Protopresbyter Michail Pomazanskij: Nanebevstoupení Páně
Jen obtížně se zbavujeme pocitu smutku, jakmile skončí období svátku Paschy a přestane se zpívat „Vstal z mrtvých Kristus“. A přesto nás Církev na svátek Nanebevstoupení vyzývá k radosti. Nechce nás jen utěšit? Nepodobá se matce, která se snaží svým úsměvem vzbudit úsměv na tváři zarmouceného dítěte?
Výzva Církve je však přesvědčivá, hlasitá a neochvějná. Je zřejmé, že Církev má jasné poznání čehosi nového, co přináší Nanebevstoupení. I apoštolové rychle překonali smutek z odloučení a vrátili se z Olivové hory s radostí velikou (L 24, 52). Co se stalo tak blahodárného, že se rozptýlila sama možnost osobního smutku?
Ve spisech apoštolů je odkryta celá řada velikých dobrodiní spojených s Kristovým Nanebevstoupením.
První pravda: Pán vystoupil na nebesa, aby se za nás přimlouval u Svého Otce ve jménu Své oběti na kříži. On je Beránek, který byl za nás obětován a který stojí před trůnem Božím, ale současně je i sám Velekněz – Přímluvce, který přináší oběť. Kdyby zůstal na zemi, nebyl by knězem, vysvětluje apoštol Pavel, neboť pozemské oběti jsou pouze obrazem a stínem věcí nebeských. On však, jako Prostředník nové smlouvy, vstoupil do samého nebe, aby se za nás postavil před tváří Boží (Žd 8, 4-5; 9, 15; 24). A Otec, jenž miluje Syna, nejenže přijímá Jeho oběť jako vykoupení za celý svět, ale předává Mu i vládu a soud nad světem. Syn Boží vzal na Sebe veškerou naši vinu. Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Bůh je ospravedlňuje. Kdo je odsoudí? Kristus zemřel, ale i z mrtvých vstal; On je na pravici Boží a přimlouvá se za nás (Ř 8, 33-34). Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? (Ř 8, 31) A to je naše první radost z Nanebevstoupení.
Dále se před námi odkrývá nová pravda. Svým Nanebevstoupením Pán sjednotil nebe se zemí a otevřel lidem bránu nebeskou a cestu do nebe. Nebe se stalo pro lidstvo přístupným, vytouženým, vlastním. Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží (Sk 7, 56), zvolal během své řeči před synedriem svatý prvomučedník Štěpán. Vím o člověku, říká o sobě apoštol Pavel, který byl přenesen až do třetího nebe… a slyšel nevypravitelná slova, jež nelze člověku vyslovit (2 K 12, 2; 4). Neexistuje už žádná překážka ani zábrana, Království Nebeské je otevřeno pro každého, kdo chce vstoupit.
Pronikáme-li do hloubky této myšlenky, rozhosťuje se v našem vědomí a v našich srdcích nová slavnost. Pán kraluje. Volá k Sobě všechny, kdo v Něj věří, dává jim Svůj pokoj, usazuje je na trůny, činí je Svými spoludědici, účastníky Své slávy. Kde jsem Já, tam budete i vy… jdu vám připravit místo (srov. J 14, 3), pravil Pán učedníkům. Slávu, kterou jsi Mi dal, dal jsem jim (J 17, 22), svědčil o nich v modlitbě k Otci. Nebe se stalo svatební síní, v níž se raduje Ženich s nebeskou Církví, Svou Nevěstou. Namísto pozemského Jeruzaléma se skvěje nebeské město, svobodný Jeruzalém, jenž shůry jest – matka nás všech (Ga 4, 26). A věřící, kteří žijí ještě na zemi a kteří jsou vědomými členy pozemské Církve, se v mysli již povznášejí do tohoto Království slávy. Jsme nyní děti Boží, ale ještě nevíme, co budeme, neboť budeme jako On (srov. 1 J 3, 2). Jestliže trpíme, budeme s Ním i kralovat (2 Tm 2, 12). Bude-li náš pozemský příbytek zbořen, máme příbytek od Boha, ne rukou zbudovaný, věčný na nebesích (1 K 5, 1). Tak hovoří jménem věřících apoštol Pavel a dodává: jestliže neochabneme (Ga 6, 9), jestliže zůstaneme věrnými… jen abychom, ač oblečeni, nebyli shledáni nahými (2 K 5, 3).
Nezůstala však země po Kristově nanebevstoupení opuštěnou a osiřelou? Na tuto otázku odpovídá sám Pán, když utěšuje učedníky před Svým utrpením: Jestliže neodejdu, Utěšitel nepřijde k vám; odejdu-li, pošlu Ho k vám, Ducha Utěšitele (J 16, 7). S tělesným odchodem Syna Božího je spojeno to, že na zem budou seslány hojné dary Ducha Svatého. Prorok Joel to předpovídal slovy, jež cituje apoštol Petr v den Letnic: A stane se v posledních dnech, praví Bůh, vyleji ze Svého Ducha na všeliké tělo, a budou prorokovat vaši synové i dcery, a vaši mládenci budou mít vidění, a vaši starcové budou poučováni sny; v těch dnech vyleji na Své služebníky a služebnice z Ducha Svého, a budou prorokovat (Sk 2, 17-18).
Nositelkou milostiplných darů je pozemská Církev Kristova. Svým příchodem Svatý Duch učinil Církev nebem na zemi a vyvolené obyvatele země zjevuje ještě před jejich zesnutím jako pozemské anděly, kteří září světu skrze plody Ducha: skrze lásku, radost, pokoj, trpělivost, dobrotu, milosrdenství, víru, mírnost, zdrženlivost; zjevuje je jako nebeské lidi,kteří zpečeťují víru odmítnutím světa a všeho, co je v něm – mučednictvím či vyznavačstvím. Země se stala jakoby částí nebe, předsíní nebe.
Ale zlo ještě stále působí na zemi, bojuje proti Kristu a Jeho Církvi; tajemství nepravosti již působí a blíží se čas, kdy se projeví v synu záhuby, antikristu. Země stále čeká na očistu v ohni a na hodinu, kdy přijde Syn člověka ve Své slávě, aby vykonal soud nad světem. Proto je s Nanebevzetím spojena myšlenka o druhém příchodu Páně. Co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který se od vás vznesl do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste Ho viděli vystupovat na nebe (Sk 1, 11).
Slova s radostí velikou nejsou náhodná. Obsahují hlubokou moudrost, jež je vyjádřena v nejstručnější formě. Jejich smyslem jsou naplněny apoštolské spisy.
Cožpak netoužíme i my po tom, abychom měli podíl na radosti Nanebevstoupení Páně?
* * *
Přeloženo z ruštiny: Прот. Михаилъ Помазанскій. О жизни, о вѣрѣ, о Церкви. Sborník statí (1946-1976). Svazek první: Жизнь въ Церкви. — Jordanville: Типографія преп. Іова Почаевскаго. Holy Trinity Monastery, 1976. — s. 290-292.
