláva, důstojnost a přirozenost tohoto Slova byla slávou Jednorozeného z Otce. Ještě dříve, než se toto veliké tajemství zbožnosti stalo obecně uznaným a vyznávaným, bylo vyznáno ústy Petra jménem celého zástupu apoštolů. „Slova Ty jsi Kristus, Syn Boží (L 4, 41) označují spojení dvou přirozeností, které v Sobě Bohu hodným způsobem uskutečnil Syn Boží.“[4]
V Petrově vyznání je třeba vidět zárodek pozdější církevní christologie. Christologické učení bylo v celé hloubce rozkrýváno mnoha velikými theology Církve, avšak stručně a naprosto určitě byla christologická pravda vyjádřena dlouho před Chalcedonským sněmem – když byli apoštolé shromážděni kolem samotného Krista nedaleko Caesareje Filipovy.
Tuto velikou pravdu, jak říká sám Kristus, nezjevily apoštolu Petru tělo a krev. Hebrejské tělo a krev nepřijímaly vtělení. „Pro dobrý skutek Tě nekamenujeme, ale pro rouhání, že Ty, jsa člověkem, činíš Sebe Bohem.“ (J 10, 33). Vrchní kněz roztrhl své roucho a řekl: „Rouhal se!… Slyšeli jste nyní Jeho rouhání! Co o tom soudíte? A oni odpověděli: Hoden je smrti…“ (Mt 26, 65-66; M 14, 63-64). „My všichni očekáváme, že Mesiáš bude člověkem z lidí,“ říká Žid ve známém Justinově dialogu.[5] A ještě dlouho poté vznikaly v semitském církevním prostředí christologické hereze. „Ebionité[6] (…) nepřijímají ve svých duších víru ve sjednocení Boha a člověka,“ stěžuje si svatý biskup Irenej Lyonský.[7]
Starověký svět sice mnoho učil o Slovu, o Logu, avšak nebyl schopen říci: Slovo se stalo tělem. Žid byl deistou, zatímco Řek ve svých úvahách o Logu upadal do pantheismu. Tyto dva extrémy nepřekonal ani alexandrijský synkretismus. Učením o Božském Logu začala nová epocha. Filosofie se podřídila theologii. Vtělivší se Logos začal přebývat ve světě, v lidech.
Tím však Kristova odpověď neskončila. On sám promluvil o významu, který bude mít pro lidstvo vtělení Syna Božího. „A Já pravím tobě, že ty jsi Petr, a na té skále vzdělám Církev Svou.“ (Mt 16, 18). Tvé jméno je Skála a vtělení, které jsi vyznal, bude rovněž skálou, na níž bude zbudována Má Církev. O skále prorokovali Izaiáš i David. Ve světle těchto proroctví mohli apoštolé snadno pochopit Kristova slova. A apoštolé si Jeho slova dobře osvojili. Jak apoštol Petr, tak apoštol Pavel nazývají Skálou samotného Krista. Kristus je tou Skálou, na níž je zbudována Církev. Co však znamená – vybudovat Církev na Kristu? Mnozí svatí otcové hovoří o tom, že Církev je vybudována na Petrově vyznání, na jeho víře. Co to znamená?
Je snad možné něco vybudovat na teoretickém vyznání nějaké pravdy? Vždyť je budován nový život lidstva, je budováno nové lidstvo. Teoretickou pravdou nelze nový život ani nové lidstvo vybudovat. Kristus je základem Církve právě v tom smyslu, v jakém byl vyznán apoštolem Petrem. Petr vyznal vtělení Syna Božího. A právě vtělivší se Syn Boží se stal základem Církve.
Petrovo vyznání může být nazváno založením Církve pro objektivní význam, pro obsah tohoto vyznání – protože je v něm vyznán fakt vtělení Boha. V základu Církve leží nikoli idea vtělení, nýbrž samotný fakt vtělení. Církev je jakoby bezprostředním pokračováním vtělení, podobně jako lze budovu považovat za pokračování položených základů.
Hermas[8] spatřil Církev v podobě rozestavěné věže. Jednotlivé stavební kameny přiléhaly k sobě tak těsně, že nebylo možno pozorovat, kde končí jeden kámen a kde začíná druhý. Zdálo se, že je věž vybudována z jediného kamene. Jakmile se kameny stávaly součástí stavby věže, začínaly zářit a měnily svůj obvyklý zevnějšek. Církev je i podle apoštola Pavla novým stvořením.
Nové stvoření můžeme ovšem v některých bodech srovnat se stvořením prvním. Bůh vzal kdysi prach ze země a vytvořil člověka. Tento člověk pocházel z prachu země a do prachu upadl, ačkoli byl stvořen pro neporušenost. Lidé v sobě nosili obraz porušeného Adama. Při vtělení se znovu bere prach ze země, je přijato tělo z porušené přirozenosti, třebaže od Nejčistší Panny. Je stvořen nový člověk, protože se lidé stali účastníky Boží přirozenosti.
Bůh kdysi vdechl v chřípí člověka dech života, a tak se stal člověk živou duší. Při novém stvoření došlo rovněž k Božímu vdechnutí se slovy: „Přijměte Ducha Svatého.“ (J 20, 22) – a „jako když se žene prudký vítr“ (Sk 2, 2), všichni byli naplněni Duchem Svatým. Skrze oživujícího Ducha povstal nový Adam. Staré skončilo, nyní je vše nové. Někdejší způsob života starého člověka je odložen a uskutečňuje se oblečení do nového člověka, stvořeného podle Boha, ve spravedlnosti a svatosti pravdy.
Proces postupného proměnění lidské přirozenosti začal právě vtělením Syna Božího; v životě Církve pak tento proces pokračuje a směřuje k dokonalosti. Takto nerozlučně je spojeno vtělení a Církev. „Slovo, které bylo na počátku u Boha, Slovo, jež je samo Bůh, se v poslední dny ve Své lidumilnosti připojilo k naší ponížené přirozenosti a stalo se tělem. Tak se sjednotilo s člověkem, přijalo do Sebe veškerou naši přirozenost, aby spojením s Boží přirozeností byla lidská přirozenost zbožštěna a touto prvotinou byla zároveň posvěcena veškerý obsah naší přirozenosti.“[9]
Sv. Jan Damašský (ve svém kázání na svátek Proměnění Páně) a soluňský arcibiskup Nilos Kabasilas nazývají Petrovo vyznání theologií. Za neméně hlubokou a nesmírně obsažnou theologii však musíme označit i odpověď Pána Ježíše Krista apoštolu Petrovi. Petrovo vyznání a Kristova odpověď, pojaté v jejich nerozlučném spojení, vytvářejí celý systém křesťanské theologie – systém jednotný, ucelený a harmonický. V tomto systému je harmonicky spojeno učení o Kristově Božství (christologie), učení o spáse (soteriologie) i učení o Církvi (ekleziologie). Vtělení je počátkem spásy a na základě vtělení je budována Církev, nové lidství, které se působením Boží milosti uzdravuje z hříšné porušenosti a dosahuje míry plnosti věku Kristova.
Katolíci soudí, že skálou je míněn samotný Petr, a Kristovými slovy ospravedlňují nároky římského biskupa na nezákonný primát v Církvi, ba dokonce na neomylnost. Naši theologové musí často zápasit s takovým nepochopením Kristových slov. Avšak duchovní vnímání, žijící ideálem spásy a zbožštění, se od katolického výkladu odvrací proto, že se takový výklad snižuje k obchodování tam, kde jsou zvěstována největší náboženská tajemství. Na katolickém myšlení je nejodpudivější prázdnota theologických idejí.
O starověkých ebionitech píše církevní historik Eusebios, že byli nazváni ebionity pro omezenost své mysli, neboť toto slovo znamená u Židů „nuzný“ (Církevní historie III, 27, 6)[10]. A sv.biskup Epifanios Kyperský vysvětluje: „Ten, kdo pokládá Krista za obyčejného člověka, je vskutku chudý rozumem, nadějí i skutkem.“[11] Katolíci – to jsou ebionité naší doby. Jejich myšlenková chudoba se projevuje právě v tom, jak vykládají Kristovu odpověď – Petrovi je tu prý darováno prvenství a primát v Církvi, a nejen jemu, ale všem jeho nástupcům na katedře římského biskupa. Tam, kde se podle pravoslavného chápání odhalují hluboká theologická tajemství o organickém sjednocení Krista s Církví, nechtějí katolíci vidět nic než církevní zřízení, vnější pořádek a princip podřízenosti.
Naše theologie chápe Církev také příliš vnějškově. Církev je považována za jakousi lidskou organizaci; její mystické spojení s faktem vtělení není u nás předmětem theologických úvah. Kdo se však na svátek Kristova Narození soustředěně zaposlouchá do církevních zpěvů, ten může poznat, v čem spatřuje Církev záruku svého života a počátek spásy svých členů. Právě dnes – zpívá Církev – se uskutečňuje přeslavné tajemství: obnovuje se naše přirozenost a Bůh se stává člověkem. Boží Syn faktem Svého spojení a sjednocení s lidskou přirozeností (ve vtělení) porušeného člověka učinil bohem.
V církevních zpěvech svátku Narození slyšíme myšlenkové ohlasy stejné theologie, o níž jsme hovořili výše. Ve vánoční bohoslužbě o sobě samotná Církev praví, že přináší narozenému Kristu „jako Spasiteli a Bohu našemu, bohatství pravoslavné theologie“[12]. A bohatství této pravoslavné theologie spočívá ve stejných velikých pravdách, jež byly poprvé vysloveny v rozmluvách Pána s učedníky poblíž Caesareje Filipovy. „Základ spásy lidské přirozenosti i základ církevního života byl položen v samotném faktu, že se druhá Hypostáze Přesvaté Trojice vtělila a stala člověkem“ – takto vymezujeme „bohatství pravoslavné theologie“. Theologický obsah bohoslužby Kristova Narození byl předán na severu Palestiny, kde pobýval Pán, daleko od lidí, jen sám se Svými učedníky.
Tajně se narodil Kristus z Přečisté Panny na jihu svaté země; tajně byl na severu této země theologicky vymezen význam tohoto narození. Po celá následující staletí uvažovali církevní theologové o tajemství vtělení. Není snad žádného, který by se o něm nevyjádřil. Stávalo se, že se o tomto tajemství vedly spory dokonce na náměstích a tržištích. Tajemství vtělení k sobě přitahuje lidstvo, neboť bez tohoto tajemství zbývá lidem pouze bezútěšný rozklad, otročení tělesným vášním a temná brána smrti. Kristovo vtělení opěvujeme proto, že ať bychom svou hříšnou přirozenost milovali sebevíc, přesto toužíme po útěše v životě věčném.
Přeloženo z ruštiny: Священномученик Иларион Троицкий, Творения в трех томах. Т. 3. Изд. Сретенского монастыря, Москва 2004, s. 342-34.
[1] Tropar po 3. paremii, hlas 6. (pozn. překl.).
[2] Dogmatická formulace IV. ekumenick0ho sněmu o dvou přirozenostech v jedné Osobě Pána Ježíše Krista (pozn. překl.).
[3] Свт. Иоанн Златоуст. Толкование на святого Матфея евангелиста. Ч. 2. СПб., 1901. Т. 7. С. 554 (pепр. М., 1993, 1995).
[4] Творения св. Исидора Пелусиота. Ч. 1. Творения св. отцов в русском переводе, издаваемые
при Московской духовной академии. М., 1859. Т. 34. С. 145.
[5] Разговор св. Иустина с Трифоном иудеем. Сочинения св. Иустина философа и мученика.
Москва, 1892 (репр. М., 1995).
[6] Starověká heretická skupina, která dodržovala židovské zvyky, odmítala nadpřirozené početí Pána Ježíše Krista a pokládala Jej za obyčejného člověka.
[7] Сочинения св. Иринея, епископа Лионского. М., 1871. С. 578.
[8] Autor starokřesťanského spisu Pastýř (český překlad Josefa Nováka in: Třetí patristická čítanka. Vydala Česká katolická charita, Praha 1985, s. 37-110) (pozn. překl.).
[9] Творения св. Григория Нисского. Ч. 7. М., 1865 (Творения св. отцов в русском переводе,
издаваемые при Московской Духовной академии. Т. 44).
[10] Viz též Евсевий Памфил. Церковная история. М., 1993.
[11] Творения св. Епифания Кипрского. Ч. 1. М., 1863. С. 240 (Творения св. отцов в русском
переводе, издаваемые при Московской духовной академии. Т. 42).
[12] Stichiry „na chvalitěch“, „Sláva“.
