Sv. Justin Popovič: O tajemství Evropy (část 2.)
„Římský katolicismus, který už dávno zradil Krista výměnou za světskou moc, dohnal lidstvo k tomu, aby se od něho odvrátilo, a stal se hlavním původcem jeho příklonu k ateismu a materialismu. Právě katolicismus a nikdo jiný přivedl na svět socialismus, který si klade za cíl vyřešit osudy lidstva už nikoli v duchu Kristově, ale bez Boha a bez Krista. Bylo jen přirozené, že se socialismus zrodil právě v Evropě náhradou za křesťanské principy, které zdeformovala a odvrhla sama katolická církev.“ (F. M. Dostojevskij, Deník spisovatele II, s. 406-7)
(Pokračování. První část textu zde)
Dogmatem o své neomylnosti – píše Dostojevskij – vyhlásil papež zároveň tezi, že bez světské moci se křesťanství nemůže na zemi udržet; prohlásil se tak v podstatě za vládce světa a před katolicismem vytyčil už jako dogma bezprostřední cíl – celosvětovou monarchii, a vyzval všechny, aby pro slávu Boží a Kristovu usilovali o její dosažení. Tato idea, která se zrodila v hlavě ďáblově, když na poušti pokoušel Krista, se nemůže jen tak lehce vytratit. (DS II, s. 207-208)
Jakmile se člověk – ať už je to kdokoli – prohlásí za neomylného, získává tím právo dělat vše, co se mu zachce. Je to naprosto přirozené a logické, neboť jsem-li neomylným, dělám přece to, co je nejlepší. Neomylnému je všechno dovoleno, protože je neomylný. A pakliže je k dosažení určitého cíle nutno, aby se dopustil hříchu, klidně tak učiní. Na svých cestách nemusí překonávat žádné morální zábrany či zákazy. Jeho „neomylné“ svědomí pracuje samostatně, soběstačně a nezávisle na komkoli a čemkoli. Pokud je „neomylnému“ člověku třeba z jakýchkoli důvodů vytěsnit či zaprodat i nejvyšší hodnotu naší planety – Bohočlověka Krista, nezastaví se ani před tím, naplněn člověkobožským nadšením.
V evropském království neomylného člověka bude dokonáno zaprodání Krista, u jehož počátku stála touha po pozemské moci. Dostojevskij to zakouší v hluboké prorocké předtuše. Realizátoři pozemského království neomylného člověka necouvnou před žádným ústupkem či kompromisem, neboť díky požehnání „neomylného“ je jim všechno dovoleno. Strašná černá armáda „neomylného“ dobře ví, na koho se může spolehnout. Dostojevskij píše, že zaprodání skutečného Krista za pozemská království bude prakticky uskutečněno a završeno právě v římském katolictví.
„Tato strašlivá armáda má příliš bystrý zrak, aby nakonec nepostřehla, kde je skutečná síla, o niž by se mohla opřít. Jakmile katolicismus ztratil své královské spojence, vrhne se určitě na démos. Má desetitisíce vychytralých, obratných svůdců, kteří se vyznají v lidském srdci, psychologů, dialektiků a zpovědníků, kdežto lid byl vždy a všude upřímný a dobrý. (…)
Všichni tito znalci lidských srdcí a psychologové se obrátí k lidu a nabídnou mu nového Krista, který už bude svolný se vším, Krista, který byl vyhlášen na posledním rouhačském církevním sněmu v Římě. »Ano, přátelé a bratři naši,« řeknou, »všechno, oč usilujete, je zapsáno v této knize a chtěli jsme vám to dát, ale vaši vůdcové vás o to všechno připravili. Jestliže jsme vám dosud říkali něco trochu jiného, pak jedině proto, že jste byli stále jako malé děti a bylo by bývalo předčasné zjevit vám pravdu, teď však se naplnil čas a vy se ji můžete dozvědět.
Vězte tedy, že papež má v držení klíče svatého Petra, že věřit v Boha neznamená nic jiného než věřit v papeže, jehož sám Bůh učinil Svým náměstkem na zemi. Jsa neomylným a obdařeným božskou mocí, bude vládnout po všechny věky a dny; teď rozhodl, že se naplnil i váš čas. Dříve spočívala hlavní síla víry v pokoře, nyní však nastal čas, kdy je třeba s pokorou skoncovat. Papež má právo ji zrušit, neboť je všemocný. Všichni jste bratry – sám Kristus tomu tak chtěl; nebudou-li vás však chtít vaši starší bratři za své bratry uznat, chopte se holí a sami vejděte v jejich příbytky a přimějte je násilím, aby se s vámi bratřili.
Kristus již dost dlouho čekal, až se vaši prostopášní starší bratři začnou kát, ale teď vám dovoluje, abyste provolali »Fraternité ou la mort« (Buď mi bratrem, anebo hlavu dolů!). Pakliže se tvůj bratr s tebou nebude chtít rovným dílem rozdělit o svůj majetek, vezmi si všechno, co jeho jest, neboť Kristus již dost dlouho čekal na jeho pokání, a teď nadešel čas hněvu a odplaty.
Vězte dále, že nejste více obtíženi žádnými hříchy, jichž jste se kdysi dopustili nebo ještě dopouštíte, neboť jste hřešili jen proto, že jste byli chudí. Pakliže to hlásali vaši bývalí vůdcové a učitelé už dřív, pak vězte, že vám sice říkali pravdu, ale neměli právo vám ji zjevit, než se naplní čas, neboť toto právo bylo od Boha dáno toliko papeži. Důkazem toho budiž, že vás vaši vůdcové kromě poprav a ještě větších útrap k ničemu nedovedli, že každý jejich počin byl už v zárodku odsouzen k zániku; k tomu vás ještě podváděli, a opírajíce se o vás, chtěli se zdát silnější, aby se pak mohli dráž prodat vašim nepřátelům.
Papež vás však nezaprodá, neboť je nejsilnější ze všech a první mezi prvními; věřte proto ani ne tak v Boha jako v papeže, v to, že jedině on je pánem země, zatímco ostatní vládcové musí zmizet, neboť se naplnil jejich čas. Nyní se radujte a veselte, neboť nastal jest ráj na zemi a všichni se stanete bohatými a skrze bohatství i spravedlivými, neboť všechna vaše přání budou vyslyšena a už nebudete mít důvodu páchat zlo.
„Jsou to úlisná slova,“ pokračuje Dostojevskij, „ale démos nepochybně na tento návrh přistoupí: rozpozná v neočekávaném spojenci velikou jednotící sílu, ke všemu svolnou a ústupnou, pochopí, že se mu tu namísto blouznivců a spekulantů, v jejichž praktické schopnosti a mnohdy ani čestnost už nemůže věřit, nabízí za vůdce skutečná historická síla. Najednou se mu nabízí pevný bod a do ruky se mu vkládá páka a stačí se do ní opřít a obrátit kolo dějin. Že by to lid nedokázal? Není snad masa? A k dovršení všeho mu znovu dávají víru a vnášejí tak klid do bezpočtu lidských srdcí, neboť příliš mnohým se už bez Boha stýskalo…
…Promiňte mi mou domýšlivost, ale jsem si jist, že v západní Evropě k tomu v té či oné formě určitě dojde a katolicismus se spolčí s demokracií, s lidem, a opustí světské vládce v odplatu za to, že oni sami jej už dávno opustili.“ (DS I, s. 304-306)
Hlavní ideje a myšlenkové směry v západní Evropě jsou přímo či nepřímo závislé na ideji římského katolicismu. Tato idea je v nich neviditelně přítomná jako duše v těle a podobně jako duše disponuje velkou silou. Ať už se myšlení evropského člověka pohybuje jakýmkoli směrem, chtíc nechtíc staví všechno na člověku jako na svém základě, zatímco Bohočlověku a Jeho Evangeliu se vyhýbá. Vše je proniknuto úsilím o neomylnost a samo-dostatečnost lidské osoby, všude lze pozorovat samozvané přesvědčení o vlastní pravdě a domýšlivou samolibost. Na všem spočívá pečeť římského katolicismu.
Když Dostojevskij hovoří o římském katolicismu, nemá na mysli jen římskokatolické náboženství, ale univerzální římskokatolickou ideu, má na mysli osud národů, které se po celé tisíciletí utvářely v rámci této ideje a které jsou touto ideou skrz naskrz proniknuty.
„Například Francie,“ říká Dostojevskij, „není v tomto ohledu po celá staletí ničím jiným než nejdokonalejším ztělesněním katolické ideje – převzaté ovšem už od Římanů a pokračující v jejich duchu – její vůdčí silou. Francouzi, kteří téměř bez výjimky ztratili i poslední zbytky víry (a jezuité se v tom od ateistů v ničem neliší), kteří nejednou zavírali své kostely a jedenkrát dokonce hlasovali o shromážděních samotného Boha, kteří od idejí roku 1789 dospěli až k vlastnímu francouzskému socialismu, tedy k učení, že lidská společnost dojde spokojenosti a řádu bez Krista a mimo Něj, přesně tak, jak si to přál katolicismus, ale nedokázal to v Kristu učinit realitou, – tito Francouzi – i jako revolucionáři v Konventu, jako ateisté, socialisté nebo dnešní komunardi – jsou stále ještě národem ve svrchované míře, zcela a bezvýhradně katolickým, zasaženým duchem katolicismu i jeho literou.
Když ústa nejzapřisáhlejších ateistů vyhlašují Liberté, Égalité, Fraternité – ou la mort (Volnost, rovnost, bratrství – anebo smrt!), dělají to přesně tak, jako by to učinil sám papež, kdyby z nějakého důvodu musel vyhlásit a definovat katolickou liberté, égalité, fraternité – je to nefalšovaný sloh a duch středověkého papežství.
Nejsoučasnější francouzský socialismus je zjevně vášnivým a osudovým protestem proti katolické ideji, protestem všech lidí a národů, které katolicismus trýznil a dusil a kteří stůj co stůj chtějí v budoucnu žít už bez katolicismu a jeho božstev. Ale i tento protest, jehož počátek spadá fakticky už na konec 18. století (a vlastně už do doby mnohem dřívější), není tedy ničím jiným než nejdůslednějším a nejpravověrnějším pokračováním katolické ideje, jaké si lze představit, jejím konečným a definitivním vyvrcholením, osudovým důsledkem, k němuž spěla po celá staletí.
Vždyť francouzský socialismus není ničím jiným než ideou násilného sjednocení lidstva, zrozenou už ve starověkém Římě a pak v plnosti uchovávanou katolicismem. Idea osvobození lidského ducha od katolicismu se tu opět halí do těsných katolických forem a přejímá ducha, literu, materialismus, despotismus i mravní principy katolicismu.“ (DS II, s. 11-12)
Člověk je mezi všemi pozemskými bytostmi bytostí nejméně mechanickou. Základní vlastnosti a funkce jeho přirozenosti v sobě nemají nic mechanického. Připodobňování člověka k mechanismu a snaha aplikovat na něj zákony mechanického rozvoje a činnosti pramení pouze z neznalosti psychofyzické povahy člověka nebo ze záměrného odmítání svobody lidského ducha.
Hovoří-li se tedy o sjednocení lidstva, nemůže k němu v žádném případě dojít mechanickým způsobem. Lidé jsou bytostmi více duchovními než tělesnými, a proto je problém sjednocení lidí problémem duchovním. Dokud nebudou nalezeny, prozkoumány a prakticky uplatněny principy a síly, které mohou sjednotit lidi duchovně, budou se všechny pokusy o sjednocení uskutečňovat ohněm a mečem.
Myšlenka spojení lidí v celosvětovém impériu (jakýmikoli prostředky) má původ ve starověkém pohanském Římě. V protikladu k ní stojí křesťanská myšlenka duchovní jednoty lidí jakožto dětí jediného Nebeského Otce a všeobecného bratrství; takové jednoty lze dosáhnout jen evangelními prostředky. Římský katolicismus přejal myšlenku starověkého Říma a učinil v ní jen známé, nepodstatné změny.
Dostojevskij, jenž jako nikdo jiný dokázal vyluštit ty nejzáhadnější hieroglyfy lidských dějin, to vidí jako jasný a nesporný fakt. Ve svém Deníku spisovatele píše:
„Idea světové jednoty lidstva se poprvé zrodila ve starověkém Římě, který si myslel (a pevně věřil), že ji v praxi uskuteční ve formě světové monarchie. Avšak tato formule vzala za své tváří v tvář křesťanství; formule ano, nikoli však sama idea. Tato idea je totiž ideou evropského lidstva, z ní povstala jeho civilizace a jen pro ni Evropané žijí. Padla pouze idea římské světovlády a byla nahrazena novým ideálem jednoty všech lidí v Kristu. Tento nový ideál se pak rozštěpil vedví – na východní ideál ryze duchovního sjednocení lidstva a na jemu zcela protichůdný ideál západoevropský, římskokatolický, papežský.
Západní, římskokatolické vtělení této ideje mělo svou historii – neodvrhlo sice svůj křesťanský, duchovní základ, smísilo jej však s dědictvím starověkého Říma. Římští papežové prohlásili, že křesťanství a jeho idea nemůže být uskutečněna bez jednotné vlády nad všemi zeměmi a národy světa, že křesťanství není možné naplnit bez vlády nikoli duchovní, nýbrž bez vlády světské – jinými slovy, není to možné bez vytvoření nové světové říše římské, v jejímž čele už nebude stát římský císař, nýbrž papež.
Tak došlo k novému pokusu o vytvoření světového impéria zcela v duchu starověkého Říma, avšak již v nové formě. Východní ideál usiluje nejprve o duchovní sjednocení lidstva v Kristu a teprve poté, jako přirozený důsledek, o náležitou jednotu státní a sociální, kdežto Řím si chce naopak nejdříve zajistit pevnou státní jednotu v podobě světové říše, a teprve pak pod vedením papeže jako hlavy tohoto světa usilovat i o sjednocení duchovní.“ (DS II, s. 199)
„Od té doby,“ pokračuje Dostojevskij, „se o to římský svět nepřestal pokoušet a vytrvale hledal nové formy, jak toho dosáhnout. V průběhu těchto pokusů upadla nejpodstatnější část křesťanského principu téměř beze zbytku v zapomnění. Dědicové starověkého Říma odvrhli nejenom duchovní principy křesťanství, ale nakonec i papežství. Rozpoutala se strašlivá francouzská revoluce, která v podstatě nebyla ničím jiným než poslední proměnou a vtělením starořímské formule sjednocení světa.
Nová formule se však ukázala nedostačující a nová idea nemohla být dovršena. Nastal dokonce okamžik, kdy všechny národy, které přejaly poslání a odkaz starověkého Říma, propadly téměř zoufalství. Část společnosti, která si v roce 1789 vybojovala politickou hegemonii, tj. buržoazie, samozřejmě triumfovala a prohlásila, že cíle bylo dosaženo.
A tak všichni přední intelektuálové, odvěkými přírodními zákony odsouzení k tomu, aby se věčně znepokojovali osudy světa a hledali nové formulace ideálu a nové slovo nezbytné pro další vývoj organismu lidstva, začali apelovat na všechny ponížené a opomenuté, na všechny, s nimiž nová formule jednoty všeho lidstva vyhlášená francouzskou revolucí roku 1789 vůbec nepočítala.
Tak padlo nové slovo – je nutno sjednotit lidstvo nikoli jenom proto, aby se rovnosti a rovných práv dostalo pouze jedné čtvrtině lidstva, zatímco všichni ostatní zůstanou jen surovinou a zneužívaným prostředkem k dosažení štěstí této vyvolené čtvrtiny.
Naopak lidstvo musí být již sjednoceno na základě všeobecné rovnosti, kdy všech statků tohoto světa budou užívat bez rozdílu všichni. Bylo rozhodnuto tento záměr uskutečnit jakýmikoli prostředky, tedy zdaleka ne už jen prostředky křesťanské civilizace, a před ničím se nezastavovat.“ (DS II, s. 199-200)
Jestliže je neomylnost člověka v západní Evropě vyhlášena jako dogma, proč by jí nemohl využít kterýkoli Evropan? Nejdůležitější je, že člověk je ve své podstatě neomylnou bytostí, a to pak znamená, že má právo řešit všechny své problémy a veškerá trápení svého ducha tak, jak mu velí vlastní rozum. Tím spíše, že Tvář Bohočlověka, která je pro lidskou bytost jediným neomylným ukazatelem, byla zdeformována římským katolicismem.
Právě v tom spočívá příčina všech neštěstí a omylů evropského člověka. Namísto Krista si Evropan navymýšlel nekonečné množství teorií, idejí, hypotéz, iluzí a nadějí, mezi nimi např. materialismus, ateismus a socialismus. Dostojevskij má pravdu, když říká:
„Římský katolicismus, který už dávno zradil Krista výměnou za světskou moc, dohnal lidstvo k tomu, aby se od něho odvrátilo, a stal se hlavním původcem jeho příklonu k ateismu a materialismu. Právě katolicismus a nikdo jiný přivedl na svět socialismus, který si klade za cíl vyřešit osudy lidstva už nikoli v duchu Kristově, ale bez Boha a bez Krista. Bylo jen přirozené, že se socialismus zrodil právě v Evropě náhradou za křesťanské principy, které zdeformovala a odvrhla sama katolická církev.“ (DS II, s. 406-7)
Jakmile lidé zamění Bohočlověka za „neomylného“ člověka, zamění v důsledku toho též Jeho Evangelium za rozličná učení. „Neomylný“ má právo na všechno. Jestliže si vytkl za cíl vytvořit celosvětovou monarchii, jejíž hlavou bude on sám – „neomylný“, jsou k uskutečnění tohoto cíle vhodné jakékoli prostředky, neboť jim „neomylný“ dává své schválení.
Všechno je možné, jakýkoli lidský kompromis – jen když to vede k uskutečnění cíle. Když to bude nutné, přimkne se „neomylný“ – dosavadní spojenec a spolubojovník králů a monarchů – k socialistům. U Dostojevského zní tato prorocká pravda jako vyzvánění na poplach:
„Odvrátí-li se jednou vlády tohoto světa od papežství a odvrhnou je, mohlo by se velmi dobře stát, že se papežství vrhne do náručí socialismu a splyne s ním vjedno. Pěšky a bos sestoupí papež ke všem chudým a řekne jim, že všechno, čemu učí a co chtějí, je už dávno v Evangeliu, jenomže doposud nenastal čas, aby se to dověděli. Teď však, když se čas naplnil, jim papež předá Krista a bude rovněž věřit v mraveniště. Římskému katolicismu (to už je teď naprosto jasné) nejde o Krista, ale o světovládu. »Vy se potřebujete sjednotit proti nepříteli – sjednoťte se pod mým praporem, neboť ze všech vlád a vladařů světa jen já vládnu celému světu, a budeme kráčet spolu.“
Poté, co papežství ztratí podporu světských vládců, zaměří se na démos, lid. Dostojevskij píše, že se katolicismus obrátí k témuž lidu, který římská církev po celá staletí povýšeně přehlížela, snažíc se zalíbit pozemským králům a císařům. Nyní se tedy katolicismus upne k lidu, neboť nikdo jiný mu už nezbude, a zaměří se rovnou na vůdce toho nejdynamičtějšího a nejvzpurnějšího prvku v lidu, totiž k socialistům.
„Řekne lidu, že všechno, s čím socialisté přišli, hlásal už Kristus. Katolicismus ještě jednou zdeformuje a zaprodá Krista, jako to učinil v touze po světské moci už tolikrát v dějinách: když obhajoval inkvizici, která svobodomyslné lidi odsuzovala na mučení ve jménu milujícího Krista – toho Krista, jenž si cení pouze učedníka, který k Němu přijde ze svobodné vůle, nikoli ze zištných důvodů nebo ze strachu; stejně tak prodával Krista, když žehnal jezuitům a schvaloval, že pro dílo Kristovo je každý prostředek dobrý.“
Všechno učení Kristovo se mu už dávno změnilo jen v úsilí o dosažení světské moci a budoucí světovlády. Poté, co se katolické národy odvrátily od tohoto zrůdného obrazu, vydávaného za Krista, došlo nakonec k tomu, že po staletích protestů, reformací apod. se začaly od počátku devatenáctého století objevovat pokusy zorganizovat život již bez Boha a bez Krista.
Ačkoli lidem chybí instinkt včel a mravenců neomylně budujících své úly a mraveniště, tak přesto zatoužili vytvořit něco na způsob ideálního lidského úlu či mraveniště. Odvrhli Bohem danou a zjevenou pravdu, jíž jedinou se člověk může spasit: »Miluj bližního svého jako sebe samého!« a nahradili ji praktickými návody typu: »Chacun pour soi et Dieu pour tous« (Každý pro sebe a Bůh pro všechny), nebo vědeckými axiomy typu »boje o život«.
Protože však lidé nemají instinkt, jímž se v životě neomylně řídí zvířata, pyšně svoji naději složili ve vědu, zapomínajíce přitom, že věda je stále ještě v plenkách a vytvořit společnost je nad její síly. Lidé začali snít.
Ideálem lidstva a zároveň i jeho hrozbou se stala nová babylonská věž. Za blouznivci se brzy vynořila jiná, prostá a všem srozumitelná učení typu: »Oloupíme boháče, zatopíme svět krví a ono se to pak samo nějak urovná!« Nakonec byli překonáni i tito učitelé a objevil se program anarchismu a kdyby se mohl uskutečnit v praxi, muselo by se pravděpodobně začít znovu od začátku jako před deseti tisíci lety. Katolicismus to vše výtečně chápe a bude schopen zlákat vůdce podzemní války na svou stranu. Řekne jim:
„Chybí vám hlava a organizace, závazný řád, jste síla rozdrobená po celém světě a teď, po porážce Francie, i síla potlačená. Já vás však sjednotím a získám na vaši stranu i všechny ty, kdož ve mne věří.“
Tak či onak k tomuto svazku dojde. Katolicismu se nechce umírat a stejně nepochybné je, že dojde k sociální revoluci a započne nové, sociální údobí dějin. Obě síly a oba proudy se nepochybně musejí dohodnout a slít v jediný proud. Katolicismu ovšem půjdou na ruku i řeže, krev, loupeže, a přijde-li na to, i kanibalství. Kojí se stále ještě nadějí, že právě v kalných vodách chytí svou rybu na udici ještě jednu. Chce to jen odhadnout chvíli, kdy se mu nakonec chaosem a bezprávím utýrané lidstvo samo vrhne do náruče. Pak se katolicismus zcela a zjevně stane svrchovaným „světským vladařem a suverénem tohoto světa“ a dosáhne tak svého konečného cíle.“ (DS II, s. 412-414)
Hlavní tajemství vztahu „neomylného“ evropského člověka k Bohočlověku rozebral Dostojevskij s neopakovatelnou prorockou jasnozřivostí ve Velkém inkvizitoru. Jakožto geniální ideolog a pragmatik římského katolicismu se Velký inkvizitor obrací ke Kristu s těmito slovy:
„Opravili jsme Tvůj velký čin a založili jsme jej na zázraku, tajemství a autoritě. (…) Rozhněvej se, nechci Tvou lásku, protože Tě sám nemám rád. Proč bych před Tebou něco tajil? Což nevím, s Kým mluvím? Všechno, co Ti mohu říci, už víš, čtu to ve Tvých očích. A je na mně skrývat před Tebou naše tajemství? Možná, že je chceš slyšet právě z mých úst, slyš tedy: nejsme na Tvé straně, nýbrž na jeho, to je naše tajemství! Už dávno nejsme s Tebou, nýbrž s ním, už osm století. Zrovna před osmi stoletími jsme od něho přijali to, cos Ty rozhořčeně odmítl, ten poslední dar, který Ti nabídl, když Ti ukázal všechna pozemská království.
Přijali jsme od něho Řím a císařův meč a prohlásili jen sebe za pozemské vládce, za jediné vládce, ačkoliv se nám ani dodnes nepodařilo své dílo úplně dokonat. (…) Ještě dlouho musíme čekat na jeho dovršení a země ještě mnoho vytrpí, ale dosáhneme svého, budeme vládnout jako císař a pak se budeme zabývat také štěstím lidí na celém světě. (…) Proto jsme přijali císařův meč, a když jsme jej přijali, zavrhli jsme ovšem Tebe a následovali jeho.“ (BK I, 279)
Podle Velkého inkvizitora je tajemství socialismu částečně skryto v tajemství římského katolictví. Inkvizitor říká Kristu:
„Ó, ještě mnoho staletí bude řádit svobodný rozum, jejich věda a lidojedství, protože když začali stavět svou babylonskou věž bez nás, dojdou k lidojedství. (…) Zdaž víš, že uplynou staletí a lidstvo vyhlásí ústy své moudrosti a vědy, že zločin neexistuje, že tudíž není ani hřích a jsou jen hladoví lidé? »Nasyť je a potom po nich žádej ctnost!« To napíší na prapor, který proti Tobě pozdvihnou a skrze který bude Tvůj chrám zbořen. Místo Tvého chrámu bude budována nová stavba, bude znova budována strašlivá babylonská věž, a ačkoliv ani ta podobně jako dřívější nebude dostavěna, přece ses mohl této nové věže uvarovat a zkrátit utrpení lidí o tisíc let – neboť až se tisíc let nasouží se svou věží, stejně přijdou k nám! Vyhledají nás zase pod zemí v katakombách (budeme znova pronásledováni a mučeni), najdou nás a budou nás úpěnlivě prosit: »Nasyťte nás, neb ti, kdo nám slíbili oheň z nebes, nedali nám jej!« A potom dostavíme jejich věž, neboť dostaví ten, kdo je nasytí. A jedině my je nasytíme ve Tvém jménu a budeme lhát, tvrdíce, že je nasycujeme ve Tvém jménu.“ (BK I, s. 280; 274-275)
A abychom je zcela získali na svou stranu, „dáme jim tiché, pokorné štěstí, štěstí slabých tvorů, jakými byli stvořeni. (…) Dovolíme jim i hřích, jsou slabí a bezmocní, a za to, že jim dovolíme hřešit, budou nás milovat jako děti. Řekneme jim, že každý hřích bude vykoupen, jestliže se ho dopustí s naším svolením; že jim dovolujeme hřešit, protože je milujeme. (…) S nejbolestnějšími tajemstvími svého svědomí, se vším, se vším k nám přijdou a my jim odpovíme na každou jejich otázku.“ (BK I, s. 281)
V myslích tvůrců člověkoboha i myslích ideologů evropského „neomylného“ člověka působí jedna a tatáž tajemná a temná síla; v hlubinách této síly se ukrývá černý duch zloby a destrukce, jehož konečným cílem je odstranit Bohočlověka a nahradit Jej „neomylným“ člověkem, člověkobohem. Podle Dostojevského jde o zřejmý a nesporný axiom. Tomuto názoru zůstal věrným až do konce svého života. Ve svém „vyznání víry“ pronáší definitivní soud o římském katolicismu:
„Na Západě křesťanství vyhaslo, neboť sama západní Církev znetvořila obraz Kristův, když se změnila v římský stát a obnovila jej v podobě papežství. Ano, na Západě už není žádného křesťanství ani Církve, třebaže tam žije a vždycky bude žít mnoho křesťanů. Katolicismus už vskutku není křesťanstvím a přechází v modloslužebnictví, kdežto protestantismus se zase mamutími kroky blíží ateismu a vratké a proměnlivé (nikoli věčné) mravouce.“ (DS II, s. 496)
V lidském světě neexistuje žádná hodnota, jež by se mohla byť vzdáleně vyrovnat Bohočlověku Kristu či Jej jakýmkoli způsobem nahradit. Bohočlověk je absolutně nenahraditelný ve všech oblastech lidského života. Všechny skutečné hodnoty z Něj vycházejí a všechny v Něm nalézají završení. Pokud chce lidský rozum vyřešit jakýkoli problém bez Něj či mimo Něj, nevyhnutelně se propadne do propasti nihilismu či do chaosu anarchismu.
A právě proto, že v západní Evropě na místo Bohočlověka postavili člověka, právě proto se evropské lidstvo ocitá v chaosu, z něhož vede jediné východisko: revoluce, anarchie, tyranie, krveprolití, kanibalství a vraždy. Co není vybudováno na Bohočlověku, to se rozpadá samo od sebe. Tělo Evropy, naplněné duchem pýchy a velikášství a podminované destruktivním prvkem samozvané „neomylnosti“, spěje k nevyhnutelnému výbuchu, který je rozptýlí na popel a prach. Dostojevskij to prorocky předpovídal, když v roce 1880 napsal:
„Evropa je všude před strašným, totálním zhroucením. To mraveniště bez Církve a bez Krista (neboť Církev již dávno zatemnila svůj ideál a po celé Evropě se už proměnila ve stát), mraveniště s otřesnými mravními základy, jež se zřeklo všeho univerzálního a absolutního, je už celé podkopáno.
Nastupuje čtvrtý stav, už buší na dveře, dobývá se dovnitř, a když mu nikdo neotevře, vylomí je. Odmítá všechny dřívější ideály a zavrhuje každý dosud platný zákon. Nepřistoupí na kompromisy a ústupky, žádné podpěry už nemohou vaši stavbu zachránit. Malé ústupky ho jen podnítí, vždyť on chce všecko. Dojde k něčemu takovému, co si nikdo ani nedokáže představit. Všechny ty parlamentarismy, všechny ty dnes vyznávané občanské teorie, všechno nahromaděné bohatství, banky, věda, židé, vezmou v jediném okamžiku za své a nezůstane po nich ani památky (…)
A je to »blízko, přede dveřmi«. Smějete se? Blahoslavení, kteří se smějí! Dopřeje-li vám Bůh požehnaného věku, ještě se toho dožijete. A nevyjdete z údivu. Teď mi ještě se smíchem na rtech řeknete: »Pěkně milujete Evropu, jen co je pravda, když jí prorokujete takový osud!« A vy si myslíte, že z toho mám radost? Tuším jen, že nadchází okamžik zúčtování. Ke konečnému vyrovnání, k placení účtů může přitom dojít daleko dřív, než si dokáže i ta nejbujnější fantazie představit. Příznaky jsou hrozivé. Uspíšit konec může už jen dlouhotrvající nenormální politická situace evropských národů. Jak by také mohla být normální, když je nepřirozená už svou podstatou a její nenormálnost se každým stoletím jen prohlubovala? Menšina lidstva přece nemůže uvrhnout do otroctví většinu.
A výlučně k tomuto cíli směřovaly doposud všechny občanské (a dávno už ne křesťanské) instituce dnes již naprosto pohanské Evropy. Nepřirozenost této situace i tyto »neřešitelné« politické otázky (všem ostatně dobře známé) musejí nevyhnutelně vést k obrovské, poslední politické válce o přerozdělení bohatství, do níž budou zataženi všichni a která propukne ještě v tomto století a možná už v příštím desetiletí. (…)
V Evropě, v té Evropě, která nashromáždila tolik bohatství, jsou naopak základy občanského zřízení všech evropských národů podkopány, snad už zítra se zhroutí, všechno se propadne beze stopy a bude nahrazeno čímsi novým a neslýchaným, nepodobným ničemu, co tu kdy bylo. Ani všechno nahromaděné bohatství nezachrání Evropu před zhroucením, neboť »v jedinou hodinu zmizí i bohatství«.
(…) Ještě nikdy nevřela Evropa tolikerým nepřátelstvím jako v naší době. Jako by všechno bylo podkopáno a podminováno střelným prachem, který čeká jen na první jiskru…“ (DS II, s. 518-519; 470-471; DS I, s. 306)
S nekonečným zármutkem a dojemným soucitem píše Dostojevskij v roce 1871 z Drážďan svému příteli Strachovovi:
„Lidé tu píší spousty knih, ale uniká jim to nejdůležitější: na Západě lidé ztratili Krista (vinou katolicismu), a proto Západ upadá, jedině proto.“ (dopis ze dne 18. / 30. května)
Dostojevského proroctví o Evropě se postupně naplňuje před naším zrakem. Evropské lidstvo, vedené duchem humanistické, domýšlivé „neomylnosti“, padá střemhlav ze tmy do tmy, z noci do noci, dokud se nezřítí do nejtemnější věčné noci, do níž neproniká ani paprsek světla. A v této noci již člověk neuvidí svého nesmrtelného bratra, neboť to je možné jen ve světle trpícího a zázračného Bohočlověka Krista…
V Bratrech Karamazových říká moudrý starec Zosima:
„V Evropě už církve namnoze ani nejsou, zůstali tam jenom církevní zaměstnanci a nádherné budovy kostelů, kdežto samy církve tam už dávno usilují přejít z nižší formy církve do vyšší formy státu, aby v něm úplně zanikly. Tak tomu je myslím aspoň v luterských zemích. V Římě pak byl už před tisíci lety místo církve prohlášen stát.“ (BK I, s. 74)
„Nad celou Evropou se už nepochybně vznáší cosi osudového, hrozivého a především blízkého.“ (tamtéž)
________________________________
Přeloženo z ruštiny: Преп. ИУСТИН (Попович), Достоевский о Европе и славянстве, Издательский дом „Адмиралтейство“, Санкт Петербург, 1998.
________________________________
Poznámka – citáty převzaty a adaptovány z těchto českých vydání:
DS – Deník spisovatele I a II (Spisy F. M. Dostojevského, sv. 12. a 13; přeložil Ladislav Zadražil; Odeon, Praha 1977)
BK – Bratři Karamazovi I a II (přeložil Prokop Voskovec; Odeon, Praha 1980)
