Sv. Ignatij Brjančaninov: Svědomí
Svědomí je jedním ze smyslů lidského ducha; je smyslem jemným a průzračným, schopným rozlišit dobro od zla.
Tento smysl rozlišuje dobro od zla lépe nežli rozum.
Je obtížnější obelstít svědomí než rozum.
I když je rozum obelstěn a podporován hříšnou vůlí, musí ještě dlouho zápasit s naším svědomím.
Svědomí je přirozený zákon.1
Svědomím se člověk řídil až do chvíle, kdy přijal Zákon napsaný. Lidstvo si však po svém pádu začalo postupně osvojovat nesprávné představy o Bohu, o dobru a zlu. A obelstěný rozum předával své nesprávné představy svědomí. Bylo proto nezbytně nutné, aby člověk přijal Zákon napsaný, který jediný jej mohl přivést k pravdivému poznání Boha i k veškerému bohulibému konání.
Kristovo učení, zpečetěné svatým křtem, uzdravuje naše svědomí od zla, kterým je nakazil hřích (Žd 10, 22). Správná funkce svědomí, jež je nám navrácena, se udržuje a povznáší jen tehdy, když se řídíme Kristovým učením.
Zdravé a správně fungující svědomí můžeme mít jen uvnitř Pravoslavné církve, protože přijetí jakékoliv nepravdivé myšlenky má dopad na naše svědomí a odvádí je od jeho správné funkce.
Svévolně páchané hříchy zatemňují, otupují, zahlušují a uspávají svědomí.
Veškerý hřích, který není očištěn pokáním, zanechává na svědomí škodlivé stopy.
Jestliže je život naplněn neustálými svévolnými hříchy, svědomí je jakoby umrtveno.
Avšak zcela zabít vlastní svědomí není možné. Svědomí bude člověka provázet až do strašného dne Kristova soudu a tam usvědčí toho, kdo je neposlouchal.
Podle učení svatých otců je právě svědomí oním soupeřem člověka, o kterém mluví Evangelium (Mt 5, 25).2
A opravdu, svědomí je náš soupeř! Protože se vždy protiví veškerému našemu nezákonnému počínání.
Po celou dobu svého pozemského života, na své cestě k nebi, musíš žít s tímto soupeřem v míru, aby se nestal tvým žalobcem ve chvíli, kdy se bude rozhodovat o tvém věčném životě.
Svaté Písmo praví: “Vysvobozuje duše svědek pravdomluvný.” (Př 14, 25) Pravdomluvným svědkem je naše čisté svědomí. Duši, která dbá na jeho rady, ochrání před hříchem po celý život, až do příchodu smrti, jakož i od posmrtných věčných muk.
Jako se ostří nože brousí o kámen, tak se vybrušuje naše svědomí Kristem. Prosvětluje se studiem evangelních přikázání a zdokonaluje se jejich uskutečňováním.
Svědomí, prosvětlené a zdokonalené Evangeliem, ukazuje člověku podrobně a jasně jeho hříchy, včetně těch nejmenších.
Nečiň nikdy násilí svému soupeři – svědomí! V opačném případě přijdeš o duchovní svobodu: hřích tě zajme a sváže. Takto naříká Boží prorok nad těmi, kteří popírají své svědomí a obelhávají sami sebe: “Efraim bude poroben a zkrušen soudem, protože se rád honí za žvástem.” (Oz 5, 11)
Svědomí má velmi jemné ostří; toto ostří se musí chránit a zase chránit. Chrání se však jen tehdy, když člověk plní to, co od něj svědomí žádá; naruší-li člověk některý z požadavků svědomí, ať pro svou slabost, nebo z náhodného vzplanutí, musí se vždy umýt v slzách pokání.
Nemysleme si, že existuje bezvýznamný hřích. Každý hřích je narušením Božího Zákona, protivením se Boží vůli a potlačením svědomí.
Od maličkých, na pohled nepatrných hříchů přecházíme postupně až k velikému hříšnému pádu.
„Vždyť o co jde? To přece není velký hřích! A je to vůbec hřích? Jistěže není!“ Tak uvažuje člověk, který nedbá o svou spásu, když se chystá okusit pokrm zakázaný Božím Zákonem. Taková úvaha je však hlubokým omylem a člověk, který se na ni spoléhá, ustavičně popírá své svědomí.
Ostří svědomí se otupuje a jeho světlo hasne, duši zahalují temnota a chlad nedbalosti a bezcitnosti.
Bezcitnost se nakonec stane obvyklým stavem duše. A duše bývá s tímto stavem často spokojena, dokonce jej považuje za stav, který se líbí Bohu, za klidné svědomí. Zatím však došlo k naprosté ztrátě pocitu vlastní hříšnosti, ztrátě blahodatného duchovního života, k ukolébání a zaslepení svědomí.3
V tomto stavu strašného zatemnění a bezcitnosti vcházejí do duše bez zábran různé hříchy a stavějí si v ní svá doupata. Hříchy v duši zapouštějí kořeny a postupně se mění v návyky, srovnatelné s naší přirozeností, ba někdy i silnější než přirozenost. Tyto hříšné návyky se nazývají vášně. Člověk si ani nevšimne, a najednou je ze všech stran spoután hříchem, který si z něj učiní zajatce a otroka.
Jestliže si někdo trvale nevšímá napomínání svého svědomí a upadne do otroctví hříchu, může pak jen s velikým úsilím a za zvláštní Boží pomoci roztrhnout okovy tohoto otroctví a zvítězit nad vášněmi, které se mezitím staly součástí jeho přirozených vlastností.
Milovaný bratře! Chraň si pozorně, pečlivě a ze všech sil své svědomí!
Chraň si svědomí ve svém vztahu k Bohu. Plň všechna Boží přikázání – jak ta, která všichni vidí, tak ta, která jsou neviditelná a známá pouze Bohu a tvému svědomí.
Chraň si své svědomí ve vztahu k bližnímu. Neuspokoj se pouze vnější spořádaností svého jednání s bližními! Požaduj sám od sebe, aby s tímto jednáním bylo spokojeno i tvé svědomí. A svědomí bude spokojeno jen tehdy, když nejenom tvé činy, ale i tvé srdce bude mít k bližním takový vztah, jaký přikazuje Evangelium.
Chraň si své svědomí ve vztahu k věcem. Vzdal se nestřídmosti, rozkošnictví, nedbalosti a nezapomeň, že všechny věci, které používáš, byly vytvořeny Bohem, že to jsou Boží dary, dané člověku.
Chraň si své svědomí i k sobě samému. Nezapomínej, že jsi obraz a podobenství Boží a že jsi povinen předložit tento obraz samotnému Bohu v čistotě a svatosti.
Běda, třikrát běda, jestliže v tobě Pán nepozná Svůj obraz a nenalezne na něm žádnou shodu se Sebou. Tehdy zazní Jeho strašný soud: “Neznám vás.” (Mt 25, 12) Nepotřebný obraz pak bude uvržen do nehasnoucího plamene pekla.
Nekonečná radost však obejme duši, na kterou Pán pohlédne a uvidí v ní shodu se Sebou samým. Uvidí v ní krásu, kterou jí ve Své nekonečné dobrotě daroval při stvoření, obnovil a rozmnožil při vykoupení a o které přikázal, aby ji člověk udržoval v celosti a neporušenosti tím, že se bude protivit veškerému hříchu a zachovávat všechna evangelní přikázání.
Neumlkající a nepodplatitelný hlídač a vychovatel, který nás chrání před každým hříchem a vede k veškerému dobru – to je svědomí. Amen.
Přeloženo z ruštiny: Полное собрание творений святителя Игнатия Брянчанинова. Том I. Аскетические опыты. Паломникъ, Москва 2001, s. 341-344.
1 Ctihodný avva Dorotheos, Poučení třetí, o svědomí.
2 Tamtéž.
3 Ctihodný Jan Sinajský, Žebřík, promluva osmnáctá.
