Sv. Justin Popovič: Odsouzeni k nesmrtelnosti

Lidé odsoudili Boha na smrt. On svým vzkříšením odsoudil lidi na nesmrtelnost. Za rány jim odplácí objetím, za urážky požehnáním, za smrt nesmrtelností. Nikdy lidé neukázali větší nenávist k Bohu, než tehdy, když Ho ukřižovali. Nikdy Bůh neprokázal větší lásku k lidem než tehdy, když vstal z mrtvých. Lidé chtěli Boha učinit smrtelným, a On je svým vzkříšením učinil nesmrtelnými. Ukřižovaný Bůh vstal z mrtvých a pobil smrt. Smrt již více neexistuje.

Lidé odsoudili Boha na smrt. On svým vzkříšením odsoudil lidi na nesmrtelnost. Za rány jim odplácí objetím, za urážky požehnáním, za smrt nesmrtelností. Nikdy lidé neukázali větší nenávist k Bohu, než tehdy, když Ho ukřižovali. Nikdy Bůh neprokázal větší lásku k lidem než tehdy, když vstal z mrtvých. Lidé chtěli Boha učinit smrtelným, a On je svým vzkříšením učinil nesmrtelnými. Ukřižovaný Bůh vstal z mrtvých a pobil smrt. Smrt již více neexistuje. Nesmrtelnost obklopila člověka a všechny jeho světy.

Kristovým vzkříšením se lidská přirozenost vydala nenávratně na cestu nesmrtelnosti a stala se hroznou dokonce i pro samotnou smrt. Neboť do Kristova vzkříšení byla smrt hroznou pro člověka, ale po Kristově vzkříšení se naopak člověk stal hrozným pro smrt. Pokud člověk žije vírou ve vzkříšení Bohočlověka, žije mimo smrt, je pro ni nedosažitelný. Smrt se stala podnoží jeho nohou. Kde jest, ó smrti, žihadlo tvé? Kde jest, ó peklo, vítězství tvé?(1 Kor 15,55). Když Kristův člověk umírá, pouze opouští své tělo jako oděv, do kterého bude znovu oblečen v den Posledního soudu.

Do vzkříšení Bohočlověka byla smrt druhou přirozeností člověka, život byl první a smrt druhou přirozeností. Člověk si zvykl na smrt jako na něco přirozeného. Ovšem svým vzkříšením Hospodin vše změnil. Nesmrtelnost se stala druhou přirozeností člověka, stala se pro něj přirozenou a smrt se naopak stala nepřirozenou. Stejně jako do Kristova vzkříšení bylo pro člověka přirozené být smrtelným, tak po jeho vzkříšení se pro něj stalo přirozené být nesmrtelným.

Hříchem se člověk stal smrtelným a pomíjivým, vzkříšením Bohočlověka se stal nesmrtelným a věčným. V tom je síla, moc a všemohoucnost Kristova vzkříšení. Bez toho by nebylo možné křesťanství. To je ten největší div ze všech divů. Všechny ostatní divy odtud vychází a sem se vztahují. Odtud vychází víra, láska, naděje, milování Boha a bližního. Podívej se na učedníky- uprchlíky, jak utíkají od Krista, když zemřel, a vracejí se, když byl vzkříšen. Podívej se na setníka, vyznal Krista jako Syna Božího, když „se hroby otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena“ (Mt 27, 52). Všichni první křesťané se stali křesťany, protože Pán Ježíš vstal z mrtvých, protože zvítězil nad smrtí. To je fakt, který nenajdeš v žádné jiné víře. To je fakt, který povyšuje Krista nad všechny bohy a lidi. To je fakt, který zcela nezpochybnitelným způsobem ukazuje a dokazuje, že Ježíš Kristus je jediný pravý Bůh a Pán všech světů.

Díky Kristovu vzkříšení, díky jeho vítězství nad smrtí se lidé stávali, stávají a budou vždy stávat křesťany. Veškerá historie křesťanství není nic jiného, než historie jednoho jedinečného divu, divu vzkříšení Kristova, které se bez přestání prodlužuje ve všech křesťanských srdcích ze dne na den, z roku na rok, ze století do století až do Posledního soudu.

Člověk se skutečně nerodí tehdy, když ho matka přivádí na svět. To se rodí pro smrt, pro hrob. Skutečně se rodí teprve tehdy, když uvěří ve vzkříšeného Krista, neboť to se rodí pro život nesmrtelný a věčný. Vírou ve vzkříšení se člověk rodí znovu, rodí se pro věčnost. „To není možné“ – tak zareaguje pochybující. Ovšem poslyšte, co praví vzkříšený Bohočlověk: „Vše je možné tomu, kdo věří“ (Mk 9,23). A věřící je ten, který celým svým srdcem, celou svoji duší, celým svým bytím žije podle evangelia vzkříšeného Pána Ježíše. Víra je naše vítězství, vírou přemáháme smrt.

Víra ve vzkříšeného Pána Ježíše znamená, že můžeme říct: „Kde jest, ó smrti, žihadlo tvé?“(1 Kor 15,55). Žihadlem smrti je hřích. Pán Ježíš svým vzkříšením otupil žihadlo smrti. Smrt je zmije a hřích je její žihadlo. Smrt skrze hřích vpouští jed do duše a těla člověka. Čím více hříchů má člověk, tím větší je žihadlo, skrze které smrt vpouští do člověka svůj jed.

Když vosa bodne člověka, člověk se všemi silami snaží vyndat její žihadlo. A když nás hřích napadá žihadlem smrti, co musíme dělat? Obrátit se s vírou a modlitbou ke vzkříšenému Pánu Ježíši, aby odstranil z duše člověka žihadlo smrti. A On tak s celou svoji milostí učiní, protože jeho láska a milost je veliká. Pokud tělo člověka napadne a bodne mnoho vos, tělo následkem otravy zemře. Tak je to i s lidskou duší. Pokud ji napadají mnohé hříchy svými žihadly, bude otrávena a zemře smrtí bez vzkříšení.

Tím jak v sobě člověk pomocí Krista poráží hřích, poráží v sobě smrt. Jestli prošel den a ty jsi nezvítězil ani nad jediným hříchem, tak věz, že jsi se stal ještě více smrtelným. Pokud zvítězíš nad jedním, dvěma, třemi svými hříchy, tak jsi získal mladost, která nezestárne, omládl jsi nesmrtelností a věčností. Nikdy nezapomeň, že věřit ve vzkříšeného Krista znamená neustále bojovat s hříchem, se zlem, se smrtí.

Skutečnost, že člověk opravdu věří ve vzkříšeného Pána dokazuje tím, že bojuje s hříchy a s vášněmi. Pokud s nimi bojuje, tak bojuje za nesmrtelnost, za věčný život. Pokud nebojuje, tak je jeho víra marná. Jestliže lidská víra není zápasem za nesmrtelnost a věčnost, tak mi řekni, čím je? Jestliže vírou v Krista nedosahujeme vzkříšení a vítězství nad smrtí, tak k čemu nám je? Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, ani hřích ani smrt nejsou poraženy. Jestliže ani smrt ani hřích nejsou poraženy, tak k čemu je víra v Krista? Kdokoliv vírou ve vzkříšeného Krista bojuje se všemi svými hříchy, postupně v sobě upevňuje vědomí, že Pán byl skutečně vzkříšen, že skutečně otupil žihadlo smrti, že skutečně porazil smrt na všech frontách.

Hřích postupně oslabuje duši člověka, stahuje ji do smrti a přetváří ji z nesmrtelné do smrtelné, z nepomíjivé do pomíjivé. Čím více hříchů je v člověku, tím více je v něm smrti. Jestli se necítíš být nesmrtelným, tak věz, že jsi celý v hříchu, v přízemním myšlení, v mrtvých pocitech. Křesťanství je pozvání k boji se smrtí do posledního dechu, do konečného vítězství nad ní. Každý hřích je ústupek, každá vášeň útěk, každá nepravost porážka.

Není třeba se podivovat nad tím, že také křestané umírají tělesnou smrtí. Tělesná smrt je zaséváním. „Zasévá se tělo smrtelné,“ říká sv. Pavel a klíčí a roste tělo nesmrtelné (srv. 1 Kor 15,44). Tělo se rozkládá jako zaseté semeno, aby ho Duch Svatý oživil a přivedl do dokonalosti. Pokud by Kristus nebyl vzkříšen svým tělem, jaký užitek by z Něj tělo mělo? Jinými slovy nespasil by celého člověka. Pokud tělo nebylo vzkříšeno, z jakého důvodu by se vtělil? Proč na sebe přijal tělo, pokud mu nedal nic ze svého božství?

Pokud Kristus nebyl vzkříšen, z jakého důvodu v Něj věřit? Upřímně pravím, pokud by Kristus nevstal z mrtvých a nezvítězil nad smrtí, nikdy bych v Něj neuvěřil. On však jediný porazil našeho nejhoršího nepřítele – smrt a daroval nám nesmrtelnost. Bez toho je náš svět hlučnou výstavou bezcenných absurdit. Pouze svým slavným vzkříšením nás náš podivuhodný Pán osvobodil od absurdna a zoufalství. Vždyť ani na nebi ani po nebem není větší absurdity, než tento náš svět bez vzkříšení a není většího zoufalství, než tento náš život bez nesmrtelnosti. V žádném ze světů není nešťastnější bytosti, než člověk nevěřící ve vzkříšení z mrtvých. Lepší by bylo pro takového člověka, aby se raději vůbec nenarodil… (srv. Mt 26, 24)

V našem lidském světě je smrt tím největším trápením a pramenem nejhroznějšího strachu. Vysvobození z tohoto trápení a strachu je spása. Tuto spásu lidskému rodu daroval pouze jediný Vítěz nad smrtí – vzkříšený Bohočlověk. Svým vzkříšením před námi odkryl celé tajemství spásy. Být spasen znamená zabezpečit svému tělu a své duši nesmrtelnost a život věčný. Čím toho můžeme dosáhnout? Ničím jiným než Boholidským životem, novým životem, životem ve vzkříšeném Pánu a pro vzkříšeného Pána.

Pro nás křesťany je tento pozemský život školou, kde se učíme, jak je možné pro sebe zabezpečit život věčný a nesmrtelnost. Vždyť jaký je užitek z tohoto života, když v jeho průběhu nemůžeme dosáhnout života věčného? Ovšem k tomu, aby člověk mohl být vzkříšen s Kristem, musí nejdříve spolu s Ním trpět a prožít Jeho život jako svůj život. Jestliže tak učiní, může potom na Paschu spolu se sv. Řehořem Theologem říci: „Včera jsem byl ukřižován s Kristem, dnes jsem spolu s ním oslaven, včera jsem s ním umíral, dnes jsem s ním oživován, včera jsem s ním byl pohřben, dnes jsem s ním vzkříšen.“

Stačí pouze několik málo slov, abychom obsáhli vše co obsahují čtyři novozákonní evangelia: „Kristus byl vzkříšen! Vpravdě byl vzkříšen.“ V každém z těchto slov je možné nalézt celé evangelium, a ve čtyřech evangeliích je možné nalézt smysl všech Božích světů viditelných a neviditelných. A když se všechny lidské pocity a všechny lidské myšlenky soustředí do burácejícího paschálního pozdravu „Kristus vstal z mrtvých!“, tehdy radost z nesmrtelnosti otřásá celým stvořením v uchvácení odpovídajícím nádhernou paschální odpovědí „Vpravdě vstal z mrtvých.“

Přeloženo z ruštiny: Преподобный Иустин (Попович), Философские пропасти, Издательский Совет Русской Православной Церкви, 2005.