Metropolita Kyprián oropský a filijský: „Legální“ charakter zápasu proti ekumenismu

Vzpomeňme na sv. Otce IV. století; na sv. Athanáše Velkého, sv. Hilaria z Poitires, sv. Cyrila Jeruzalémského, kappadocké Otce… Co bylo důvodem k tomu, že se pustili do projasnění a vyložení odpovídajících částí pravoslavné nauky, které pak nakonec schválil II. ekumenický sněm? Byla to potřeba vyvrátit heretické nauky ariánů, pneumatomachů a apolinaristů. Byl to zápas proti herezím, díky kterému vzniklo ono duchovní dědictví nesmírné hodnoty – theologické spisy církevních velikánů IV. století.

Základní teze
Starokalendářní pravoslavnou církev v Řecku tvoří pravoslavní křesťané, kteří pokládají ekumenismus za eklesiologickou herezi a nový kalendář za odsouzeníhodnou inovaci. Z těchto důvodů se legálně a kanonicky ohradili od novostylní Řecké pravoslavné církve.¹

Podle Posvátného synodu v ohrazení zavedení nového kalendáře v Řecku roku 1924 rozdělilo místní pravoslavnou církev. Na jedné straně stojí ti, kteří se ohradili od hereze ekumenismu a kteří tak dále uchovávají novotami nezasaženou plnost Pravoslaví. Na druhé straně stojí pravoslavní ekumenisté, kteří svými novotami pošlapávají antiheretickou tradici Pravoslaví.

Ti, kteří se tímto způsobem ohradili proti ekumenismu netvoří vůči místní pravoslavné církvi ani paralelní jurisdikci, ani nějakou druhou pravoslavnou církev. Naopak náležejí k Řecké pravoslavné církvi a jsou nositelé a pokračovatelé její patristické a novotami nezasažené tradice v duchu ryzího Pravoslaví.

Vyznavač a metropolita Chrysostom (Kavouridis) (†1955) k tomu napsal: „My, kteří dodržujeme tradiční svátkový kalendář jsme se rozhodli – jak nám velí naše svědomí – dát přednost synodním a apoštolským nařízením před nekanonickými rozhodnutí církevní hierarchie. Nejenom, že netvoříme schismatickou církev, ale naopak v rámci jedné Církve zachováváme nařízení a předpisy církevní tradice a zachováváme pravoslavný charakter místní autokefální církve, v jejíž historii pokračujeme.“²

Posvátný synod v ohrazení se snaží informovat pravoslavné věřící o heretickém charakteru ekumenického hnutí. Jeho cílem je probudit synodální svědomí Církve a svolat obecný sněm sjednocení, který by odsoudil herezi ekumenismu a obnovil svátkovou a kalendářní jednotu Pravoslaví.

Posvátný synod v ohrazení považuje za svoji povinnost zvěstovat slovo „pravoslavného a Bohulibého ohrazen퓳, a to s vírou a rozhodností, s citlivostí a střízlivostí, s pokorou a láskou, s vážností a odpovědností.

Novostylní Řecká pravoslavná církev se svojí účastí v ekumenickém hnutí a ve Světové radě církví vydala na sebezničující pouť a postupně pro ni bude stále obtížnější prokazovat svoji věrnost k patristické a synodální tradice Pravoslaví jak na teoretické, tak i na praktické úrovni, a to se všemi soteriologickými důsledky.

Existuje část pravoslavných křesťanů náležících k novostylní církvi, která upírá s nadějí svůj pohled k novotami nezasažené starokalendářní církvi a volá: „Přijď a pomoz nám!“⁴

Tato část věřících klade na bedra těch, kteří jsou v ohrazení velikou zodpovědnost. Neboť ekumenismus neustále postupuje a od mezi-křesťanského sjednocovacího procesu vede přímo k mezináboženskému ekumenismu a k apostazi posledních dnů.⁵

„Je třeba velkého zápasu a je také třeba, aby byl veden legálně.“⁶
Ekumenimus se stal již neoddiskutovatelnou skutečností, která charakterizuje nejen současnou náboženskou scénou, ale v širším slova smyslu také obecně sociální klima naši společnosti. Pokud tento fenomén chceme theologicky do hloubky prozkoumat a čelit mu eklesiologicky „legálním“ způsobem, musíme se opírat o pevné základy, a to jak co se týče podstaty, tak i metody.

Historický vývoj ekumenického hnutí byl velice mnohostranný. V jeho postupném theologickém úpadku sehrála svoji roli celá škála faktorů. Z tohoto důvodu se musíme při zkoumání tohoto fenoménu vyhnout pokušení jakéhokoliv zjednodušování. Jinak nám hrozí nebezpečí boje s větrnými mlýny, nebo patologického sebeuzavření a ztráty pravoslavné katholicity.

Pokud tedy chceme, aby náš zápas proti ekumenismu měl „legální“ charakter, musí být postaven na principech vysoké kvality. Domníváme se, že v současné době můžeme tyto principy v krátkosti formulovat v pěti základních tezích:

A. Nesmíme být vedeni „horlivostí, která není podle pravého poznání“⁷. Musíme se vyhnout krajnostem, abychom se nestali papežštější papeže, jak nás k tomu vybízí také sv. Theodor Studita: “… nestát se zákonnějším než zákon a kanoničtějším než kánony…“ Naším vodítkem musí být „ponaučení a nařízení svatých Otců“.⁸

B. Musíme správně vykládat výroky svatých Otců a nedezinterpretovat je. Nesmíme se nechat strhnout k „fanatickým postojům“⁹, které jsou cizí opravdové patristické horlivosti pro záležitosti víry. Tak bychom začali kázat „jiné evangelium“¹⁰. To by nás nakonec dovedlo do „boje proti svatým Otcům“ a do „boje proti Bohu“ jak o tom pojednává sv. Theodor Studita: „Ti, kteří nevykládají správným způsoben slova svatých Otců se ocitají ve válce proti Otcům nebo spíše ve válce proti Bohu.“¹¹

C. Je absolutně nezbytné, abychom ve svém srdci měli skutečnou láskou k naším bratřím, kteří jsou sice zasaženi novotami a herezí, ale ještě nebyli odsouzeni. Podle sv. Jana Damašského je „horlivost pro víru správná, ale musí být spojena s láskou“.¹² Láska je ta, která nás musí vést k tomu, abychom toužili po jejich návratu a spáse. Podle sv. Basila Velikého se k nim máme obracet s „výzvou plnou soucitu ve shodě s dávným zákonem lásky.“¹³

D. Je třeba neustále bdít, aby nedošlo k tomu, že by vize o sjednocení pravoslavných křesťanů byla překryta jinými prioritami. Hlavním zájmem a starostí těch, kteří v ohrazení uchovávají novotami nezasaženou plnost Církve musí být snaha o přípravu a zorganizování obecného sněmu sjednocení.

V žádném případě není možné, abychom se spokojili s tím, že jsme pro sebe nalezli bezpečí v ohrazení. Stejně tak je třeba odmítnout eklesiologické sebeuzavření patologického charakteru. Naopak je třeba pěstovat otevřenost ke katholicitě Pravoslaví, neboť v historii Církve měla antiheretická snaha vždy „katholický“/„oikumenický“ charakter daný tím, že se ho účastnili všichni pravoslavní.

Například sv. Basil Veliký opakovaně posílal listy na Západ, ve kterých požadoval, aby je navštívili „stejně smýšlející“ biskupové, kteří by na Východě přispěli ke smíření „rozdělených“ a pomohli tak znovu nastolit „pokoj v církvích Božích“¹⁴ těžce zkoušených ariánskou bouří. A ve spolupráci s dalšími biskupy – hle pravé eklesiologické smýšlení – vypracoval návrh memoranda, které mělo přesvědčit „italské biskupy k návštěvě“¹⁵ Východu a ke svolání sněmu.
Neocesarejskému biskupovi Atarviovi sv. Basil klade na srdce následující slova: Pokud se my pravoslavní neujmeme „stejně intenzivního zápasu za Církev, jaký proti ni vedou ti, kteří odporují pravé nauce a kteří se snaží Církev úplně zničit a vyhladit, pak již nic nebude bránit tomu, aby se pravda vytratila“. Dále mu klade na vědomí, že v takovém případě to budeme my, kteří budeme souzeni za to, že jsme neprokázali dostatečnou „péči o sjednocení církví“, že „jsme svorně a společně nevynaložili veškerou snahu“. Navíc ho prosí, aby se zbavil myšlenky, „že není třeba mít církevní společenství s druhými“. Pokud se někdo „odsekává od kontaktu s bratry“¹⁶, nejedná se o známku lásku a naplnění Kristova zákona.

E. Je nutné, abychom kráčejíce na cestě ke svolání obecného sněmu sjednocení pracovali na vyjasnění a hlásání pravoslavné eklesiologie, protože ekumenismus je zcela zřetelně eklesiologickou herezí.

Živá Církev nikdy nepřestává pěstovat živou a stále obnovovanou theologii. Pouze tohoto druhu charismatická a eklesiologická theologie – a v žádném případě neplodný a provinciální antiekumenismus – nám poskytne pevný a bezpečný základ očekávaného sněmu.

Vzpomeňme na sv. Otce IV. století; na sv. Athanáše Velkého, sv. Hilaria z Poitires, sv. Cyrila Jeruzalémského, kappadocké Otce… Co bylo důvodem k tomu, že se pustili do projasnění a vyložení odpovídajících částí pravoslavné nauky, které pak nakonec schválil II. ekumenický sněm? Byla to potřeba vyvrátit heretické nauky ariánů, pneumatomachů a apolinaristů. Byl to zápas proti herezím, díky kterému vzniklo ono duchovní dědictví nesmírné hodnoty – theologické spisy církevních velikánů IV. století.

Ovšem takovou charismatickou theologii je možné pěstovat pouze v rámci hesychastické a eucharistické tradice Pravoslaví. Neboť skrze neptické očišťování a časté přijímání sv. Tajin jsme vedeni k osvícení a zbožštění, což nám poskytuje možnost zkušenostně zakoušet Církev jako „společenství zbožštěn퓹⁷ a jako „katholické“ Tělo Spasitele Krista.

Pokud zachováváme tyto předpoklady, vedeme svůj zápas s pomocí Boží „legálně“ a naše snaha je pak „dílem služby“¹⁸ k „budování Církve“.¹⁹

::::::_
¹15. kánon konstantinopolského sněmu z 861.
²Πρώην Φλωρίνης Χρυσοστόμου, ῾Υπομνήματα – ᾿Επιστολαὶ – ᾿Απολογίαι ἐν σχέσει πρὸς τὸ ᾿Ιουλιανὸν ᾿Εκκλησιαστικὸν ῾Ημερολόγιον, ἐν ᾿Αθήναις 1941, σελ. 33).
³Sv. Theodor Studita, PG 99, 1045.
⁴Sk 16,9.
⁵2 Te 2, 3.
⁶Sv. Basil Veliký, PG 31, 1540.
⁷Ř 10, 7.
⁸Sv. Theodor Studita, PG 99, 1064.
⁹Sv. Dionysios Aeropagita, PG 3, 1096.
¹⁰Ga 1, 6.
¹¹Sv. Theodor Studita, PG 99, 1484.
¹²Sv. Jan Damašský, PG 94, 1436.
¹³Sv. Basil Veliký, PG 31, 1540.
¹⁴Sv. Basil Veliký, PG 31, 433; 436.
¹⁵Sv. Basil Veliký, PG 31, 428.
¹⁶Sv. Basil Veliký, PG 31, 421.
¹⁷Sv. Řehoř Palama, Λόγος ἀποδεικτικὸς δεύτερος περὶ τῆς ἐκπορεύσεως τοῦ Αγίου Πνεύματος , § 78, Συγγράμματα, τ. Α´, σελ. 149, στχ. 13, ἔκδ. Π. Κ. Χρήστου, Θεσσαλονίκη 1962.
¹⁸Ef 4,12.
¹⁹1 K 14, 12.

::::::_
Přeloženo z řečtiny: ᾿Ορθόδοξος ῎Ενστασις καὶ Μαρτυρία, ἀριθ. 1/᾿Ιανουάριος 2000, σελ. 8-15.