O čtení životů svatých

Myslím, že se všichni potřebujeme navrátit k porozumění toho, čemu nás hagiografie učí, tedy k tomu, jak očišťuje naši mysl a podrobuje si naše vášně; jak posiluje naši víru ve skutečnost, jež se nachází za přirozeným světem a za jeho omezeními. Potřebujeme hagiografii, neboť nám hovoří o prostotě ducha a protože klade do ostrého kontrastu lidskou dobrotu a víru s démonickými neduhy padlé lidské přirozenosti.

Vynořujeme se z jednoho z nenásilnějších, nejbarbarštějších a nejkrvavějších staletí v dějinách lidstva, přesto se však považujeme za zcela civilizované a pokročilé. A protože žijeme v čase protináboženského cynismu, tak se životy svatých a mučedníků – náboženské pohádky, jak je někteří nazývají – jeví mnohým jako naivní a dobré tak pro lidi nevzdělané a pověrčivé. Majíce tento kontext na paměti, je velice žádoucí, abychom se učili číst, čerpat duchovní radost a rozumět životům těch, kdo jsou zosobněním a příkladem ctností naší víry.

V mnoha ohledech jsou hagiografické texty, jež mají podobně jako ikony svůj vlastní styl, jazyk a osobitou obraznost, literárním protějškem ikon. Skrze symbolický, stylizovaný životopis hrdinů naší víry jsme inspirováni k tomu, abychom napodobovali životní cesty těchto čistých věřících. Skrze hagiografii jsme pozdvihováni ke skutečným archetypům těch, kteří se stali dokonalými, zbožštěnými milostí v Kristu. Hagiografie umožňuje očištěnými prostředky zpřítomnit svědectví o svatých a mučednících, kteří se sami proměnili v Krista, kteří se stali „malými Ježíši Kristy“ v Ježíši Kristu (což je skutečným smyslem kristocentrické svatosti).

Zdají-li se občas tyto životopisy fantastické, je tomu tak jen proto, že jsme tak zesvětštělí. Zdají-li se naprosto nepravděpodobnými, je tomu tak proto, že naše omezenost, domnělé nároky a pýcha jsou tak hrozně pravděpodobné. V dávné minulosti Ezopovy bajky, jež jsou smyšlené, vyučovaly po generace lidi ctnostem a hodnotám. V naší ještě nedávné i když už blednoucí křesťanské minulosti životy svatých a mučedníků sloužily k témuž účelu, ačkoliv nebyly vymyšlené, ale vycházely ze skutečných životů a skutečných událostí. Jak bylo řečeno, mohou být vyjádřené „ikonografickým“, stylizovaným způsobem, ale vycházejí z reálných životů v reálném čase. A navíc přejímají duchovní rozměr díky Boží milosti, kterou předávají.

Myslím, že se všichni potřebujeme navrátit k porozumění toho, čemu nás hagiografie učí, tedy k tomu, jak očišťuje naši mysl a podrobuje si naše vášně; jak posiluje naši víru ve skutečnost, jež se nachází za přirozeným světem a za jeho omezeními. Potřebujeme hagiografii, neboť nám hovoří o prostotě ducha a protože klade do ostrého kontrastu lidskou dobrotu a víru s démonickými neduhy padlé lidské přirozenosti: záští, žárlivostí a zlem, které zakrýváme mýtem o tom, jak jsme sofistikovaní tvorové žijící v civilizované době. Životopis redukovaný na jednoduchý boj dobra a zla nám může sdělit mnohé o tom, co se skrývá za dobrem a zlem. Může nám hovořit o duchovní dokonalosti. A takovýto životopis k nám křesťanům skutečně hovoří zcela jasně. Promlouvá k nám skrze srozumitelnost a jasnost životů svatých a mučedníků, samozřejmě pokud – s dětským údivem na tváři – mu věnujeme pozornost.

Biskup Chrysostomos, emeritní metropolita z Etny (Kalifornie)

::::_
Přeloženo z angličtiny, Orthodox Tradition, vol. XXXI, No. 2, 2014, s. 15-16.