Odhalení neporušených ostatků vladyky Konstantina (Essenskij): Odpověď z nebes v pravou chvíli

…Žil skromně a pokorně jako prostý mnich. Spal a jedl zcela minimálně. Zbytek času trávil modlitbou v chrámu a v kélii. Doslova se nořil na celé hodiny do Ježíšovy modlitby, kterou si zamiloval již od svých mladých let a modlil se za celý svět. Zvláště v průběhu těchto posledních let, kdy se mohl plně a bez rozptylování věnovat intenzivnímu vnitřnímu duchovnímu životu, se podivuhodným způsobem zmnohonásobilo jeho charisma dojetí a duchovních slz. Na svátek Nanebevstoupení roku 1996 všichni v oltáři spatřili, jak při přijetí sv. Tajin vyšlo z jeho vnitra světlo, které ho celého zalilo. To se pak ještě několikrát opakovalo. Zesnul v pátek před Letnicemi 18/31. 5. 1996. Rakev s jeho ostatky zůstala v chrámu po tři dny. V neděli Letnic se pak z jeho ostatků začala šířit jemná vůně.

Rok 2014 máme za sebou a můžeme se tedy zeptat, co nového nám v pravoslavném světě přinesl. Co se týče situace v tzv. oficiálním pravoslaví, je třeba ze zármutkem v srdci konstatovat, že také v uplynulém roce jeho nejvyšší představitelé učinili další významné kroky na cestě, která je vede ke stále hlubšímu vzdalování se od svatootcovského Pravoslaví, vstříc ke konečné realizaci již téměř jedno století připravovaného ekumenického sjednocení Pravoslavné církve s ostatními křesťanskými denominacemi.

Na začátku března se v Konstantinopoli sešli nejvyšší představitelé místních pravoslavných církví na tzv. Synaxis, na které se dohodli na svolání Velkého sněmu na rok 2016. V krátké studii publikované na našich stránkách (Krátká historie přípravy svolání Velkého sněmu Pravoslavné církve část I, II, III) jsme ukázali na základě rozboru již vypracovaných a schválených textů, že jejich přijetí na Velkém sněmu by znamenalo oficiální prohlášení hereze ekumenismu za součást věrouky oficiálního pravoslaví. Sněmovní schválení nové pravoslavné ekumenické eklesiologie, na základě které jsou heretická společenství eklesiologicky rehabilitována a prohlášena za církve Kristovy, by vytvořilo již nepřekonatelnou propast mezi oficiálním pravoslavím na jedné straně a pravým pravoslavím na straně druhé.

O dva měsíce později, v květnu loňského roku, se konstantinopolský patriarcha Bartoloměj setkal v Jeruzalémě s papežem Františkem. Jak jsme ve zprávě o této události informovali (Prohlášení k nedávno uskutečněnému setkání papeže Františka a patriarchy Bartoloměje v Jeruzalémě 12./25. 5. 2014) jednalo se o oslavy 50-letého výročí podobného setkání v Jeruzalémě mezi patriarchou Athenagorasem a papežem Janem Pavlem VI. Ve svém kázání u Hrobu Páně patriarcha Bartoloměj otevřeně prohlásil, že kráčí věrně ve šlépějích patriarchy Athenagorase, o kterém sv. Justin Popovič napsal, že byl zcela jednoznačně heretikem a se kterým Svatohorci přerušili církevní společenství. Ve společném prohlášení pak patriarcha s papežem zhodnotili své setkání jako „nový a nutný krok na cestě k dosažení jednoty… tedy obecenství v legitimní různosti“.

A nakonec na konci loňského listopadu pozval patriarcha Bartoloměj papeže Františka do Konstantinopole, aby společně oslavili chrámový svátek sv. Ondřeje. I tento význačný milník na cestě upevňování hereze synkretického ekumenismu v oficiálním pravoslaví jsme komentovali na našich stránkách, a to ve článku Setkání patriarchy Bartoloměje a papeže Františka ve Fanaru: další krok na cestě za hranice svatootcovského Pravoslaví.

V průběhu loňského roku jsme také všichni s velkým zármutkem sledovali pokračování prohlubujícího se schizmatu v lůně Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku a s ním spojenou diskreditaci a ztráty důvěryhodnosti pravoslavné víry v očích české veřejnosti. Pravděpodobně však již všichni chápou, že se už delší dobu nejedná pouze o vnitřní problém jedné místní církve, ale že se české pravoslavné prostředí stalo plátnem, na kterým se promítá hluboké rozdělení, nejednota a vzájemné zpochybňování, které převládá v oficiálním pravoslaví, zvláště mezi jejich nejvyššími představiteli.

Rok 2014 však nebyl svědkem pouze smutných události v pravoslavném světě. Přesně den po návštěvě papeže Františka ve Fanaru (29.11.-30.11.) Bůh jakoby promluvil a dal zcela jednoznačně najevo, v jakém prostředí nachází Své zalíbení a kteří pravoslavní biskupové jsou ti, jež v dnešním postkřesťanském světě i nadále „hlásají věrně slovo pravdy“. Jsou to ti, kteří v pravoslavném prostředí rozšiřují a upevňují ekumenismus nebo ti, kteří ho se všemi důsledky, včetně přerušení společenství s pravoslavnými ekumenisty, odmítají jakožto herezi?

Tato odpověď z nebes, která jakoby reagovala na stále se zintenzivňující snahu vysokých představitelů oficiálního pravoslaví dosáhnout plného sjednocení s nepravoslavnými církvemi, je důležitou zprávou a posilněním nejen pro nás, kteří jsme se ohradili od pravoslavných ekumenistů, ale stejně tak může být významná i pro ty pravoslavné křesťany a duchovní, kteří i přes svůj nesouhlas ze sebezničujícím a katastrofickým směřováním pravoslavných ekumenistů s nimi zůstávají i nadále v církevním obecenství.

Co se tedy vlastně stalo tak významného v pondělí 1.12. 2014? V ten den byly uloženy ostatky biskupa Konstantina (Essenskij) z Ruské pravoslavné zahraniční církve do nového hrobu v monastýru Svaté Trojice v Jordanville, USA a při této příležitosti se celý pravoslavný svět dozvěděl a na vlastní oči spatřil, že ostatky biskupa Konstantina jsou neporušené a nezetlelé.

Před uložením ostatků do nového hrobu metropolita Hilarion spolu s igumenem monastýru o. Lukášem a dalšími duchovními sloužili panychidu za vladyku Konstantina. Podle zpráv všichni přítomní pokládali neporušenost a nezetlelost ostatků biskupa Konstantina zcela jednoznačně jako podivuhodné dílo Boží moci a působení mimo jiné také z následujícího důvodu. Biskup Konstantin zesnul v květnu 1996 a byl pochován v monastýru v Blanco v Texasu, ve kterém prožil posledních pět let svého pozemského života. Po nějaké době však monastýr přestal fungovat a byl opuštěn. Hrob biskupa Konstantina byl navíc posledních několik let zcela zaplaven vodou. Z těchto důvodů bylo také rozhodnuto o vyzvednutí jeho ostatků a jejich převezení do důstojnějšího místa do Jordanvillu. Když byl zaplavený hrob nedávno odkryt, ukázalo se, že jak z rakve tak i z bohoslužebného roucha, ve kterém byl vladyka Konstantin v souladu s pravoslavnou tradicí pohřben nic nezbylo, zatímco jeho ostatky byly plně zachovány a neporušeny.

Jedná se již o třetího biskupa Ruské zahraniční církve, jehož ostatky Bůh na znamení pravoslavným křesťanům dnešní doby uchoval neporušené. Prvním byl sv. Jan Maximovič, který zesnul v 1966 a jehož nezetlelé ostatky jsou přístupny v katedrálním chrámu RPCZ v San Francisku. Druhým byl sv. Filaret Nový Vyznavač, který zesnul v roce 1985 a jehož ostatky byly vyzdviženy v 1998. Tehdy bylo zjištěno, že jeho ostatky jsou neporušené, po tomto zjištění byly znovu uloženy do hrobu monastýru v Jordanvillu.

V průběhu 20. století se Pravoslavná církev v důsledku objevení se hereze pravoslavného ekumenismu rozdělila na dvě části, na tzv. oficiální pravoslaví zodpovědné za pěstování a rozšiřování nového ekumenického a v podstatě uniatského pravoslaví v místních pravoslavných církvích a tzv. pravé pravoslaví, které ve svém lůně zachovává novotami neporušenou plnost pravoslavné víry a tradice.

A není samozřejmě žádnou náhodou ani obtížně vysvětlitelným fenoménem, že všichni tři výše zmínění biskupové, jejichž víru a život posmrtně Bůh oslavil takovým výjimečným způsobem, nenáleželi do obecenství oficiálního pravoslaví, ale naopak patřili do společenství pravého pravoslaví tvořeného řeckou, bulharskou a rumunskou starostylní církví a Ruskou zahraniční církví. Patřili tedy k onomu „malému stádci“, kterým početně mnohokráte větší oficiální pravoslaví neustále pohrdá a odsuzuje ho jako nekanonické, různě ho zesměšňuje a když mu to občas dovolí historické podmínky, tak je i za pomoci státní moci pronásleduje. Jak je však zřejmé, jiné jsou soudy lidí a jiné jsou soudy Hospodinovy.

Zde je však třeba pro úplnost uvést, že v květnu 2007 velká většina Ruské zahraniční církve zapřela Bohulibou a vyznavačskou tradici těchto svých svatých hierarchů a opustila společenství pravého pravoslaví a skrze sjednocení s moskevským patriarchátem se sjednotila s oficiálním ekumenickým pravoslavím. V roce 1983 Posvátný synod Ruské zahraniční církve na onom slavném a historickému zasedání pod předsednictvím sv. Filareta Nového Vyznavače a také za účasti biskupa Konstantina vynesl anathema nad těmi, kteří obhajují, rozšiřují a brání novou herezi ekumenismu. A co učinili jejich následovníci o více než 20 let později? V roce 2007 vstoupili do církevního obecenství právě s pravoslavnými ekumenisty, kteří mnoha různými způsoby zcela otevřeně a upřímně deklarovali, že za svoji hlavní pastýřskou povinnost nepovažují nic jiného, než upevnění ekumenismu a jeho osvojení a přijetí ze strany věřících v oficiálních místních pravoslavných církvích. Což je možné hodnotit tento krok jinak, než jako otevřené pošlapání dědictví a duchovní závěti, kterou jim předali jejich vlastní otcové?

Co se týče postoje biskupa Konstantina k otázce ekumenismu a konkrétně k otázce vztahu k Řecké starostylní církvi, stojí za zmínku také následující událost. Jakožto biskup byl členem Posvátného synodu Ruské zahraniční církve, který v roce 1967 uznal Řeckou starostylní církev pod vedením arcibiskupa Auxentia jako svoji sesterskou církev a navázala s ní plné eucharistické obecenství. Poté se v roce 1971 v monastýru Proměnění Páně v Bostonu účastnil kanonického doplnění (tzv. chirothesie) biskupských svěcení dvou biskupů z prostředí tzv. matoušovské větve řeckého starostylního hnutí. Biskup Konstantin společně se sv. Filaretem Novým Vyznavačem po celou dobu svého biskupského působení byli otevřeným podporovateli řeckého antiekumenického starostylního hnutí a snažili se různými kroky přispět k jeho lepší organizaci, vnitřní jednotě a dalšímu růstu.

Tyto skutečnosti mají veliký význam tváří tvář tomu, jak různí představitelé oficiálního pravoslaví, včetně těch českých, stále znovu a znovu obviňují Řeckou pravoslavnou starostylní církev z nekanoničnosti a někteří z nich dokonce zpochybňují platnost našich svátostí. Všichni ti, kteří nás s takovou lehkostí prohlašují za schismatiky a tvrdí, že jsme se přerušením obecenství s oficiálním pravoslavím v čele s konstantinopolským patriarchátem ocitli mimo hranice Církve, by se měli zamyslet nad následujícím faktem.

Kde současní biskupové – světci Jan Maximovič, Filaret Nový Vyznavač a vladyka Konstantin dosáhli své svatosti, kterou Bůh potvrdil skrze neporušenost jejich ostatků? Nebylo to snad mimo obecenství s oficiálním pravoslavím? Nebylo to snad v jednotě se „schizmatickými starokalendářníky“? Neměla by tato skutečnost alespoň pro toho, komu zůstalo trochu bázně Boží, být dostatečně silným popudem k tomu, aby se nejdříve trochu zamyslel před tím, než začne rozhodovat o tom, kdo je a kdo není schismatikem? Nebo se snad jedná o nepatrnou věc, když zpochybňuje a odsuzuje to, k čemu se Bůh takovým podivuhodným způsobem přiznává?

Pro nás ohrazené pravoslavné křesťany jsou tito současní biskupové – světci potvrzením našeho hlubokého a pevného přesvědčení, že nestačí pouze otevřeně vyjadřovat svůj nesouhlas s herezí ekumenismu, ale že je také třeba opustit obecenství s pravoslavnými ekumenisty pro to, abychom zachovali ve svém životě plnost pravoslavné víry. To, jak se k nim Bůh po jejich zesnutí přiznal, je pro nás také ujištěním navíc, že přerušení obecenství s oficiálním pravoslavím nás v žádném případě nezbavuje Boží milosti. Naopak je zřejmé, že tento krok se stává pramenem hojnosti Boží milosti a Božího požehnání v našem životě tak, jak tomu je u těchto světců dokonce i po jejich zesnutí.

A na závěr ještě uveďme alespoň základní fakta ze života této nově zjevené světecké osobnosti Pravoslavné církve. Vladyka Konstantin, rodným jménem Emanuel Essenskij, se narodil roku 1907 v Petrohradě. Po bolševické revoluci se roku 1918 jeho rodina přesídlila do Litvy, kde byl později jeho otec komunisty zatčen a popraven. Jeho matka, jakmile se o této hrozné katastrofě dozvěděla, zemřela na srdeční slabost. A tak se malý Emanuel ve věku 11 let stal sirotkem. Později emigroval a vystudoval theologii na Institutu sv. Sergije v Paříži. Roku 1932 byl vysvěcen na kněze a sloužil na ruských farnostech v Německu.

Roku 1938 opustil tzv. pařížskou jurisdikci a přešel k Ruské zahraniční církvi, a to z důvodu nastupujícího ekumenismu a obecně modernismu v oficiálních pravoslavných jurisdikcích. Roku 1949 ze zdravotních důvodů odcestoval a usadil se v USA. Nejdříve působil na farnosti Sv. Jana Křtitele ve Washingtonu, kde se seznámil se sv. Janem Maximovičem, se kterým později mnoho spolupracoval. Jeho neobyčejná pastýřská práce nemohla než vzbudit pozornost biskupů, kteří se nakonec rozhodli otce Emanuela zvolit biskupem.

V roce 1967 ho vladyka Averkij v monastýru Svaté Trojice v Jordanvillu postřihl na mnicha a udělil mu jméno Konstantin. A ve stejném roce mu metropolita sv. Filaret Nový Vyznavač spolu s dalšími biskupy udělil archijerejské svěcení. Nejdříve ho ustanovili biskupem v Brisbane v Austrálii. Po deseti letech se vrátil do USA, kde v letech 1978-1981 působil jako biskup bostonský. A nakonec v letech 1981-1985 byl poslán do Velké Británie. Zde byl zdravotních důvodů nucen požádat o uvolnění z aktivní pastýřské činnosti. Dosáhl již také požehnaného věku 80 let.

Zbavení se náročné pastýřské odpovědnosti mu dalo možnost plně se oddat usebranému životu vnitřní modlitby. Nejdříve se usadil v hesychastyriu Bohorodičky Kurské u New Yorku. Ovšem tamní náročné klimatické podmínky ještě více zhoršily jeho již tak těžký zdravotní stav a byl proto nucen přesídlit do monastýru Krista Spasitele v Blanco v Texasu. Zde prožil šest nejkrásnějších, závěrečných let svého života.

Žil skromně a pokorně jako prostý mnich. Spal a jedl zcela minimálně. Zbytek času trávil modlitbou v chrámu a v kélii. Doslova se nořil na celé hodiny do Ježíšovy modlitby, kterou si zamiloval již od svých mladých let a modlil se za celý svět. Zvláště v průběhu těchto posledních let, kdy se mohl plně a bez rozptylování věnovat intenzivnímu vnitřnímu duchovnímu životu, se podivuhodným způsobem zmnohonásobilo jeho charisma dojetí a duchovních slz.

Na svátek Nanebevstoupení roku 1996 všichni v oltáři spatřili, jak při přijetí sv. Tajin vyšlo z jeho vnitra světlo, které ho celého zalilo. To se pak ještě několikrát opakovalo. Zesnul v pátek před Letnicemi 18/31. 5. 1996. Rakev s jeho ostatky zůstala v chrámu po tři dny. V neděli Letnic se pak z jeho ostatků začala šířit jemná vůně. Následující den v pondělí Svatého Ducha 21.5./3.6. 1996 biskup Hilarion z RPZC a biskup Chrysostomos z Etny z Řecké pravoslavné starostylní církev (tehdejší Synod protistojících) sloužili pohřební bohoslužbu. Podle svědectví vladyky Chrysostoma se nejednalo o pohřeb, ale o svátek, o vítězství pravoslavné víry nad smrtí. Sám později uvedl, že měl pocit neotřesitelné jistoty, že se zúčastnil pohřbu světce. Vladyka Hilarion se pak při pohřební bohoslužbě několikrát rozplakal.

Odhalení neporušených ostatků vladyky Konstantina v době, kdy pravoslavní ekumenisté v čele s konstantinopolským patriarchou Bartolemějem bez jakýchkoliv zábran pokračují v upevňování a propagaci synkretického ekumenismu, je zcela nepochybně odpovědí z nebes v pravou chvíli. Je jasnou zprávou o tom, že prostředí pravého, od oficiálních jurisdikcí ohrazeného pravoslaví je místem, kde Boží milost, jediný pramen posvěcení a svatosti nalézá své zalíbení a spočinutí.

o. Jiří Ján, ThD.