Sv. arcibiskup Serafim (Sobolev): O blahých darech, jež nám přineslo Narození Kristovo
Naši účast v budoucí božské slávě si máme ovšem vykládat nejen jako vnější nazírání Boha, nýbrž i jako vnitřní a blažené proniknutí celé naší bytosti touto blahodatnou slávou, což částečně zakusili apoštolé, když viděli proměněného Pána na hoře Tábor.
Promluva na svátek Kristova Narození
Zdravím vás, milovaní bratři a sestry v Kristu, u příležitosti svátku Kristova Narození, který je po Pasše naším největším svátkem. Je tomu tak pro nevyslovitelná blaha, jež nám Narození Páně přineslo. O těchto blahých darech nám vypovídají sváteční bohoslužby. Před chvílí jsme během liturgie vyslechli čtení z listu apoštola Pavla Galatským:
„Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu,aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic. (Gal 4, 4-7)
Prvním blahem, kterým nás obdarovalo Narození Kristovo, je naše vykoupení. Apoštol Pavel neuvádí, z čeho přesně nás Pán vykoupil. Na jiném místě téhož listu však říká: „Kristus nás vykoupil z prokletí zákona, když se stal prokletím za nás.“ (Gal 3, 13) Pán se tedy narodil především proto, aby nás vykoupil z prokletí, které na nás bylo uvrženo Bohem po pádu prvních lidí. Toto prokletí spočívalo zejména v tom, že Hospodin vyhnal Adama a Evu za jejich hřích z ráje a od té chvíle je zbavil blažené jednoty se Sebou Samým.
Rozluka mezi Bohem a lidmi nebyla ohraničena smrtí člověka. Naše oddělení od Boha pokračovalo i v životě po smrti a nemohli se mu vyhnout ani spravedliví lidé Starého zákona, až do Jana Křtitele. O tom, jak je toto oddělení strašlivé, svědčí předsmrtný výkřik Ježíše Krista na kříži: „Bože Můj, Bože Můj, proč jsi Mne opustil?“ (Mt 27, 46)
Tam, na kříži, se prokletí lidstva Bohem zjevilo v celé své ohromující síle a dopadlo na Božského Trpitele. Avšak na tomtéž kříži bylo skrze Spasitelovu krev prokletí zničeno, stejně jako jeho příčina – Adamův hřích. Neboť ihned po Své smrti sestoupil Hospodin do pekla, vyvedl odtamtud duše spravedlivých a umístil je v nebeském Království, aby s Ním mohli žít ve věčné a blažené jednotě.
Právě tehdy bylo zlomeno nepřátelství mezi Bohem a lidmi, které započalo naším prokletím. Na zemi poté zavládl pokoj, který byl oslaven zpěvem andělů již při narození Spasitele a kvůli kterému se Hospodin narodil.
Druhým nevýslovným blahem, které chtěl Hospodin lidem darovat a pro něž se narodil, je – slovy apoštola Pavla – dar synovství. Ani toto blaho nám nebylo dáno v samotném okamžiku Narození Kristova. Bylo pouze cílem narození Krista. Tím, že skrze krev a smrt Jednorozeného Syna Božího na kříži bylo zničeno naše prokletí, obdrželi všichni lidé bez výjimky právo být syny Božími. Toto synovství však přijímáme jen tehdy, když se znovu rodíme v koupeli sv. křtu ke svatému křesťanskému životu, zříkajíce se všeho hříšného a tělesného.
Při křtu získáváme v tajině sv. myropomazání to třetí nevýslovné blaho, o němž hovoří apoštol Pavel – obrozující milost Svatého Ducha, jež nás posiluje ve svatém životě. Tato milost je vnitřním pramenem pravdy, radosti i síly k boji s hříchem. Cíl celého našeho života má spočívá v tom, abychom plněním Božích přikázání tuto milost v sobě rozkryli.
V narození Kristově nám Hospodin ve Své nevýslovné lásce daroval i čtvrté blaho – Své božské dědictví, o němž apoštol Pavel praví: „…a když syn, tedy z moci Boží i dědic.“ (Gal 4, 7). Pod tímto dědictvím je třeba chápat naši účast v božské slávě Krista v Jeho věčném Království na nebesích, jak o tom hovoří samotný Pán ve Své velekněžské modlitbě: „Otče, které jsi Mi dal, chci, aby kde jsem Já, i oni se Mnou byli, aby viděli slávu Mou, kterou jsi Mi dal.“ (Jn 17, 24; srov. Jn 14, 3)
Naši účast v budoucí božské slávě si máme ovšem vykládat nejen jako vnější nazírání Boha, nýbrž i jako vnitřní a blažené proniknutí celé naší bytosti touto blahodatnou slávou, což částečně zakusili apoštolé, když viděli proměněného Pána na hoře Tábor. O této slávě hovoří apoštol Jan Theolog: „Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“ (1J 3, 2) Takové dědictví nás tedy očekává v budoucím životě: budeme tak oslaveni, že se staneme podobnými Bohu, tj. bohy podle milosti. Od této božské slávy již neodpadneme – jak se to kdysi stalo padlému andělu – neboť bude naším věčným dědictvím.
Hospodin nás ostatně miluje natolik, že nás činí účastníky Své slávy ještě za našeho pozemského života, v tajině sv. Přijímání. Ó, kdybychom tak přijímali Kristovo Tělo a Krev vždy důstojně, tj. se skutečným pokáním! Tehdy bychom z vlastní zkušenosti poznali, co znamená být dědici Božími, neboť bychom zakusili takovou blaženost, jakou pociťovali po přijímání všichni svatí a o které se – podle učení sv. Simeona Nového Theologa – hovoří v těchto slovech sv. Písma: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1Kor 2, 9)
Taková jsou tedy ona nevyslovitelná blaha, pro něž se Hospodin narodil na zemi. V nich spočívá veškerá naše spása, jakož i pravé štěstí zde i v budoucím životě.
Oslavujíc nyní Narození Kristovo jako pramen těchto blah, vybízí sv. Církev všechna svoje dítka, aby velebila narozeného Pána. Žádný zármutek ať nám nebrání v tom, abychom kolem sebe rozlévali radostné sváteční rozpoložení. Všechny naše zármutky musí pohasnout ve srovnání s tím, čím nás obdarovalo Narození Krista.
Pamatujme tedy, že díky tomuto Narození jsme vykoupeni z prokletí, že jsme nyní Boží děti, mající v sobě milost Ducha Svatého, že již nyní ve sv. Přijímání zakoušíme naše zbožštění a že po své smrti a všeobecném vzkříšení obdržíme plnost veškeré Boží slávy a blaženosti. A tak spolu s Církví celým svým srdcem, s pocitem veliké vděčnosti a radosti oslavujme narozeného Pána, zpívajíce podivuhodnou církevní píseň:
„Kristus se rodí, oslavujte Ho. Kristus přichází s nebe, vítejte Ho! Kristus jest na zemi, povznášejte se. Zpívej Hospodinu všecka země, a s veselím zpívejte lidé, neboť se proslavil.“
Amen.
(Kázání bylo proneseno v ruském chrámu sv. Mikuláše v Sofii dne 25. 12. 1924 / 7. 1. 1925.)
_______________________________
Přeloženo z: Архіепископъ Серафимъ (Соболевъ). Проповѣди, Софія, 1944, s. 21-23.