Sv. arcibiskup Serafim (Sobolev): O velikém významu Přečisté Panny Marie v díle naší spásy

Promluva na svátek Zvěstování Přesvaté Bohorodice

„Dnes začíná naše spasení… Syn Boží stává se Synem Panny…“ Taková jsou slova dnešního troparu Zvěstování, ke kterým bych rád, milovaní bratři a sestry v Kristu, obrátil vaši pozornost.

Uvedená slova nám objasňují, že při zvěstování archanděla Gabriela Přečisté Panně Marii se započala naše spása, a to početím či vtělením Syna Božího skrze Ni.

Sv. Jan Zlatoústý uvádí dokonce přesný okamžik, kdy k tomu došlo. Podle jeho Bohem inspirovaného výkladu evangelního vyprávění o Zvěstování došlo k početí Boha-Slova poté, co Panna Maria pravila archandělu Gabrielovi: „Hle, jsem služebnice Páně; staniž se Mi podle slova tvého.“ (L 1, 38).

Proč však měla tato slova Přečisté Panny Marie – táže se sv. Jan Zlatoústý – tak veliký význam v díle naší spásy? Protože, odpovídá, Přečistá Panna v nich projevila nesmírně hlubokou víru, jež byla založena na Její ohromující pokoře. Jakmile od archanděla Gabriela uslyšela, že se stane matkou Syna Božího skrze nadpřirozené zrození, jež nemá na světě obdobu, nezačala Přečistá Panna Marie přemýšlet o sobě, neupadla do hříchu pýchy, nýbrž se v nejvyšší možné míře pokořila a řekla: Hle, jsem služebnice Páně; staniž se Mi podle slova tvého.

Tato slova objasňuje sv. Jan Zlatoústý následovně: „Jestliže nevírou ve slova Boží, pramenící z pýchy první ženy Evy, jsme propadli záhubě, – pak naopak vírou ve slova Boží, kterou projevila Přečistá Panna Marie a jejímž pramenem byla Její podivuhodná pokora, jsme došli spásy.“

Pokud mluvíme o velikém významu Přesvaté Bohorodice v díle naší spásy, je třeba zdůraznit, že Matka Boží se tohoto díla účastní nikoli vnějším způsobem, jak je tomu u andělů a svatých, kteří k němu přispívají svými modlitbami. Matka Boží má v díle naší spásy tu nejhlubší, nejvnitřnější účast, neboť dala tělo Synu Božímu, jenž se narodil z Její přečisté útroby.

Veliký význam Boží Matky pro naši spásu se stane ještě více zřejmějším, když budeme pamatovat na to, že kdyby nebylo vtělení, nemohl by nás Pán zachránit od smrti a darovat nám věčný blažený život. Sv. Athanáš Alexandrijský se ve svém pozoruhodném spisu O vtělení Boha Slova táže, zdali nás nemohl všemohoucí Pán zachránit od smrti pouze jediným Svým slovem. Proč bylo nutné, aby se Boží Syn vtělil?

Jistě – odpovídá sv. Athanáš – Pánu by stačilo říci: „Ať již člověk neumírá“, a byli bychom smrti zbaveni. Tím by však Bůh porušil Své vlastní slovo, neboť hned na počátku člověku stanovil: „Zemřeš smrtí“. To se pak naplnilo po pádu Adama a Evy. A navíc – pokračuje sv. Jan – pokud by byl člověk před smrtí ochraňován pouze vnějším způsobem, jen díky všemohoucímu Božímu slovu, pak by jeho přirozenost zůstala ve své podstatě smrtelnou. Proto bylo nutné, aby Bůh nejdříve spojil smrtelnou lidskou přirozenost s nesmrtelným Božstvím. To se uskutečnilo skrze vtělení Páně. Poté bylo nutné, aby Bůh – již po Svém vtělení – smrtí usmrtil tu samotnou smrt, která se nacházela v lidské přirozenosti. To se uskutečnilo skrze Kristovo vzkříšení.

Svědectví sv. Athanáše Alexandrijského nám jasně ukazuje naprostou nutnost vtělení Syna Božího pro naši spásu, a tudíž i nesmírný význam Přečisté Panny Marie v tomto díle.

To však není vše. Pán pravil: Nebudete-li jíst Tělo Syna člověka a pít Jeho Krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí Mé Tělo a pije Mou Krev, má život věčný, a Já ho vzkřísím v den poslední (J 6, 53-54). Spasitel nás zde učí, že bez přijímání Jeho Těla a Krve nedojdeme spásy a zahyneme navěky. Odkud však pocházejí – ptá se biskup Theofan Zatvornik – toto Kristovo Tělo a Krev, které přijímáme v nejvznešenější tajině sv. Eucharistie? A odpovídá, že pocházejí z téže útroby Přečisté Panny Marie.

Při vtělení se tedy Přesvatá Panna účastnila díla naší spásy tím, že dala tělo Synu Božímu. Její účast v tomto díle však pokračuje také skrze tajinu sv. Přijímání, ve které se nám předkládají Kristovo Tělo a Kristova Krev, jež pocházejí ze stejné Její přečisté útroby.

Co z toho všeho vyplývá?

Je-li význam Přečisté Boží Matky v díle naší spásy tak veliký, jak veliká musí být její smělost, když se za nás přimlouvá u Svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista?! Její modlitební smělost nesrovnatelně překonává smělost všech andělů i svatých dohromady.

S nezahanbitelnou nadějí proto prosme Přečistou Pannu Marii, jako největší a s nikým nesrovnatelnou Zastánkyni, aby nás zbavila veškerých běd a pokušení.

Dějiny křesťanské Církve podávají svědectví o tom, jak Matka Boží díky Své nesmírné smělosti před Hospodinem zachraňovala křesťany v nejrůznějších neštěstích. Stala se příčinou obrácení některých velkých hříšníků, jako např. ctihodné Marie Egyptské či blaženého Theofila. V roce 1395 spasila Přečistá Panna Marie Rusko před strašným nájezdem tatarského chána Tamerlána, když vyslyšela modlitby konané před Její divotvornou Vladimirskou ikonou. Za cara Vasilije Šujského zázračně zachraňovala ruské pravoslavné křesťany během švédského obléhání Tichvinského monastýru, poté co byly konány modlitby před zázračnou Tichvinskou ikonou Boží Matky. Vyslyšela i modlitby před Smolenskou ikonou a ochránila ruský národ během Napoleonova vpádu. A v roce 1877 nám prokázala pomoc ve válce s Turky – ti byli tehdy zcela zděšeni viděním Boží Matky, která se jim zjevila na nebi, obklopena nesčíslnými pluky andělských sil.

Stojí za pozornost také skutečnost, že posledním aktem zástupnictví Matky Boží budou Její přímluvy za hříšníky před Hospodinem u Posledního soudu. Bůh to zjevil ctihodnému Řehoři, učedníku velikého světce Basila Nového. Při zjevení, kterého se mu dostalo, uviděl ctihodný Řehoř, jak v průběhu Kristova strašného soudu Matka Boží zabránila mnoha hříšníkům, již odsouzeným spravedlivým soudem Jejího Syna, aby vstoupili do pekla. Začala prosit Krista, aby je zbavil věčného mučení pro lásku, kterou měli během pozemského života ke svým bližním, přestože nestihli učinit před smrtí pokání za některé své hříchy. A Hospodin i naposled vyplnil prosbu Své Přečisté Matky.

Máme-li v Boží Matce natolik mocnou Zastánkyni, že může změnit Hospodinovo spravedlivé odsouzení hříšníků a vysvobodit je z věčného trápení, jak je možné, že nás nevysvobozuje z našich současných velikých neštěstí? Copak se k Ní nemodlíme? – Ale ano, modlíme. Bohužel se však špatně kajeme, anebo se nekajeme vůbec. Možná si své hříchy uvědomujeme a dokonce jich litujeme, ale to ještě není skutečné pokání.

Opravdové pokání spočívá v radikálním obrácení od hříšného života k životu svatému. Opravdové pokání učiníme tehdy, když napodobíme marnotratného syna – ten se nespokojil jen se zkroušeným uvědoměním si vlastních hříchů, ale vstal, zanechal svého nepřístojného a zhoubného života, vydal se za novým životem ke svému otci a dosáhl u něj velikého milosrdenství a lásky.

Tak bychom se měli kát i my. Pamatujme, že naše hříchy jsou první a nejdůležitější příčinou všech našich neštěstí. Ne náhodou řekl Pán mrtvicí raněnému ještě předtím, než ho uzdravil: „Synu, odpouštějí se ti tvé hříchy.“ (Mk 2, 5). Tyto hříchy, především pýcha s jejími plody – nevírou a odpadlictvím od Boha, na nás uvalují hněv spravedlivého Soudce-Hospodina. A pouze pokání, je-li doprovázeno naší rozhodností nevracet se již k předešlým hříchům, se stává hlavní příčinou toho, že se v našem životě projeví nevýslovné Boží milosrdenství.

Ať nás sám Pán, na přímluvy Své Přečisté Matky, uvede na cestu rozhodného a opravdového pokání za všechny naše hříchy!

Jestliže se budeme takto kát, Matka Boží se od nás nikdy neodvrátí a splní všechny naše modlitby. Církev, vědoma si nesmírné moci, kterou má pokání pro naši spásu, od nás žádá, aby naše modlitby k Boží Matce vycházely z hlubiny našeho pokorného a zkroušeného srdce. Vždy proto milovaní v pokání prosme Přečistou Pannu Marii za svou spásu a utíkejme se k Ní s těmito slovy církevní modlitby:

„K Bohorodici nyní vroucně a v pokoře utíkejme se my, hříšní, a klanějme se, volajíce kajícně a z hlubin duše. Vládkyně, pomoz nám a slituj se nad námi; přispěj nám, neboť hyneme pro množství hříchů, nezapuzuj Své služebníky s prázdnou, neboť v Tebe jedinou máme naději.“ Amen.

(Kázání bylo proneseno v ruském chrámu sv. Mikuláše v Sofii dne 25. 3. / 7. 4. 1925.)

_______________________________
Přeloženo z ruštiny: Архіепископъ Серафимъ (Соболевъ). Проповѣди, Софія, 1944, s. 31-35.