Sv. Nikolaj Velimirovič: O zemi odkud není návratu

Miliony a miliony lidí různých národů na požehnaném Balkáně v průběhu věků z pokolení na pokolení odpovídaly tímto pro ně charakteristickým způsobem. Nejsme z tohoto světa, ale z toho příštího. Naše vlast je tam, kde je náš Otec. Na tomto světě nejsme doma, jsme zde cizinci. Sláva Bohu, jsme na zemi jeho hosté.

Poutníci, cizinci a hosté

Na mnoha místech ve svatém Písmu je uvedeno, že jsme na tomto světě cizinci a hosté. I kdyby to však nebylo uvedeno v Bibli, každý rozumný člověk to brzo pochopí. Rozmýšlejíce o tomto světě a navštěvujíce staré i nové hřbitovy každý rozumný člověk neomylně dojde k tomuto poznání.

A jakmile rozumný člověk dojde k poznání tohoto očividného faktu, s mučivým nutkáním hledá odpovědi na tři otázky.

Jestli jsme poutníci, kde je cíl našeho putování?

Jestli jsme cizinci na tomto světě, kde je naše vlast?

Jestli jsme hosté, u koho jsme na návštěvě?

Vždy a všude na Balkáně od prostých lidí, těch nejprostších mužů a žen je možné uslyšet odpovědi na tyto tři hlavní životní otázky. To je privilegium prostého křesťanského národa, nezná mnoho věcí, ale zná to hlavní.

A tak na první otázku, jestli jsme poutníky a kde je cíl našeho putování, lid odpovídá: My nejsme z tohoto světa, ale z toho příštího. Nebo odpovídá tímto způsobem: My nejsme ze země, jsme z nebe.

Na druhou otázku, zda jsme cizinci na tomto světě a kde je naše vlast, lid odpovídá: Naše vlast je tam, kde je náš Otec. Nebo odpovídá tímto způsobem: Na tomto světě jsme cizinci a tam na onom světě jsme doma.

A na třetí otázku, zda jsme hosté a u koho jsme na návštěvě, lid odpovídá: Sláva Bohu, jsme na zemi Jeho hosté.

Miliony a miliony lidí různých národů na požehnaném Balkáně v průběhu věků z pokolení na pokolení odpovídaly tímto pro ně charakteristickým způsobem. Nejsme z tohoto světa, ale z toho příštího. Naše vlast je tam, kde je náš Otec. Na tomto světě nejsme doma, jsme zde cizinci. Sláva Bohu, jsme na zemi jeho hosté.

V těchto nedvojsmyslných odpovědích je vyjádřeno naše pozitivní vnímání života. Je to celá životní filosofie, která nikdy nikoho nepřivedla ke zklamání a k sebevraždě. S její pomocí bylo v průběhu století snadné spojit a uspořádat osobní život člověka s širším životem společnosti. Zklamání neustále doprovází ty, kteří se snaží povznést nad lid a potom upadají do jeho stínu.

V první řadě to platí o materialistech a agnosticích, dvou typech lidí, které Evropa rozšiřuje po celém světě.

Materialisté odpovídají svým vlastním způsobem na tři výše uvedené otázky. Na první dávají následující odpověď: Nesouhlasíme s tím, že jsme na zemi pouze poutníky. My se považujeme za produkt země, podobně jako larvy a měkkýši. Země nás vytvořila a také nás přijímá. Na zemi vše lidské počíná a také končí.

Na druhou otázku odpovídají takto: Nejsme cizinci na zemi, naopak jsme domácí a páni. Země je naše jediná vlast.

Na třetí otázku kategoricky odpovídají: Na tomto světě nejsme hosté, ale domácí. Pokud někoho hostíme, hostíme sami sebe a to na zemi.

Materialisté na základě své teorie předpokládají, že s duší je to stejné, jako s tělesným odpadem. Kde končí odpad, tam končí i duše.

Agnostici na tyto otázky odpovídají po svém. Na první otázku odpovídají: Cítíme, že jsme poutníky, ale neznáme ani počátek našeho putování, ani jeho cíl. Na druhou otázku odpovídají s pochybnostmi: Chápeme, že jsme cizinci, ale nevíme, kde je naše skutečná vlast. Na třetí otázku praví: Máme podezření, že zde na zemi jsme u kohosi hosté, ale nevíme u koho.

Po staletí dávala křesťanská Evropa jasné a pozitivní odpovědi na tyto otázky. Je zřejmé, že její odpovědi byly jasnější a logičtější než odpovědi pohanského Řecka, Egypta, Persie či Indie. Vždyť ji vedl Logos Boží, který sestoupil z nebe proto, aby chybnou pozemskou logiku zaměnil za skutečnou nebeskou logiku. A kromě toho také proto, aby se zjevil na zemi a lidem odhalil Svoji podstatu ve Své podstatě; aby lidstvu unavenému neustálým zbožšťováním stvoření a hledáním pravdy ve stvoření přinesl odpočinutí. Neboť v čem lidé hledali pravdu, tomu se i klaněli, ať to byla věc či osoba.

Zjevil se, aby vyvedl lidský rozum z oblasti tohoto světa a ukázal mu cestu poznání Božské pravdy v Osobě jediného Boha.

Zjevil se, aby lidem pomohl odlišovat pravdu od symbolů pravdy, od věcí a faktů našeho světa.

Zjevil se, aby naučil lidstvo cenit osobu člověka kvůli osobě Boha Stvořitele, který je nad světem a nade vším.

Tak tomu bylo ve staré křesťanské Evropě, kde filosofové, učenci a vládci nebyli izolováni od lidu, ale naopak v odpovědích na tyto otázky byli jednomyslně spojeni s masami prostého pokřtěného lidu.

Ovšem po několik posledních staletí jsou národy západní Evropy zavlečeny do krutého a lítého boje se svojí církví, lépe řečeno se svojí církevní hierarchií. V tomto boji se tyto národy ponořily do krve hlouběji, než ve válkách s Huny či Saracény. Hrůzy bratrovražedné války zaslepily do té doby jasné duchovní horizonty Evropanů a odvrátily mnoho a mnoho učenců a nahněvaných synů Církve od Božího Logu a od skutečné nebeské logiky nazpět k chybné pozemské logice pohanských dob. A vše se to událo tak, jak to velice expresivně popsal sv. Petr (2 Pt2,22). Poznali pravdu v jediném pravém Bohu, ale vrátili se k nemocným elementům tohoto světa a k neživým předmětům stvoření, aby se jich zeptali na pravdu. Nakonec celek všeho stvoření prohlásili za božství. Protože v čem viděli pravdu, tomu se i klaněli.

Krutá církevní hierarchie a nazlobená inteligence převrátily křesťanskou Evropu v „dům vevnitř rozdělený“. Jak je však možné žít v takovém domě? Střecha a stěny duchovní Evropy spadly již v předešlých pokoleních. A před očima naší generace se za první a druhé světové války (ve skutečnosti nešlo o světové, ale o evropské války) nakonec zřítily i samotné základy.

Jak hrozná jsou slova řečená apoštolem o starých pohanech, že jakmile si pomyslili, že jsou moudří, přišli o rozum. Ovšem ještě strašnější je proroctví jednoho vidoucího světce o novopohanech. Svatý Antonín Veliký předpověděl, že přijde doba, kdy světem bude vládnout takové šílenství, že ti kteří ztratili rozum, budou považovat rozumné za pomatené a sebe za rozumné.

Pokud by evropští materialisté a idealisté skrývali svoji pošetilost sami v sobě, stejně jako v sobě skrývají svoji bídu, byli by malými škůdci. Ovšem charakteristickou vlastností šílenců zachvácených mánií vlastní velikosti je učit druhé, a tak se jejich neštěstí rozšiřuje. Hnáni duchem neklidu a nepokoje vnucují se společnosti za učitele a vůdce a tak způsobují svým národům velikou škodu.

Většinou jsou velice umní v psaném slovu a horliví rétoři a tak okouzlují prostý lid viděním jakési zaslíbené země, ráje na zemi, která je okouzluje jako fata morgana na poušti. Jakmile se tito falešní učitelé dostávají k moci, jejich čarokrásné vize se vzdalují, blednou a ztrácí. A tehdy hrubá realita pouště ještě o to více pálí a způsobuje bolest. Rozčarovaný lid a zklamané národy pak proklínají chorobné touhy svých vůdců, které je nepřivedli ani do země zaslíbené ani v pozemský ráj, ale do země odkud není návratu.

::::::::::::::::_

Přeloženo ze srbštiny: ВЛАДИКА НИКОЛАЈ, ЗЕМЉА НЕДОЂИЈА : http://www.svetosavlje.org/biblioteka/vlNikolaj/ZemljaNedodjija/Nikolaj090503.htm [cit. 012/10/20]