Metropolita Kyprián oropský a filijský: A kdo je můj bližní?

Tato slova metropolita Kyprián (Posvátný synod v ohrazení) napsal jako odezvu na konkrétní události v Řecku v roce 2001. O rok později byl článek otisknut také v anglickém překladu v časopise Orthodox Tradition, vydávaném při klášteru sv. Řehoře Palamy v Kalifornii s tím, že má svou platnost i v Americe. My jej předkládáme českému čtenáři, protože dobře vykresluje étos Pravoslaví. Je dokladem toho, že pravé ohrazení vůči ekumenismu není motivováno nacionalismem či šovinismem a nevede k nelásce a pohrdání lidmi jiného vyznání.

Milosrdenství a láska překonávají rasu, národnost a náboženské vyznání.

Tato slova metropolita Kyprián (Posvátný synod v ohrazení) napsal jako odezvu na konkrétní události v Řecku v roce 2001. O rok později byl článek otisknut také v anglickém překladu v časopise Orthodox Tradition, vydávaném při klášteru sv. Řehoře Palamy v Kalifornii s tím, že má svou platnost i v Americe. My jej předkládáme českému čtenáři, protože dobře vykresluje étos Pravoslaví. Je dokladem toho, že pravé ohrazení vůči ekumenismu není motivováno nacionalismem či šovinismem a nevede k nelásce a pohrdání lidmi jiného vyznání.

Ideologizace opovrhování cizinci
Poslední hromadný příliv uprchlíků do naší země, zejména z Afghánistánu, způsobil velký rozruch, a rovněž prokázal, že ti „pravoslavní Řekové”, kteří se staví proti novým občanským průkazům (jedná se o nové průkazy, které neobsahují údaj o náboženské příslušnosti. V Řecku proti tomu protestuje hlasitá skupina a vykládá to jako pokus ze strany státu podkopávat pravoslavnou identitu země), a kteří kvůli tomu organizují veřejné protesty, až na některé chvályhodné výjimky (jako jsou obyvatelé ostrova Zakynthos) ukazují, že nemají křesťanské srdce a že se jim nepodařilo mít na paměti, co to znamená být křesťanem.

Nehovoříme zde samozřejmě o otázce právní povinnosti vlády, která na základě mezinárodních dohod nemůže vyhnat žádného uprchlíka prohlašujícího, že je pronásledovaný a že jeho život by byl pravděpodobně ohrožen, pokud by se vrátil do své vlasti. Ani nejsme jen zoufalí z nestoudnosti policejních orgánů, kdy jedno z jejich oddělení šlo dokonce tak daleko, že vydalo příkaz k vyhoštění mladé matky s třítýdenním dítětem…! Kam má jít…? Za mnohem více alarmující skutečnost pokládáme fakt, že z opovrhování cizinci se stává xenofobní ideologie – a navíc ve jménu pravoslavné tradice! A jde to až tak daleko, že jeden dobře známý duchovní byl tvrdě odsouzen za poskytnutí útočiště pro stovky dětí ilegálních uprchlíků, z nichž je jen velmi málo pravoslavných (většinou jsou to muslimové, katolíci a protestanté) a zazněla i takováto zcela šokující otázka: “Dovolíme, aby několik duchovních, kteří nemají ponětí o naší pravoslavné tradici, zachraňovalo jejich duše, když tím ničí Řecko?”

Láska a étos Pravoslavné církve je kristocentrický
Učení sv. Otců hlásané skutky i slovy, “vždy, všude a všemi” nám ukazuje, že „členové Pravoslavné církve jsou povoláni, aby fungovali jako aktivní ruce Krista, jako oči Krista naplněné porozuměním. Mají jednat jako pozorné uši Krista, jako srdce Krista, které je naplněné láskou k celému lidstvu, ve všech jeho potřebách a všech jeho starostech. Jsou povoláni k tomu, aby svými skutky ukazovali, že jsou údy Kristova Těla. Jsou voláni k tomu, aby projevovali lásku a porozumění k lidem, a to nejen teoreticky, ale také konkrétně a prakticky. Protože právě jejich těla, skrze které je specifickým a praktickým způsobem láska k lidem vyjevována, se stala údy Krista. Láska totiž musí být ukázána směrem k tělesné existenci druhých lidí, jelikož jsou to jejich těla, v nichž se pravoslavní křesťané stávají, či mohou stát, údy Kristovými.¹

„Bližní“ v podobenství o milosrdném Samaritánovi je vtělen v osobě člověka, se kterým sdílíme naše lidství bez ohledu bez ohledu na rasu, národnost, nebo náboženství.² Záměrem Krista podávajícího tak překvapivou odpověď na otázku položenou zákoníkem v tomto podobenství, je právě zbourat „hranice“ lásky stanovené těmi Židy, kteří považovali za „bližního“ pouze příslušníka vlastního národa a náboženství.

Náš Pán a Bůh Ježíš Kristus, jehož božské srdce se v Církvi skrze svaté Tajiny stává také naším vlastním srdcem, byl a žil jako „uprchlík“: Sestoupil z nebe na zem, našel útočiště v Egyptě, žil jako „cizinec“ a skrze staletí pokračuje v neustálém klepání na naše dveře jako „cizinec“, v osobě našeho „bližního“.

Což je možné, aby nějaká „zeď“ ať už jakákoliv rasová, národnostní nebo náboženská byla schopna zabránit mohutným vlnám lásky vytrysknout z našich srdcí – tedy ze skutečného srdce Kristova všemi směry?

Sv. Akakios a Peršané
Dne 9. dubna slavíme památku sv. Akakia, který byl biskupem v arménském městě Amida na počátku 5. století. Během války mezi Římany a Peršany (421 – 422) zajali Byzantinci sedm tisíc lidí, které nechtěli ani propustit, ale ani živit. A tak sv. Akakios svolal své duchovní a pronesl k nim mimo jiné tato slova: „Náš Bůh nepotřebuje ani jídlo ani poháry, neboť ani nejí ani nepije… Jelikož naše církev vlastní mnoho zlatých a stříbrných nádob, které obdržela díky štědrosti věřících, je naší povinností vykoupit jimi zajatce a nakrmit je.“

A to se také stalo. Poklady byly roztaveny a vězni vykoupeni. Dostali jídlo a vše, co potřebovali, aby se mohli vrátit zpět ke svému králi. Perský král Baranos V. byl tímto šlechetným aktem sv. Akakia tak ohromen, že požádal o možnost, setkat se s tímto svatým hiearchou osobně.³

Sv. Řehoř Palama a Turci
Velikost křesťanské lásky a “milosrdenství” překračující rasy, národnosti a náboženskou příslušnost mimo jiné také ukazuje a vyjadřuje, jaký je “plán” Boží. Tak o tom svým věřícím píše svatý Řehoř Palama v souvislosti s jeho zajetím u Turků (březen 1354 – jaro 1355):

„Zdá se mi, že Bůh naplánoval, aby křesťané a Turci byli promíšeni a abych já byl vězněm Turků z následujícího důvodu. Tímto způsobem se totiž Boží prozřetelnost a díla našeho Pána Ježíše Krista … staly jim (Turkům) zjevným. Budou teď bez omluvy na jeho budoucím a strašném soudu…“⁴

Běda nám, pokud naše “národní identita” i nadále bude kalit nadnárodní kristocentrismus našeho pravoslavného církevního étosu.

Běda nám, pokud prach ze “statistického triumfu” (!) podpisů (na petici předložené řecké vládě protestujícími proti novým občanským průkazům totožnosti – pozn. angl. překl.) bude i nadále bránit zápisu „nového jména“ do srdcí křesťanů⁵. Toho jména, které je neustále psáno Duchem Svatým do našich srdcí a které obnovuje naši identitu skrze “nové přikázání”⁶ lásky k našemu bližnímu, bez podmínek, omezení či hranic!⁷

:::::

¹Dumitru Staniloae, Pokus o pravoslavný ekumenismus [řecky], Piraeus 1976, s. 103.
²Lk 10, 25-37.
³Socrates Scholastikos, Církevní dějiny, VII, 21.
⁴Řehoř Palama, Sebrané spisy [řecky], díl IV, s. 121.
⁵Srov. Zj 3,12.
⁶J 13,34.
⁷Lk 10,29.

:::::

Přeloženo z angličtiny: Orthodox Tradition, Vol. XIX, No. 2 (2002), pp. 7-9. Řecký originál: Άγιος Κυπριανός, No. 304 (2001), s. 65-67.