Noetická modlitba srdce a duchovní otec

Když byla moje duše pevně držena v objetí mého duchovníka, slyšel jsem, jak se za mne modlí k Pánu Ježíši Kristu. Neodvažoval jsem se pozvednout oči své duše, ale přesto jsem cítil, jak jsem zaplavován přenádhernou září, jako bych do ní byl doslova ponořen a byl jsem naplněn radostí, štěstím, pokojem a úžasem…

V jednom městě na Peloponésu jsem se jednou setkal s mladým křesťanem, kterému bylo kolem 32 let.

Vycházela z něj zvláštní vůně, jakoby po rozmarýnu. Mé překvapení vzrostlo ještě více, když mi začal povídat o Ježíšově modlitbě: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou“. Uvědomil jsem si, že z jeho úst vychází nepopsatelná vůně Ducha Božího.

Před mnohými lety se Ježíšově modlitbě naučil na Svaté Hoře Athos. K modlení se naučil používat komboskini – čotki (modlitební šňůra).

Od té doby odříkával modlitbu nepřetržitě, ve dne v noci, často bez toho, že by si odpočinul, a to dokonce ani v noci. Ježíšova modlitba nahrazovala dokonce jeho přirozenou potřebu spánku.

Postupně sestoupila modlitba do jeho srdce a stala se modlitbou duchovní a noetickou. Tehdy začal zažívat její úžasné duchovní plody. Nebyl ale schopen vysvětlit, jakým způsobem se modlitba sama odříkávala, a to v jeho srdci bez toho, aniž by ji vědomě odříkával nahlas nebo potichu. Modlitba mu přinášela neuvěřitelně slastný pocit. Toto je velikost duchovní modlitby, zvláště pak noetické modlitby.

Jednou, když se nacházel v tomto stavu, Milostí Boží jej tak proměnila, že (jak řekl vlastními slovy): „Zapomněl jsem na sebe. Bylo to jako bych zmizel a najednou jsem měl pocit, že moje duše leží v otevřených dlaních mého duchovního otce, kněze G. K., který se modlil před zářícím nebeským trůnem, naplněným Světlem a Slávou Boží. Po chvíli, nevím přesně kdy, to nebeské Světlo zalilo mého duchovníka do takové míry, že tak zářil, až jsem cítil, jak zavírám oči své duše. Jakým způsobem jsem viděl a jak jsem zavřel oči své duše, nevím.

Když byla moje duše pevně držena v objetí mého duchovníka, slyšel jsem, jak se za mne modlí k Pánu Ježíši Kristu. Neodvažoval jsem se pozvednout oči své duše, ale přesto jsem cítil, jak jsem zaplavován přenádhernou září, jako bych do ní byl doslova ponořen a byl jsem naplněn radostí, štěstím, pokojem a úžasem…

Pak jsem se probral. Měl jsem pocit, že se vznáším nad zemí. Od té chvíle se Ježíšova modlitba ve mně odříkává sama od sebe: „Ježíši můj… Ježíši můj… Ježíši můj…“

Tři nebo čtyři dny jsem nic nejedl a nevypil ani kapku vody, ani jsem nespal, jen jsem cítil a prožíval bez přestání tu nepopsatelnou a nevyjádřitelnou nebeskou blaženost. A moje slzy neustále tekly jako potoky a byly sladké…“

:::::__

Přeloženo z řečtiny: O. Stefanos K. Anagnostopoulos, Ježíšova modlitba ve světě [řecky], Pireus 2007.