Promluva sv. Filareta Nového Vyznavače na všenočním bdění svátku Uvedení Přesvaté Bohorodičky do chrámu

Církev dnes slaví jeden ze svých velkých svátků – radostnou událost v životě Církve. Je jím Uvedení přesvaté Bohorodičky a vždy panny Marie do jeruzalémského chrámu, kam ji její svatí a spravedliví rodiče přivedli ve věku tří let, aby tak splnili slib, který dali Bohu.

Většina z nás samozřejmě zná podstatu tohoto svátku. Rád bych se tedy zaměřil na detaily, které nejsou tolik známy. Když přiváděli Bohorodičku do chrámu, doprovázely ji za zpěvu žalmů dívky se svícemi v procesí, ke kterému se připojili i další přihlížející. Když pak došli ke chrámu, sám velekněz Zachariáš vyšel tomuto procesí v ústrety ven, protože znal slib, ke kterému se zavázali její spravedliví rodiče. A když pak čekal na vrcholu dlouhého chrámového schodiště, vyšlo svaté a čisté dítě samo bez cizí pomoci všechny schody, aby se k němu připojilo.

Velekněz Zachariáš pak z popudu Ducha Svatého učinil něco, co nikdy předtím neudělal – uvedl Pannu Marii do Svatyně svatých. Zavedl ji do místa v jeruzalémském chrámu, kam ani kněží nesměli vstoupit. Pouze velekněz, a to jenom jednou v roce, v den smíření, tam vstupoval s obětní krví, nabízenou jako oběť za všechen lid.

Ovšem Uvedení Bohorodičky do chrámu se neodehrálo v den smíření, a přesto tam Zachariáš osvícen Duchem Svatým vešel, aby tam Pannu Marii přivedl. Ona pak, jak praví Tradice, tam pobývala se sv. anděly, se kterými rozmlouvala a kteří jí přinášeli pokrm. Když se jí později, už jako mladé ženě, v Nazaretu zjevil archanděl Gabriel, aby jí zvěstoval, že počne z Ducha Svatého, nebyla proto vyděšena ani zneklidněna jeho přítomností, učí svatí otcové - to, co ji překvapilo, byla nezvyklá slova, kterými ji nebeský posel tehdy pozdravil.

A tak žila Panna Marie v chrámu, který se stal jejím domovem. Musíme si uvědomit, že v té době na celém světě existoval pouze jeden pravý Boží chrám, a to ten v Jeruzalémě. Obyvatelé města měli možnost chrám navštěvovat pravidelně. Ti však, kdo žili ve vzdálenějších oblastech Svaté země, chrám navštěvovali pouze občas, a to při příležitostech velkých svátků – na Paschu, Letnice a o dalších svátcích.

My však žijeme v době Nové Smlouvy a jsme dětmi novozákonní Církve, která jak známo, zbudovala mnoho chrámů pravému Bohu. Navíc jsou naše chrámy, jak říkají svatí otcové, naplněny větší milostí a svatostí, než tomu bylo v případě starozákonního židovského chrámu. Ten byl pouze předobrazem toho, co má přijít. V našich chrámech je však přítomna plnost milosti Boží a Pravdy, která je přístupna těm, kdo se v nich s vírou modlí.

Navštěvujeme však naše chrámy dostatečně horlivě? Jak často slýcháme o tom, že lidé chodí do chrámu málo, a to platí zejména pro večerní bohoslužby, a vymlouvají se, že nemají čas, nebo že je tam nebaví chodit. Jak je hořké a smutné slyšet takovéto výmluvy! Znovu a znovu v tomto svatém chrámu slýchám o tom, jak titíž lidé, kteří tvrdí, že nemohou navštěvovat chrám, chodí místo toho tancovat, do divadla a za další zábavou. Co se stalo s námi pravoslavnými?

Chtěl bych vás ještě chvíli zdržet a povědět vám příběh o tom, jak byl jeden věřící přítomen na bohoslužbě v sovětském Rusku. Členové tajné katakombní církve v něj získali důvěru a pozvali ho na svou večerní bohoslužbu. Služba vypadala tak, že se přišlo do velkého, zařízeného pokoje, plného mladých lidí, kteří tam seděli a tiše hovořili. O něco později přišel muž, ve světském oděvu, zářící tváře a ušlechtilých rysů. To byl kněz.

Tiše si k němu všichni přišli pro požehnání a on je uctivě a beze spěchu všechny požehnal. Poté se všichni posadili na svá místa, kde měli knížku s textem večerní bohoslužby. Pak pustili nějakou světskou hudbu, která hrála, aby si lidé venku mysleli, že je uvnitř nějaký večírek. A tak potichu odsloužili večerní bohoslužbu. Když byla služba u konce, požádali věřící kněze ještě o liturgii. Odpověděl, že není možné, aby takto sloužil svatou liturgii, že to je možné pouze v chrámu.

Přivedli ho tedy na kraj města do budovy, která zvenčí vypadala jako zcela opuštěná, zničená stodola, ale uvnitř bylo vše uspořádáno jako v chrámu. Ten člověk, co tomu byl přítomen, vyprávěl, že není možné slovy vypovědět, jak hluboce se tito pronásledovaní věřící při liturgii modlili. Dalo by se říct, že čím hlubší utrpení člověk podstupuje, tím blíže je Bohu.

My, kterým nehrozí žádné nebezpečí, jsme líní a nechodíme do Božího chrámu. Zatímco tam v Sovětském svazu se lidé chodí modlit k Bohu, vydávajíce se velikému nebezpečí. Ten člověk, co byl tomu všemu svědkem, se zeptal oněch mladých lidí: „Nebojíte se? Byly přece případy, kdy státní úřady odhalily katakombní křesťany a vystavily je tomu nejkrutějšímu zacházení.“ A oni mu na to klidně odpověděli: „Nebojíme se ničeho. Víra je nám dražší nad vše ostatní. Jsme připraveni zemřít pro Krista. Nepohodlí, strádání, útlak, mučení, ani smrt – nic z toho nás neděsí. Bůh nás vede.“

A co my? Žijeme zde (USA) ve svobodě, můžeme chodit do chrámu Božího tak často, jak chceme a bohužel nevyužíváme této milosti tak, jak bychom měli. Dnes – jak velký je to svátek – a jak málo lidí je zde v chrámu? Opakuji – na místech, kde jsou k vidění zábavy tohoto světa, je mnohem více lidí než zde.

Bohorodička však žila v chrámu – a to by mělo být ponaučením i pro rodiče a pedagogy, kteří se starají o výchovu dětí. Dříve než čemukoliv jinému, je třeba děti naučit chodit do chrámu Božího. Biskup Theofan Zátvornik velmi hluboce a dojemně mluvil o tom, že vše okolo chrámu se podobá podstatě duši dítěte - rychle si na to zvyká a lne k tomu.

A vskutku: jak blahoslavené je dítě, které od raného věku navštěvuje chrám Boží a může zde dostávat duchovní bohatství, jaké nemůže obdržet na žádném jiném místě. Proto nemáme chodit do chrámu sami, ale musíme sebou brát i děti, a to tak často, jak je to jen možné. Znal jsem jednou zbožnou rodinu, kde děti vstávaly před liturgií ještě dříve než rodiče a budily je, aby včas dorazili do chrámu - a to se nedělo někdy za „starých dobrých časů,“ ale v současnosti, na Dálném Východě, v době po Ruské revoluci.

Ještě jednou tedy opakuji: Blažené jsou ty děti, které mohou získat od nejnižšího věku milost v Božím chrámu. Dům Boží je domem modlitby. V něm je milost našeho Pána lidem blíže, než kdekoliv jinde. Proto bychom měli chodit do chrámu tak často, jak je to jen možné a uvyknout tomu i naše potomky, děti.

Amen.

________________________
Přeloženo z angličtiny.