Obránce Pravoslaví arcibiskup Serafim Sofijský
Dne 1. / 14. listopadu 1920 ze sevastopolského přístavu pomalu vyplouval na volné moře velitelský parník „Chersones“ – byla to poslední loď, jež stihla opustit město před vpádem bolševiků. Ze své vlasti navždy odjíždělo více než 600 junkerů v čele s generálem Jelčaninovem a generálem Stogovem – vojenským velitelem Sevastopolu. V přístavišti stálo množství lidí, kteří jim smutně mávali a loučili se s nimi. Cestující hleděli zarmoucenými zraky na vzdalující se břeh, který odnášel jejich lidské naděje. Tam v dáli zůstávala Rus, přibitá ke svému golgotskému Kříži. Na pravém břehu Sevastopolu, uprostřed oblaků zvířeného prachu, již do města dravě vjížděla rudá kavalérie…
Na palubě stál mezi pasažéry mladý archijerej střední postavy, se ztrhanými rysy a bledou tváří.
„Vladyko, požehnejte Rusku!“ požádal ho najednou kdosi z okolostojících.
Skrývaje své vzrušení, pozvedl archijerej ruce a po několik minut slavnostně, pomalu žehnal vzdalující se zemi i na břehu stojícím a mávajícím lidem.
Byl to devětatřicetiletý biskup Serafim (Sobolev), který teprve před měsícem, na svátek Záštity Přesvaté Bohorodice (1. / 14. října), přijal archijerejské svěcení v katedrálním chrámu města Simferopol. Pošmourným, sychravým dnem se pro něj začínal smutný život emigranta. K údělu vyhnance nebyl donucen vzpourami ani atentáty, hladem ani epidemiemi, jež zuřily v zemi zachvácené revolučním šílenstvím. Velmi dobře chápal, že Ruská církev je vystavena strašnému pronásledování, v žalářích hynuly tisíce biskupů, kněží i mnichů, a mnozí z nich již přijali mučednickou smrt. On sám slyšel sténání mnichů voroněžského Mitrofanova monastýru, které zaživa zakopali do země. Odevšad přicházely děsivé zprávy o mučednictví spolubratrů ve víře. Jeho srdce, naplněné nejvroucnější láskou ke Kristu, bylo odhodláno trpět za Pána. Avšak pokorný a mírný vyvolenec Boží se neosměloval vydat se svévolně cestou mučednictví, neboť vždy a ve všem hledal vůli Boží, a nikoli svou.
Již na samém počátku krvavého státního převratu navštívil o. Serafim, tehdy ještě v hodnosti archimandrity, spravedlivého a jasnozřivého starce jeroschimonacha Árona, který žil ve voroněžském Zadonském monastýru. Otec Serafim se ho zeptal, zda má zůstat v Rusku, kde ho čekala mučednická smrt, anebo má odjet, podle evangelních slov: Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného (Mt 10, 23). Starec Áron odpověděl: „Dej Bože, abyste se dostal do dobré zemičky.“ „Jak mám vaše slova chápat?“ otázal se o. Serafim. „Sám život ti ukáže,“ odpověděl milostiplný starec.
29. října (podle církevního kalendáře) 1920 stála Rudá armáda už jen 30 kilometrů od Simferopolu a tehdy před biskupem Serafimem opět nevyhnutelně vyvstala otázka, jaký bude jeho budoucí osud. Vypravil se do Berkovského zastupitelství Krymského mužského monastýru, kde byla v té době vystavena zázračná ikona Boží Matky „Kursko-Korennaja“. Mladý archijerej se obrátil s horoucí modlitbou ke Královně Nebeské, svěřil se Jí se svou odhodlaností přijmout mučednictví za Krista a prosil Ji, aby mu ukázala cestu, která je mu určena Bohem. Z chrámu šel přímo k tavrickému arcibiskupu Dimitriji a poprosil ho, jako eparchiálního Božího archijereje, aby mu požehnal zůstat v Rusku.
„Ne,“ odpověděl vladyka Dimitrij, „to nemohu udělat! Jestli se pak s vámi stane něco špatného, budu si vyčítat, že jsem vám k tomu dal své požehnání.“
Po krátkém rozhovoru se rozhodli, že budou losovat. Na jednom lístku napsali: „odjet“, na druhém: „neodjíždět“. Rozrušený arcibiskup sešel do biskupského domovního chrámu, který se nacházel ve spodním patře archijerejského domu. Vroucně se pomodlil před ikonou Matky Boží a vytáhl lístek. Na vylosovaném lístku stálo: „odjet“. Tak se rozhodlo o osudu budoucího arcibiskupa Serafima, který přijal los jako projev Boží vůle. Bylo třeba, aby posloužil svaté Církvi svými milostiplnými dary a duchovní moudrostí, aby nesl těžký kříž biskupské služby, která se – podle jeho slov – v té době podobala nekrvavému mučednictví.
***
Arcibiskup Serafim (světským jménem Nikolaj Borisovič Sobolev) se narodil v Rjazani 1. (14.) prosince 1881. Od nejútlejšího dětství na sobě nesl pečeť Božího vyvolence. Nikolaj byl chlapec tichý, laskavý, vnímavý k bližním a na svůj věk neobyčejně vážný. Studoval v místním Rjazaňském semináři a poté na Petrohradské duchovní akademii, kterou absolvoval v roce 1908. V posledním roce svého akademického studia přijal mnišství se jménem Serafim, na počest nedávno kanonizovaného (v r. 1903) sarovského askety Serafima, jehož byl velkým ctitelem. Záhy po svém mnišském postřihu byl vysvěcen na jerodiákona a následně na jeromonacha. Po završení studia na Akademii byl jmenován učitelem v Kněžském učilišti v Žitomíru a posléze inspektorem Kalužského duchovního učiliště. V roce 1912 se stal inspektorem Kostromského duchovního semináře a roku 1913 již rektorem Voronežského duchovního semináře, který byl v té době největší v Rusku. Jeho zářivá osobnost zanechávala po sobě všude milostiplnou stopu.
Rusko tehdy prožívalo těžké, osudové roky. Revoluční propagandě a anarchistickému kvasu často podléhali i studenti a žáci duchovních škol a seminářů. Vybuchující sopka revoluce však nebyla něčím náhodným. Již po dvě století se temné síly vytrvale a skrytě snažily rozložit ruskou společnost, všude zasévajíce anarchismus, bezvěrectví, volnomyšlenkářství, bohoborectví a nejrůznější škodlivé teorie. Tyto pekelné síly, jež zrodily revoluci, využívaly veškeré své lstivosti k tomu, aby věrolomně zničily největší pravoslavný stát, který svou existencí bránil tajemství nepravosti (2Te 2, 7), které již působilo ve světě.
Těmto zhoubným vlivům podléhala bohužel zvláště ruská inteligence. Ruští intelektuálové, oddaní nerozumnému volnomyšlenkářství a sentimentálnímu blouznění, zradili a odpadli od víry svých otců a sami se podíleli na tomto strašlivém zničení svaté pravoslavné Rusi.
Duchovně osvícený a zmoudřelý vladyka Serafim neměl nic společného s těmito strašnými jevy. Jasně chápal šílenství blížící se krvavé revoluce, celou tragičnost událostí, které měly apokalypticky změnit průběh dějin všeho lidstva. Byl odkojen duchovním mlékem pravoslavné svatosti, moudrostí svatých otců, milostiplnou zkušeností pravoslavné asketiky. Od své matky-trpitelky přejímal již od plenek hlubokého modlitebního ducha svaté Rusi. Kvůli vážné nemoci svého manžela se jeho matka Marie Nikolajevna musela sama starat o výživu celé své početné rodiny. Malý Kolja byl stálým svědkem vroucích mateřských modliteb, když stojíc před svatými obrazy domácího ikonostasu s očima zalitýma slzami, prosila jeho matka o nebeskou pomoc ve svých bolestech a zármutcích. Příklady upřímné pravoslavné zbožnosti bohabojný jinoch bohatě čerpal z životopisů svatých. Během svého života je mnohokrát s láskou znovu pročítal a vždy se skláněl před duchovním hrdinstvím svatých služebníků Božích.
V předrevolučním Rusku však žilo i mnoho živých vzorů spravedlivého, bohumilého života. Vladyka Serafim znal osobně mnohé zářivé postavy tehdejší Ruské církve. Za svých studentských let se stýkal s velkým kronštadtským divotvůrcem protojerejem Janem Sergijevem a těšil se jeho lásce. Když vladyka Serafim jednou přijel do Kronštadtu na pravidelnou návštěvu, sv. Jan Kronštadtský prorocky požehnal budoucímu archijereji na horním místě v oltáři Andrejevské katedrály a naplnil jeho srdce milostiplnou září Svatého Ducha.
V době svého inspektorství v Kalužském duchovním učilišti (nadaleko od Optinské poustevny) mladý jeromonach Serafim často navštěvoval proslulé optinské starce Josefa, Varsonofije a Anatolije (Potapova). Otevíral před nimi své srdce, zpovídal se u nich a využíval duchovní zkušenosti těchto sloupů skutečného pravoslavného mnišství.
Vladyka Serafim znal rovněž některé tehdy známé blázny pro Krista (tzv. jurodivé) a často později vyprávěl o pozoruhodných projevech jejich nesmírné pokory, kterou před lidmi přikrývali své nadpřirozené skutky.
Skrytý život v Kristu, který tento Boží vyvolenec od mládí rozněcoval ve svém srdci, naplňoval jeho duši ohněm milostiplných duchovních darů. Lidé, kteří ho obklopovali, si toho nemohli nevšimnout. V Petrohradské duchovní akademii dohlížel na duchovní rozvoj a úspěchy mladého studenta-bohoslovce metropolita Antonij (Chrapovickij), budoucí prvohierarcha Ruské pravoslavné církve v zahraničí. Jeho svěřenec svým osobním příkladem a nekompromisností dvakrát zmařil vzbouřenecké „shromáždění“ svých spolužáků, kteří byli infikováni liberálně-revolučními náladami. V roce 1920 jej metropolita Antonij vysvětil na biskupa a později, v roce 1934, mu udělil arcibiskupskou hodnost.
Archimandrita Gabriel (Vojevodin), ředitel Kněžského učiliště v Žitomiru (budoucí mučedník), když viděl duchovní úspěchy mladého jeromonacha, nazýval jej láskyplně „avvočka“ (od „avva“ – duchonosný učitel).
Truchlivá vlna emigrace zanesla biskupa Serafima nejprve do Konstantinopole a po několika měsících na ostrov Chalki, kde vyučoval na tamní theologické škole.
V květnu 1921 byl vedením Ruské zahraniční církve ustanoven představeným chrámu sv. Mikuláše při ruském velvyslanectví v Sofii a ruského kláštera sv. Alexandra Něvského v Jambolu. Po třech měsících se stal správcem všech ruských farností v Bulharsku.
***
6. / 19 května 1921, na svátek spravedlivého Jóba Trpitele, přijel biskup Serafim do Bulharska. To byla ona „dobrá zemička“, kterou mu předpověděl jasnozřivý starec Áron a která se mu stala Bohem darovaným údělem i kolbištěm, na němž měl nést kříž své arcipastýřské námahy i bolestí. Již ve své vlasti si vladyka Serafim hluboce osvojil nejvyšší ze všech věd – život ve zbožnosti a svatosti; nyní, za pobytu v Bulharsku, vydala tato věda své milostiplné plody.
Biskup Serafim měl od přírody měkkou a dobrosrdečnou povahu, vyznačoval se hlubokou pokorou a upřímnou láskou k bližním. Ze všech jeho slov i skutků vyzařovala milostiplná prostota a pokoj Kristův. Jeho srdce dosáhlo čistoty a bezvášnivosti a byla mu cizí jakákoli vzpurnost – nevyhnutelný plod pýchy a sebelásky. Z jeho milostiplných úst nevycházel ani sebemenší náznak odsouzení či zaujatosti proti někomu. Jeho modlitba působila zázraky, jeho slova byla jasnozřivá a duchovně účinná.
Láska tohoto dobrého pastýře k bližním byla mimořádná. Ale nejpozoruhodnější bylo to, že čím více rostla jeho soužení, tím více lásky dával lidem. Tato upřímná a nepokrytecká láska přirozeně prýštila z jeho milostí naplněného srdce. Svým duchovním dětem vladyka říkával: „Ve svém bratru musíme vidět anděla. Na hřích se musíme dívat jako na nemoc.“ „Je třeba, abychom oddělovali člověka od jeho hříchu. Hřích musíme nenávidět, ale samotného člověka milovat a litovat.“
Láska biskupa Serafima se rozlévala stejně na všechny, nikoho neupřednostňovala. Během svých setkání s posledním bulharským carem Borisem mu vladyka nejen žehnal, ale pokaždé jej objímal a líbal. Se stejnou láskou a citovou účastí však objímal a líbal žebráky na chrámových schodech a štědře se s nimi dělil o své skrovné finanční prostředky.
Jeho láska k nepřátelům a pastýřská obětavost – tyto nejvznešenější projevy člověka, který žije v Kristu – byly pro něj něčím tak přirozeným, jako je dýchání. Vůči těm, kteří se k němu chovali nepřátelsky, projevoval neuvěřitelnou velkodušnost. Navzdory svému andělskému životu měl totiž vladyka Serafim mnoho nepřátel. Na jejich zlobu však vždycky odpovídal vroucí modlitbou za ně, vzpomínal jejich jména na proskomidii a vykrajoval za ně částečky z prosfory. A když ležel arcibiskup Serafim již na smrtelném lůžku a nakrátko nabyl vědomí, spatřil před sebou člověka, který mu celý život působil bolest. Vladyka se tehdy z posledních sil zvedl z postele, pevně ho objal a znovu se zhroutil v bezvědomí. Tento čin byl natolik přirozeným a srdečným, že to hluboce zasáhlo všechny přihlížející.
Prostota vladyky Serafima dosahovala milostiplné výše. „Zachovávat prostotu,“ učil své duchovní děti, „znamená vyhýbat se jakékoli strojenosti a pozérství a chovat se před lidmi tak, jako bychom stáli před Bohem. Stát se prostým – v tom spočívá změna našeho života. V tom je ona proměna pravice Nejvyššího (Ž 76/77, 11). Staneš-li se prostým, nezahyneš, neboť prostota znamená pokoru. A v pokorných si nachází příbytek Bůh.“ Arcibiskup Serafim často opakoval slova sv. spravedlivého Jana Kronštadtského: „Méně mudrování a více prostoty!“
Duchovní poučení vladyky Serafima byla naplněna svatootcovskou moudrostí, neboť si sám osvojil hlubokou a drahocennou zkušenost pravoslavného asketismu. Odmítal nezdravé projevy duchovního života, jeho nahrazování falešně duchovními a pro duši nebezpečnými prožitky, nezdravé vyhledávání vidění, zjevení a zázraků. Vždy zdůrazňoval, že nejpodivuhodnějším Božím zázrakem je milostiplné obnovení duše, duchovní úsilí, kterým v sobě budujeme nového člověka v Kristu. Jako bohomoudrý duchovní rádce učil své duchovní děti tomu, aby se soustřeďovaly na vnitřní život, na neviditelný zápas s myšlenkami, které v nás vzbuzuje nepřítel naší spásy. „Nepodvolovat se běsům!“ – tak zněl jeden z jeho základních duchovních pokynů. Arcibiskup Serafim učil pokoře, mírnosti, prostotě, poslušnosti, upřímné lásce k bližnímu, nepřetržitému pamatování na Boha a srdečné modlitbě k Němu. Naplněný milostí Utěšitele, sám disponoval mimořádným darem utěšovat. „Krutá je zima, ale sladký ráj,“ říkával s oblibou těm, kteří si zoufali. „Konec je blízko, život rychle pomíjí. Jsme hosté na zemi, jsme ptáci stěhovaví.“
Vladyka Serafim byl dokonale nezištný. Pokud jde o hmotné zabezpečení, žil převážně z milodarů dobrých lidí. Celý život prožil v malém nájemním bytě, ve kterém nebylo ani základní vybavení. Nebyl ani v nejmenším závislý na věcech, a když ho některý z chudáků poprosil o oblečení, ihned mu s radostí věnoval první oděv, který mu přišel do ruky. Stávalo se, že to byla jeho nejlepší košile. „Věci mě zatěžují, jsou pro duši jako závaží,“ říkával.
Často udivoval svou jasnozřivostí, snažil se ji však skrývat a projevoval ji jen tehdy, když to přinášelo bližním duchovní užitek. Když někdy zpovídal své duchovní svěřence, přiváděl je k pokání tím, že jim připomínal zapomenuté hříchy. Nezřídka odpovídal na nevyslovené otázky těch, kteří s ním rozmlouvali. „To byla náhoda,“ usmíval se, když se tomu jeho spolubesedníci divili.
V posledním roce života často hovořil o své smrti a několik dní před koncem své pozemské pouti přesně předpověděl den svého odchodu na věčnost. Před zesnutím se arcibiskupu Serafimovi podařilo uskutečnit dávnou touhu jeho mnišské duše – založit ženský monastýr Záštity Přesvaté Bohorodice v Kňaževu, jehož sestrám zanechal drahocenné dědictví v podobě svých otcovských přikázání. Byl již smrtelně nemocen a ležel upoután na lůžku, když se jeho duchovní děti – sestry nově založeného kláštera – připravovaly k oficiálnímu otevření monastýru v bytě, který byl získán na jeho žádost a který se nacházel na ulici Šestého září v centru Sofie. Vladyka s naprostou přesností popsal rozmístění všech pokojů a rozhodl, který z nich má být upraven jako chrám. Když se ho udivené sestry zeptaly, odkud to všechno ví, ačkoli v bytě nikdy nebyl, s úsměvem jim odpověděl: „Opravdu ne?“ Je zřejmé, že svým duchem již navštívil a požehnal toto místo.
Obdarován takovými milostiplnými dary, arcibiskup Serafim vypadal skutečně jako anděl. Vyzařoval z něj jakýsi neobyčejný klid a pokoj. Jeho duchovní děti nejednou viděly, jak je ozářen jakýmsi nezemským světlem. V takovém světle se zjevil i po svém skonu svému duchovnímu synu – mnichu, který ho hořce oplakával. Vladyka Serafim mu řekl: „Proč pláčeš? Vždyť jsem nezemřel, jsem živý!“
Svým asketickým životem dosáhl arcibiskup Serafim již v mládí andělské cudnosti a čistoty. A za tuto andělskou čistotu jej Pán obdaroval duchovním poznáním a schopností pronikat do samotných hlubin Bohem zjevených pravd. Vladyka Serafim říkával: „Pravoslavné bohosloví je přímo úměrné mravní čistotě.“ Jeho theologické spisy byly plodem právě takového milostiplného poznání Boha.
Když vladyka Serafim přijímal biskupskou hodnost, hluboce si uvědomoval obrovskou zodpovědnost služby biskupa i jeho povinnost „být milostiplným světlem pro svět a pevnou oporou pro pravoslavné křesťany“. Tímto smyslem pro povinnost a zodpovědnost před svatou Církví se vladyka řídil v průběhu celého svého života.
V době sílícího odpadnutí od víry se arcibiskup Serafim obětavě snažil zachovat spasitelnou pravoslavnou víru v její čistotě a plnosti. Veden svým arcipastýřským svědomím, nekompromisně odhaloval jakýkoli odklon od pravoslavné pravdy, jakýkoli prohřešek v oblasti dogmat a kánonů. Tak se zrodily jeho theologické spisy, jimiž reagoval na naléhavé problémy církevního života nejen ruské emigrace, ale celé obecné Pravoslavné Církve.
Při obraně pravoslavné pravdy projevoval arcibiskup Serafim vždy pevnost, přímočarost a odvahu a nebál se negativních následků, které musel kvůli své principiálnosti snášet. Již od svého příjezdu do Bulharska v roce 1921 narážel na nepřátelství aktivních členů emigrantských liberálních a zednářských organizací, s jejichž protikřesťanskou ideologií vedl statečný zápas. Přineslo mu to mnoho urážek, pomluv a útoků.
V roce 1930 se v Sofii konal Sjezd ruských vědců. Vladyka Serafim ve své uvítací řeči odvážně odsoudil ty učené muže, kteří nepokládali za nutné zakládat své vědecké názory na pravoslavné víře a pravoslavném světonázoru.
V roce 1935 významně posloužil Pravoslavné Církvi tím, že odhalil sofiologickou herezi otců Sergeje Bulgakova a Pavla Florenského, a to ve svém zásadním spisu Nové učení o Sofii, Boží Velemoudrosti, ve kterém se projevil jako hluboký znalec svatootcovské theologické tradice. Když si jeho práci přečetl prof. N. N. Glubokovskij, jistě ne náhodou prohlásil: „Protojerej Bulgakov by se měl alespoň dvacet let věnovat studiu svatých otců, aby mohl odpovědět arcibiskupu Serafimovi.“
V roce 1938 na Druhém celosvětovém sněmu Ruské zahraniční církve, jehož se účastnili představitelé duchovenstva i laici, přednesl vladyka Serafim dva znamenité referáty na obranu svatého Pravoslaví a ve své plamenné řeči vyjádřil na tomto fóru svůj principiální nesouhlas s účastí pravoslavných v ekumenickém hnutí.
Vladyka Serafim citlivě vnímal sebemenší odchylky od pravoslavného svatootcovského učení, ke kterým docházelo ve spisech tehdejších ruských theologů, a v roce 1943 publikoval sborník studií nazvaný Deformace pravoslavné pravdy v ruském theologickém myšlení.
Svou horlivost a nekompromisnost v obraně pravoslavné pravdy projevil i na Moskevské všepravoslavné konferenci v roce 1948. Protože niterně prožíval všechny problémy, které znepokojovaly Pravoslavnou Církev, připravil tři referáty na tři ze čtyř plánovaných témat: proti ekumenickému hnutí, o novém a starém kalendářním stylu a o anglikánské hierarchii. Usnesení o novém kalendáři, které bylo Konferencí přijato, pokládal vladyka za neuspokojivé a vyjádřil to ve svém „osobním mínění“, které bohužel nebylo publikováno v oficiálních aktech Konference. Ve svém referátu proti ekumenismu pak vladyka Serafim zdůraznil, že přítomnost pravoslavných představitelů – byť jen v pozici pozorovatelů – na ekumenických konferencích znamená odpadnutí od Pravoslaví.
Arcibiskup Serafim strávil 29 let svého života v Bulharsku a zamiloval si tuto „dobrou zemičku“ jako svou druhou vlast. V Bulharsku napsal své theologické spisy, zde vedl a vychovával své duchovní děti, které se poté snažily zachovat a předávat druhým jiskřičky jeho svatootcovské duchovnosti, aby nebyl přerušen živý řetěz pravoslavného duchovního dědictví.
V dnešní odpadlické době představoval arcibiskup Serafim vzácný příklad svatého, milostiplného hierarchy s krystalicky čistým pastýřským svědomím. Duchovní život v Kristu, ctnosti a zbožnost byly pro něj neoddělitelné od pevného vyznávání věčných pravd víry, a proto učil, že naší povinností je zachovat tyto pravdy beze změn. Zachování a vyznávání pravdy pro něj znamenalo součást života v Kristu, jenž je sám Životem a Pravdou. Vladyka to ve svém životě naplňoval s neochvějnou pevností, ale i mírností, vyhýbaje se jakémukoli, byť sebeslabšímu návalu vášně. Svými slovy a osobním příkladem učil i tomu, že poslušnost nemá účel v sobě samé, nýbrž je výrazem lásky k Pánu, jež se projevuje plněním Kristových přikázání a všeho toho, co jednou provždy ustanovila, přijala a utvrdila svatá Církev. Hlas vladyky Serafima, který pozvedl proti ekumenismu a na obranu Bohem zjevených pravd, proti veškerým změnám dogmat víry, zůstává i v dnešní době strážcem svatého Pravoslaví. A Bůh oslavil věrnost svého služebníka tím, že pozval jeho svatou duši k Sobě právě v den Vítězství Pravoslaví, 13. / 26. února 1950.
Po blaženém zesnutí vladyky Serafima jeho duchovní děti – archimandrita Pantelejmon (Starickij, +1980), archimandrita Serafim (Aleksijev, +1993) a další – naplnily ve svém životě jeho otcovský odkaz: nemít nic společného s herezí ekumenismu ani s církevním modernismem. Tento odkaz a povinnost dnes leží na bedrech Bulharské pravoslavné starostylní církve.
Při vyprávění o životě arcibiskupa Serafima se nám bezděky vybavují slova starce a divotvůrce Serafima Sarovského: „Radosti má, získej mírného ducha, a tisíce lidí kolem tebe budou spaseny.“ Vladyka Serafim se stal skutečným Božím požehnáním pro bulharskou zemi. Jeho bulharský pobyt byl duchovní setbou, která přináší své plody v Kristu. Jako ten, který za svého života získal milostiplný pokoj Kristův, uvádí až dodneška tisíce lidských duší na cestu ke spáse.
podle vzpomínek a zápisků duchovních dětí arcibiskupa Serafima, vždy vzpomínaných igumeny Serafmy (Liven) a monachyně Serafimy (Jastrebovy)
Přeloženo z knihy: Жизнь, чудеса и заветы святителя Серафима Софийскаго. Vydal ženský klášter Záštity Přesvaté Bohorodice v Kňaževu. Sofie, 2018.
Tropar sv. arcibiskupu Serafimu Sofijskému, hlas 4.
Panenskou čistotou získal jsi shůry dar theologie / a stal se sloupem Pravoslaví. / V apoštolské víře utvrdiv duchovní stádo své / a v pravé lásce přebývaje, od Boha jsi přijal milost přehojnou. / Pramenem jsi proto uzdravení i bezpočtu zázraků / všem, kteří se s vírou a láskou utíkají k tobě, // Serafime, milovaný otče náš!
Kondak sv. arcibiskupu Serafimu Sofijskému, hlas 7.
Proměniv se usilovnými skutky zbožnosti, / přijal jsi bohaté osvícení Ducha / a jako lampa rozžatá / temnotu herezí jsi rozehnal. / Pročež v den Vítězství Pravoslaví / odešel jsi k předvěčnému Světlu-Kristu. // Pros Jej za duše naše!
Velebení
Velebíme tě, / světiteli, otče Serafime, / a ctíme svatou tvou památku, / neboť za nás modlitby vznášíš / ke Kristu, Bohu našemu.
