Prohlášení k nedávno uskutečněnému setkání papeže Františka a patriarchy Bartoloměje v Jeruzalémě 12./25. 5. 2014
Jak je známo, bylo toto setkání výroční událostí při příležitosti 50 let od setkání papeže Pavla VI a konstantinopolského patriarchy Athenagorase v roce 1964. Tehdejší setkání bylo charakterizováno jako událost světodějného významu. Papež spolu s patriarchou se na soukromém setkání za zavřenými dveřmi dohodli na společném programu prosazování ekumenického sjednocení katolické a pravoslavné církve.
1. Jak je známo, bylo toto setkání výroční událostí při příležitosti 50 let od setkání papeže Pavla VI a konstantinopolského patriarchy Athenagorase v roce 1964. Tehdejší setkání bylo charakterizováno jako událost světodějného významu. Papež spolu s patriarchou se na soukromém setkání za zavřenými dveřmi dohodli na společném programu prosazování ekumenického sjednocení katolické a pravoslavné církve.
Setkání se uskutečnilo za průběhu II. Vatikánského koncilu (1962-5). Na jeho základě katolická církev přistoupila v oblasti ekumenismu k tzv. „útoku lásky“, a to zejména ve vztahu k oficiálním pravoslavným církvím. Učinila tak na základě papežocentrického ekumenismu, který má za cíl realizovat sjednocení uniatského typu, tedy novou ekumenickou unii. Proto se také tehdejší setkání v Jeruzalémě uskutečnilo na základě vytrvalého naléhání a snažení uniatského patriarchy Maxima IV. Proto také papež Pavel VI absolvoval před setkáním s patriarchou Athenagorasem schůzku ve velice vřelém duchu s uniatskými představiteli, které vyzval k zachování svých liturgických tradic. Proto také papež po setkání s Athenagorasem vyzval „odloučené bratry“, tedy pravoslavné veřící ke sjednocení do jednoho stádce propagujíce při tom papežský primát a neomylnost.
2. Toto setkání, které bylo skutečně počátkem nového období vztahu mezi pravoslavnými a katolíky, vzbudilo tehdy velice silnou a odmítavou reakci a to jak mezi známými duchovními, tak i mezi svatohorci a u velké většiny věřících. Ovšem pravoslavní ekumenisté bez ohledu na tento hlasitý odpor dál pokračovali mílovými kroky ve svém katastrofickém ekumenickém směřování, které je v plném rozporu s patristickou, sněmovní a kanonickou tradicí Pravoslavné církve. Následujícího roku 1965 potom přistoupili ke „zrušení anathemat“. Odpadlík Athenagoras dávajíce přednost „lásce před dogmaty“ prohlásil, že pravoslavní a katolíci tvoří „jednu Církev a jedno náboženství“!
V roce 1980 byl mezi pravoslavnými a katolíky započat tzv. „Dialog pravdy“ vedoucí až k uzavření známé „Balamandské dohody“ v Libanonu 1993. Tam se obě strany, aniž by došlo k vyřešení stávajících dogmatických a dalších sporů, prohlásily za „sestry církve“, které se prý drží stejného vyznání apoštolské víry, mají stejné svátosti, zvláště svátost kněžství a apoštolskou posloupnost.
Přestože byla unie po vzedmutí se násilností vůči pravoslavným po roce 1990 odsouzena, v Balamandu došlo ve skutečnosti naopak k uznání unie a její zástupci byli přijati jako účastníci dialogu.
Toto všechno je vítězstvím papežské diplomacie a strategie. Katolická strana došla tak daleko, že tvrdí, že pravoslavným je třeba nabídnout nový typ primátu. Jednota podle nich znamená zachovat své odlišnosti, obnovit obecenství a vzájemně se duchovně obohacovat. Pravoslavní ekumenisté přijímají nauku o „sesterských církvích“. Souhlasí s tím, že prý „Církev je rozdělená“. A tak se snaží pomocí všech nástrojů, které jim ekumenismus poskytuje, obnovit „plné obecenství“ a jednotu s katolíky. Tuto jednotu však pravoslavní ekumenisté a katolíci – jak sami tvrdí – již zakoušejí a vyjadřují společnými modlitbami, deklaracemi a spoluprací na všech úrovních za účelem přinášení společného svědectví víry světu.
Všechny tyto skutečnosti zakládají eklesiologicky nepřijatelnou legalizaci jinoslavné víry a její postavení na roveň s pravoslavnou vírou, přičemž katolická církev dále setrvává ve svých heretických dogmatech. Tyto eklesiologické inovace a paradoxy rozkládající vlastní sebepochopení a smýšlení Pravoslavné církve jsou zřejmým svědectvím o hrozivé falzifikaci Pravoslaví ze strany pravoslavných ekumenistů a jejich uniatizaci.
3. Za těchto okolností nedávno uskutečněné výroční setkání papeže Františka a patriarchy Bartoloměje v Jeruzalémě (12./25. 5. 2014) je dalším významným mezníkem na cestě již neodvratitelné apostaze pravoslavných ekumenistů.
Konstantinopolský patriarcha a ekumenista Bartoloměj o sobě prohlásil, že je věrným pokračovatelem na cestě, kterou vytyčily „zářivé církevní osobnosti“ papež Pavel VI a patriarcha Athenagoras v roce 1964. Tito dva „církevní vůdcové“ byli prý „posláni Bohem“, aby beze strachu a s odvahou překonali rozdělení Církve, což nikdo ze „svatých mužů“ Západu a Východu v průběhu druhého tisíciletí nedokázal.
Ve svém „Společném prohlášení“ se papež a patriarcha považují za členy téže křesťanské rodiny a eklesiologicky uznávají jeden druhého, třebaže ještě nedosáhli plného obecenství. Společně vyznávají, že cestou dialogu kráčejí směrem „k pochopení celistvosti pravdy“. Společně se modlí, žehnají, podepisují různá prohlášení a tak přinášejí „společné svědectví“ spolupracujíce tím na blahu lidstva. Společně jsou také otevřeni mezináboženskému dialogu za světový mír.
Zároveň se také dotkli otázky tolik očekávaného společného slavení Paschy, a možnosti navázání obecenství v duchu legální různorodosti bez skutečné dogmatické jednoty. Na veřejnost pronikly také zprávy o jejich snaze svolat společný Ekumenický sněm v Niceji 2025.
Ovšem „nevysvětlitelný“ požár v jeskyni Narození Páně v Betlémě pouze jeden den po ekumenických nepřístojnostech dosvědčuje jasně a zřetelně, že Bůh odvrací svoji tvář od všech těchto událostí.
4. Jak je známo, v březnu letošního roku jsme byli svědky velice významné a radostné události. Došlo ke sjednocení Řecké pravoslavné starostylní církve, a to na základě společného eklesiologického textu „Pravá pravoslavná církev tváří tvář herezi ekumenismu: dogmatická a kanonická témata“. Bůh se na námi smiloval, prokázal nám svoji přízeň a byli jsme tak s Jeho pomocí připraveni čelit bouřlivému vývoji pravoslavného ekumenismu, jehož jsme svědky v poslední době a jehož je nedávné setkání v Jeruzalémě pouze vrcholkem ledovce. Společně podepsaný text pravoslavného vyznání nám dává možnost účinně čelit herezi ekumenismu a poskytuje nám nástroje potřebné pro zachování jednoty Církve a vykonávání jejího spasitelného díla.
V souladu se zmíněným eklesiologickým textem je zřejmé, že kráčejíce ve šlépějích nešťastného Athenagorase, patriarcha Bartoloměj, jehož konání je v rozporu s kánony Církve a který otevřeně učí herezi ekumenismu, je pseudobiskup a pseudoučitel (15. kánon konstantinopolského sněmu z r. 861). A ti kteří na základě lhostejnosti, tolerance, či souhlasu s jeho smýšlením a konáním jsou s ním v obecenství, kráčejí spolu s ním po cestě záhuby a není možné je považovat za kanonické a mít s nimi obecenství. Hereze ekumenismu a nepřijatelné postoje a skutky z ní plynoucí, které popírají eklesiologickou a soteriologickou výlučnost Pravoslavné církve, přinášejí odcizení oficiálních pravoslavných církví od autentického Pravoslaví. Naopak Pravá pravoslavná církev je pokračováním jedné svaté, katholické a apoštolské Církve. Proto se obracíme s výzvou k těm, kteří zůstávají v zajetí inovátorů, aby přerušili společenství s pravoslavnými ekumenisty, aby přistoupili k ohrazení a tím zachovali jedinečnost, jednotu a katholicitu Církve. Pouze tak mohou přinést svědectví víry a výzvu k pokání, těm, kteří skrze herezi ekumenismu zapírají pravoslavnou víru. Vyzýváme je k připojení se k Pravé pravoslavné církvi.
úměrně s tím, jak postupuje proces apostaze od pravoslavné víry, zvětšuje se zodpovědnost těch, kteří všude po světě patří k Pravým pravoslavným církvím, a to v mnoha oblastech: v přinášení pokání, v modlitebním zápase, v zachovávání pokladu pravoslavné víry, a to bez ohledu na přinášené oběti, v ochraně tradice vyznávání pravdy v lásce až do smrti, v ryzím misijním svědectví a v obětavé službě pro všechny, kteří to potřebují.
Bratři „bděte, stůjte ve víře, mějte odvahu“ a Bůh pokoje nechť je s vámi!
Ze sekretariátu Posvátného synodu Řecké pravoslavné starostylní církve, Athény 22.5/4.6. 2014
