Sv. arcibiskup Serafim (Sobolev): O neodsuzování

Promluva na Neděli odpuštění

Podstata svaté tajiny pokání spočívá v tom, že Hospodin skrze kněze odpouští všechny naše hříchy, aby nám mohla být darována největší milost Boží – sjednocení s Kristem ve svatém Přijímání.

V tajině pokání nás Bůh obdarovává tak velikým blahem, že je nelze slovy vyjádřit. Veliké jsou však i nároky, jež klade Hospodin na ty, kteří k této tajině přistupují. Neboť jestliže odpouštíte lidem hříchy jejich, odpustí i vám Otec váš Nebeský; jestliže však neodpouštíte lidem hříchů jejich, ani Otec váš vám neodpustí hříchy vaše. (Mt 6, 14-15) V těchto slovech nám Hospodin ukládá nesmírně obtížný úkol – vyzývá nás, abychom milovali své nepřátele. Taková láska je dílem nadpřirozeným, neboť naše přirozenost – dokud není obrozena milostí – se vyznačuje tím, že když jí někdo působí fyzické či psychické násilí, staví se automaticky na odpor. „Jaký zázrak učinil váš Hospodin?“ ptali se kdysi arabští zbojníci jednoho starce-poustevníka, zahrnujíce jej urážkami. „Ukážu vám, jaký zázrak Pán učinil,“ odpověděl starec. „Vy mne urážíte, ale já vám odpouštím a modlím se za vás k Bohu.“ Podobnou lásku očekává Pán i od nás.

Ano, vskutku veliké jsou Hospodinovy nároky, jež nám připomíná svatá Církev, uvádějíc nás do dnů postu a pokání. Avšak jinou cestu k tomu, abychom od Boha získali odpuštění hříchů, nám Pán neukázal. Vyplývá to nejen z uvedených Kristových slov, nýbrž i z Jeho podobenství o milosrdném králi a nelítostném věřiteli. Tomu Pán odpustil celý veliký dluh, tj. všechny hříchy, ale protože věřitel neodpustil svému bližnímu jeho malý dluh, byl odsouzen k věčným mukám (Mt 18, 23-35).

Jestliže je tak obtížné mít skutečnou křesťanskou lásku, tj. odpouštět našim nepřátelům všechny jejich prohřešky proti nám, a zároveň neexistuje jiný prostředek k tomu, abychom dosáhli Boží milosti – co máme, drazí, v takovém případě dělat?

Není jistě možné, abychom se v díle křesťanské lásky stali okamžitě podobnými Kristu či Jeho učedníkům. Na počátku musíme získat pokorné rozpoložení srdce a přestat odsuzovat své bližní. Vždyť všechny naše spory, rozepře a ďábelská zloba, jež leckdy vede až ke vzájemnému zničení, začínají odsuzováním a jsou způsobeny tím, že v sobě nemáme pokorné vědomí vlastní nicotnosti. Vždy máme sklon si myslet, že jsme lepší než naši bližní. Někdy se sice stane, že si vzpomeneme na svou hříšnost a nemohoucnost, a díky tomu si uvědomíme, že bližní jsou lepší než my. Toto uvědomění však nebývá dostatečně hluboké, neboť se zpravidla ihned vracíme k odsuzování.

Jak tedy můžeme své srdce očistit od odsuzování? – Užitečné rady nám dávají sv. otcové Církve. Když v naší duši vzniknou odsuzující myšlenky, měli bychom přemýšlet takto: „Ano, tento můj bratr v Kristu nyní padl, ale já padnu zítra; on zhřešil, ale já bych na jeho místě spáchal ještě těžší hřích. On však učiní pokání, kdežto já ne…“ Když v naší přítomnosti začne někdo odsuzovat naše bližní, měli bychom toto odsuzování přerušit mlčením, převedením hovoru na jiné téma anebo říci: „Příteli, pamatujme na Kristova slova: Nesuďte, abyste nebyli souzeni (Mt 7, 1). Vzpomeňme na to, že neodsoudil hříšnici přistiženou při cizoložství a že ji zachránil před smrtí; na to, že neodsoudil ty, kteří Jej ukřižovali, a dokonce se za ně modlil ke Svému Otci.“

Budeme-li takto přemýšlet, cítit a jednat, vznikne v našem srdci skutečně křesťanské, tj. pokorné, neodsuzující rozpoložení. Dokud v nás není, nejsme křesťany, třebaže bychom pro Krista učinili mnoho velikých skutků, ba dokonce vydali své tělo k upálení. Jen pokud nebudeme odsuzovat své bližní, dosáhneme skutečné křesťanské lásky ke svým nepřátelům (rozumí se k nepřátelům osobním, nikoli Božím). Tehdy nás Hospodin zahrne Svými milostmi a neodepře nám ani Své nebeské Království.

Za co se Pán smiloval nad rozumným lotrem, který byl ukřižován po Jeho pravici? Nejen za jeho pokání a vyznání víry v Krista jako Boha, ale též za neodsuzování, skrze které projevil Božskému Trpiteli, opuštěnému Bohem i lidmi, svůj soucit a lásku. Právě za to vstoupil rozumný lotr spolu s Kristem jako první z lidí do ráje. V blízkosti sv. Serafima Sarovského žil prostý mnich Pavel, který nevynikal žádnými asketickými skutky, za svého života však nikoho ani jednou neodsoudil. A sv. Serafim, jemuž byla odkryta nebeská tajemství, o něm řekl: „Bratr Pavel sice není asketou, ale za své neodsuzování zdědí po své smrti nevýslovnou blaženost nebeského Království Kristova.“

A tak, milovaní, nebudeme ani my odsuzovat své bližní. Ubráníme-li se odsuzování, už jen to bude stačit k tomu, aby nám Bůh udělil odpuštění našich hříchů, abychom se důstojně sjednotili s Kristem v tajině sv. Přijímání a stále zakoušeli Jeho nevyslovitelnou milost, v tomto i budoucím věku.

Kéž přivede Pán naše srdce k tomuto vytouženému a blahoslavenému neodsuzování – zvláště nyní, před začátkem Velkého postu, který je obdobím našeho pokání. Učiňme slib, že již nikdy nebudeme odsuzovat své bližní. A abychom skoncovali s tímto hříchem, který je v nás tak zakořeněn, prosím vás, abyste nejprve odsoudili sami sebe a abyste podle zavedeného obyčeje Ruské církve projevili toto sebeodsouzení tím, že nyní poprosíte jeden druhého o odpuštění. Podle této tradice teď jako první prosím, abyste mi z lásky ke Kristu odpustili všechny moje pohřešky, které jsem proti vám spáchal slovem či skutkem, vědomě či nevědomě. Ze své strany vám, moje milovaná dítka v Kristu, z celého srdce odpouštím všechny vaše hříchy proti mně. Mocí danou mi Bohem vám je odpouštím a vyzývám vás, abyste se spolu se mnou pomodlili k Bohu – aby nám seslal odpuštění všech našich hříchů a daroval nám věčnou spásu, na přímluvy Přečisté Matky Boží i všech svatých. Amen.

(Kázání bylo proneseno v ruském chrámu sv. Mikuláše v Sofii v r. 1930.)

_______________________________
Přeloženo z: Архіепископъ Серафимъ (Соболевъ). Проповѣди, Софія, 1944, s. 64-66.