Sv. arcibiskup Serafim (Sobolev): O vnitřní křestní milosti

Co je to milost Ducha Svatého, zjistíme pouze tehdy, když začne vládnout v našem nitru, když se před ní skloní všechny naše vášně a my ji budeme zakoušet jako Království Boží, jako spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém (Ř 14, 17).

Promluva na svátek Křtu Páně

„Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku.“ (Tt 2, 11-12)

Taková jsou slova apoštolského čtení na veliký svátek Křtu Páně, ke kterým bych nyní rád, milovaní bratři a sestry v Kristu, soustředil vaši pozornost. Hovoří se tu o zjevení milosti, která nás podle učení apoštola Pavla činí čistými, spravedlivými a zbožnými, tj. svatými.

Apoštol zde mluví o milosti jako o prostředku k dosažení svatého, spasitelného života. O jakou milost však jde? Podle učení ctihodného Jana Kassiána je třeba rozlišovat dva druhy milosti: 1) milost vnější prozřetelnosti, skrze niž působí Hospodin v celém světě buď přímo, nebo prostřednictvím andělů, lidí, ba i viditelné přírody; 2) milost jakožto vnitřní Boží sílu.

A právě o této vnitřní milosti se hovoří v uvedených slovech svatého apoštola. Tato milost působila v životě prvních lidí v ráji a byla pramenem jejich pravého poznání, svatosti a blaženosti. Po svém pádu ji však naši prarodiče ztratili, a bylo proto třeba, aby se Spasitel vtělil, trpěl, zemřel a vstal z mrtvých, neboť jen tak mohla být tato milost opět darována lidem.

Tato milost Boží byla na nás vylita, když podle Kristova zaslíbení Duch Svatý se Svou mnohotvárnou milostí sestoupil na apoštoly, a to jako pravda (1J 5, 6; J 15, 26; 16, 13), jako moc (Sk 1, 8) a jako útěcha (J 14, 16; 14, 26; 15, 26; 16, 7) či Boží radost. Od toho okamžiku začala být v Církvi milost Ducha Svatého skrze tajiny křtu a myropomazání udílena věřícím, aby dosáhli obrození své mysli, vůle a srdce.

Jakožto obrozující Boží síla začala milost vládnout v nitru naší přirozenosti, v samotném srdci člověka. Před zjevením této milosti – jak učí jeden z velkých svatých otců, blažený Diadochos – vládl v lidském srdci hřích, zatímco milost působila zvnějšku. Poté, co se milost zjevila, je to hřích, který působí hřích na člověka zvnějšku, zatímco milost působí v srdci. V tom spočívá také jeden z hlavních rozdílů mezi Starým a Novým Zákonem.

Je samozřejmé, že nikdy přesně nevymezíme, co je to Boží milost. Sv. Makarios Veliký učí, že stejně jako je Bůh ve Své podstatě nepostižitelný, nemůže být ve své podstatě poznána ani milost Svatého Ducha. Jedná se totiž o Boží sílu, jež je od Boha neoddělitelná. Sám Pán, když vysvětloval učení o milosti jako působení Ducha Svatého, se proto uchyloval k formě podobenství.

Právě milost – říká sv. Simeon Nový Theolog – měl Kristus na mysli, když pravil: Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! (L 12, 19) Stejnou milost Ducha Svatého měl Pán na mysli, když v poslední veliký den svátku volal: Jestliže kdo žízní, ať přijde ke Mně a pije! Kdo věří ve Mne (…), proudy živé vody poplynou z jeho nitra. To řekl – jak poznamenává evangelista – o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří uvěřili v Jeho jméno. (J 7, 37-39)

Můžeme však poznávat milost Ducha Svatého vlastní zkušeností, duchovně. To se děje, když ve svém srdci zakoušíme její spasitelné účinky, když od ní přijímáme pravé poznání o Bohu a o světě, když v sobě pociťujeme její sílu k boji s hříchem a také, když zakoušíme její nevyslovitelnou radost.

Co je to milost Ducha Svatého, zjistíme pouze tehdy, když začne vládnout v našem nitru, když se před ní skloní všechny naše vášně a my ji budeme zakoušet jako Království Boží, jako spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém (Ř 14, 17).

Právě takové, zkušenostní poznání milosti nám ve svých spisech zanechali církevní otcové: Antonín Veliký, Makarios Veliký, blažený Diadochos, Simeon Nový Theolog a rovněž veliký theolog naší ruské církve, biskup Theofan Zatvornik. Všichni tito v sobě zakoušeli milost Ducha Svatého jako dar Božího poznání a moudrosti, a to v takové míře, že mohli světlem Boží pravdy osvěcovat i druhé lidi. Všichni tito v sobě pociťovali milost jako Boží sílu, neboť její pomocí činili podivuhodné zázraky a předpovídali věci budoucí. Všichni tito prožívali tuto milost jako vnitřní nevyčerpatelnou Boží radost, kterou nepřetržitě zakoušeli a kterou utěšovali zarmoucená srdce věřících.

Jasně tu vidíme, jak velikým blahem je pro nás milost Ducha Svatého. O tom, že jde o ten nejdrahocennější poklad, svědčí učení Krista, apoštolů i svatých otců. Podle Kristových slov milost Ducha Svatého pro nás představuje tak nesmírné blaho, že její seslání bylo cílem Jeho utrpení a smrti. Tak to vyplývá z Jeho řeči, kterou se loučil se svými učedníky – viz. J 16, 7.

Stejně pohlíželi na milost i sv. apoštolové, neboť učení o spáse skrze milost – díky Kristově smrti na kříži – bylo středobodem jejich zvěstování, o čemž nejzřetelněji svědčí listy sv. apoštola Pavla.

Jinak nemohli chápat Boží milost ani církevní otcové. Kupříkladu sv. Simeon Nový Theolog říká: „Cílem a účelem veškerého Kristova díla spásy bylo to, aby věřící do svých duší přijímali Ducha Svatého, aby se Duch Svatý stal jakoby duší naše duše a abychom se působením tohoto Ducha přetavovali a přetvářeli v mysli, svědomí i ve všem smyslovém vnímání.“

A veliký světec naší ruské pravoslavné církve sv. Serafim Sarovský učil, že získání milosti Ducha Svatého (tj. její odhalení v nás) je cílem celého našeho křesťanského života. To je tedy ona milost, o jejímž zjevení se hovořilo v dnešním liturgickém čtení z listu sv. apoštola Pavla.

A jaké spasitelné poučení si odtud máme odnést, moji drazí? Při poslechu uvedených apoštolských slov se musíme radovat a děkovat Bohu za to, že jsme dětmi Pravoslavné církve, skrze niž nám Hospodin udílí tuto velikou milost, nesrovnatelnou s jakýmkoli pokladem na světě.

V katolictví taková milost není, přesněji řečeno, u katolíků se nemůže projevovat následkem jejich odpadnutí od pravdy pravoslavné víry. V tom spočívá nejpodstatnější rozdíl mezi pravoslavím a katolicismem. Milost, získávaná ve svátostech křtu a myropomazání, je v katolictví ukryta jako Boží jiskra pod popelem všemožných lživých učení.

Naproti tomu v naší Pravoslavné církvi září jako slunce a projevuje se v podivuhodných a rozmanitých darech, jimiž obdaroval Pán Své svaté, když v jejich životě naplnil Své slovo: Hospodin předivně uskutečnil všecka Svá přání ve svatých, kteří jsou na zemi Jeho. (Ž 15/16, 3 podle Septuaginty)

Co se týče protestantismu, zde obrozující milost s jejími podivuhodnými projevy zcela chybí. Je tomu tak proto, že protestanté nemají svátost myropomazání, v níž jsou člověku udíleny síly obsažené v milosti Boží k tomu, aby se stal novým stvořením v Kristu.

Nemáme se ovšem jen radovat, že jsme dětmi Pravoslavné církve a že od ní získáváme velikou milost. Musíme tuto milost nechat, aby se odhalila v našich životech, a to včetně jejích podivuhodných projevů. A k tomu dojde jedině tehdy, když budeme vytrvale plnit všechna Boží přikázání.

Ať v nás tedy slova apoštola Pavla, která jsme právě vyslechli na liturgii, vzbudí nejen pocit radosti, ale také odhodlání k tomu, abychom je uskutečnili v našem životě. Pokud se tak stane, milost Ducha Svatého nás bude učit spasitelnému, čistému a svatému životu a v plnosti se na nás uskuteční slova apoštola Pavla:

„Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku.“ (Tt 2, 11-12)

Amen.

(Kázání bylo proneseno v ruském chrámu sv. Mikuláše v Sofii dne 6. / 19. ledna 1924.)
_______________________________
Přeloženo z: Архіепископъ Серафимъ (Соболевъ). Проповѣди, Софія, 1944, s. 17-20.